Včelařka: Část IV: PODZIM, kapitoly 31 a 32: Hluboká voda , Kde se schovávají příšery

Kapitola třicátá první: Hluboká voda

 

Hela seděla u okna ložnice a opírala se hlavou o studenou kamennou zeď. Venku, dole pod stěnami Paláce, odráželo jezero odpolední světlo a na stropě komnaty se tak zrcadlily stříbrné vlnky. Tak jako včera, tak jako předevčírem, navlas stejně jako den předtím.

Tenhle němý tanec byl jednou z mála věcí, které se ještě ve jejích dnech pohybovaly. Neopouštěla teď bezpečí Paláce. Jejích včel bylo málo a sotva se pohnuly. Koneckonců, Včelařka sama téměř neopouštěla svoji židli u okna.

Nedokázala to.

Kdykoliv se o to pokusila, slyšela křik a tmavé kouty místnosti se naplnily purpurovými plameny.

 

Kdosi zaklepal na dveře.

Hela neřekla nic.

Možná doufala, že to Stín vzdá.

Nebo se možná jen nechtěla rozhodovat, zda ho pustit dovnitř.

 

Strach vyčkával u dveří na její odpověď. Ale když se zevnitř neozvalo vůbec nic, vešel i tak. Tohle ticho mezi nimi leželo řadu dlouhých dní, neproniknutelné a dusivé jako jedovatý kouř. A Stín… prostě mu chyběla, to bylo všechno. Tam, kde bývala Hela, zbylo jen prázdno - i když vysedávala celé dny u okna, doopravdy tu nebyla. Teď už ne.

Vstoupil do ložnice a rozhlédl se. Z opuštěných věcí na něj dýchla siroba. Postel, ve které nikdo nespal. Housle, které jí přinesl, zapomenuté na polici, pomaličku sbírající prach. Vystydlý čaj, kterého se nikdo ani nedotkl. Lžíce medu od černých včel, která tak přišla vniveč.

Mávl rukou a Palác se ihned zapomenutého šálku zbavil.

“Den ode dne je to s tebou horší.”

Hela se dál dívala ven, do rozlehlých jeskyní. “Nechci o tom mluvit, Stíne,” odpověděla nakonec, “prostě potřebuju čas. Na přemýšlení.”

Čas na přemýšlení? Času dostala víc než dost. A Stín rozhodně strávil víc než dost času čekáním.

“Jenže to neděláš, má drahá,” přešel komnatu až k ní. “Ty jenom trpíš a necháváš to všechno, aby tě to požíralo zevnitř.”

Trhla sebou, citelně to zabolelo. Schoulila se ve své židli - a Stín si povzdechl.

“Nikdy ode mě nechceš nic víc, než rozptýlení,” sklonil se a natáhl se pro její ruku, “a teď už nechceš ani to.”

Nechala ho, aby se dotkl. Jednoduché, nevinné gesto, ale přesto se jí stáhlo hrdlo: “Předtím to pomáhalo…”

“Málo.”

 

Jediné slovo, které mezi ně dopadlo s vahou rozsudku. Důkaz, že oba dva selhali. Od okamžiku, kdy se Hela vrátila od čarodějky, mezi nimi visela temnota, kterou nedokázal ovládat ani jeden z nich. Ne že by se nesnažili - ale nestačilo to a každý pokus je vyšel draho.

 

Hela stáhla ruku zpět, zkřížila paže, najednou ji přepadl chlad.

Stín se narovnal. Mizela mu někam, kam za ní neuměl jít.

 

Už za ním skoro zaklaply dveře, když náhle vstala:

“Počkej.”

Zastavil se, ruku na klice.

“Já... je to jako havěť , kterou nemůžu setřást,” řekla Hela tiše, takovým prázdným, přiškrceným hlasem, který od ní ještě nikdy neslyšel. “Ta myšlenka, že jsem příšera.”

Duch strachu zaskřípal zuby. “Nejsi. Chápu, že jsi nedostala zrovna nejlaskavější úkol, ale být Zoufalstvím je-”

“O tom nemluvím.”

Hela se otočila zpět k oknu, zírala do stínů za jezerem a neviděla z nich nic. Opřela se o hrubý kámen okenního parapetu. Potřebovala nějakou oporu pro své roztřesené myšlenky, které ji mučily ode dne, kdy se vrátila ze hřbitova.

“Opustila jsem svoje dítě, Stíne. Nechala jsem ho tam samotného, mezi sutinami a prachem. Jaká matka tohle udělá? Jaký člověk?”

Stín poslouchal a neznal odpověď.

“Jenom se ukazuje, co jsem skutečně zač. Čím jsem se tam, v těch troskách, stala,” řekla a myslela na děti mezi hroby, na mladou ženu, kterou málem zlomila. “Udělala jsem něco, co by nikdo neměl dopustit… a je těžší a těžší s tím jít dál. Předstírat, že mám právo tady být.”

Rozpadala se ve víru vlastního zoufalství - ale Stín nemohl vydržet nemilosrdnost, se kterou se trestala.

“O tom přesně mluvím,” utrhl se na ni vztekle, s ostnem zášti, kterou sám nechtěl, “tohle nekonečné kňourání nad životem, o který si přišla; pořád brečíš nad rozlitým mlékem! Pořád - dokola a dokola! Samozřejmě, že máš právo tu být! Patříš sem!”

Sotva to vyslovil, slyšel, že to přehání. I Hela to slyšela. Ale nemohl se zastavit - ne teď, ne když se dobrovolně vracela na okraj propasti a jemu to konečně nebylo jedno.

“Je dávno pryč! Nemohlas ho nijak opustit ani zklamat,” udeřil rukou do parapetu a strašně si přál stáhnout ji zpátky do bezpečí. Lekla se.

“Máš jiný život v jiném světě, ale řekni mi - snažíš se to vůbec pochopit, že tenhle smutek sem nepatří? Ne k tobě, ne k tomu kdo teď jsi?!”

Něco se jí zablesklo v očích, vzdor anebo vztek: “Říkáš, že sem patřím - ale já sem možná ve skutečnosti nepatřím vůbec. Je náhoda, že tu teď stojím. Možná patřím úplně jinam, někam, kde jsem měla být už dávno!”

“Jako na dně té rokle?”

 

Slova dopadla jako kámen na zrcadlo.

Pavučina prasklin se rozeběhla všemi směry.

 

Stín si toho všiml a co řekl potom, bylo mnohem tišší: “Není zločin chtít žít.”

“Pak je zločin nechtít žít…”

“O čem to mluvíš?”

“Přišel jsi na způsob, jak mě sem přivést, Stíne…”

Helin hlas se lámal jako sklo, nespočet střepů dopadalo na podlahu.

Pro Stína se svět zúžil to tenké linky.

“Pak… ty si myslíš, že bych… našel způsob, jak tě zabít?”

Strach si nebere servítky.

Hela odvrátila pohled.

“A ne snad?”

 

Představte si život v temnotě, který trvá celé věky a pak, nečekaně, dostanete jedinou svíčku.

Představte si, že vás nutí se dívat, jak ta svíčka vyhasíná, jak se kolem vás znovu zavírá tma jako hluboká voda.

 

Klouby prstů mu zbělely, jak zatlačil rukou do kamene. V pokoji se setmělo a celý se zmenšil.

“Tak teď mě dobře poslouchej, má drahá,” zasyčel, “myslíš jako smrtelníci, trpíš jako smrtelníci a cítíš jako smrtelníci. Jestli na tom chceš trvat, možná si tě Smrt najde sama… A potom - potom všechno, čeho se bojíš, bude pravda. Doopravdy mě zklameš.”

Jako nůž tohle prořízlo dokonce i její strnulé zoufalství.

“Ty ses opovážil číst moje strachy?!”

“Jako kdybych k tomu potřeboval tvoje svolení,” odsekl a otočil se k odchodu, “truchli, když už musíš - ale já se nebudu dívat, jak sama sebe měníš v nepoužitelnou prázdnou skořápku!”

 

A Hela… na něj jen zírala.

Na to, kdo se stal z někoho, koho si myslela, že zná.

Na to, v co se v jeho očích změnila ona.

Na to, jak je oba dva sotva poznávala - a cesta zpátky se v tu chvíli zdála nedosažitelná.

Byly tu slzy, které měla prolít, ale příliš vzteku na to, aby je nechala téct. Zvlášť před někým, kdo je už odmítal vidět.

 

Cosi uvnitř se vzmáhalo a boojovalo to s oprátkou, která jí nedovolovala se nadechnout.

 

Zavřela oči. A pak najednou - se usmála. Takovým širokým, nebezpečným úsměvem a když se na Stína podívala znovu, neměla v pohledu ani špetku někdejší vřelosti:

“Nepoužitelná? No ano. Lepší slovo bych pro ni sama nenašla.”

 

Včely se začaly rojit.

 

Kapitola třicátá druhá: Kde se schovávají příšery

 

Strach nejdřív uskočil zpět. Proměna byla nečekaná, prudká a absolutní. Vzduch kolem té bytosti se plnil puprurovými záblesky. Udělala krok blíž a čistá, syrová moc kolem ní skotačila jako kruhy na vodě, když do ní hodíš kámen.

“Asi bys chtěl vědět, kdo jsem, ne?”

Ale v tom Stín vůbec netápal - to viděl n aprvní pohled:

“Zoufalství osobně, předpokládám,” svraštil obočí a zvedl jí bradu. Nechala ho, ať si j prohlédne. “Anebo spíš zlomek ducha, který je závislý na lidské duši…”

“Závislý…” Zuby měla ostřejší, než by měly být. “To není pěkné slovo. Copak jsi celou dobu nečekal, až mě konečně uvidíš? Nehráli jsme snad tuhle hru od začátku jen proto, aby se moje skutečná moc mohla objevit?”

Stín zaváhal a Zoufalství mu vyklouzla z dosahu.

“Je ztracená ve vlastní hlavě,” pokrčila rameny a vydala se zlehka na obchůzku místností. Prsty se dotýkala Heliných věcí jako nezajímavých exponátů v zapomenutém muzeu. “Já ne. Je vystrašená z vlastní síly - já ne. Ale abys věděl, celou dobu jsem poslouchala,” otočila se zpátky k němu se škodolibým úsměškem. “Vím, co všichni chcete. Tu jiskru víry, kterou mám.”

Stín z ní nespouštěl oči. To, co říkala, ťalo hlouběji, než by si přál. Co všichni chcete. Měla pravdu a ta pravda na něj křičela hlasy Samhain, Morany, Učence - i jeho vlastním. Bylo to to, co všichni chtěli. Ovládnout tu jiskru, vést ji anebo ji uhasit.

Zoufalství se zastavila a bezmyšlenkovitě poťukávala špičkami prstů na pouzdro houslí.

“Vždyť to je to, co sis přál, Stíne,” naklonila hlavu ke straně, “Strach a Zoufalství. Můžeme spolu v téhle době dokázat cokoliv, viď?”

Posmívala se mu, ale škodolibost těch slov bledla vedle hladu, který v nich byl už dávno usazený. Stín ho důvěrně znal. Jako každý duch.

“Nabízíš mi, že spolu můžeme znovu nechat víru růst,” řekl, “jenže ty Helu potřebuješ.”

“Já potřebuju ji, ona mě, co na tom sejde,” mávla Zoufalství rukou, “polámané kusy nemůžou velet.”

Stín se usmál a přikývl. Jestli my nejsme všichni úplně stejní, pomyslel si. Zoufalství nebyla nic víc, než známý refrén celých staletí. Cokoliv to bude stát, duch se vždycky bude snažit přežít. A kdo kontroluje víru, ten má největší šanci zůstat naživu. Po drtivou většinou historie stál na vrcholu té hierarchie on sám.

“Zoufalství?”

“Dohodneme se?”

Strach se podíval z okna na klidné podzemní jezero, na světlo, které slabě prozařovalo jeho domov plný stínů.

“Existují věci, které chceme, a pak existují věci, které potřebujeme,” řekl klidně, “ty ten rozdíl nejspíš nechápeš. Ale já jsem se dneska ponaučil.”

Přiblížila se, dychtivá a zvědavá. Stín se k ní obrátil a chytil její tváře do svých dlaní: “Zmiz. Dovol jí se vrátit.”

Tohle byl domov temnoty. Zoufalství tomu nemohla vzdorovat.

Stínova moc proudila skrz ni a nutila ji ustoupit.

Vztekle mu zaryla nehty do zápěstí, jak se všemi silami snažila vydržet.

“Tak si ji vem zpátky, když nedáš jinak,” zavrčela “ale nic se tím nezmění.”

Až pak byla pryč.

 

Když její oči nabraly zpátky svoji normální hnědou barvu, byla Hela zpět. Ale nebyla ani vděčná, ani se jí neulevilo. Místo toho ucukla před jeho rukama.

“Helo-”

“Ne. Ty - tys ji viděl…” V hlase měla zděšení a opravdový stud.

Stn zavrtěl hlavou: “Na tom nezáleží.”

“Já už nevím, na čem záleží,” vydechla Hela, “potřebuju být sama.”

Zmizela ve stínech dřív, než ji stihl zastavit.

Zůstala za ní slabá ozvěna slov, která nedokázala tak docela utichnout a která mluvila k nim oběma: nepoužitelná a selhání.

 

Stín vztekle praštil rukou do kamenného rámu okna a ta rána se nesla dokonale prázdným tichem Paláce.

Bolelo ho to a stejně to ničemu nepomohlo.