Včelařka: kapitola dvacátá čtvrtá: Příběhy a jejich vypravěči

 

Na stole se kouřilo z čajníku, vedle něj už stály připravené dva šálky. Z třetího upíjel svůj čaj vodník, kterému hned zajiskřilo v očích, když vešli.

“Klidná noc?”

Stín si přitáhl židli: “Jsou snad na Vinicích nějaké jiné?”

“Těžko říct, já jen vím, že už jsem viděl i utopence s menšíma kruhama pod očima,” pokrčil Hannes rameny a přisunul jeden čaj k Hele.

“Tos nemusel,” ušklíbla se Hela, ale hrnek si vzala.

“Potřebuješ tu strávit víc času, tak jsem to myslel.”

Zabořila pohled do desky stolu. “To není, co- Nepotřebuju-”

Vždyť Hannes to nevěděl. Neměla sílu mu to vysvětlovat.

“Půjdeme domů,” dořekl za ni Stín, “to teď Hela potřebuje víc, než cokoliv jiného.”

Vodník pomalu přikývl: “Dnes večer?”

“Dnes večer.”

O den na Vinicích se ale neobrali. Stín přestal kulhat. Hele možná nebylo o moc lépe, ale nebylo jí ani hůř. Cokoliv čekalo tam venku za skalními štíty, mohlo klidně počkat ještě pár hodin.

A potom dopili víno, dozněla poslední skladba.

 

Jeskyně Paláce je přivítaly svým obvyklým tajnosnubným tichem. Když stoupali chodbami od podzemní řeky vzhůru, Stín a Hannes si povídali. Hela šla pár kroků za nimi, spokojenější v samotě, než kdyby jim musela věnovat pozornost. Hannes měl ráno pravdu, do Paláce se sotva dovlekla.

Zdi okolo ní skoro nepostřehnutelně šeptaly, rozkomíhané stíny na nich ji následovaly s nevinnou zvědavostí. Palác si všímal. S jistou dávkou obezřetnosti do toho Hela vkládala naději, že by to pro ni mohlo znamenat připravenou ložnici a teplou postel.

Ale když konečně došli až na břeh jezera přímo pod samotnou budovou Paláce, na Dvůr, který mezitím potemněl s postupujícím večerem, okolní klid prořízl ostrý hlas:

“Vida, Johannes z Labe. Taky jeden, kterého jsem už nepotřebovala potkat.”

Hannes se nevraživě otočil po hlase: “Já jsem rozhodně doufal v totéž, Samhain.”

Stín se pak zeptal už zcela rezignovaně: “Co tu chceš?”

Samhain, která si samozřejmě stoupla přesně do posledních paprsků večerního světla, které jí, jako každý soumrak, lichotilo, jen pozvedla obočí: “To jsi si tak naprosto jistý, že mě vůbec nepotřebuješ, Stíne? Divoký strach, podzimní temnota, nic z toho už není podstatné? No, já se zvládnu vyrovnat s nějakou naší,” neurčitě zamávala rukou ve vzduchu, jak se snažila pojmenovat něco bezvýznamného, “drobnou diskuzí. Pro všeobecné dobro.”

Hannes, který pochopil, že tohle chvíli potrvá, vytáhl z kapsy svoji nezbytnou dýmku: “Všeobecné dobro? A jsi si úplně jistá, že na takové složité výrazy nepotřebuješ slovník, Samhain?”

Samhain nepovažovala za nutné na něco takového vůbec odpovídat. Místo toho si všimla Hely, která stála za oběma duchy - a slouží jí ke cti, že se na chvíli zarazila.
“U všech bohů, Včelařko, vypadáš strašně. Čím tě to ti dva protáhli?”

K soucitu by se nesnížila, ale i tak v jejím hlase zaznělo nelíčené překvapení.

Hela si podrážděně založila ruce. Potřebovala klid, ne Jeseň a její řeči. Dokonce i jejích včel najednou přibylo - ve velkém, neuspořádaném roji se rozprostřely po celém Dvoře.

“Oni mě ničím neprotáhli,” odpověděla odměřeně, “co tě sem přivedlo?”

Samhain si dala s odpovědí načas. Uměla si užít drama.

“Obávám se, že vám zkazím plány na večer,” povzdechla si nakonec, “anebo jednoduše plány na zbytek jara. Ta vaše roztomilá hra s Vánocemi nezabrala. Zajíc se tam včera prostě odmítla vrátit. Vypadá to, že věří, že… se věci zásadně změnily.” Samhain se odmlčela a významně se podívala na Stína - ještě pořád bledého, ale nepopiratelně živého. 

“Přirozeně jsem se musela přijít ujistit, jestli je to pravda. Což není. Naštěstí, samozřejmě.”

Na kratičký okamžik nikdo nic neřekl.

Pak se stíny připlížily blíž.

“Zůstaň tady s Hannesem.”

Hela Stína slyšela a věděla, že to nebyla ani otázka, ani žádost. Byl to příkaz, proti kterému se jí nechtělo nic namítat.

Strach je oba minul bez jediného dalšího slova, nečekal ani, jestli se k němu Samhain přidá. Temnota ho následovala jako věrný pes. Jeseň se na ně naposledy významně podívala a vydala se za Strachem.

 

“Tak to bychom měli,” potáhl Hannes z dýmky, vydechl a chvíli pozoroval, jak se kouř rozplývá ve vzduchu. “Teď budou věci zase trochu zajímavější.”

Hela zavřela oči. Udělalo se jí zle.

“Ta má něco v plánu.”

Vodník se zachechtal, moc veselí v tom ale nezbylo: “Jistěže má. Je to taková pijavice. Vždycky má něco v plánu, mrcha jedna.”

“Měla jsem jít s ním…”

Hannes se na ni pořádně podíval. Jak byla v obličeji bílá jako křída. Jak měla zkřížené ruce a prsty zaťaté do černých rukávů.

“Ne,” zavrtěl hlavou a usmál se na ni, “měla jsi zůstat tady a odpočinout si.”

“Řekl jsi-”

“Že to bude zajímavější, já vím. Bude - protože Učenec má v pár věcech pravdu.”

“Hansi…”

Znělo to skoro jako prosba. Nedělej svět ještě složitější, než už je, Hansi.

Všiml si, jak rychle převzala oslovení, které jinak směl používat jenom Stín. Nevadilo mu to.

“Nech mě to vysvětlit,” řekl a pokračoval: “Naše víra se opravdu počítá. A to je to, co Stín kdysi dávno skutečně ztratil. Děti se budou vždycky bát tmy a věřit na bubáky, ať už si o tom moderní výchova a Učenec myslí cokoli - prostě musí. Nepřišel o všechnu víru lidí - ale přišel o víru nás všech. To my jsme přestali věřit, že nás může dál chránit.”

“I ty?” 

“Když řeka umírala - tak i já,” přikývl Hannes, i když nerad, “Jenže s tím vším ztratil Stín i víru v sebe. A tam se Bertie neplete. Nic jiného duchovi nevezme tolik síly, jako tohle. Ale,” zvedl znovu dýmku a usmál se, “pak ses objevila ty, drahé děvče.”

Hela mu unaveně úsměv oplatila: “Jaká já jsem to kouzelná bytost, viď.”

Hannes jí nabídnul rámě, byl čas jít.

“Pro jednoho strašně opuštěného a unaveného ducha? Řekl bych, že jsi.”

 

Hela se netěšila na nic víc, než na bezpečí vlastní postele.

Hannes zůstal o patro níž v Měsíční síni s nevysloveným slibem, že neodejde, dokud se Stín nevrátí. Dost daleko, aby měla své soukromí, dost blízko, kdyby něco potřebovala.

Popravdě řečeno ji nenapadalo nic, co by mohla potřebovat - vždyť už v Paláci strávila sama celou dlouhou řadu nocí. Jenže mít nablízku další živou duši, to byla útěcha, kterou si neuměla odepřít. Palácem se až k jejím dveřím nesl táhlý zvuk houslí a Hela se zabalila do přikrývek. 

Teskno se houpalo na tónech vodníkovy melodie.

 

Když se Stín konečně vrátil domů, bylo právě po úsvitu. Nad krajem visely těžké šedé mraky, ráno bylo plné kalného světla, které jen zvolna nabíralo sílu. Noc před ním byla dlouhá. Duch se proto rozhodl projít část cesty lesem, potřeboval si srovnat myšlenky.

Jak se probíral vzpomínkami na rozhovor s Vesnou, zatínal ještě teď vzteky zuby (a že jich Stín měl k zatínání víc než dost). Byla stejnou měrou umanutá jako vyděšená - dokonce i bez jeho přispění. Ale ze všeho nejvíc byla v šoku z toho, že ho vůbec vidí.

Učenec se ujistil, že se zprávy šířily rychle - a jako mnoho jiných i Vesna věřila každému jeho slovu. To, že před ní stál Stín jako živý důkaz Bertieho lží, byl asi jediný důvod, proč se mu podařilo ji přivést aspoň trochu k rozumu.

Z toho setkání ho ale ještě teď mrazilo.

“Jestli ale nemá pravdu, Stíne…,” Vesně se v očích leskly slzy, “jestli to, co říká, jsou lži… Potom jsme vážně jenom vězni vlastní existence. Copak to nevidíš? Copak tě to taky nedusí?”

Nedusilo. Ale neměl pro ni žádnou elegantní, přesvědčivou odpověď, která by nahradila tu Bertieho.

Krom toho mu celou dobu stála za zády Samhain. Tvářila se starostlivě a nápomocně, čímž mu lezla na nervy a už tak otřesenou Vesnu vyváděla z míry ještě víc. 

 

Šel rychle.

Les byl plný dlouhých stínů, pochmurné ráno šedého, studeného dne.

 

Po cestě do podzemí si všiml vzdálených odlesků ohně z krbu za Helinými okny.

Vodníka našel dřímat v křesle - starý, dobrý Hannes, který chápal, jak důležité někdy je zůstat a neptat se na celý příběh. Stín nehlučně zavřel dveře síně.

Jen o něco málo později zaváhal před těmi Helinými. Ale jestli v krbu už hořel oheň, byla nejspíš vzhůru - a tak zaklepal.

Pozvala ho dovnitř jediným slovem. Seděla u krbu na koberci s ošlapaným vzorem a zády se opírala o vysoké čelo postele. Když přišel blíž, teprve pak otevřela oči. Stín zkoušel uhodnout, zda znovu plakala nebo ne.

“Tak jsi konečně zpátky doma,” hlesla.

Doma. Taky to slovo teď pro Palác používal čím dál tím častěji. Rozhodně víc, než dřív. Hodilo se víc, když tu byla.

A ano, plakala. Smutek jí ještě seděl v hrdle.

“Nešel jsem celou cestu skrz stíny, radši jsem se prošel lesem,” odpověděl a posadil se k ní na podlahu. Tak nějak cítil, že tahle odpověď celkem vzato nic neznamenala, proto dodal: “Vesna je teď v bezpečí, aspoň myslím. Nebylo to ale snadné, tak jsem si chtěl trochu vyčistit hlavu.”

Přikývla. “A zabralo to?”

Nevesele se nad tou otázkou pousmál: “Na dnešním ránu je všechno zrovna tak bezútěšné, jako je teď Vesnina nálada.”

“Tak když byl les tak k ničemu, třeba si přece jenom odpočineš tady,” usmála se Hela taky, ale Stín viděl a slyšel, jak pevně se jí pořád drží chmury. Nebylo nic, co by jí doopravdy pomohlo, mohl je zkusit rozehnat jen teď, na krátkou chvíli. Zaskočil ji, když jí položil hlavu do klína a pohladil ji po tváři: “Třeba máš zrovna pravdu a potřebuju si odpočinout. Ale tobě by se nějaké rozptýlení hodilo taky.”

Kupodivu to zabralo. Hela se na něj pobaveně podívala: “V tom případě už víš, co mám nejradši.”

A byla to pravda, věděl. Milovala jeho zkazky, příběhy z dávných časů a míst, ať o kouzlech nebo o lidech - ale nejčastěji o obojím. I teď začal jeden takový starý příběh vyprávět, snad pověst nebo legendu, kdyby to vyprávěl někdo jiný, ale v jeho případě prostě vzpomínky na dávno minulé časy. 

Hela si opřela hlavu o postel a zavřela oči. Dovolila sama sobě vklouznout do rytmu Stínových slov a následovat je do hloubky minulosti a cizích starostí. Poslouchala a prsty ho vískala ve vlasech.

Vypadala teď pokojnější. A co začalo jako drzý žert, se pomalu měnilo v mnohem tišší moment. Když schoval její ruku do vlastní dlaně, zdálo se to tak přirozené, že ani jeden z nich nevěděl, jestli v tom byl záměr nebo ne.

Příběh se odvíjel dál, pokoj byl plný tepla od ohně a Hela na svých nohou cítila tíhu jeho hlavy a ramenou. Už se naučila znát neustálé napětí, ve kterém jeho tělo obvykle bylo a které bylo znát v každém pohybu i dotyku. Nemohla si proto nevšimnout, jak ten povědomý pocit teď, na jejím klíně, pozvolna mizí. Byla to tichá připomínka toho, že není v Paláci jediná polámaná. Skoro o tom nemluvili, proto až teď doopravdy pochopila, že i Stín žil s podobnou bolestí ze ztráty jako ona. Jenom po mnohem, mnohem delší dobu.

V téhle nestřežené chvíli studeného jarního rána ale kus té tíhy odložili oba dva.

 

Do mysli i do těla se mu vkrádala sladká ospalost a bránit se jí dalo moc práce. Stín zjistil, že se mu v příběhu pokračuje těžce - a mezitím tu bylo teplo ohně i její, jedna její ruka v jeho vlasech a druhá bezpečně schovaná v jeho vlastní. Příjemná otupělost mu zavírala oči a kradla slova.

 

Když  se odmlčel, Hela se jenom usmála. Ráno tam nahoře si mohlo být ponuré, jak chtělo, ale tady měli svůj malý kout klidu a míru. To Stín jí ho daroval - a ona ho teď pro něj hlídala.

 

Palác nenechal oheň vyhasnout kvůli nim oběma.

To byla  novinka.