Včelařka: Kapitola osmnáctá: Návrat

Hela se hnala tmou a ani za nic by se nepodívala zpět. V příšeří za sebou tušila tváře svých mrtvých. A kdyby si troufla naslouchat, bála se, že by na ni volali hlasy, které si pamatovala a kterým už neuměla odpovědět. Jednou je opustila, nechala je klesnout na samé dno paměti – jak by se jim teď mohla podívat do očí?

Stíny v průchodu netančily jak byla zvyklá. Trhaly sebou jako zvířata  v posledním tažení, vzdorovaly jí a nutily ji bojovat o každý krok vpřed. Bylo to jako prodírat se vichřicí, přestože se vzduch ani nepohnul. Kdyby šerým chodbám nevnutila svoji vůli, nedostala by se nikam.

Takhle se průchod chovat neměl. 

Hroutil se sám do sebe, protože síla, která ho před tím udržovala otevřený, slábla. Hela sevřela obě fióly v dlani a pospíchala dál.

Bylo pozdě.

Ještě tu byl, ještě seděl pod rozložitými duby, ještě pořád tu bylo tmavé jezírko schnoucí krve. Ale zatímco slunce klesalo po obloze, noc už sem natahovala svoje spáry.

Stín teď sotva dýchal a jeho podoba byla potrhaná jako mraky, když je žene vítr. Cáry temnoty kolem něj kroužily jako supi, rvaly z něj kousek za kouskem. Tohle byla síla, která ho jindy poslouchala na slovo. Kdysi dávno vzešel právě z ní, byli jedno a totéž.

Hela k němu rychle přiklekla a popadla ho za plášť. Jenže látka jí utíkala mezi prsty jako šedočerná mlha.

“Stihla jsem to, slyšíš?” přitáhla ho k sobě blíž, “podívej se přece na mě! Jsem tu včas!”

A Stín doopravdy otevřel oči, i když ho to stálo dost sil:
“Já vím,” usmál se slabě, “ jenom… nedokážu… se už soustředit…”

K její rostoucí hrůze zvedl ruku k její tváři. Prsty měl ledové. “Promiň.”

Slunce klesalo k obzoru a tma pod stromy zvolna houstla. Světlo, čas a zánik se nedaly zadržet ani zpomalit. Duch v jejím náručí byl bledý a čím dál tím průsvitnější, jak padal do propasti, ze které se mohl, ale taky nemusel vrátit - a Hela zahltil strach a panika.

Bezmoc na ni dotírala, plížila se jí po kůži.

Vzpomínky ji zavalily jako lavina, pod níž se nedalo nadechnout. I tomu už zase měla čelit sama.

Bez nikoho, kdo by ji chytil, až bude padat.

Copak jsi mi, čarodějko, nedala vůbec nic?

Když se na ni Stín teď podíval, zbývalo v něm jen málo lidského. Byl Strach a tma, cosi prastarého, co tu bylo dávno před ní. Byl stínem, který se jako had obtáčel kolem ohnišť před dávnými tisíciletími. Díval se na ni zářícíma očima, které ji už ale neviděly. Upíraly se někam do neznáma, nesvobodné, cizí.

Snažila se ho držet, ale nebylo to k ničemu. Stín, kterého znala, který ji uměl občas rozesmát a občas rozzlobit, který ji sem přivedl a bez protestu jí dovolil usídlit se uprostřed jeho vlastního života… Tenhle Stín jí mizel pod rukama někam, kam na něj nedosáhla. Odněkud z hloubi vyvěralo poznání: to, co by z něj zbylo, by neznalo prostor ani pro hravé noční můry, ani pro tanec, ani pro žerty.

Kdo ví, kdo by se odtamtud doopravdy vrátil. Jestli by byl stejný nebo ne.

Nechával ji tu samotnou a poslední věc, která ho ještě připomínala, byl dotek ruky na její kůži.

Večer vrcholil. Večerní píseň se rozezněla pod vrstvami světa. Stěží slyšitelná, polámaná. Něco z její podstaty v ní právě umíralo.

A Hela skoncovala s tou panikou.

Její včely, doposud divoce kroužící kolem, přistály na zemi, svět se zastavil. Všechen ten děs a zmatek, které jí zmítaly, byly pryč. Místo nich vyplulo na hladinu cosi nového a ostrého jako ocelová čepel. 

Včelařka se rozhodla.

Už nikoho ztrácet nebude.

Absolutní upřímnost, to byla Jadwižina skutečná medicína.

Skutečný stav věcí, ať je pěkný nebo ne, pomyslela si Hela a sklonila se k Stínovi, aby přitiskla svoje rty na jeho. Musela ho zavolat zpátky. A všechnu pravdu, kterou měla, vložila do toho polibku.

Jsi víc než jen temnota a strach, můj milý. Jsi taky někdo…

A jsi můj.

Bylo to zvláštní, asi jako líbat přízrak starých příběhů.

Na krátký okamžik se nedělo vůbec nic, pak po ní vztáhl ruce. Bezděčné gesto, ale konečně zase jeho vlastní.

To, co Stína přimělo vrátit se k sobě samotnému, byla síla čirého šoku.

To způsobilo, že když se od sebe konečně vzdálili, zíral na ni, jako by ji viděl poprvé v životě.

“No, tak teď, když jsi se konečně vzpamatoval-” Hela sáhla do kapsy pro Jadwižin lektvar.

“To je asi tak to poslední, co jsem teď udělal,” vypravil ze sebe  Stín, ale začínal se usmívat. Zatím ji nepustil.

“Tak přinejmenším se soustředíš a jsi tady,” řekla s úlevou a usmála se taky, “vypij tohle.”

Nevadilo jí, že ji ještě držel u sebe. Poprvé za celý den měla pocit, že se smí zastavit.

Křehounká melodie pod řádem věcí nabrala svou sílu nazpátek.