Epigana - Brány Balthary I - Hlasy v tichu

Taruk stál na přídi lodě jako ten, kdo se vrací, ale ani ne tak s pocitem, že je vítán jako spíš kvůli vině. Ostrov Bathos se z mlhy nořil pomalu – jako jizva, která z jeho duše nikdy nezmizela. Každý nádech slaného vzduchu mu bolestně připomínal, co ztratil, než ho odvedli. A co teprve může ztratit teď, když se vrátil.

Za jeho zády mlčky postávali námořníci. Nepatřil mezi ně – stejně jako nepatřil nikam. Děti Císařství v něm viděly barbara, kmeny by v něm poznaly zrádce. Byl jen tělem mezi dvěma břehy, kostí napůl obroušenou mořem i pískem. A přesto cítil, že nadešel jeho čas.

Něco na ostrově ho volalo. I proto přijal nabídku Rynthera Sorethy, kterou mu obchodník předložil krátce po bitvě. Najít diplomatku zmizelou v divočině by pro zkušeného válečného stopaře, jakým Taruk byl, nemělo být nic složitého — a odměna byla víc než lákavá. Dva tisíce zlatých orlů. Tolik, aby mohl opustit legie, usadit se někde v ústraní a konečně dýchat bez rozkazů nad hlavou. V hlavě se mu na okamžik zableskly padající mince, jejich ostrý cinkot. Svoboda, po níž toužil celé roky.

Myšlenky se mu znenadání rozutekly jako ty padající mince. Nasál chladný vzduch, ostrý od soli a nasládlý od rybiny.

Taruk si bezděčně sáhl na holý krk, když spatřil mezi přístavními dělníky i lidi z kmenů. Na okamžik měl pocit, že se propadá do snu — nebo do vzpomínky starší, než dokázal pojmenovat.

Talisman už nenosil. A teď, po době, která mu připadala jako věčnost, ucítil stažený žaludek. Zavřel oči a na vteřinu zaslechl skřehotavý hlas staré šamanky – hlas, který dávno pohřbil ve snech.
Kdo ztratí jméno, nenalezne cestu zpět.

Loď narazila na dřevo mola. Zvuk tvrdší než všechno, co si kdy dovolil zapomenout.

Na molu čekaly dvě siluety. Jedna s kopím – stejná jako stovky císařských vojáků, s nimiž Taruk strávil půl života. Druhá měla na krku bílý kámen, opracovaný do tvaru tesáku či drápu. Znak jeho kmene.

V tu chvíli ucítil Taruk řetěz. Ne skutečný – ten druhý. Duchovní, napnutý a tichý. Nezadržitelný Řetěz duše. Tlak v hrudi, který se stáhl jako sevřená pěst.

Oklepal se. Nepamatoval si, kdy naposledy to pocítil — ten tichý dojem, že k němu Dvojice natahuje hlas. Jenomže co mu chtěla říct? Myšlenku zapudil, než si uvědomil, že nebyl na mši celé týdny. Měl by to napravit…
V ten okamžik paprsky slunce udeřily do střechy kamenné kaple, stojící vysoko nad přístavištěm, hned vedle temné pevnosti.

Vítej doma, Taruku Tarkane.

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že za ním někdo stojí a mluví. Hluboký, lehce pobavený hlas k němu doléhal jako z jiné paluby. Ryntheros Soretha — obloustlý obchodník, diplomat a věčný oportunista — mu poklepal na rameno, zatímco Taruk sledoval, jak se loď pomalu usazuje v docích spolu s rostoucím shonem kolem.

„Vítej doma, Taruku Tarkane,“ zopakoval Ryntheros a vytrhl ho ze zamyšlení. „Jak je to dlouho?“

„Patnáct let.“ Taruk se neotočil. Nechal vítr šlehat do tváře a přitáhl si kabátec těsněji k tělu.

„To je dlouhá doba. Byl jsi tedy ještě dítě, když...“
„Když můj kmen prohrál a císař nechal převézt zajatce na pevninu k převýchově?“ Tarukovi zacukal křivý úsměv v tváři. „Ano. Tehdy jsem byl ještě dítě.“

Ryntheros si nervózně prohrábl mroží knír. Vypadal, jako by se styděl — ale tomu Taruk nevěřil. Obchodník jen mlčel a ustoupil do sebe.

„Nemusíš se tím trápit. Už si ani nepamatuji, jaké to tehdy bylo. Po nějaké době jsem zjistil, že kromě služby Císaři si nevybavuji skoro nic. Mám nový život. Možná lepší, možná horší než ten, který by mě čekal tady. Kdo to může posoudit?“

Ryntheros ve vzduchu načrtl posvěcené znamení. V jeho podání to působilo trochu neobratně; Taruk z něj nikdy necítil hlubokou zbožnost. „To může jen Dvojice,“ dodal obchodník.

„Pořád si myslíš, že ti budu k užitku? Nabídl jsi mi tolik peněz, až se člověk musí divit, komu se vyplácí tak vysoký žold.“ Taruk pokrčil rameny. „Ne, že bych se musel ptát. Dodržíš-li své slovo, já dodržím to své a tu vaši diplomatku najdu. Ale něco mi na tom pořád nesedí. Buď jsi mi neřekl všechno, nebo opravdu věříš, že ti po tolika letech budu na ostrově užitečný.“

Ryntherovy rysy ztvrdly. Šedé oči se do Taruka na okamžik zabodly — ale neřekl nic. Aspoň ne hned.

Loď se konečně dotkla břehu, jako by se i ona zdráhala dokončit cestu. Dřevo zaskřípalo, provazy se napnuly. Dva muži na molu neuhnuli. Jen stáli a dívali se — příliš pozorně na to, aby to byla náhoda.

Ryntheros se zhluboka nadechl, jako by sbíral zbytky vlastní důstojnosti. Dvěma mužům na molu pokynul, aby šli za nimi.

„Máš pravdu — neřekl jsem ti všechno. Ale nelhal jsem ti. Na tomhle ostrově se něco děje, Taruku. Něco, co Císařství nechce vidět. A co kmeny cítí dřív, než to vůbec nabere tvar.“

Taruk přešel mlčky k zábradlí a seskočil na molo. Boty mu dopadly tiše, jako by i zvuk váhal. Nikdo jej nepozdravil. Dva muži se rozestoupili jen o šířku dlaně — právě tolik, aby prošel, a přesně tolik, aby pochopil, že to byla zkouška.

„Hledáš diplomatku Saskarru,“ řekl Ryntheros tiše, když se postavil po jeho boku. „Zmizela v kraji zvaném Fhrera. U jezera.“
„Něco tam bylo. Někdo. Kdo ji odvedl. Kdo ji… přiměl zapomenout, kým je.“

Taruk se zastavil. Mírně pozvedl obočí — netušil, jak si to přebrat. „Zapomenout?“

„Anebo si vzpomněla,“ zamumlal obchodník, spíš pro sebe, jako by se na chvíli ztratil ve vlastních myšlenkách. „A v tom je ten problém. Možná se zapletla do něčeho, co ji může stát postavení — a pokud budeme mít smůlu, i život.“

Oba muži pokračovali po dřevěné lávce. Slunce se v mlze ani nepokoušelo prorazit, jen barvilo oblohu do kovového šera.
Taruk přejel prsty po starém dřevě — jako by samo vědělo, kolik příběhů tu už utonulo. Bylo unavené věkem, stejně jako ostrov.

Nad hlavou zakroužil havran.

„Říkals, že se chceš znovu cítit užitečný,“ zabručel Ryntheros. „Tak poslouchej: tahle výprava není jen pátrání. Je to zkouška. Někdo na ostrově se probouzí. A my potřebujeme vědět, jestli tvůj řetěz drží — nebo jestli už začal praskat.“

„Takže chceš zkoušet mou víru?“ pronesl Taruk, zatímco se prodíral davem a vyhýbal se chaosu, který ho hrozil spolknout. Míjel kladky a ramena jeřábů, které skřípaly v dokonalém rytmu, a dělníky pracující neúnavně, sehraně — jako mravenci pod tíhou neviditelného zákona.

Z Císařství Sirbjorg proudilo na ostrov rozličné zboží ale převážně šlo o zbraně a alkohol. To málo užitečných předmětů nebo trocha umění nemohlo zakrýt fakt, že zájem kmenů ležel momentálně nejspíš někde úplně jinde.

Taruk uhnul dlouhému procesí vězňů, mířících do trestanecké kolonie, a opřel se o zeď nízkého domu. Jeho pronikavé oči těkaly po okolí.
Už po pár minutách cítil, jak těžce tu dýchá. Přístavní chaos mu drásal smysly; špinavé tváře a cizí hlasy se míhaly jako rozmazané šmouhy.
Ryntheros stál vedle něj a nepřítomně pokyvoval hlavou, jako by v tichosti souhlasil se svými vlastními myšlenkami.

„Ne,“ prohlásil nakonec. „Já tvou víru nezpochybňuji o nic víc než víru ostrovanů. Je mi jedno, jestli věříš ve Dvojici, nebo uctíváš některého z Aspektů, lesního ducha, nebo nějakou žábu z jezírka. Řetězu osudu nikdo neuteče. Co potřebuji vědět, je, zda jsi dost pevný a zda máš dost odvahy dotáhnout věci do konce. I když ani o tom nemám moc pochyb. Tvůj nadřízený tě ostatně jen velmi nerad pouštěl.“

„Tak jak jsi to myslel?“ zeptal se Taruk, když poslední ze zubožených trestanců prošel kolem a zanechal po sobě pronikavý, štípavý zápach. Pohodil dlouhým copem a naznačil Ryntherosovi, aby pokračoval do spletitých ulic nad přístavem.
„Až po tobě. Jsem tu… vlastně poprvé.“
Hořký úšklebek mu stáhl rty.

„Jistě. Než vyrazíš, mám pro tebe ještě jednu věc… práci, která by ti měla sedět. A samozřejmě tě za ni odměním.“
Ryntheros si Taruka měřil pohledem, aniž by přerušil krok.
„A neboj se — zaplatím ti jako vždycky. Královsky. Ale o tom si promluvíme nahoře, v pevnosti nad přístavem. Tohle není místo na detaily.“

Cestou vzhůru se město měnilo. Dřevěné domky a rybářské boudy se ztrácely pod váhou kamene, železa a dávných soch, jejichž tváře už nepoznával ani déšť. Ulice byly strmé, klikaté, plné výklenků a úzkých zákoutí, kde se prodávalo všechno, co mělo zůstat skryto.

Taruk vnímal, jak se rytmus lidí mění. V přístavu vládl chaos, hluk a spěch. Tady, v horních částech města, se vše zpomalovalo — ale neuklidňovalo. Jen těžklo.

Lidé se cizinci vyhýbali pohledem. A Taruk věděl — z Ryntherových řečí i z vlastní intuice — že vztahy s kmeny jsou teď napjaté.
Všiml si, že mnoho místních má něco navíc: černý znak na krku, zvířecí přívěsek, rudou stuhu kolem ucha. Něco, co nepatřilo ani císařskému stylu, ani kmenovým zvykům. Něco… mezi.

Taruk zpomalil.
„Tohle není jen přístav, viď?“
„Ne,“ odpověděl Ryntheros a odvrátil zrak. „Tohle místo je... přechod. Mezi světy. Mezi pravidly. Všechno tady něco znamená. Každá značka, každé gesto.“
„A ty značky?“
„Paměť,“ pokrčil Ryntheros rameny. „Nebo dluh. Nebo ochrana. Nikdy nevíš — dokud není pozdě.“
Zazubil se způsobem, který nepatřil ani k pohodě, ani k humoru.
„Tady se člověk naučí rychle.“
Taruk pozvedl obočí. Tahle část ostrova nesla rytmus, který byl cizí místům, kde vyrůstal — a cizí i tomu, kým se stal.

Pevnost nad přístavem se tyčila do výšky. Nepůsobila jako vojenské sídlo — spíš jako kost z černého kamene, vetknutá hluboko do útesu. Její okna byla rozmístěná v patrech jako slepé oči.

Taruk se zastavil. Na zlomek okamžiku měl jistotu, že z jednoho z oken na něj někdo hleděl. Přivřel oči. Řetěz v hrudi se napnul — znovu. Jako vlnění vody těsně před bouří. A on nedokázal říct, zda je to varování, nebo pozdrav.

„Rynthere… v té pevnosti… kdo všechno o mně ví?“
Obchodník se usmál — poprvé upřímně, a zároveň unaveně.
„Víš, Taruku… občas není důležité, kdo nás zná. Ale co si o nás pamatují.“
„A co si pamatují o mně?“
„Že jsi přežil. A že ses vrátil.“

„Nemůže mi to celé zkomplikovat práci?“ zamručel Taruk. „V Císařství jsem byl cizincem sloužícím Maeternisovi II. Tady budu cizincem znovu — možná dokonce zrádcem. Podívej se na mě.“
Rozhodil rukama, v jedné sevřené kopí, na druhém předloktí malý kulatý štít s císařským znakem. A měl pravdu. Lidé si ho prohlíželi se zájmem i s podezřením — které zmizelo až tehdy, když spatřili Sorethu po jeho boku.

Když jej Ryntheros pozoroval, došlo mu, jak zvláštně ten bojovník vypadá. Ani ne tak pohledný, voják každým coulem. Vlasy v dlouhém copu, hlavu vyholenou jen částečně. Svět pozoroval pronikavýma hnědýma očima, mezi kterými měl zasazený křivý, několikrát zlomený nos. Jizva na tváři i po těle – kmenové, dravčí, ostře řezané rysy a snědší pleť.

„Ne,“ řekl nakonec. „Nemyslím, že budeš vyčnívat. Bathos je ostrov nových začátků. Lidé sem chodí ztratit staré jméno… nebo před ním utéct. A někdy tu v sobě najdou někoho, o kom ani nevěděli, že existuje.“

Taruk si uvědomil, že je zvědavý, koho v sobě na tomhle ostrově najde. Zda ho to místo přetvoří — nebo jen obnaží to, co v něm už dávno bylo. O Bathosu slýchal různé věci, některé tak nepravděpodobné, až se zdály skoro pravdivé.

„Možná je to nakonec k lepšímu,“ pokračoval Ryntheros. „Jsi to nejlepší z obou světů. Máš tvář kmenového bojovníka — ale prošel jsi drilem Sirbjorgu. Viděl jsi jeho divy a víš, co může Císař nabídnout. A k tomu všemu ses naučil bojovat po našem způsobu.“
Na okamžik Taruka přejel pohledem.
„Takového muže potřebuju. Přesně takového jsem hledal.“

„Jak chceš,“ odvětil Taruk a pokrčil rameny. Pohlédl k obloze; mdlé slunce stálo nízko, skoro líné. A pak si všiml, že dva muži z mola je stále sledují — jako stíny, které se rozhodly nevzdálit.

Ryntheros si jejich pohledů také všiml a na okamžik vypadal, jako by mu něco došlo. V jeho očích se mihlo cosi, co Taruk nedokázal přečíst.