Včelařka: Kapitoly 35: Zoufalství, 36: Bitevní pole, 37: Moc skrytá ve jméně

Kapitola třicátá pátá: Zoufalství

 

Ten rok přišel první sníh brzy. Řeklo by se: nezvaný host. Plachý tak, že mizel při prvním dotyku se zemí, dorazil s nečekaně chladným podzimním dnem. Taková to byla zvláštní chvíle, kdy se ještě sytě zelená tráva z pozdního léta potkává s lehounkými pírky zimy. 

Včelařka pro jednou cítila klid. Byla sama, seděla venku pod stromy a česala si vlasy. To bylo všechno.

Sněhové vločky zvolna kroužily ve vzduchu, bylo bezvětří.

Včerejší noc ještě nepřestala hřát - protipól studeného počasí. Hela se nad tou čerstvou vzpomínkou usmála. Teď byla sama, ale Stín se později vrátí. Přistihla se, že se na něj těší.

Podívejme… naše malá vítězka.

Ztuhla, hřeben zachycený na půl cesty v pramíncích vlasů.

Jsi na sebe pyšná?

Ticho se naplnilo podrážděným zvukem včel. A Zoufalství toho měla na srdci hodně, když se jí smála do uší: Vážně sis myslela, že k tobě bude svět dneska laskavější?

Pár slov a Hele se zase zúžil dech.

Měla by ses stydět!

Obviňující křik se nesl lesem, vítr kvílel ve větvích. Hela se otřásla zimou, ale přesto se postavila.

“Stydět se?” zeptala se nahlas, zatímco její včely opisovaly široké, rozzlobené kruhy kolem ní. “To mě budeš soudit pro trochu radosti?”

Zvrácené radosti.

Ty na nic takového nemáš nárok. Víš to moc dobře.

Jsou pryč - tak jak můžeš být tak sobecká?
Mráz se jí vkrádal hluboko do kostí, i tak ale zavrtěla hlavou: “Jsou pryč, ale já jsem tady. Jak bych mohla zůstat naživu, kdybych se vzdala úplně všeho?”

Přesně takhle!

Zoufalství si byla tak jistá. Co ve Včelařce sotva stačilo trochu roztát, zatahovalo se novým ledem.

Vzdej se toho, co máš teď. Za to ti ukážu cestu k tomu, co bylo.

Hela zaváhala.

Tohle stejně není tvůj skutečný život. A pořád bojovat bolí. 

Můžeš se vrátit. Kam patříš. Ke komu patříš.

Bílý sníh se usazoval v trávě. Hela si vzpomněla na teplo dítěte v náručí. Na synův smích, když ho držela na rukou. Skoro cítila tu váhu, tu lehkost bytí - tu část, kterou z ní někdo násilím vyrval.

“Poslouchám tě.”

 

Kapitola třicátá šestá: Bitevní pole

 

Sněžilo a Stín musel škodolibě usmát, když si toho všiml. Napadlo ho totiž, jak příznačné to celé bylo - podzim se vždycky studeně ohlásil, když měl příliš dobrou náladu. Protentokrát mu to bylo jedno. Měl co dělat, byli tu lidé, které měl navštívit, strach, který potřeboval rozprostřít, spousta všedních povinností. Poprvé za celou věčnost bylo Strachu něco milejší, než jeho práce.

Možná právě proto mu to potom přišlo jako ledová smršť, i když to byl jinak klidný den. Divoký strach, který se snažil chytit, se najednou rozpadl na prach - a to bylo špatně. Surovou sílu jako byla tahle měl přimět k poslušnosti a dát jí tvar. Namísto toho zmizela, rozdrobená něčím neviditelným, ale mnohem naléhavějším.

 

Někde jinde Samhain zvedla hlavu. Byla duchem změny a nové ostré hrany věcí cítila celým tělem. Zdvihnul se vítr, nechala ho vát a hledat, odkud to nové proudí. A i když to nikdo neviděl, zatnula pěsti.

 

V říčním domku bylo poklidné ráno. Hannes hrál, melodie se nesla nad řekou jako pozdravení nového dne. Když mu sklouzly prsty, minul notu a housle zavrzaly na protest. Zamrkal. Neměl ve zvyku dělat takové chyby. Ale písnička už byla přetržená ve dví a vodník položil nástroj na lavici v zamyšleném tichu.

 

Bylo to zemětřesení bez jediného záchvěvu, které neprobíhalo zemí, ale lidskými dušemi. Z hlubokých společných studnic lidskosti se vytrácela naděje - cosi ji kradlo a odvádělo pryč.

 

Učenec vyšel ven na terasu Bílé Věže. Obloha byla na ráno nesmyslně temná, jen na horizontu získávala podivný měňavý odstín.

Neudělal nic, jen si z mísy vzal hezké červené jablko a nůž. Ovoce pak krájel rozvážnými, precizními tahy. Bylo čerstvě utržené ze stromu a pod ostřím křupalo. Dobré jablko bylo potěšení, kterého se Bertie odmítl vzdát dokonce i ve svém obskurním životě po životě. Miloval je už jako kluk a nikdy si tenhle dar podzimu nepřestal vychutnávat.

Staří duchové měli jen málo pochopení pro takový lidský požitek.

Bertie snědl první čtvrtku a opřel se o zábradlí. Semínko zjevně vzklíčilo - a teď uvidí, jak vykvete. Včelařka byla jednoduše chyba v řádu věcí, poslední nádech starých pořádků, které se ještě snažily vydrápat zpět na světlo. Jako taková musela selhat, protože budoucnost, kterou Bertie už viděl nadosah, byla čistší a jasnější než cokoli, co bylo předtím. Svět, ve kterém už nikdo nebude vydaný na milost a nemilost druhým, ztratí se závislost na těch jedovatých kapkách víry.

Budoucnost, ve které osud člověka bude konečně pevně v jeho vlastních rukou.

Bertie byl tím člověkem a byl připravený se chopit opratí.

Staří duchové se snažily tu ubohou duši použít k tomu, aby vzkříšili, co umíralo. Teď, když Včelařka padla, zaplaví zoufalství i ty poslední jiskřičky víry. Duchové budou sami.

Kousl do druhého měsíčku jablka a rozhodl se, že své věrné vezme s sebou, aby ten zázrak viděli také.

 

“Co ty tu děláš?”

Samhain necítila nejmenší potřebu na tu otázku pořádně odpovědět a jen pokrčila rameny. Nad hlavou jí hořela obloha nepravděpodobnými barvami.

“Přišla jsem se podívat, jak se budou věci hroutit. I to tě pohoršuje?”

Vodník pevně sevřel rty. Jeseniny polopravdy byly špatná zpráva už z principu. Potom se i on podíval na nebe. Vysoko nad nimi se magie splétala dohromady, propletená a živá jako klubko hadů. Zářila purpurem, který tmavl do černé na jedné straně a zářil až do bílého světla na druhé. Někde ve všech těch záblescích byla jedna ztracená duše.

Naše Hela.

Hannes si ani nevšiml, jak osobně ta myšlenka zněla. Namísto toho se rozhlédl - odmítal uvěřit, že by to ten strašidelný černý netopýr dokázal až takhle dokonale zvrtat. Musel  se tu objevit.

“Ale neboj se pořád,” máchla Samhain rukou a jedním pohybem tak zamítla všechen jeho neklid jako zbytečnost, “jistě že přijde. Možná to s ní předtím byla zábava, ale teď hrajeme opravdovou hru.”

Ještě než jí Hannes stihl odpovědět, ozval se třetí hlas: “Jestli jsi přišla kvůli hrám Samhain, tak budeš dneska zklamaná.”

Stín se k nim na okraji lesa přidal. Mluvil klidně, ale oba dva ho znali až moc dobře. Neuniklo jim ani jak byl bledý, ani to, jak jeho vlastní strach za sebou táhnul noc navzdory denní době.

Samhain se usmála: “Vždycky tak dramatický, můj milý… Co jsi to s ní provedl tentokrát?”

Skvělá otázka. 

Hannes neřekl nic, ale kdyby řekl, zeptal by se na totéž.

 

Stín se ale jenom podíval na oblohu, kde se magie nepřestávala odvíjet sama do sebe, jako neslyšný maelstrom. Na jednu pošetilou noční chvíli uvěřil, že by věci mohly jít snadno. Že by Hela přece jen mohla najít způsob, jak se se svým smutkem vypořádat a že všechno, co zbývalo, bylo stát jí po boku, než jí bude líp.

Ve světle nového dne to byl pěkně hloupý nápad. Protože Hela nebyla jen žena s trýznivou minulostí. Byla Zoufalství samo - a už nějaký čas sama nad sebou ztrácela kontrolu.

Zoufalství se dařilo.

Cítili to myriády lidí a s nimi i duchové.

Bylo to to, co chtěl, nebo ne? Smrtelníci natolik pohnutí, aby znovu potřebovali věřit. Už tak byli na okraji, všichni duchové to cítili - jenže na okraji se věci mohou zvrhnout oběma směry. Mohli víru úplně opustit anebo ji zažehnout nanovo. V tuhle šanci doufal celá staletí.

Ale Hela… Hela byla tam někde nahoře, chycená v pasti.

 

“Ztratil jsem ji,” řekl a znělo to hořce, “a teď ji musím zase najít.”

Samhain na něj vrhla ostrý pohled: “Musíš? To je ta hra, kterou spolu vy dva teď hrajete? Jeden zavolá, druhý přispěchá na pomoc?”

Ještě nestrávila  to, jak viděla Včelařku třást se o něj strachy.

“Tak to určitě není hra, kde bys pochopila pravidla, Samhain,” ušklíbl se Hannes netrpělivě.

Pak dodal: “Nejsme sami, Stíne.”

Tma v lese ožila očima pozorovatelů. Strach se zachmuřil. Jistěže takové vychýlení z rovnováhy musela lákat duchy, aby přišli blíž. Těžko říct, co se o tom Osvobozený Lid myslel, ale dokonce i oni museli cítit stejný hlad. Vlny víry byly blízko, nadosah ruky, a každý cítil sílu, kterou s sebou nesly. Zejména ti, které jejich vůdce držel vyhladovělé už tak strašně dlouho. Bertie si musel být naprosto jistý řetězy, na kterých je držel, když si dovolil zesláblé duchy přivést tak blízko, a i tak předpokládal, že ho nezradí.

“Musím za ní, Hansi. Ale potřebuju čas.”

Vodník jednoduše přikývl a otočil se k temné hradbě stromů.

Byla to právě tahle rozhodnost starých přátel, když neváhali zachránit novou duši, která přiměla Samhain chytit Stína za rukáv dřív, než stihl cokoliv udělat:

“Ale no tak, Strachu, klidně si můžeš posbírat střípky později. Ale teď už to nezastavíš. Na tohle jsme  čekali, tohle je ta chvíle!”

Stín  se na ni podíval - její pověstná krása se vytratila. Oči měla studené a ještěrčí a on se otřásl. Kdysi tyhle oči měřili kým a čím byl - a nevracely vůbec nic nazpátek.

“Za ty roky jsi po mě chtěla hodně věcí, Samhain,” řekl Stín a hlas měl laskavý, i když od sebe odstrčil její ruku, “tak tentokrát tě o něco žádám já. Nepřemýšlej o Hele jako o příležitosti. Přemýšlej o ní jako o jedné z nás.”

Samhain si nebyla úplně jistá, proč přikývla. Nejspíš to ale bylo tím hlasem. Ta trpělivá laskavost ji děsila. Jako by to, že nechá to zatracenou ženskou padnout, mělo znamenat, že ztratí i kus sebe.

A možná taky… Kdyby nekývla, už by jí to nikdy nemusel znovu odpustit.

Samhain zjistila, že toho se ještě nedokáže vzdát.

Tak ho nechala jít.

 

Stín od nich poodstoupil a na kratičký okamžik zavřel oči. Ta světla na obloze, to byla prapůvodní víra a magie. Cosi podobného silám, které daly jemu a mnoha jiným život na úsvitu časů. Tomu se nemohl přiblížit v téhle mírné lidské podobě.

Strach se zhluboka nadechl, vydechl a pak nechal celé dýchání stranou. Takhle už se neproměnil po celé věky a hned se rozvzpomněl proč. Jako první zmizelo teplo, zůstal jen závan studené noci. Nebolelo to - ale vždycky  to s sebou přineslo zpátky osamělost prvních staletí, děs beze jména.

Nad krajinou se zvedl průsvitný přízrak, stín se zářícíma očima. V širokém okolí se srdce smrtelných stvoření sevřela strachem. Natáhl ruku, spíš spáry než prsty, a dotknul se tančícího světla.

 

Duchové v lese se zachvěli. Učenec by jistě nenechal jejich osud náhodě.

“Můžeme, holka?” podíval se Hannes úkosem na Samhain, která mu to okamžitě oplatila. “Že by se nám doopravdy  zkazilo počasí?”

“Ty mi tu určitě nebudeš rozkazovat, vodníku,” odsekla povýšeně, “buď aspoň trochu k něčemu a dej dohromady nějaký ten déšť. A já už zařídím, aby stál za to.”

Hannes se zasmál: “S tebou byla vždycky radost spolupracovat, Samhain.”

 

Obloha rychle ztěžkla černými mraky. Vichr bičoval trávu ve vlnách a ohýbal stromy hluboko k zemi. Déšť, který ho následoval, byl přírodní úkaz, divoký, ostrý a ledový. Stěna vody bez slitování, nepřirozený prstenec, který je chránil jako stěny pevnosti. A uprostřed stála Podzimní Sestra a říční duch, zcela výjimečně bok po boku. 

Jediný, kdo proběhl bouří, byl pátý hranostaj. Vyšplhal Samhain na rameno. Odmítla mu věnovat byť jediný pohled.

 

Kapitola třicátá sedmá: Moc skrytá ve jméně

 

Stáli za clonou pekelného počasí, bdělí a vyčkávající. Učenec byl s nimi, ale zatím svoje síly nepoužil jinak, než aby se ochránil před deštěm.

“Bojí se nás, bratře,” poznamenal jeden z duchů.

“Ano, bojí,” souhlasil Bertie. Ale narozdíl od svého souputníka pozoroval proti bouřící obloze ducha Strachu, který, ať už se pokoušel o cokoliv, zaváhal.

Naslouchal.

I Učenec slyšel slabou ozvěnu těch hlasů. Ani řev pádící vody a větru je nedokázal úplně umlčet.

 

Zoufalství si hledalo cestu ke smrtelným duším. Trhalo písně v polovině, ničilo smích, kradlo sílu z paží.

Ale taky vytvořilo nový prostor. Prázdnotu, která zvala k vyplnění. Mezisvětí se naklonilo blíž, duše zapomenutých duchů se snažily zachytit něco, co ještě úplně neexistovalo.

To, co Bertie a Stín slyšeli, byly hlasy, které nikdo neslyšel dvě stě let i víc. Jeden z nich je do toho ticha poslal, druhý je nedokázal zachránit.

 

Byli všude.

Ječeli skrz padající déšť, neviditelní, ale přítomní. Stín cítil každý jejich pohyb - a zarazil se s rukou vztaženou nad zářícím uzlem magie.

Pozorovali ho jako dravci.

Hladoví.

Plní očekávání.

Jen trochu strachu, Stíne.

Tady náš moc na stříbrném podnose, vem si ji. Zapal požár!

Ten rozkaz jím projel jako blesk.

Dlužíš nám to!

“Dlužím vám to?” zopakoval temný duch jejich slova. Zkoušel je na jazyku. Byla palčivá. “Bojoval jsem za vás. Snažil jsem se vás varovat. Zachránit vás.”

Trvalo ti to moc dlouho.

Nechal jsi nás se vytratit.

“Bojoval jsem staletí. I když to nikdo jiný nedělal. A vy - vy jste zmizeli.”

PROHRÁL JSI!

“A prohrál jsem vás,” připustil Stín a poprvé za celou tu dobu se za to nestyděl. Protože dělal, co bylo v jeho silách, a prohrál tomu navzdory.

“Já už nikoho dalšího ztratit nechci,” řekl a ponořil ruku do záře. Od jeho doteku se šířila temnota.

“Ne kvůli minulosti.”

Světlo puklo a otevřelo se.

“Ne za cenu jiné duše.”

Moc strachu zavířila a vzala na sebe opět podobu člověka. Stín si ale nejdřív musel zakrýt oči, tak oslepující byla záře tady uvnitř.

“Ne za cenu toho, že bych ji opustil…”

Hlasy tam venku zuřily, ale jak se nad ním světlo opět zavřelo, zůstaly kdesi venku, ztlumené a odtržené.

Stín pomalu vydechnul.

Právě se otočil zády ke všemu, co se stovky let snažil spravit. Ti tam venku, to byli skuteční duchové, kteří se jen snažili znovu žít - nebyly to Samhaininy velikášské sny.

To, co udělal, byla zrada.

Předtím byl vinen tím, že je neudržel dost v bezpečí.

Teď se provinil tím, že je nechal hnít v temnotě.

Vina se uvnitř svíjela, žhnoucí a nepopiratelná… A přesto. Rozhlédl se, hledal ji.

 

“Jsi v pořádku?”

Objevila se, jako by přišla z mlhy.

“Helo…” ten pohled mu vyrazil dech, “co jsi to provedla?”

Žena, která k němu přicházela, nesla na rukou dítě.

 

Hela přešla bílé nic až k němu. Po jejích včelách nebylo ani vidu a to jen podtrhávalo nepřirozené ticho tohohle místa. A oči měla smutné – černé kruhy pod nimi byly výmluvnými svědky výčitek svědomí. 

Malý chlapec, kterého držela, zabořil tvář do jejího ramene. Strachovi věnoval jen opatrný pohled z bezpečí její náruče.

“Stíne, “ oslovila ho, “chci, aby ses seznámil s mým synem. Tomáškem.”

Její slova měla zvláštní ozvěnu minulosti a on pochopil, kde jsou.

“Bojím se, mami,” zamumlalo dítě.

Ale Strach jen zavrtěl hlavou a dotkl se její tváře.

“Ne. Vím, že se ti nelíbí, když čtu tvoje strachy, ale nemůžu to nevidět - to ty se bojíš,” řekl a hledal její pohled, “zůstat tady… Být chycená v téhle vzpomínce.”

Hela zavřela oči a opřela si tvář do jeho ruky. Se stejnou důvěrou, jako dnes v noci.

“Máš pravdu, samozřejmě, že máš…”

Její odpověď byla teplý dech chycený do dlaně.

“Ale neposloucháš,” odtáhla se od něj s mírným úsměvem. “Potřebuju, aby ses seznámil s mým synem.”

Stín už skoro řekl, že je to šílenství. Že ta vzpomínka není její dítě. Že je to jenom iluze, past nastražená Zoufalstvím, zatímco to venku táhne světem. Ale udržel ta slova na poslední chvíli za zuby.

“Proč jsme tady?” zeptal se místo toho.

“Jen jsem… Jen jsem ho chtěla naposledy vidět,” přiznala Hela a nechala chlapce, aby se vedle ní postavil. Dítě i tak objalo její nohu. Matka ho hladila po vlasech, zatímco pokračovala: “Chtěla jsem se rozloučit, Stíne. Jenom to.”

“Jenže to jsi ještě neudělala,” řekl stísněně, “a teď jsou tu Osvobození a všichni zapomenutí a Sestry a všichni tě chtějí zlomit-”

“A co chceš ty?”

Byla to mírná otázka, beze stopy obvinění. Stín si povzdechl.

“Chci, aby ses vrátila domů.”

Hela přikývla jako někdo, kdo právě slyšel očekávanou odpověď. Navzdory tomu ale přitáhla Tomáška blíž k sobě a celá se schoulila.

“Nevím jak… Nemůžu ho tady nechat.”

Už ji viděl zlomenou, plačící, zoufalou. Ale nikdy ne tak křehkou jako teď. Hela byla doopravdy ztracená, v tomhle místě a sama v sobě. Kdysi bez jediného zaváhání zvolila smrtící jed - ale přesto teprve tahle žena, která tu před ním stála, byla skoro bez sebe hrůzou ze smrti. Křečovitě držela dítě za ramena a nedokázala se na Stína podívat.

 

Až v tu chvíli si chlapce poprvé pořádně prohlédl. Tomášek měl matčiny hnědé oči a pozoroval ho s vrcholným podezřením.

Strach si k němu klekl.

“Víš ty kdo jsem?”

Děcko pro jistotu sevřelo matčinu sukni, ale přikývlo: “Ty jsi bubák.”

“To jsem,” odpověděl Stín, “a pamatuju si tě. Bojíš se zlých lidí a hadů, je to tak? A věříš, že jeden had žije pod tvojí postelí.”

“Až budeme mít kočku, tak ho sežere,” oznámil mu Tomášek.

Stín řekl, že to zní rozumně a Hela si zakryla ústa rukou. Ozval se jen tichý vzlyk.

“Viděl jsi někdy toho hada? Je tam doopravdy?” chtěl vědět Tomášek, víc zvědavý než vystrašený.

Strach zvednul ruku, mezi prsty se mu proplétal malý stínový hádek: “Jistě, že je. Když na něj věříš, je opravdový.”

“Vidíš, mami?” zazubil se kluk na svou matku a zatahal ji za ruku. V úsměvu mu chybělo pár zubů. “Říkal jsem ti to!”

Hela neřekla nic, snažila se rozehnat slzy.

Stín se na ni ale teď nedíval. Místo toho se usmál na dítě: “Pamatuju si tě, Tomášku, ale pro tvoji mámu jsi ta nejcennější vzpomínka. Jsi velká část z ní.”

Chlapec zvážněl a zamračil se: “Jednou na mě zapomněla.”

“Já vím,” připustil Stín, “měli jsme takový hloupý nápad. Nedovolím, aby se to stalo znovu. Jsem radši, když je tu celá.”

“I se mnou?”

“I s tebou. Ale je čas jít.” Stín konečně se konečně podíval na Helu: “Ve vzpomínce už žádný další život k žití nezbývá.”

Hela znovu zvedla dítě do náruče, pevně ho objímala a děcko se drželo jí. Zoufalství do jeho vzpomínky vdechlo život i váhou tělíčka v jejích rukou, i s teplým dětským dechem na jejím krku.

“Helo…”

Tichá prosba.

Zavřela oči.

“Proč tak mámě říkáš?” otočil se Tomášek na ducha. “Tak se nejmenuje.”

Stín se opět postavil, ale dítěti neodpověděl. Pozoroval Helinu tvář a to, jak se jí třásly ruce. 

“Dal jsem ti to jméno pro tenhle život a svět,” řekl potichu, “ale nezeptal jsem se tě… jestli ho chceš pořád ještě nosit?”

Hela se usmála skrz slzy.

Její odpověď nebyla víc než šepot v dětských vlasech, ale v té chvíli se rozhodla:

“Chci.”

 

Vzpomínka se rozplynula, zůstalo jen mihotavé světlo v jejích rukách. Poslední sbohem.

Bylo její součástí a zase bylo nedotknutelné.

Pak zmizelo i to.

Magie kolem nich se ustálila a pročistila, utišila dokonce i bouři, která je chránila před vnějším světem. Nad hlavami měli jen čistou, klidnou, prázdnou oblohu.

Stín ji objal a Hela ho nechala.