Stín křídel, kapitola sedmnáctá: Stín spojenectví

„Tohle nikam nevede“ pomyslela si Alysia.

Seděla ve stanu Eldrica Valandora, a poslouchala debatu několika jeho důstojníků, kteří seděli okolo improvizovaného dlouhého stolu postaveného na kozách. Uprostřed stolu byla roztažená mapa Skiadris, na které byly rozestavěny figurky, které měli představovat jednotlivé bojové šiky. Eldric Valandor seděl uprostřed stolu, přímo nad mapou a upřeně na ni hleděl, zatímco necelá desítka jeho kapitánů se hlasitě dohadovala a překřikovala. Venku hučel vítr a ohýbal stožáry stanů, až lana skřípala o kroužky. Před vchodem duněly těžké kroky vojáků, kteří po táboře přemisťovaly zásoby. Kov, kůže a kouř, vůně Caldory, pomyslela si Alysia. Každý jejich tábor byl stejný. Studený, napjatý a unavený. Alysia stála v rohu stanu a se zoufalstvím pozorovala rokování důstojníků.

Když před pěti dny narazili na caldorské muže, kteří jim slíbili, že je dovedou k Valandorovi, netušila, jaké problémy to přinese. Cesta do tábora proběhla v klidu. Dostali vlastní stan, ve kterém mohli s Drugem a Arpem přebývat, a včerejšího dne se do tábora vrátil samotný Eldric Valandor.

Bohužel, jeho jednotka se vrátila v dosti zuboženém stavu, což se podepsalo na náladě králova synovce. Podle řečí, které se potichu šířily táborem ztratil Valandor dvě třetiny svých mužů, a ti co se vrátili byli téměř všichni domlácení. I sám Eldric se vrátil s ovázanou hlavou, a na jeho obvazech prosakovala krev.

Gerakioné nebyli v táboře přijímáni nepřátelsky, ale ani družně. Ostatní muži se jim spíše vyhýbali, Alysii obzvlášť. Caldorští muži nebyli zvyklí na přítomnost žen ve svých táborech, a tak pro ni bylo těžké získat nějaké informace. Ovšem Arp využil několika drobných kouzel, a použil vítr, aby jim donesl slova caldorských vojáků. Využíval skupiny mužů stojících okolo košů s ohněm nebo vojáky na hlídce. Valandor měl stále po boku svého kouzelníka, a ačkoli nevypadal jako mocný mág, nechtěli riskovat, že by kouzlo odhalil, a tak si nedovolovali poslouchat porady jeho velitelů.

I tak získali cenné informace. Tato Valandorova ztráta nebyla první. Okolo hraničního hvozdu se pohybovaly skupiny nepřátel, převážně skarathi, kteří napadali a pálili osady v okolí. Útoky byly v takové síle a četnosti, že Valandor sám odvelel část svých vojsk z přímé hranice se skarathi a vydal se sem, aby pomohl s obranou. Bohužel, stále nebyl schopen nalézt úkryt těchto lapků, kteří si dokonce začali za cíle vybírat vojenská ležení caldorské armády.

Podle toho, co se Alysia se svými přáteli doslechla, tak nepřátelé přicházeli z nenadání. Předsunuté hlídky je nebyly schopny odhalit, a docházelo tak náhlým přepadům, na které caldroští nemohli být připraveni. I přes nižší počty pak dokázali efektivně působit škody a ztráty. Stejně rychle jako se objevili se také ztráceli. Alysia došla k názoru, že musí využívat nějaké silné krycí kouzlo, což ji rozhodně neuklidnilo.

„Musíme povolat další jednotky,“ provolával zrovna Torben, warluk jižního křídla caldorské armády, a po Valandorovi nejvyšší důstojník, který se v táboře nacházel. Alysia si ho prohlédla. Měl široká ramena a hluboký hlas, kterým snadno přehlušil i rachot venkovních ohňů. Typický caldorský válečník. Přesvědčený, že počet a řád vyřeší všechno. Možná právě proto mu Valandor svěřil velení.

„V Logrenu jsou připraveni branci, tisíce branců. Nech mě je povolat a začlenit do mé legie. Během několika týdnů bude legie kompletní.“

„Několika týdnů?“ zavrčel Valandor, aniž vzhlédl od mapy. „Za pár týdnů tu nebude co bránit.“

Torben se podíval po svých důstojnících. Kriticky po nich přejížděl pohledem a vybíral.

„Mezitím se pod Oswinem sjednotíme muže do 4 nejzkušenějších klínů.“

„Abychom o ty nejzkušenější přišli?“ opáčil Valandor, a zamračil se. „Kolik mužů zbývá z tvé legie Torbene?“

„Musel jsme zbylé muže sloučit do tří pruhů. A navíc mám jen dva kapitány, Oswina a Bergvina. Třetí, neúplný pruh vede aktuálně Doren.“

„Žoldák?“ vyhrkl Valandor.

„Ano, je to žoldák, který velel žoldáckému klínu, z  Bergvinova pruhu. Jenže nikoho lepšího nemám. Barzuk padl s celým svým pruhem u hraničního hvozdu, Rufus a Bryn jsou nezvěstní, a vzhledem k tomu co zbylo po jejich klínech, které vyrazili na průzkum se obávám, že s nimi nadále nemůžeme počítat.“

Alysia pečlivě poslouchala. Organizace caldorské armády byla úctyhodná, muži jako Torben, warlukové, veleli jednotlivým legiím o třech tisících mužích. Své legie dělili na pruhy, které měli šest set mužů. Pruhy se pak dělily na stopadesátihlavé klíny, a ty na ještě menší trny a roty. Každá složka měla svého velitele. Většinou se jednalo o caldorské šlechtice, ale trnům, rotám a někdy výjimečně i klínům mohli velet obyčejní muži, pokud prokázali dostatek kvalit, které caldorská armáda oceňovala. Pokud Torbenova legie nemá ani tři úplné pruhy, nemá Valandor dost mužů, aby mohl efektivně chránit hranici, a zároveň vyjet proti nepřátelům na zteč. Uvědomovala si, že Torben má pravdu. Potřebují doplnit branci. To však mohlo trvat týdny, zvládnou se tak dlouho udržet?

„A co Halvirové? Jsou schopni nám poslat nějaké muže?“ otázal se Valandor.

„Obávám se, že ne, můj pane. Meren Halvir drží jen dva klíny, třetí svolal ze svých rolníků. Spoustu mužů již ztratil, a několik trnů poslal nám. Nemyslím, že by byl schopen poslat další.“

„Trnů? Ty my tu vykládáš o trnech? Ztrácíme muže po stovkách, a ty řešíš desítky mužů v trnech?“ Valandor vypadal, že by Torbenovi nejradši prohnal meč břichem. Torben to asi pochopil, takže na jeho otázky nereagoval. Nehnutě seděl a čekal na další reakci svého velitele.

„Je mi jedno jak to uděláš, ale do týdne zkompletuj legii. Mezitím připrav Oswinův pruh, vyber mu 4 nejlepší seržanty, které máš. Vyjedeme na zteč. Nedopustím, aby se ta chátra potloukala po naší zemi.“ Valandorův tón jasně značil, že debata skončila. Torben i jeho důstojníci se uklonili a pomalu se měli k odchodu. Alysia zůstala stát na svém místě.

Jak muži vycházeli, vpustili dovnitř směsici táborových pachů. Kouř z ohňů, zápach z lidských i koňských výkalů, se směsicí suchého listí a podzimní vlhkosti. Do stanu také pronikaly všechny možné táborové zvuky. Řinčení zbraní mužů, kteří se cvičili v boji, hlasité halekání druhých, kteří před svými stany seděli okolo ohňů a popíjeli pivo a víno. A také občasné zaskučení větru, který v posledních dnech nabíral na síle.

Valandor schoval svou hlavu do dlaní. Po chvíli vzhlédl a spatřil Alysii stále na stejném místě. Jeho chladné oči jí probodávaly. Zatím měli dvě možnosti spolu mluvit o samotě. Ani jednou to nedopadlo tak, jak si Alysia představovala. Eldric Valandor byl tvrdý muž. Vysoký, s výraznými lícními kostmi a černými oči. Jeho černé vlasy již byly protkány stříbrnými nitěmi, na jeho mohutné postavě však žádné známky stáří znát nebyly.

Pokynul Alysii, aby se posadila naproti němu. Poté dvakrát zatleskal. Do stanu vstoupili dva sluhové.

„Přineste mi něco k snědku, a také víno. A pro velvyslankyni Alysii také.“ Rozkázal staršímu a menšímu z nich. Sluhové se lehce uklonili, a spěšně opustili stan. Alysia se posadila naproti Valandorovi, a oči zabodla do mapy, a taktických rozmístění figurek, symbolizujích jednotky caldorských mužů. Valandor je rychlým pohybem všechny shrnul z mapy, jako by před ní chtěl polohu vojsk utajit.

Seděli mlčky a čekali, než se vrátili sluhové s jídlem, džbánem vína a dvěma poháry. Na táce nesli pečené kančí maso, tmavý chléb, nakrájená jablka a několik vysušených švestek. Valandor si se zkřiveným obličejem vzal jednu vysušenou švestku, prsty ji rozevřel, vyndal pecku, a zbytek si strčil do úst. Poté co jí sežvýkal potichu promluvil.

„Stále si nezměnila svůj názor, moje paní?“

„Můj pane, jak jsem ti už řekla, nejde o můj názor. Nejsem zmocněna uzavřít zde spojenectví takového druhu. Nepřišla jsem proto, abych ti nabídla gerakiony do tvých šiků.“

Valandorovi se zalesklo v očích, naklonil se k ní přes mapu.

„Jak si slyšela na poradě mých důstojníků, trpíme zde velké ztráty. Ztráty, díky kterým si tvoji přátelé můžou hřát zadky ve svém chrámu a debatovat do nekonečna o ničem. Ztráty, díky kterým v království Selcaris nemusí řešit válku. Caldora krvácí, a vy nám odmítáte pomoct!“

Alysia si ho prohlížela. Zloba, kterou na ni mířil svými slovy nebyla nic proti zlobě, která šla z jeho očí. „On mě nenávidí“ pomyslelal si. „Nenávidí všechny gerakiony. Myslí, že jeho lid trpí a gerakioné s tím nic nedělají. Nedá se říct, že by neměl částečně pravdu. Ale jak mám s takovým mužem mluvit?“

„Je mi líto ztrát, které zde musí trpět vznešené království Caldory. Avšak i Selcaris se ocitá pod nájezdy podobných vojenských skupin. Sama jsem jednu takovou viděla, sama jsem s jednou takovou bojovala…“

„Á ano, hořící chlapec. Řekni mi něco jiného má paní, toto opakuješ stále dokola“ přerušil ji Valandor hrubě. Alysia cítila, jak se jeho pohled do ní doslova opírá, tvrdý jako hrot kopí. Zvedla bradu, aby mu pohled vrátila.

„Hořící chlapec, jak ho nazýváš, je začátkem a koncem. Dovol nám, abychom mohli v Caldoře hledat nadané děti. Dovol nám je odvádět do Aurethiru a vychovávat z nich nové gerakiony. Čím více jich odvedeme, tím více nás bude, a tím spíše budeme schopni Vám pomoci ve Vašem boji. A také bude méně nepřátel.“

„Hořící chlapci nejsou naši nepřátelé. Takové bytosti, jaké jsi mi popsala, se nikde v okolí nepohybují. Tady řádí skarathi, lidé z hadích ostrovů, thalanořané a durthané. Cháska toho nejhoršího, co chodí po Skiadris.“

Alysia zůstala klidná. „Možná,“ řekla tiše. „Ale něco se změnilo. Cítíte to stejně jako já. U takové chásky, jak je nazýváte, je zvláštní, že se vždy objeví tak náhle, a stejně náhle jsou schopni zmizet. Stejně jako mě, i Vám musí být jasné, že v tom jsou kouzla.“

Valandor neodpověděl hned. Přihmouřil oči, jako by doufal, že ji tak lépe prokoukne. Poté si vzal další švestku. Poté co ji snědl znovu promluvil, tentokrát smířlivěji.

„Caldora je zemí masa a kostí, zemí oceli. Zemí lidského řádu a války, nikoli zemí kouzel.“

„Ovšem Váš nepřítel kouzla ovládá.“ pronesla Alysia neochvějně. „Jak jinak by se dokázal nepozorovaně přiblížit k tvým vojákům? Pokud mu chcete čelit, musíte se mu přizpůsobit.“

Na Valandora očividně zapůsobilo, že Alysia má informaci o nepozorovaném pohybu jeho nepřátel, nechal však tuto poznámku bez reakce.

„Anebo můžeme získat pomoc… pomoc od magického národa,“ odpověděl tiše Valandor, „Alysio, pošlete mi sem dostatek gerkionských válečníků, kteří nám pomohou s nimi zatočit, a já vám slibuji, že se u krále přimluvím za vaši věc. Za vaše verbování našich dětí.“

Tohle byla změna. Prozatím veškeré Alysiiny požadavky Valandor odmítal. Ačkoli se jeho slova kroutila jako hadi, a neslibovala nic určitého, znamenalo to posun.

„Znovu Vám opakuji, že v Aurethiru se již formují bojové skupiny, které Vyrazí po celé Skiadris, aby pomohli tam kde je třeba. Ale potřebujeme mít také jistotu, že nám zde nerostou nepřátelé, které nám odmítáte dobrovolně vydat, a které si Gorveth bere bez zeptání.“

Valandor se začal smát. „Gorveth… Ta Vaše jistota, že za tím vším stojí Gorveth… Gorveth byl poražen. Od té doby ho nikdo neviděl.“

„To možná ano, ale i Vaši muži si povídají, že za tím vším stojí on. A v celé říši není nikdo jiný, kdo by dokázal předávat učení gerakionů, navíc v tak zvrácené podobě.“

Valandor se přestal smát a jeho tvář se znovu stáhla do vážnosti.
„Zvrácená podoba? Válka je zvrácená sama o sobě, má paní,“ odvětil, a položil dlaně na mapu. „Myslíš, že by někdo z mých mužů dokázal ovládnout kouzla, která popisuješ? To není magie, to je lstivost a strach. Když jsem viděl skarathi řítit se na nás, s pochodněmi v rukou, myslel jsem si, že hoří země. A přesto to byli jen tvorové, kteří se rozhodli zemřít se zbraní v ruce.“

Alysia se lehce naklonila dopředu. „A přesto... některé věci nelze vysvětlit ohněm a železem.“ Její hlas byl klidný, ale nesl v sobě tón, který Valandora přiměl zvednout pohled. „Řekněte mi, co se stalo ve Vaší poslední bitvě?“

Stan se zalil tichem. Valandor se natáhl pro další švestku. Tentokrát ji však jen převaloval v ruce, aby ji po chvíli odhodil do koše s ohněm.

„Nechápu, co se stalo. Utábořili jsem se na malém vrchu. Na všechny strany jsme měli rozhled na několik mil. Kolem dokola byly rozestavěny hlídky. Kdyby se k nám blížil nepřítel, věděli bychom o něm dostatečně dopředu. Neměl se kam schovat.“

„Pak se ozvalo zatroubení rohu od severních hlídek. Muži se okamžitě začali chystat na boj, jenže místo toto, abychom měli čas se zformovat, nepřítel zaútočil pouze pár okamžiků po zatroubení. Napadlo nás asi šest desítek mužů, převážně skarathi. Početně jich nebyla ani třetina toho co nás. Měl jsme sebou celý klín, doplněný o dva další trny. Více jak dvě stovky mužů. Vrátila se nás necelá stovka, a z toho je polovina raněných. Ti, co přežili přísahají, že se skarathi zjevili až u úpatí kopce. Jako by se zhmotnili ze vzduchu. Proto jsme neměli čas na přípravu.“

„Byly pod stínovým kouzlem,“ odpověděla mu Alysia „silný mág je schopen schovat několik desítek mužů, zvlášť pokud sebou nemáte kouzelníka, který je schopen toto odhalit.“

„Chcete mi říct,“ pronesl Valandor příkře „že skarathi se nám mohou pohybovat po království skryti pod nějakým kouzlem?“

„Ano i ne,“ odpověděla Alysia „zaprvé to není jednoduché kouzlo, které zvládne každý, a zadruhé, jeho trvání je možné pouze chvíli. Pokud byste skryl vojáky na příliš dlouho, mohlo by se stát, že zůstanou ve stínech.“

„Ve stínech?“

„Ano, ve stínech. To znamená, že už je nevrátíte zpátky. Proto jsou stínová kouzla tak náročná. Není to běžná magie. Také platí, že nikoho nepřesunete do stínů, pokud sám nechce. Ti vojáci musí být bezmezně oddaní svému vůdci, pokud dobrovolně podstupují takové riziko.“

Valandor vypadal zaraženě. O něčem usilovně přemýšlel, to se zračilo v jeho tváři. Alysia však nevěděla o čem. Poté znovu tleskl, a sluhové znovu vstoupili.

„Zavolejte mi čaroděje, ať okamžitě přijde.“ Sluhové se znovu uklonili a odešli. Valandor vrhl na Alysiu tvrdý pohled a vzal si další švestku.

„Měla by ses najíst Alysio, to maso nebude teplé donekonečna“

Alysia provedla drobnou úklonu hlavou, a ze zdvořilosti si utrhla kousek masa a chleba. Mlčky seděli ve stanu a čekali na čaroděje. Když vstoupil, Valandor na něj ihned vyhrkl dotaz, jako by ho pálil na jazyku po celou dobu čekání.

„Je možné skrýt vojáky před zraky nepřátel? Umíš to?“

Čaroděj vypadal zaskončeně. Pohlédl vystrašeně na Alysii, a pak se pohledem vrátil na Eldrica Valandora.

„Můj pane, vím, že existuje magie, silná a temná, která mluví o říši stínů, a dovoluje něco podobného, ale sám toho nejsme schopen.“ Pronesl se zřetelným strachem v hlase. Alysia cítila jeho kouzelnou moc. Ve srovnání s gerakiony byla slabá. Ani v Selcaru by tento muž nikdy nebyl považován za čaroděje. „To má být jeho hlavní čaroděj?“ napadlo ji, a přejel jí mráz po zádech.

„Proč si mě o tom neinformoval dřív?“

Čaroděj vypadal zmateně. V jeho očích se zároveň zračily obavy.

„Můj pane,… nikdy si neprojevil takový zájem o magii.“

„Nikdy jsem netušil, že to může být tak silný nepřítel.“ Vyštěkl Valandor v odpověď.

„Jak pošetilí jsou tihle caldořané. Jak zapomnětliví,“ pomyslela si Alysia. Rychle zapomněl Eldric Valandor na hrůzy, které svými kouzli dokázal působit Gorveth při svém povstání.

„Vypadá to, že pokud jde o magii, můžeš mi být lepším spojencem než můj čaroděj,“ řekl Valandor a přesunul svůj zrak na Alysii. „Ty můžeš odejít,“ pokynul čaroději, „a ty mi pověz něco víc o magii.“

Gerakionská magie, její základy, podstaty, působení, to vše bylo tajemstvím gerakionů. Tajemstvím jednotlivých živelných domů. A Eldric Valandor prozatím Alysii ani gerakionům neprokázal dostatek úcty, na to aby mu Alysia sdělila tajemství magie. Ovšem toto je cesta, jak si ho získat. „Musím postupovat opatrně“ napadlo Alysii, avšak věděla, že magie nakonec může být klíčem k tomuto muži. K celé Caldorii.

„Pověz mi nejdřív ty můj pane, co víš o magii?“ zeptala se Alysia s veškerou zdvořilostí, kterou v sobě dokázala najít.

„Já?“ otázal se afektovaně Valandor a vstal. „Vím, že žijí lidé, kteří dokážou dělat čáry a kouzla.“ Začal pomalu přecházet po stanu. „Vím, že se těmto uměním dá učit ve svobodných městech Velmoru či v Selcaru. Vím, že durthané mají svoji magii, a skarathi zase svoji. Vím, že tvůj lid ovládá magii živlů. To je to, co vím.“ Zakončil svůj proslov a zastavil se u svého meče položeného na provizorním stole, „Sám však radši ovládám ocel,“ dodal ještě a poklepal na svůj meč.

Tohle bude těžké. Tento muž neví o magii vůbec nic pomyslela si Alysia.

„Nemohu ti říct nic o magii durthanů či skarathi, protože ji nezmám. Vím jen, že je spojena s jejich živlem, durthané jsou lidé země, skarathi pak lidé ohně. Nemohu ti říct nic ani o magii gerakionské. To jsou tajemství, která náleží pouze mému lidu.“

„Avšak když mluvíš o čárech a kouzlech, a o jejich učení ve Velmoru a Selcaru, máš na mysli jen malou část magie. Magie základní, kterou si přivlastnili lidé. Tedy jen někteří z nich. Na používání magie je potřeba mít něco jako dar. Není to dar, jako například schopnost přeměny v gerakiony, ale jedná se o něco podobného.“

„Vybraní jedinci z řad lidí dokážou cítit proudění energie. Energie je všude kolem nás. V živlech, v přírodě, v každém z nás i v každé živé bytosti. Magie není nic jiného než usměrnění té energie. Aby ses mohl nazývat kouzelníkem, musíš tuto energii najít a využít. Nejsi schopen tu energii zvětšit, ne z ničeho. Musíš ji čerpat z okolí. Lepší čarodějové vycítí více energie v okolí, a dosáhnou pro ni dále. Horší čarodějové jsou schopni soustředit se třeba jen na jeden zdroj. Jako gerakionka dokážu rozpoznat sílu jednotlivého čaroděje. Dokážu cítit jeho energii. Energii, kterou si bere z okolí. A musím říct, můj pane, že tvůj čaroděj je slabý.“

Poté co domluvila, se mu zpříma dívala do očí. Doufala, že zpochybnění jeho muže povede k tomu, že ji požádá o pomoc. Stanem se rozhostilo ticho. Valandor chvíli vyčkával.

„V Caldoře nevěříme na magii. Věříme v ocel. Vím, že naši čarodějové nejsou silní. Ale já nechci, aby byli silnější. Lidem má vládnout síla. A pořádek ...! Ne kouzla!“

„On se kouzel bojí!“ došlo v tu chvíli Alysii. Proto zde nemají kouzelníky. Bojí se, že by se chtěli podílet na vládnutí.

„Mohu ti nabídnout pomoc, můj pane. Mohu ti na tomto tažení pomoci překonat stínová kouzla tvých nepřátel. Já i moji přátele.“ Následoval další upřený pohled a chvíle ticha. Poté se Valandor překvapivě usmál.

„Tvá pomoc ale nebude zadarmo že? Budeš po mě chtít příslib, že ti dovolím odvést, ty dle tebe, nadané děti do toho vašeho chrámu, že ano?“

„Ano, přesně tak.“ odpověděla Alysia pevným hlasem. Valandor byl na tuto odpověď připraven, a usmál se ještě víc. To Alysiiu zarazilo. Poté znovu promluvil.

„Dovolím ti je odvést, pokud mi slíbíš, že po jejich výcviku se všichni vrátí do Caldory, a vstoupí do mých služeb.“