Včelařka: kapitoly 22 a 23: Kraj obráceného vína; Denní světlo

Kapitola dvacátá druhá: Kraj obráceného vína

 

V místech, kde se skalní stěny rozestoupily a vpustily dovnitř světlo, se voda zklidnila a zpomalila. Hela vzhlédla do ostrého slunečního jasu, který ji po dlouhé cestě podzemím oslepoval, a když se rozhlédla kolem sebe, uviděla dlouhé svahy pokryté úhlednými řádky zelenajících se vinohradů. Takový útěšný, malebný pohled. Přímo nad jejich hlavami.

Celá krajina byla vzhůru nohama. 

Řeka proudila ze skály do čistého, modrého nebe, vinohrady se nad nimi zdvihaly jako oživlá, absurdně detailní stropní freska. Stín se k ní naklonil: “Jednou ses mě ptala, odkud je víno v Paláci. No… tak odsud.”

Sotva ale loďka vyplula ze stínu skal, svět se zhoupnul. Horizont přepadl přes vlastní okraj a pak náhle, po jediné, vnitřnosti obracející vteřině, byly věci přesně tak, jak se běžně očekává. Obloha nahoře, vinice sbíhaly v terasách dolů a  celé údolí bylo sevřené v kruhu skalnatých hor. Miska zeleně, malých domků a neustávající práce.

“Kraj obráceného vína,” poznamenal k Hele Hannes a nechal loďku přistát u nevelkého mola. Pod kýlem zaskřípal říční písek, okolo rostlo rákosí. Dál už se voda vrhala z kopce dolů v sérii drobných vodopádů. “Řekl bych, že ho potřebujete oba dva jako sůl. Odsud už půjdeme pěšky.”

“Potřebujeme k čemu?” obrátila se k němu Hela a Hannes si všiml, že se ještě pořád držela Stína jako záchranného lana.

Proto s odpovědí zaváhal. Nerad by jí znovu ublížil.

“Abyste přežili do zítřka,” řekl nakonec nejlaskavěji, jak dovedl.

 

“Je to jedna z našich nejstarších vinic,” vysvětloval jí Stín, když scházeli po údolí a kolem nich se zelenaly rašící lístky révy. “Taky to tu v posledních pár staletích neměli snadné, ale jinde bylo hůř. Vinaři svoje dobré duchy potřebují… Ti zdejší proto nezůstali sami. Pracují odjakživa spolu a se svými lidmi a nějak je ten společný cíl udržel celou tu dobu silné.”

“Anebo nepodplatitelné,” dodal Hannes, “tahle stará řemesla mají svoji vlastní magii. Odolnou.”

Hela naslouchala a s pochopením přikývla: “A ty si myslíš, že už jen to, že tu jsme, bude - léčit?”

Hannes se zasmál: “Já si to nemyslím, drahé děvče. Já to vím.”

Vinohradem vál mírný vítr. Vzduch voněl jarem, vlhkou hlínou a vodníkovým tabákem.

 

Řeka byla jen vstupní brána. Hluboko pod jejich nohama, na druhé straně, byly ty druhé vinice, na které svítilo skutečné slunce a které byly osázené a opečovávané lidskýma rukama. Tohle byl zrcadlový kraj, který si svoje světlo a život bral zvnějšku a sám v sobě pro ty druhé strážil duši vína.

I když se těžko chápalo proč, Hela už teď cítila, jak ji to teplo naplňuje. Tohle místo bylo prodchnuté vírou, silnou, neposkvrněnou a kultivovanou neustálou péčí. Bylo jeho přirozeností dělit se o své bohatství.

 

Místní obyvatelé byli tiché, pohostinné bytosti. Tři nezvaní hosté je nepřekvapovali. Byli zvyklí, že sem ostatní odjakživa přicházeli, když se svět mimo úrodné údolí za sebou začal nechávat otevřené rány. Proto jim půjčili nevelký kamenný domek na jednom ze svahů a vybavili je vínem na tři dny. Vinař, který si je vzal na starosti, ho pečlivě vybral podle nějakého nesrozumitelného klíče. Byl to starý chlapík s neupraveným plnovousem a pokud mohla Hela soudit, vypadal nudně lidsky - i když trochu jako zapomenutý artefakt z minulého století. Důkladně si je prohlédl, ale nechtěl nic vědět. Zmizel ve sklípku a když se vrátil zpátky, dal jim dřevěnou bednu s několika zaprášenými lahvemi.

“Nespěchejte s tím.”

Víc jim neřekl, na víc se neptali.

 

Zbytek dne se stal lenivou stužkou hodin, které nikdo neodpočítával. Hannes je nechal o samotě, jen jim oznámil, že se vrátí k večeru. Stín se poskládal do křesla s elegancí někoho, kdo se celý den nebelhal jen z čiré tvrdohlavosti a pochroumané důstojnosti. Hela jim oběma nalila z první lahve.

Nebylo jí líp.

Svět nebyl o nic méně v troskách.

Ale kraj kolem nich sám šeptal, že je v pořádku jenom být.

Stín jí vyprávěl příběhy o vinicích, starých časech a duších řemesel. Stěžoval si u toho jen umírněně, když už nevěděl, jak si ještě sednout, aby ho nic nebolelo. Nevyptával se a ona nevysvětlovala.

Večer se ve dveřích objevil Hannes s houslemi a uzenou rybou. Obojí se skvěle hodilo ke druhé lahvi.

 

Když začal hrát, cosi sevřeného v Hele povolilo. Tíha, kterou s sebou vláčela celý den, na chvíli opadla.

Písnička byla jednoduchá a veselá. Taková melodie, který jednoho nutí podupávat si do rytmu a broukat si s ní. Ale to nebylo všechno. Když poslouchala, přinášely jí tóny tančící na strunách vzpomínky na ty šťastnější dny z života, o který přišla.

“Hraješ dobře,” řekla, když Hannes dohrál. V podtónu téhle jednoduché věty zněla touha.

Hannes měl absolutní sluch. Krátce na ni pohlédl a pak jí prostě podal své housle: “Tak začni. Ukaž mi, co dovedeš.”

Stín je zvědavě pozoroval a Hela zaváhala. Nehrála už roky… Ale kdysi by svoje housle nevyměnila za nic na světě. A tak nakonec zahrála. 

Hudba přišla snadno, její ruce si ještě pamatovaly život někoho, kdo jí teď připadal neznámý. Cizinka z časů před dítětem a před válkou, která pevně věřila, že neexistují limity. Neznala ještě strach. K těm časům patřily i housle. Později už je do ruky vzala jen zřídka, nakonec je prodala. Byly důležitější věci a stály dost.

 

Když dohrála, vodník prostě přikývnul: “Tím je to dané. Stín ti někde v Paláci vyštrachá vlastní housle a příště budeme hrát spolu.”

“Vážně jsi mě právě poslal strašit po skladištích, Hansi?” ohradil se Stín.

“Ono ti to půjde,” popadl Hannes nonšalantně znovu smyčec.

Vlastně se jí ten plán zamlouval. Stočila se v křesle a poslouchala.

 

Večerní vítr nad vinohradem se ztišil ve vánek. Hela usnula už dávno, vyčerpaná vším, co se za poslední dny stalo. Oba duchové vyšli ven na malou terasu s výhledem na ztichlou krajinu. Stínovi už bylo o něco líp. Vodník měl pravdu, tohle místo opravdu léčilo.

Hannes chvíli zkoumal víno ve sklenici a pak se ušklíbl přes její okraj: “Tak jsem slyšel o tobě ledacos. A dneska se nedala přehlédnout ta ukázka tvého nového… zájmu. Nechceš se podělit o celý příběh?”

Ticho.

“Protože jestli je Hela opravdu tvůj výtvor, jak se taky říká, tak to všechno dostane ale tolik zajímavých odstínů…”

“Není můj výtvor.”

“Dobře,” Hannes si usrkl vína. “To by bylo dost šílené i na tebe.”

To Stína konečně přimělo zvednout se od zábradlí, o které se opíral: “Jak jako - i na mě?”

Hannes si odkašlal a znělo to podezřele podobně jako “Samhain.”

Stín se zamračil.

“Ale Hela není taková,” pokračoval Hannes přívětivěji, “je milá, zábavná… A má tě ráda, navzdory tomu, co si vleče sebou, ať je to co chce. A věří ti.”

“Všiml jsem si,” připustil nerad Stín.

Jeho přítel ho chvíli zkoumavě pozoroval: “Ano. Vypadá to, že ano.”

Pak se Hannes napil a pohodlně se opřel: “Tak ten příběh, Schatten. Jinak nevím nic, než vílí drby. Slyšel jsem, že žije v Paláci.”

Stín se pousmál. To si mohl domyslet, že ten tanec o rovnodennosti neujde pozornosti.

“Taky že ano. Kam jinam by šla?”

Nad tím se vodník pozastavil. “To trochu rozveď.”

Strach si povzdechl a natáhl se pro vlastní sklenku: “Uzavřeli jsme takový… obchod. Ona přijde o svoji strašnou minulost - což, jak sis určitě všimnul, nakonec nevyšlo - za to, že přejde práh a… zůstane.”

Hannes si ho podmračeně měřil. “Zpomal, Stíne. Nikdy jsi nepotřeboval ani poskoky, ani loutky. Nikdy to tak nebylo. Tak proč bys začínal teď?”

Temný duch uhnul pohledem. Tohle se vysvětlovalo těžko.

“Trpěla. Nemohla žít, ale bála se umřít.”

“A nikdy jsi nezachraňoval smrtelníky z jejich tragédií,” přerušil ho vodník.

Stín neodpověděl hned. Hannes měl naneštěstí pravdu. 

Večer se vytratil, na vinohrad se vkrádal noční chlad.

“Ne. Nezachraňoval. Nedělám to ani teď,” souhlasil nakonec a pokračoval: “Ale… Věděl jsem, že je dost zoufalá na to, aby ten obchod přijala - a chtěl jsem vědět, jestli je víra ještě dost silná na to, aby ho unesla. Aby dala nový život. A pak…”

“A pak co?”

Stín po něm střelil pohledem. Nakonec, tohle byla i Hannesova vina.

“A pak jsem taky strávil nějaké to století sám, pamatuješ? Prostě jsem chtěl pro jednou mluvit s někým, kdo ve mě neuvidí jenom absolutní selhání a nic víc.”

Hannes odložil sklenici na stůl. Pro jednou výřečný duch vypadal, že hledá slova. Nakonec řekl: “Vrátil jsem se, jakmile to šlo, Stíne. Ale když jsme se tehdy pohádali… moc času mi nezbývalo. Ne doopravdy. Nepamatuju si celá desetiletí, až teď posledních pár týdnů. Tobě se to přece taky stalo, ne? Než začala ta válka. No… někteří z nás prostě v mezisvětí strávili delší čas…”

Tohle Stín nevěděl - ale tušil to. Bylo mnohem snazší si v sobě všechny ty roky pěstovat vztek, než si připustit, že se tehdy na břehu umírající řeky pohádali ze zoufalství.

“Umíral jsi s tou řekou,” řekl pomalu, “byla hloupost po tobě tehdy cokoliv chtít.”

Hannes jen pokrčil rameny. “Stejná hloupost byla nevidět, co se dělo tobě. Vrať se k tomu příběhu. Je to zajímavější než historky od vody.”

Tomu sice Stín moc nevěřil, ale přece jenom pokračoval: “Já jsem z ní neudělal to, čím je. Vlastně mě od té doby jenom překvapuje… Ale zůstala. I když se dozvěděla všechno. Nikam nezmizela a včera… Včera mě zachránila.”

“To jsem pochopil,” poznamenal Hannes a znovu se natáhnul pro svoje víno.

Stín se nadechl a připravil se na nejhorší.

“Polibkem.”

To bylo poprvé, kdy se vodník málem utopil ve víně.

 

Později té noci šel Hannes spát a Stín neměl tušení, co dělat s tím vším časem navíc. Nebyl zvyklý trávit noci zahálkou. Vrátil se tedy do domu a přemýšlel o tom, co mu předtím Hannes řekl.

“Překvapený? Strávíš s ní za pár týdnů víc času v kuse, než jsi kdy strávil s kýmkoli za posledních pět set let a teď jsi překvapený?”

Asi potřeboval vědět, že je v pořádku.

 

Helina ložnice byla malá, bílé měsíční světlo se sem padalo skrz záclony v jediném okně. Ležela na posteli u zdi, ztracená v objemné peřině. Stín byl tichý jako noc sama, ale když se nad ní sklonil, stejně otevřela oči.

“Pojď taky spát,” zamumlala.

Strach ztuhnul. Nečekal, že se vzbudí.

“Já… nepotřebuju spát.”

Dvě hnědé oči po něm vrhly ostrý pohled zpod přikrývky.

“Včera jsi málem umřel,” oznámila mu a udělala pro něj na posteli místo.

Chvíli se nad ní mlčky skláněl - a pak: “Ty snad ne?”

Neodpověděla hned. Ale nakonec přece:

“Proto taky chci, abys zůstal.”

 

Plášť složil na židli a boty nechal pod ní. Když si lehl vedle ní, nemusel se jí ani dotknout, aby cítil její teplo.

Hela brzy znovu usnula a co bylo podivnější, zrovna tak snadno usnul i Stín.

 

Kapitola dvacátá třetí: Denní světlo

 

Ráno přišlo zlehka, ale Stínův spánek přetrhlo bez smilování. Budit se v posteli do ranního slunce nepatřilo k jeho nejběžnějším zážitkům. Ale i tak se ani nepohnul, aby ji neprobudil.

Z nějakého důvodu mezera mezi nimi během noci zmizela. Helina ruka byla natažená přes něj a ona mu pravidelně oddychovala na prsou. A jeho vlastní ruka ležela na jejích zádech. Mezi špičkami prstů cítil její dlouhé vlasy.

Vypadala klidně. Mnohem víc, než když byla vzhůru.

A to bylo neobvyklé.

Ne špatné.

Ne… překvapivé.

Jistěže ne překvapivé, pomyslel si nevěřícně, budit se vedle ní už začíná být tradice.

Potom, nezvaná, se k němu připlížila myšlenka: Je klidná díky mě.

Bylo to prosté. Přímo evidentní.

Ale ne pro někoho, kdo dnes a denně druhým přinášel strach a hrůzu.

 

Asi mu ruka sklouzla po jejích zádech, protože Hela se probrala. 

I ona si uvědomila, jak blízko si jsou - a prostě vydechla. Sice neutekla skutečnosti, ale teď a tady se mohla před vším na chvíli schovat.

“Jak ti šlo nespaní?”

Nedalo se to nevidět. Co jí ten úsměv stál.

“Zkazilas ho,” podpověděl jí polohlasem a vysloužil si tak její smích.

Hela přitáhla ruku k sobě, ale ještě předtím její prsty zaváhaly nad jeho bokem, kde byla zatím nezhojená rána. Dotyk zpola pečující, zpola důvěrný.

“Je to lepší?”

“Je,” přikývl a chytil její prsty do svých. “Co ty?”

Tenhle úsměv stál ještě víc.

“Dýchám.”

 

A tohle slovo ho zabolelo. A nevěděl proč. Co na to tak Strach mohl odpovědět? Co mohl udělat?

 

Tak se opřel na lokti, zvedl její ruku a políbil ji na prsty.

“Pojď. Měli bychom vstávat.”