Včelařka: Kapitola dvacátá pátá: Zlaté staré časy, Kapitola dvacátá šestá: Proudy a spodní proudy

Kapitola dvacátá pátá: Zlaté staré časy

 

1546, letní slunovrat.

V Síních Léta, na samém okraji tanečního parketu, stáli Stín a Hannes pohroužení do živého rozhovoru o blíže neurčených nuancích strašení rybářů. Bylo k půlnoci a slavnost slunovratu vrcholila. Síněmi zněla hudba a desítky hlasů se mísily ve veselé mozaice  oslav a vítaných setkání.

Mezi hosty se Samhain vymykala. V temně zlatém plášti se nesla sálem jako královna. A když našla ty dva, ze zvyku vodníka naprosto ignorovala.

“Jak už je to dlouho, Stíne,” řekla, zářivě se usmála a vtiskla mu do ruky novou sklenku vína. “Přiznávám, že jsem tě od minule už postrádala. Musím ti říct všechno o tom, jak jsem se setkala s horskými duchy. Však víš s kterými. Z Karpat.”

Stín, přes všechnu moc a důstojnost, trochu ztuhnul s vínem v ruce.

“Tobě se podařilo proti sobě poštvat horské duchy?”

“Poštvat?! Rozhodně ne,” zamračila se pohoršeně, “nemůžu za to, že mi nešli z cesty.”

“Zvláštní, jak to lidi nikdy napoprvé nepochopí, že,” poznamenal vodník suše.

Stín se napil a raději neřekl nic. Samhainina… výrazná osobnost byla obdivuhodná, ale z nějakého záhadného důvodu byla příčinou nekonečné řady konfliktů a hádek.

“Trocha strachu by je srovnala,” prohlásila sladce a přejela prsty po Stínově rukávu.

“Nechci se s nimi rozhádat,” zavrtěl hlavou, “nikdy nezapomínají. Nebralo by to pak konce.”

“Něco mi dlužíš, Stíne…”

Řekla to něžně. Ale nedívala se tak.

Nedávalo to vůbec smysl. Z nudy hrála malicherné hry a jeho moc používala jako eso v rukávu. Byla sice jedna ze Čtyř a měla moc nad celým jedním ročním obdobím, ale duchové byli výrazně víc ochotní podvolit se Stínově autoritě. Podezříval ji, že toho využívá stejnou měrou, jako ji to rozčiluje. Ale dělala to a používala jejich známost jako ostří.

Ale totéž ostří nakonec vždycky pořezalo jeho.

Jenže…

Stín ji chvíli sledoval. Okouzlující, sebejistou, náročnou.

Víno chutnalo kysele.

“Tak dobře-”

“Vážně?” Hannes nedokázal udržet jazyk za zuby.

“Poslyš, vodníku,” Samhainin hlas okamžitě ztratil několik stupňů na teplotě a všechen samet, “nemáš náhodou někde nějakou bažinu, která tě nutně potřebuje, nejlíp ode dna?”

“Kreativní jako vždycky, holka,” ušklíbl se Hannes, “škoda, že vždycky jenom takhle. Nejde to k té pěkné tvářičce.”

“Nikdo se tě neptal na názor, Hannesi.”

“Stejně ho dostaneš.”

“Hansi,” otočil se Stín tiše na přítele, “je to nutné?”

“Chystáš se kývnout na to, že si znepřátelíš Karpatské duchy. Co bys řekl?” odsekl Hannes.

“Takové nemístné řeči nebudu poslouchat,” zavrčela Samhain a střelila po Stínovi ledovým pohledem. Nebylo třeba nic dodávat. Její očekávání bylo nad slunce jasné.

Když odešla, nechala je tam v nepříjemném tichu.

Stín pil víno a Hannes vyčkával.

“Má pravdu, víš. Doopravdy jí dlužím,” řekl nakonec Strach.

“To jistě,” přikývl Hannes zachmuřeně, “to ty vždycky. Sice netuším, co že jí to dlužíš, ale vypadá to, že splátek není nikdy dost.”

Pokud mohl říct, za normálních okolností se Stín nenechal nikým obelhat a pokud by to někdo zkusil, špatně by to s ním dopadlo. Se Samhain ale dělal stále dokola jednu a tu samou chybu, nepoučitelně a nezvratně - jen aby s železnou pravidelností skončil vzteklý a kupou stížností v kuchyni říčního domku… Zbytečně. O něco později se celý cyklus zopakoval znovu.

“Nemohl by sis vybrat někoho o něco míň… šíleného?” zeptal se, rozhodně ne poprvé. Čekal, že z odpovědi Stín zase jednou vyklouzne jako ryba, ale tentokrát se jeho přítel odmlčel.

“Nemohl,” řekl Stín nakonec a podmračeně hleděl do vína, “ví, co jsem zač.”

“Každý ví, co jsi zač, Schatten.”

“Ne,” zavrtěl Stín hlavou a pustil se do opatrného vysvětlení, jakoby sám každé slovo musel nejdřív ozkoušet: “my dva, já a ona, jsme z jednoho těsta. Doopravdy tomu rozumí. Temnota noci, to je něco, co určuje polovinu podzimu.”

Hannes ho slyšel, ale nesouhlasil: “To je víc přání, než skutečnost. Hlavně je to potvora. Bez přestání tě vydírá dluhy, které nejspíš ani neexistují.”

“Ale existují,” oponoval Stín smutně a konečně se na vodníka podíval. “Dlužím jí za její čas, Hansi. Za každou chvíli, kdy zůstává, i když by nemusela.”

Na to Hannes nenašel pádnou odpověď. Ale býval by byl rád, kdyby ano.

Ta noc, celkem předvídatelně, skončila v Samhainině posteli.

Dostala všechno, co chtěla - svoje ujištění, jeho slib, chvíli, kdy se samota rozplynula v blízkosti.

Jenže to nikdy doopravdy nevydrželo.

Teď, když slunce vycházelo za vysokými okny její ložnice, ho Samhain pozorovala z peřin. Stín se oblékal. Klidně, takřka metodicky si zapínal knoflíky na kazajce. Teď ještě plášť - a mohl jít.

Nikdy nezůstal a ani to nečekala. Dokonce o to ani nestála. Bylo by pod úroveň  obou předstírat nějaké romantické poblouznění, jak to dělávají lidé. Ale stejně to, jakým způsobem si rovnal manžety na zápěstí - jakou péči věnoval tomu zatracenému kusu látky - jí šlo na nervy.

Ztracený v myšlenkách na kdo ví co, nevypadal ani šťastně, ani spokojeně. Spíš jako někdo, kdo právě odevzdaně přetrpěl nevelkou bolest, dávno smířený s tím, že léčba není.

“Nezapomeň na mě s horami.”

Trochu příkřeji než měla v úmyslu.

Vzhlédl k ní s náznakem úsměvu.

“Nezapomenu.”.

A když odcházel, jeho “nashledanou, Samhain” zaznělo z poloviny chodby.

“Nashledanou, Stíne,” odpověděla potichu, když už byl pryč - a pak se kvůli tomu cítila pitomě.

Stín si venku musel zvednout límec proti větru.

Bylo neobvykle chladné letní ráno.

 

Kapitola dvacátá šestá: Proudy a spodní proudy

 

Malý lesní palouk se otevíral směrem k tůním. Ne moc rozlehlým, spíš tůňkám. S blížícím se létem se voda oteplovala a lákala místní k procházkám i ke koupání. Byl to okouzlující kout přírody.

Jasně zelené kapradí ve stínu stromů.

Čistá voda a šídla nad ní.

Zrcátka slunce tancující na hladině, když zafoukalo.

Idylické místo uprostřed rozbouřeného světa. Lidé si mezi sebou říkali “to místo má ducha” anebo “jaký kouzelný plácek”.

Tedy, ducha skutečně mělo.

Amálie byla pryč strašně dlouhou dobu, chycená někde v mezisvětí přes dvě stě let. Ale teď, když víla otevřela oči, protáhla si éterické tělo a rozhlédla se kolem. Byla zpátky doma. To se do jejích vod vrátila víra.

***

Noc co noc, každé ráno a po dlouhou řadu dní se světem pohyboval temný přízrak. Kdekoli se zdržela, barvy bledly a dech se krátil… Pílné černé včely létaly v rojích - ale Včelařka je pozorovala jen z povzdálí. Zoufalství jí rozkvétalo pod rukama, přesně tak, jak se od ní čekalo. A možná ještě lépe než kdy dřív. Krutější, bezprostřední, pronikavější.

Neosobní.

Protože kdyby se o příběhy, které se před ní rozplétaly, příliš starala, mohly by ji začít těšit. A z toho měla Hela hrůzu. Snažila se na to nemyslet, ale kdyby k sobě měla být upřímná, pak kdykoli vložila svou moc do svých včel a ty otevřely cizí rány, bylo jí líp. Zoufalství proudilo od ní k druhým a k ní se vracela víra.

V kostech se jí od těch dvou dnů na Vinicích usadil chlad a nemizel ani se slunečnými dny. Zimnice, která ji opanovala, přicházela zevnitř a ten led, který ji nechtěl pustit ze spárů, tál jen zvolna a jen ve správných rukách. To byly její drobné okamžiky úlevy. Jinak prostě nechala Zoufalství dělat svou práci.

***

Osvobozený lid byl rozrušený. Přežili konec starého světa, věřili Učencovým slovům a teď to vypadalo, že se jejich svět drolí. Zapomenutí duchové se vraceli zpět. Pomalu, tu a tam některý.

Rozum jim napovídal, že víra nabývala na síle. Cítili to, každá bytost, která z toho proudu žila, to cítila. Lidská víra začínala znovu hníst realitu jako hlínu a oni nevěděli, co si o tom myslet.

Učenec ale řekl, že to byl jen důkaz jejich odhodlání. Přeťali pouta, která je vázala ke smrtelníkům, osvobodili se a teď se jejich dobré úmysly konečně šířily i k jejich nešťastným zapomenutým bratřím a sestrám.

Bertieho slovo bylo zákon.

A na ten zákon se spoléhali víc než an vlastní smysly.

Jen to teď chtělo víc snahy.

“Najděte je, jednoho po druhém. Najděte je dřív, než to stihne temnota.”

Shromáždění v Bílé Věži teď byla častější.

***

Noc byla temná a šeptala. Lidské sny se měniyl v noční můry a stínům v rozích narostly drápy.

Divoký strach byl ještě pořád tam někde venku a kroutil lidská srdce do posedlých a krutých uzlů, které byly ve jménu přežití schopné čehokoli. Ale jeden za druhým byly tyhle děsy krocené pevnou rukou jejich právoplatného pána. Pokaždé, když se to stalo, se malý kousek bezhlavého násilí změnil v opatrnost.

Stín teď ve svých povinnostech nacházel víc radosti než za dlouhá staletí předtím.  Pro jednou a konečně věci nevypadaly tak bezútěšně.

Ale když černý plášť naposledy zavlál na okraji noci, když děti konečně klidně usnuly, když si noční můry našly své spáče a noc se přelila do klidných hodin před úsvitem, pak se vracel do Paláce a všechno to nadšení rázem zkřehlo.

Viděl, o čem Hela tak tvrdohlavě mlčela.

A právě to se stalo jeho druhou povinností: prolomit její ledy natolik, aby ji mohl každý den potkat.

***

Morana chtěla spát. Léto nahradilo jaro a ona měla právo na zasloužený odpočinek. Přinejmenším do té doby, než se vlády zase chopí její potměšilá podzimní sestra.

Jenže Ledový Dvůr se otřásal v základech. Cosi se měnilo a nutilo ji to bezcílně bloumat šerými síněmi.

Pět bílých hranostajů se na její rozkaz zjevilo jako duchové povstalí ze sněhových závějí. Malá černá očka sledovala každý její pohyb. Moranina tvář omládla, když se k nim sklonila:

“Běžte. Podívejte se, co má ta nová za lubem. Dejte si pozor, ať vás ve stínech nikdo nevidí.”

***

Hannes měl se svou řekou hromadu práce. Moc dlouho tu scházel a mezitím se tok Labe proměnil v něco skoro nerozpoznatelného. Lidé řeku svázali svými rozmary, změnili její tok, mnohokrát ji zranili a poškodili. Zdálo se, že na chvíli se snažili chovat se k ní líp - ale tahle snaha zmizela ve válečném akouři posledních pár let. Ale proud tu byl pořád, silný, valící se kupředu a rozhodně bez šance na záchranu.

A tak první další duch, který se do poříčí vrátil po něm, byl důvod k oslavě.

“Já jsem tak ráda, Hannesi! Bála jsem se, že se ze sousedů nikdo nevrátil!”

Amálie byla nadšená, ale, povězme si to rovnou, víla byla nadšená taky z pampelišek. I tak ale něco ve způsobu, jak to řekla, vzbudilo vodníkovu pozornost.

“Zatím jsme tu jen my dva, Amálie, ale ono se to zlepší…” usmál se na ni, “Ale  potkala jsi někoho dalšího?”

“No ano,” přikývla a uvelebila se v mechu, “objevili se tu hned druhý den, co jsem se vrátila. Moc milí byli. Hodně mluvili o svobodě a víře v sebe a… a tak.”

V odpoledním světle byla poloprůsvitná, ale zářivě a přátelsky se usmívala na svět.

“Říkali, že nemám mít z ničeho strach - nevěděla jsem, že bych měla mít. Měla bych mít z něčeho strach, Hannesi?” svraštila zmateně nos. POzorovat, jak Amálie přemýšlí, obvykle v člověku vzbuzovalo touhu podat jí pomocnou ruku, aby třeba nezakopla o víceslabičnou myšlenku.

“Neměla, nemáš se čeho bát,” ujistil ji Hannes, “ale pamatuješ si, co přesně říkali?”

Amálie si ztěžka povzdechla. Už to byly celé tři dny.  “Já myslím… Strach se k tobě nedostane. A taky mě pozvali na nějaké povídání s jejich přáteli. Jenže já nemůžu pryč. Chodí sem lidi - jak bych je tu mohla nechat samotné, bez vílího kouzla?”

Vodník se znovu usmál: “Máš pravdu, děvče. Jsi tady zapotřebí.”

“Možná jenom zapomněli. Taky jsem byla trochu zmatená, když jsem se vrátila z mezisvětí…”

“Ano, možná zapomněli.”