Včelařka: kapitola 33: Intermezzo, kapitola 34: Soumrak

Kapitola třicátá třetí: Intermezzo

Hela byla pryč celé dny.

Musela vydýchat slova, která jí mořila, a musela to udělat o samotě.

Polámaný kus. Pobuřovalo ji to a přitom s tím souhlasila. Všechno, co Zoufalství řekla, byla pravda. A Stín ji poslouchal. Dokonce i on musel slyšet, že nelže.

Možná, že zaváhal. Hela se ještě nerozhodla, jestli to byla zrada anebo ne. Jediné, čím si byla jistá, bylo, že ona sama nedokázala nabídnout to, co Zoufalství mohlo.

Jenže i tak ji nakonec přivolal zpátky.

Začátek podzimu hýřil barvami. Vší tou záplavou se pohybovala jako temná skvrna. Děsila se těch, kdo by od ní cokoli chtěli.

Čím déle se Hela potulovala tou nesnesitelně živelnou přírodou, tím víc toužila po bezpečí tmy tam dole… Snad bylo trapné si to připustit, ale stýskalo se jí. Po tichu jeskyní a síní, po plíživých stínech na zdech, které neunavovaly její oči, a po hluboké, naslouchající vodě jezera. Potřebovala se znovu schovat do domácího pohodlí své ložnice, vydechnout své smutky do páry nad čaje ve vlastním hrnku.

Samota začínala ztrácet své kouzlo.

Hůř: scházelo jí, že se o ni nikdo nestará.

Protože nakonec přesně to Stín celé týdny dělal, ne? Usilovně se ji snažil udržet naživu, i tehdy, když vůbec nerozuměl jejím démonům.

Blížil se čas jít domů.

Nesnášel to. Každou hodinu její nepřítomnosti. Každou minutu, kdy nevěděl, jestli se ještě někdy vrátí zpátky. Přitom ale neměl zdání, co dělat, až ji zase uvidí. Něco mezi nimi bolelo, něco, co nevěděl jak spravit nebo jak tomu čelit.

“Vzdej to.”

Hannes se ani neobtěžoval seskočit z vrby, na které seděl, nohy pohodlně opřené ve větvích.

Strach na něj ze země nevěřícně zíral.

Vodník mávl dýmkou ve velkorysém oblouku, jako kdyby bylo řešení nasnadě: “Nepotřeboval jsi Včelařku předtím, nepotřebuješ ji ani teď. Nefunguje to, tak to vzdej. A jestli nedáš jinak, možná, když budeš dost škemrat a dost se plazit, tak by tě Samhain ještě mohla vzít zpátky.” Shlédl dolů na ztrápeného ducha bez jediné špetky soucitu: “Sice jenom proto, aby tě s tím mučila, ale co už. To přežiješ.”

“Přišel jsem si pro radu!” vyštěkl na něj Stín.

Hannes seskočil ze stromu na zem. Skoncoval s žerty. “A já ti ji dávám. Je to snadná cesta ven z toho všeho. Pro tvoje vlastní dobro - a taky pro její. Čekají ji těžší výzvy, než to, že nejsi schopný se ovládat.”

To dopadlo jako pohlavek.

Jenže kupodivu, temný duch jenom uhnul pohledem. Neurazil se. Vina mu to nedovolila.

“Řekl jsem jí… že čím lidštější bude, tím víc pro mě bude nepoužitelná.”

Hannes si přejel rukou po obličeji. Bylo těžké si představit, jak ti dva teď spolu vůbec dokázali přežít. A taky co to ducha strachu vlastně stálo, když se snažil někoho dalšího udržet navzdory žalu naživu. Ne proto, že by něčeho takového nebyl schopný - ale protože se sám topil ve stejném moři.

“Chceš, aby prošla celou tu cestu ke smíření za vás oba, Schatten,” řekl pak o poznání laskavěji, “ale to za tebe udělat nemůže. Sotva to zvládne za sebe.”

“Já jsem se svým truchlením skončil, Hansi. Už dávno.”

Vodník zvedl obočí, nevěřil ani slovu: “Hela trpí, protože truchlí. Ty naopak celá staletí zatínáš zuby, pracuješ a předstíráš, že věci ještě nejsou až tak zlé. Předstíráš, že tě to nedrásá.”

Hannes měl, čert aby to vzal, pravdu. Protože ta bolest nikdy doopravdy neodešla. Ne když celý jeho svět ztichnul, ne když se k němu ostatní obrátili zády. Ani teď ne, když se věci zase začínaly otáčet okolo něj. Seděla mu na ramenou, těžká a nehybná. Jenom si za ty roky zvykl.

“Ale to… to není totéž,” zkusil se Stín bránit.

“Oba dva jste ztratili celý svět.”

Jednoduchá věta, kterou vodník řekl tiše a s lítostí, donutila Stína o krok ustoupit. Byla to rána, kterou nešlo změkčit.

“Pak jí nedokážu pomoct.”

Jen uvědomění, rezignované, bezmocné.

Hannes neodpověděl hned. Přemýšlel, potáhl z dýmky. 

“Ne, nemůžeš ji donutit tím projít,” přikývl, “ale můžeš jít s ní, po jejím boku. Ani jeden z vás na tu cestu nemusí být sám, Stíne.”

Kapitola třicátá čtvrtá: Soumrak

Pak znovu další den poslouchala Večerní píseň a zase o samotě. Tehdy se rozhodla, že to stačilo. Jenže návrat, to byla cesta zahalená mlhou. Chtěla od ní statečnost a ta byla ještě křehká. 

A tak se Hela nevrátila hlavní branou. Namísto toho si dovolila padat volným pádem tmou, až do chladných hlubin podzemního jezera. Tam, v temné vodě, odplouvaly ozvěny všech těch slov, která ji pronásledovala, kamkoliv se hnula. Hledala ticho mysli. Opravdovou cestu domů. 

Na černém písku jezerního dna stála na rozhraní. 

Zpátky a přece ještě ne. 

Svět se zastavil, vyčkával. 

Kdesi vysoko nad ní se voda rozzářila přízračným světlem bytostí na hranici bytí. Míjely ji bez hlesu, vzpomínky na dávno minulé časy jiných. Spodní proud ji tahal za dlouhé vlasy a šaty. Nechala to tak. Látka šatů - beztak víc myšlenka než věc - odešla s proudem. K čemu se schovávat za cokoli. 

Ještě před chvílí se cítila jako zvíře v kleci. Chycená, rozzlobená, připravená vybuchnout - a přece vyčerpaná. 

Jak ležela na studeném písku a pozorovala vody nad sebou, pomyslela si: Možná bych toho všeho měla ušetřit jediného člověka, kterému na mě záleží. 

A pak si pomyslela znovu: Kdo jiný by to ale měl unést, když ne on? 

Když se nadechla nad vlnami, když vyšla z jezera, věděla, že tam bude čekat. Neobtěžovala se s oblékáním. Chtěla být poznaná - a chtěla vědět, kdo před ní ve skutečnosti stojí. 

Sledovala ho zpod zpola zavřených víček a řekla: 

“Tak. Viděl jsi mě celou.” 

Kapky vody na kůži. 

Stín neodpověděl hned, ale pak přikývl: 

“Máš pravdu. Viděl jsem tě. Ale,” vydal se mělkou vodou k ní a přehodil jí přes ramena svůj plášť, “chvíli mi trvalo, než jsem to pochopil.” 

Příliš dlouhý plášť se jí rozléval kolem kotníků jako kaluž tuše. 

Studenými prsty přejela po jeho paži: “Všechno, co jsi předtím řekl-”

 Znělo to trochu jako výčitka a trochu jako prosba o pochopení. 

Zachytil její prsty do své dlaně: “Taky všechno, co jsi předtím řekla ty.” 

Námitka anebo omluva. Nebo obojí. 

Nebylo co vysvětlovat. Dny samoty se nakupily, za sebou nechaly touhu. Když ho Hela chytila kolem krku, když ji Stín zdvihl z vody v náručí, neměl tenhle polibek s tím prvním společného vůbec nic. Byl jenom jejich. 

Nepotřebný plášť spadl na zem. 

Ani jeden neuměl přestat. Ani jeden nechtěl. Dlouho hladověli - teď tomu hladu prostě nechali volnou ruku. 

Hela se chtěla konečně vzdát - všeho a jemu. Nechat se držet, i kdyby na studené zemi, a znovu ho líbat. Jako by na ničem jiném nezáleželo. Stín to viděl. S jakou ke zbláznění neochvějnou důvěrou se mu dávala. Jaké nikdy dřív neprožité šílenství bylo, že jí věřil on sám. 

Strašně mu chyběla. Její přítomnost. Její hlas. Její smích a nakonec i její pláč. Protože to všechno bylo opravdové. Tak jako její dotek. Jako kůže na kůži. Pro jednou nechtěl přemýšlet. To, co bylo mezi nimi, slova zatím nedohnala. 

Nad jezerem se nesl tichý smích, když ruce bloumaly po cizím těle. Na chvíli nebolelo nic. 

Na věčně klidné hladině jezera běžely vlnky. 

Lapnutí po dechu, když ho přitáhla blíž. Už žádné další váhání. 

Zítřek je zase donutí čelit světu. 

Zítřek… byl celou noc vzdálený.