Včelařka: kapitoly 19, 20, 21

Kapitola devatenáctá: Věrní

 

 

Před lety bývala tahle shromáždění obrovská. Bertie to před sebou pořád viděl jako na dlani: dav skutečně přesvědčených, který dychtivě čekal na jeho slova. Taková dojemná podívaná, řeklo by se. Připomínalo mu to život, jaký vedl kdysi. Tak jako ho sledovali duchové žíznící po pravdě, ho před staletími poslouchali studenti na univerzitě. Byl právem hrdý na to, jak oblíbený a nadaný učitel byl.

Dnes byl dav posluchačů výrazně menší, pravda. Spíš to bylo takové setkání posledních oddaných jejich věci. Ale tyhle pravověrné, ty považoval za svoje skutečné apoštoly. Byli dost silní na to, aby přežili až doposud, a dost pevní ve svém přesvědčení, aby dál věřili v Novou cestu - a v něho. Hlavně v něho. Učenec je za to miloval. Sami sebe nazývali Osvobozeným lidem a byli si jistí, že právě tím jsou. Nic, co se v průběhu let stalo, s jejich jistotou nehnulo.

Těšilo ho, když je tu tak na nádvoří Bílé Věže viděl pospolu. Jeho domov byl odjakživa srdcem jeho učení a oni se sem, jako životodárná síla, celé ty roky vraceli.

 

“Nesu vám dobré zprávy,” oslovil Učenec své posluchače, “naše neúnavná práce a pevná víra v naši věc konečně přináší své ovoce!”

V davu to zašumělo vzrušením.

“Slíbil jsem vám kdysi, že se můžeme osvobodit od okovů smrtelné víry, je to tak?” Rozpřáhl ruce v mesiášském gestu: Tady jsem, tady je moje pravda.

“A ten den přišel! Už se nemusíme trápit rozmary smrtelníků, jakkoli jsme pro ně byli hořce zkoušení. Museli jsme se dívat, jak někteří z nás, naši vlastní bratři a sestry, mizí, protože jejich víra v sebe sama byla příliš křehká, příliš otrávená starým myšlením. A přesto! Duchové se vrací zpět! Slyší volání lepšího světa, než který kdysi opustili a vrací se konečně svobodní! Přivítejte je, přivítejte nové Osvobozené!”

V obecenstvu skutečně seděli tři navrátilci, kteří byli ještě před pár dny ztracení v mezisvětí. Vypadali nervózně - asi jako lidi, kteří sice nerozeznají narcis od karotky, ale přesto zabloudili na zahradnický festival. Ostatní tleskali, usmívali se a otáčeli se po nováčcích, kteří to přivítání váhavě přijímali. Po letech v zapomnění je volání víry dostalo zpátky a teď se děsili toho, že ji opět ztratí. Sem, do Bílé Věže, je přivedla touha po jistotě a po naději, že je něco přece jen ochrání od té hrůzy, kterou by bylo propadnutí se zpátky do nicoty. Ale teď, když už tu byli, si nebyli úplně jistí, nakolik to byl vlastně dobrý nápad.

“Někde v hloubkách mezisvětí naše nové sestry a noví bratři nachází spásu. Už se nemusí snažit získat si přízeň lidí, protože poznali víru ve své vlastní, přirozené právo existovat - a tak tu teď jsou,” Bertieho hlas se zlomil pod tíhou emocí, “...teď tu jsou.”

Duchové znovu zajásali, ale Učenec se zadíval přes ně, do stínů v loubí za nimi. Tam, na druhé straně dvorany, opřený o starobylé sloupy Věže, stál ještě někdo nový. 

Bertieho největší úlovek, když zůstane - bylo by ho potřeba, teď, když přišel o Vesnu. Ale nově příchozí se nevypadal nesvůj jako ostatní. Jen pozorně sledoval shromáždění.

Bertie si odkašlal a pokračoval: “Stojíme na prahu nové epochy-”

Vztyčená ruka ve vzduchu mu přetrhla nit.

“Ano, mé dítě?”

Ten, kdo se hlásil o slovo, byla lesní víla, bezpochyby mnohonásobně starší než Bertie. Ale zvyknul si své stádečko věrných nazývat dětmi a oni mu to tolerovali. Jindy jim říkal bratři a sestry, to když měl zrovna benevolentnější a rovnostářštější náladu.

Víla se postavila - krásná, éterická a rozhodnutá dozvědět se pravdu. Kdysi se k Osvobozeným přidala proto, že jí život chránící pár pěkných míst v lesích přestal dávat smysl. Když lidé lesy vykáceli, byla Nová cesta už tím jediným, co jí zbylo. Ale nezapomněla, jak svět fungoval dřív.

“Říkají se různé věci… Říká se, že je zpět přivedla ta nová. Říkají, že prý je dítětem staré víry!”

Vzadu mezi sloupy vyšlehl drobný plamínek. Zápalka.

Učenec od něj odtrhl oči a obrátil se k víle s úsměvem klidného, moudrého učitele: “Jistě. To je to, co dávní chtějí, abychom si mysleli. Pořád a pořád se snaží nakrmit nás svými zpátečnickými báchorkami. Ale neboj se. Ta nová je jen další bloudící duše, obyčejná hříčka přírody… A teď, když byla osvobozená od jejich vlivu, si nás brzy najde. Bude nás potřebovat a my budeme připravení, je to tak?”

“Budeme!” odpovídal dav.

Ale víla se neposadila, jen pochybovačně zatřásla hlavou.

“Taky se říká… Že ji chrání sám Strach.”

“Ten neochránil nikdy nikoho,” Učencův hlas byl náhle tvrdší a přísnější, její obavy odseknul jediným čistým řezem, “dokáže druhé jen svazovat a držet při zemi. To bys měla dávno vědět, sestro.”

V loubí stoupal vzhůru slabý pramínek bílého kouře. Právě odtamtud přišla nevzrušená otázka: “Proč by měla chtít přijít zrovna sem, Bertie?”

Bertie sebou nepostřehnutelně trhnul - nikdo to nezpozoroval, ale úplně zabránit tomu nedokázal. Nicméně rychle našel ztracenou rovnováhu a s širokým úsměvem odpověděl:

“Dobrá otázka, bratře. Samozřejmě proto, aby unikla samotě. Teď je ve světě sama a opuštěná - ve světě, který sotva stihla poznat. Vždyť i já sám vím, jaké to je, změnit se z člověka v ducha,” Bertie jim zručně vykresloval obrázek bližního v nouzi, “jak zmatený, zrazený si pak jeden připadá.”

Shromáždění soucitně zamručelo.

“Teď, když už není v moci Strachových lží, nemá se to ubohé dítě kam obrátit. Ale my jí nabídneme společenství a bezpečí. Pochoipí, do jakého otroctví ji Strach vlekl, protože sám nikdy nepoznal nic jiného.”

“A kde teď je, Strach?”

Ta otázka přišla okamžitě, nedotčená velkolepostí příběhu, který Bertie právě přímo před nimi utkal.

V pohledu Učence se mihla nelibost. Moc dobře věděl, že se tazatel neptá bez hlubšího důvodu - ale co bylo ještě horší, docela určitě vzbudil zvědavost i v ostatních. Bertie se narovnal a chvilku zvažoval, co řekne dál.

“Všichni víte,” odpověděl nakonec, “že Strach vždycky slepě bojoval za starý řád věcí. Teď se pro jednou a ve jménu záchrany té nové duše, musel konečně sklonit před právem svobody. Sám jsem se o to postaral.”

Mezi duchy se šířil neklid a rozechvění při představě, že k nim přijde záhadná, už teď pověstmi opředená nová sestra. Příběh zranitelné, dávnými využité ženy osvobozené nakonec samotným Učencem, je dojal. Šepot mezi nimi přeskakoval od jedné skupinky ke druhé jako vlnky v obilí za větrného dne.

 

Ale když se Bertie znovu chopil slova, loubí bylo prázdné. 

Hannes byl pryč.

 

Učenec za zády vztekle sevřel ruku v pěst. Osvobození to nepoznali, mluvil k nim dál. Už zase. První byl samotný příchod Včelařky, potom zrada Vesny a teď tohle…

Nesnášel, když ztrácel kontrolu.

 

Kapitola dvacátá: Kde se berou noční můry

Vítr se proháněl mezi čerstvými dubovými lístky. Zpola stále ještě holé větve se klenuly proti noční obloze jako klenba ztichlého kostela. Bylo jasno, vyšly hvězdy. Uzounký srpek měsíce dával málo světla, ale i tak byla tráva pod stromy pokrytá mozaikou stínů. Hela se přistihla, že se na okamžik ztratila v obrazu nebe nad sebou. Ale pak se obrátila zpět k němu:

“Prospíš teď noc.”

Lektvar donutil poslední zbytky nenasytné temnoty ustoupit. Stín byl zpátky, bledý a pořád mu bylo zle, ale skutečný byl stejně jako kdykoli předtím. Hela přes něj přehodila pokrývku spíchnutou ze samé tmy a Stín se tomu nebránil. Ale chytil ji za zápěstí.

“Vypadáš strašně.”.

“To říká ten pravý,” usmála se Hela - ale byla špatná lhářka. Smutek neskryla.

“Myslím to vážně,” zamračil se Stín, “co od tebe chtěla?”

Začínal se bát toho, jak moc jiná se k němu vrátila. Čarodějky nikdy nikomu nedaly nic zadarmo a duchové občas museli zaplatit tu nejpodivnější cenu. Jadwiga patřila k těm přátelštějším - proto k ní Helu taky poslal. Ale i tak měla svoji vlastní představu o tom, podle jak by se svět měl otáčet a jakou roli by v tom měli duchové hrát.

Hela se najednou nemohla nadechnout. Stačila k tomu jen zmínka o čarodějce. Uhnula pohledem a zavrtěla hlavou - ještě jí scházela správná slova, jenom ruku z jeho sevření nevytrhla.

“Spi, Stíne. Řeknu ti to zítra,” řekla potichu, “odpočiň si… o mě strach mít nemusíš.”

Jenom nesouhlasně odfrknul: “Mám pocit, že bych se s tebou měl hádat víc-”

Zívnul.

“- ale s těmi uspávacími účinky jsi měla pravdu. Nechám si to na zítra.”

Navzdory všemu se zasmála. Pak se opřela zády o jeden z dubů, vděčná aspoň za takovou oporu. Držela hlídku, kterou po ní nikdo nechtěl - možná jenom proto, aby byla dál užitečná. Neuměla si představit, že se stočí vedle do trávy a bude předstírat, že by kdy ještě mohla klidně spát.

Černé včely se od ní odmítaly vzdálit. Dnes v noci je nečekala žádná práce. Jenom být tady a teď. Tady, v chladné trávě, tady, na zvrásněné kůře dubu. Teď, u Stínova klidného dechu a ve tmě lesa. Tyhle věci znamenaly, že úplně celý svět nezhroutil, i když bylo stále obtížnější tomu uvěřit. Byly to věci, na které se bylo možné spolehnout, že ji přenesou o jednu další chvíli dál -  a pak znovu a znovu.

 

Temný duch usnul a Hela se zakousla do vlastního rukávu, jen aby nevzlykala tak nahlas… Usnula až vyčerpáním.

A když se spánek nakonec dostavil, nebyl milosrdný.

 

Někdy v hloubi noci Stína probudil její křik. Vyplašeně se posadil a našel ji schoulenou mezi kořeny stromu, ruce křečovitě zatnuté v látce šatů. Spala tvrdě, ale to, co ji ve snech pronásledovalo, ji roztřáslo a přimělo lapat po dechu. Ať už Hela bojovala s čímkoli, nevyhrávala.

 

Strach potřeboval jen okamžik na to, aby jí tu noční můru vzal. Křehká a proměnlivá se mu tetelila na dlani, než ji rychle schoval do kapsy.

 

Hela se ztěžka nadechla a s dalším tlumeným nářkem se probrala. Noc byla mnohem studenější a tmavší, než sliboval večer.

“Omlouvám se… Nechtěla jsem tě vzbudit,” zašeptala ke Stínovi, kterého ve tmě spíš tušila než viděla.

Stín se s povzdechem sesunul na zem vedle ní a opřel se o stejný strom. Přikrývku přehodil přes ně oba.

“Zkus si odpočinout, Helo.”

“Někdo by měl hlídat,” namítla a hlas se jí ještě trochu třásl, “a ty se musíš dát do pořádku.”

“Byl to dlouhý den. Taky se potřebuješ vyspat,” odpověděl Stín a i když mluvil měkce, vyznělo to jako příkaz.

 

Vedle něj jí bylo tepleji a tohle drobné pohodlí jakoby z ní sňalo část tíhy. Opřela si hlavu o jeho  rameno.

“Když tu budeš… možná se ten sen nevrátí.”

Strach se kysele usmál: “Na to bych nesázel, má drahá.”

Ale Hela i tak zavřela oči: “Oba víme, že nebyl tvůj.”

 

Konečně se rozhostilo ticho a nebylo jim protivné. Silná deka hřála, opření o strom si si byli blíž než dřív. Bylo to stejnou měrou divné, jako uklidňující, jako nevyhnutelné.

“Nevadím ti tady?” zeptala se Hela skoro neslyšně.

Stín si nebyl jistá, jestli tím myslí tady, opřená o něj, nebo tady, v jeho životě. V každém případě odpověď byla snadná.

“Ne.”

Víc toho nebylo třeba říct.

 

Počkal,  než znovu usne a potom teprve vytáhl noční můru z kapsy ven. Sen mu chvíli vířil na dlani - pak na sebe vzal podobu malého chlapce.

 

Stín sevřel ruku a noční můra se rozplynula.

Kapitola dvacátá první: Bludičky

 

Ranní světlo vystřídalo noc, prosvítalo mezi větvemi až k lesnímu podrostu. Oba duchové stále ještě tvrdě spali, vycházející slunce je nerušilo. Ani uplynulé hodiny odpočinku nedokázaly vymazat všechno vyčerpání z jejich tváří. Opírali se jeden o druhého, stín kolem nich byl hlubší než jinde - malá kaňka temnoty, která nemizela ani s ránem.

 

“Díky bohu. Už jsem si myslel, že tě nenajdu.”

 

Prostá věta pronesená s neskrývanou úlevou probrala Stína okamžitě. Prudce otevřel oči.

“Hansi?! Co tady děláš?”

Vodník, usazený na nedalekém pařezu, ruce složené mezi koleny, si prohlížel celou scénu před sebou.

“Co já tady dělám? Co jsi dělal ty, Schatten?” zavrtěl nevěřícně hlavou, “vypadalo to, že svět už je o jeden Strach chudší.”

Stín si povzdechl a složil deku stranou. Nechtěně tak probudil i Helu. 

“Taky skoro byl.”

Včelařka otevřela oči a neznámého před sebou se nejdřív lekla.

“Dobré ráno,” kývl na ni Hannes, “o tobě už jsem toho slyšel dost.”

Hela mu také kývla na pozdrav, ale nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Duch vypadal přátelsky, i když jeho kůže a vlasy měly neobvyklou zelenou barvu - na druhou stranu, viděla i divnější věci. Měl laskavé oči, ale něco v nich bylo mnohem starší, než se sám zdál. Zkrátka vypadal jako někdo, koho by docela ráda poznala - jen kdyby ji naráz nedohnala realita a nevyrazila jí dech z plic.

Zatnula zuby. Tohle nebyla dobrá chvíle na slzy.

Mezitím se Stín posbíral ze země. Všechno ho bolelo, ale kvůli tomu se studeně netvářil: “Nečekal bych, že se zrovna ty budeš starat, Hannesi.”

“To je strašně dramatická lež, Stíne,” odpověděl vodník klidně, “ale chápu, kde se bere. A máš pravdu. I tenkrát jsi ji měl. Neměl jsem tě v tom tehdy nechat. Za to se omlouvám.”

Omluva přišla tak snadno a upřímně, že Strach zamrkal.

“Takže jsi přišel-”

“Takže jsem přišel, abych neopakoval stejnou chybu,” řekl Hannes a vytáhl z kapsy starou dýmku. Zatímco ji plnil tabákem, dodal: “Přijde mi, že by se ti pomoc hodila.”

 

Hela je neposlouchala, zoufale se snažila dát se dohromady. Nakonec se nadechla, černé včely kolem ní na okamžik vytvořily pravidelný kruh. Všechnu bolest, všechno to nesnesitelné, vydechla do nich. Bolest se tím zmírnila dost na to, aby svět okolo zase začal existovat.

Což bylo dobře. Její malý trik oba duchy překvapil tak, že Hannes ze své dýmky zapomněl potáhnout.

Stín k ní natáhnul ruku, aby jí pomohl vstát: “Jsi-?”

“V pořádku,” skočila mu do řeči, “...prostě v pořádku.”

I Hannes se postavil.

“Oba vypadáte, jako když jste prošli peklem.”

“Taky bychom tam mohli spadnout zpátky,” přikývl Stín chmurně, zatímco sledoval Helu.

Vodník konečně zabafal z dýmky: “Tak se tomu zkusíme vyhnout.”

 

Když Stín dokončil velice krátký, ale přeci jen ty nejdůležitější body pokrývající popis včerejška, Hannes jen pokrčil rameny: “Pak nechápu, co tady ještě děláme. Vždyť víš, kde teď oba dva potřebujete být.”

“Doma,” hlesla Hela tiše.

“Na Vinicích,” řekl Stín a podíval se na Hannese: “tam nás ale tentokrát budeš muset vzít ty.”

 

I tak museli projít Paláce a Hela nechápala, proč by jim ke zotavení neměly stačit jejich postele. Ale místo pohodlných komnat teď procházeli staršími, spodními částmi jeskyní. V takové hloubce předtím ještě nikdy nebyla. Její celková otupělost trochu polevovala - o něco se postaral Jadwižin lektvar, její včely nesly to nejhorší a zbytek už byla jen čistá tvrdohlavost. Potřebovala nějak fungovat. Přinejmenším tu byl kulhající Stín, o kterého si musela dělat starosti.

Oba duchové před ní si povídali. Bylo to… poučné. Hannes a Stín spolu mluvili způsobem, který nezapřel staré přátelství. Zvláštní, pomyslela si, že o říčním duchovi předtím ani jednou neslyšela.

A mezitím Strach vysvětloval, kým vlastně ona sama je.

Byla by to ráda tady uměla shrnout v takových pár jednoduchých slovech.

 

Nakonec dorazili k úzké říčce, která proudila pod strmými stěnami jeskynního dómu. Břeh pokrytý jemným šedým pískem vytvářel přirozený záliv.

Loďka, která tam byla ukotvená, byla tak pradávná, že vypadala jako vydlabaná z jediného kmene. Při bližší obhlídce se ukázalo, že to tak taky přesně je. Hela si byla jistá, že už viděla i polena, která vypadala jako důvěryhodnější cestovní prostředek.

“No, to bude dost pádlování, než se tam dostaneme,” povzdechla si. Oba duchové se na ni naprosto stejně shovívavě usmáli. 

Trvalo jí několik sekund, než pochopila. 

“Aha. No jistě. Moje chyba. Zapomněla jsem, že jsem v nejlínějším koutě existence,” ušklíbla se.

Hannes jí pomohl do loďky a zazubil se: “Ale určitě můžeš celou cestu pádlovat, jestli na tom trváš, drahé děvče.”

“Rozhodně ne,” Hela se usadila na lavičku a uhladila si sukni. Absurdní oslovení ji pobavilo. “Na to už jsem dávno moc rozmazlená. Tak do toho, ukaž se, vodníku.”

Hannes se na ni podíval a zasmál se - už teď se mu zamlouvala.

 

Bylo jí lehčeji. Bylo co dělat, mohla s někým mluvit - když se snažila, dokázala tu s nimi doopravdy být.

Hannes i Stín si sedli na svá místa v loďce a duch řeky luskl prsty. Voda se zavlnila, loďka vyrazila kupředu.

 

“Takže rozmazlená, říkáš?” uvažoval vodník nahlas a nespustil oči ze svého přítele, který se najednou hrozně zajímal o řeku, “to hezké slyšet.”

“Ještě hezčí by bylo, kdyby ses radši zajímal o proudy,” zavrčel Stín, který moc dobře vycítil nebezpečí.

Ale Hannes se jen ušklíbnul: “Bez obav, Schatten, na ty nezapomínám. Ale teď mě mnohem víc zajímá,” obrátil se ke Včelařce, “jak jeden přijde vedle téhle přerostlé vrány k rozmazlení.”

Hele neuniklo, že jak urputně se na ni Stín odmítal byť jen podívat. Narozdíl od Hannese s ním ale měla slitování: “No, v Paláci je o mě dobře postaráno. Musela jsem vypít už litry čaje, ale konvici ani sporák jsem ještě nepotkala,” zasmála se, “už jsem stihla pochopit, že normální duch by si radši ukousal ruku, než by s ní udělal jakoukoli opravdovou práci…”

Vodník vesele přikývnul: “Stín říkal, že se učíš rychle. Vůbec o tobě říkal dost pěkných věcí,” popíchl Stína znovu.

Jako odpověď se mu dostalo jenom podrážděného mlčení.

“Všimla jsem si,” usmála se Hela a zaklonila se na lavičce tak, aby zachytila Stínův pohled, “dobře se to poslouchalo.”

Duch strachu se nepatrně začervenal. Hannes se nahlas rozesmál.

Stín se na něj prudce obrátil.

“Nechceš se s námi podělit?” zasyčel.

Hannes ale jen poklepal na vodu vedle loďky, takže pluli ještě rychleji: “Ale nic. Jen mě tak napadlo, jak někdy lidi prostě dostanou přesně to, co potřebovali a nevěděli o tom.”

Stín se radši zdržel odpovědi a Hela se usmála sama pro sebe.

 

Nějakou chvíli cestovali beze slova. Voda se rozstřikovala na přídi, loďka klouzala skrz temnotu podzemního tunelu. Slabé světlo lucerny se odráželo na vysokých, elegantních stalaktitech, které visely od stropu, někdy až dolů k vodě, a na ohromujících kaskádách zmrzlých navěky v čase po stranách vodního toku.

Podivovali se filigránské práci přírody a tenounkým zkamenělých závojům.

Čím hlouběji byli, tím hlubší se zdála ozvěna každé spadlé kapky vody. Ticho kolem nich houstlo, každá sprška jim rezonovala v uších a plnila tmu zlověstným šepotem. Ten zvuk byl všudypřítomný a přece nezachytitelný, přicházel z výšky a z hloubky zároveň.

Hannes se už neusmíval. Špičkami prstů kontroloval vodu.

Hela pozorovala temnou hlubinu pod nimi - jakoby v ní číhalo neznámé nebezpečí…

Rychle se podívala na Stína vedle ní - a všimla si zlomyslné jiskřičky v jeho očích. V koutcích mu zacukalo, když viděl, jak se zamračila.

“Bavíš se dobře?” zavrčela.

“Asi tak poslední půl hodinu?” odpověděl jí už se smíchem, “Přímo výborně.”

 

Hannes se v loďce pohodlně opřel, dýmku v ruce. Hela se zatím ještě nerozhodla, jak dlouho by se měla vlastně zlobit, když v tom vodník zvedl hlavu vzhůru a kývnul ke stropu:

“Bludičky. To je teď vzácnost. Musely se sem stáhnout před denním světlem.”

Vysoko u stropu jeskyně se mihotala světélka, živá a přece přízračná. Tančila v pomalém kroužku nad jejich hlavami, o návstěvníky, kteří je míjeli, jevila pramalý zájem.

Hela je viděla poprvé: “Co jsou zač?”

Stín jí už-už chtěl odpovědět, ale Hannes byl rychlejší: “Někdo říká, že duše nepokřtěných dětí,” pokrčil rameny, “ale může to být jen pověra.”

Strach po ní střelil rychlým pohledem. Hela se chytila bortu loďky tak pevně, až jí zbělely klouby, a z obličeje se jí vytratila všechna barva…

“Helo…”

Jenom zavrtěla hlavou, neschopná mluvit nebo se na něj i jen podívat. Všechny ty czpomínky tu byly, jistěže tu byly, pod tenounkou slupkou sebeovládání. Jenom je na chvíli odsunula stranou, nic víc.

Hannes povytáhl obočí. Neměl tušení, co se jí stalo, ale Stín vypadal, že to ví přesně.

Po předchozích rozpacích nebylo ani stopy. Místo toho ji Stín vzal za ruku a odtrhl ji od starého dřeva.
“No tak.”

Beze slova se otočila a zabořila tvář do jeho pláště. Neuhnul, přitáhl ji k sobě:

“Dýchej.”