Včelařka: kapitola třicátá: Bílý kožíšek

“Trochu těžkopádné, nemyslíš, sestro?”

Z Živina hlasu odkapával vztek. Letní paní nesnášela, když ji ostatní přivolávaly (jako služku, jak si stěžovala) a být zavolána sem, do Ledového Dvora, během její vlastní vlády, byla nehoráznost.

“Doba si žádá neobvyklá řešení, Živo,” odpověděla Morana studeně.

Bylo tu tmavo a šedo, jako obvykle. Strop síně byl vysoký, ztrácel se v šeru, jediné sluneční paprsky sem dopadaly z vysokých křišťálových oken v čelní zdi. A v tomhle druhořadém světle, které stejně nikdy nedosáhlo do celé síně, se Čtyři sešly u jednoho stolu. Navzdory obvyklým zvyklostem.

U Moraniných nohou seděli čtyři hranostajové - pátý stále ještě chyběl.

“Dobře, tak co tak neobvyklého ti tvoji mrňaví zvědové vyčmuchali?”

Živa si založila ruce, svoje podráždění se neobtěžovala skrývat ani v nejmenším. V zimní šedi zářila jako barevný obraz. V dlouhém zlatém copu nosila pestré květy a věčně zmrzlý kámen pod jejíma nohama rychle ztrácel svou ledovou slupku. Ve škvírách se objevovala zelená a hluboce zmatená tráva. Tam venku na ni čekala práce.

Moranin pohled, prastarý a zrovna teď rámovaný hlubokými vráskami, přeskočil k Samhain, která hned ztuhla. Neměla tušení, co to má znamenat.

“Vlastně spoustu věcí,” odpověděla Zima nakonec, “ale především to, že se věci mění. Musely jste si všimnout, že se zapomenutí začínají vracet. Pomalu, ale bez ustání.”

Sestry přikývly. Jistěže si všimly.

“Ale začalo to s tou novou. Se Včelařkou. Učenec se ji teď pokusil zlomit.”

“Pokusil?” zvedla obočí Samhain, “neuspěl?”

“Ne, sestro,” odpověděla Morana klidně a když se k ní otočila, na zlomek okamžiku se v její tváři usadily rysy umrlce, “Nedovolila jsem to.”

Jeseň položila obě ruce dlaněmi na stůl a zhluboka se nadechla.

“Proč, Morano? Proč jsi ho nenechala to dokončit?”

Jeden z hranostajů vyšplhal na stůl a Zima přejela prsty po jeho zádech. Hladká srst téměř neslyšně zapraskala.

“Pomohla mi, Samhain,” ozvala se do ticha nečekaně Vesna, “copak jsi zapomněla?”

“Stín ti pomohl, dokonce třikrát,” odsekla její sestra.

“S ní,” trvala Vesna na svém.

Živa si opřela bradu o ruku - jak tak sledovala kratičkou výměnu, zlomyslně se ušklíbla.

“Včelařka by v tom Učencově stádu byla nebezpečná,” řekla Morana, “bez ohledu na to, co s ní bude dál, musí zůstat věrná starým způsobům. A to… zatím zvládá.”

“Kdepak máš pátého hranostaje, Morano?” zeptala se znenadání Živa. Dívala se ale na Samhain, ne na svou zimní sestru.

Zvířátko na stole se přitulilo k Moranině dlani.

“V Paláci, samozřejmě,” odvětila Zima zlehka a podrbala hranostaje za ušima. I ona sledovala Živin pohled.

“Špehuješ Stína?” pokračovala v otázkách Letní paní tak nenuceně, jako by se bavily o počasí. “Taková… nezdvořilost.”

“Ale ne, ji,” usmála se Morana a dovolila si potěšení v podobě kousavého: “I když teď už to vlastně znamená je oba.”

Dokonce i Vesna si troufla se potichu zasmát.

Samhaininy nehty nechaly v kamenném stole krátké, ale hluboké rýhy. Věděla moc dobře, že si její sestry teď jen vybírají letité dluhy, ale to tomu nijak nepomohlo. A Stín - a, čert aby ji vzal, i Hela - byli její  hra. Jenže to vypadalo, že se ostatní teď rozhodly, že to bude rodinná záležitost.

“Odkdy se takhle vměšujeme, Morano?” přiměla svůj hlas násilím ke klidu.

Morana jí věnovala dlouhý, zamyšlený pohled: “My se nevměšujeme. Jenom udržujeme kontrolu. Víra se mění a ta pochroumaná někdejší smrtelnice je k tomu, zdá se, klíčem. Včelařka je Stínův problém, ale my už jsme jednou udělaly tu chybu, že jsme příliš pustily otěže událostí z rukou, Samhain.”

Na to Jeseň neměla odpověď. Zato Živa se pohodlně opřela ve své židli:

“Tak výborně. Je ale pořád ještě léto. Morana ať si udržuje ty svoje malé krysy ve střehu a my budeme čekat. A,” v očích jí zajiskřilo, bohatá výšivka na jejím plášti rozkvetla, “až přijde čas, přivítáme naše navrátilce jak se patří, co říkáš, Zajíci?”

A Vesna, duch vracejícího se tepla, se zasmála tak upřímně, jako už celé roky ne.

Když už Živa i Zajíc odešly, Samhain s stále ještě neměla k odchodu. Čerstvá zrada ji pálila hlouběji, než se jí chtělo přiznat, ale neměla zatím dost času na to, aby ji proměnila v zahořklost.

“Svěřila jsem ti svoje plány, sestro,” promluvila na Moranu neobvykle tichým hlasem.

Zima se k ní obrátila svou mladší tváří. Vypadala laskavě.

“Já vím. A přese všechno, tu důvěru nezklamu, Samhain. Když tuhle hru odehrajeme správně, dostaneš, co ti patří. Nový lesk pro tvoje období. Ale…” na okamžik zaváhala, protože nebyla zvyklá o druhých takhle přemýšlet. Tak… lidsky. “Ale jsou tu některé věci, sestřičko, kterých se musíš vzdát.”

“Jaké věci?” zúžila Jeseň oči.

Morana si povzdechla. “Ti dva jsou síla sami o sobě. Oba dva - a oni dva spolu. Bude lepší, když se to naučíš respektovat.”

Nebyla to výhrůžka. Jenom rada.

Ale kdyby to byla výhrůžka, Samhain by jí pravděpodobně rozuměla lépe.