Epigana - Brány Balthary II - Ostrov není hluchý

„Teď mi došlo, že mám ještě nějaké záležitosti k vyřízení. Přesné úkony ke tvé práci probereme až večer,“ odkašlal si trochu nervózně Ryntheros, zatímco pozoroval dva muže. Sledoval je po očku, zatímco pohledem těkal mezi Tarukem a jimi. „Co kdybychom vše probrali u řádné večeře? Řekněme po setmění? Mezitím budeš mít trochu času na to se tu porozhlédnout.“

Ryntheros se otočil a s teatrálním gestem zmizel v jedné z bočních uliček. Jeho široké boky a šustící kabát zapadly mezi plachtami sušícího se prádla a jemného deště, který se spustil.
Ti dva muži, kteří je sledovali, se také rozptýlili. Možná to byla náhoda. Možná ne. Taruk o tom pochyboval.

Zůstal stát na malém kamenném plácku, kde odkapávaly staré okapy a kde se mezi domky vinula úzká ulička plná mechu a stínů. Byl opět sám.

Ale něco se změnilo. Jakési pnutí v zádech.
Jako by ho ostrov pozoroval – ale ne očima lidí. Spíš očima… místa. Ulic. Prasklin ve zdech. Havrana na římse.
Taruk zavřel oči. Vnímal zápach rybiny, rozkladu, starého dřeva a kouře. A přesto v tom všem něco vonělo jinak.

Ševel. Ne slovo. Jen zvuk.
A přesto ho zasáhl hluboko – jako by k němu někdo pronesl jeho druhé jméno, to, které kdysi slyšel u ohně, když šamanka držela jeho čelo a šeptala slova, kterým tehdy nerozuměl.

Otevřel oči.
Nikdo nikde.

Jen kousek od něj v kaluži bylo něco, co se nehýbalo. Stín. Ale ne jeho.
V kamenné zdi vedle sebe si všiml vyrytého symbolu – křivolakého znaku ve tvaru tří háků, obrácených dovnitř. Nebyla to císařská značka. Alespoň nic, co by znal.

Setřásl ze sebe podivnou nervozitu, která se zdála být tak známá, a opustil ulici. Podivné myšlenky nechal za sebou. Co potřeboval byl hostinec. Potřeboval si odpočinout po náročné plavbě, protože i když byl možná bojovníkem s hromadou zkušeností, nebyl námořníkem a většinu cesty strávil zvracející do vědra. Uvědomil si, jak vyčerpaně se cítí. Ten druh únavy, který obaloval kosti.

Krčma byla v Mal´Theoru jediná a málem by nepoznal, že se o hostinec jedná. Budova byla nenápadná, bez vývěsního štítu, který by se pohupoval v lehkém dešti. Nepůsobila navenek příliš útulně. Jaké bylo jeho překvapení, když vešel dovnitř! Přivítala jej místnost s dostatkem prostoru pro pětici hrubě opracovaných stolů, s pultem, na kterém bylo vyskládáno rozličné zboží a ohněm v krbu.

Kolem něj se linula vůně kouře a pečeného masa. Tak tak minul hnědovlasou mladou ženu, která se kolem něj prohnala s tácem horkých dobrot, a rozhlédl se, kam by se mohl posadit.

„Nový?“ zeptala se žena, zatímco si jej měřila pohledem. „Nikdy jsem tě tu neviděla.“

Žena kývla na dva ošuntěle vyhlížející muže, kteří seděli u krbového ohně na hromadě kožešin. „Mannu, Kerdaku, už si ohříváte zadky pěkně dlouho. Pusťte našeho nového hosta, ať se trochu osuší.“ Její tón nepřipouštěl námitek a muži k Tarukově překvapení opravdu vstali a odešli k jedinému prázdnému stolu, i když velmi neochotně.

„Připlul jsem dnes na lodi Rynthera Sorethy. Takže ano. Jsem tu, dá se říct, nový.“

„Tak to se musím omluvit. Nosíš sice císařský hadry, ale vypadáš jako někdo z Vlčího kmene. Chtěla jsem tě tu tedy náležitě přivítat.“

„Takže kdybych nevypadal jako někdo z kmenů, přivítání by se mi nedostalo?“

Žena se jemně kousla do rtu. „To jsem si hezky naběhla, viď? Ale ne, jistě, že by se ti dostalo stejného přivítání, jen jsem doufala, že by ses mohl podělit o to, co se děje tam venku. A tím myslím ostrov.“

Taruk, který se mezitím usadil u ohně v krbu, ze sebe shodil mokrý kabát a trochu pochyboval o tom, co mu žena řekla. „Vezu novinky ze Sirbjorgu, pokud je to něco, co by tě mohlo zajímat.“

Žena přikývla. „To by mohlo. Teď se ale postarám o to, abys měl co jíst a pít.“

„Říkají mi Mella,“ prohodila, když pokládala na stůl kouřící hliněný talíř s jakýmsi pečeným kořenem, plátky uzeného masa a chlebem, který, jak si Taruk všiml, pamatoval víc než dnešek.
Vedle talíře přistála dřevěná číše s nápojem – tmavá, nasládlá vůně kořeněného piva se rozlila v teple krbu.

„Taruk Tarkan,“ poklonil se po císařském způsobu.

„Jestli vezeš novinky, které neotiskli v Císařském přístavu, pak jsi první takový po dlouhých týdnech. Dovážejí nám z pevniny noviny. Teda, propagandu, jestli mám být přesná.“
Posadila se k protější straně stolu, odhrnula z čela neposedný pramen vlasů a zadívala se mu do očí. Ne z výzvy – spíš jako někdo, kdo zkouší rozluštit sen, který už jednou zapomněl a snaží se jeho poslední zbytky zachytit mezi prsty.

„Říkals, že tě přivedl Ryntheros. To se moc často nestává, že by s sebou tahal posily z pevniny. A rozhodně ne takové, co mají…“
Na chvíli zaváhala. Pak ukázala bradou na Tarukův štít.
„…duši jednoho a oči druhého.“

Taruk ztichl. Chápal, na co Mella naráží, a zajímalo jej, jak často mu to bude ostrov připomínat.
V tom jejím pohledu ale nebyla ani drzost, ani strach.
Jen podivná zvědavost. Jako když někdo pozná zvuk řetězu, aniž by ho kdy slyšel.

Chvíli mlčeli, zatímco v krbu praskaly polena.

Zpoza pultu se ozval hlas staršího muže: „Mello, došla mi ta sůl z Drahnaku! Jestli se zas zpozdí, budu platit lidem špínou zpod nehtů!“
„Už jdu!“ zavolala a vstala. „Omluv mě, Taruku Tarkane.“

U dveří se na chvíli otočila a dodala:
„Jestli zůstaneš přes noc… dej si pozor na sny. Tenhle dům je bezpečný. Ale ostrov není hluchý.“
A pak zmizela ve skladu.

Za oknem se zatáhlo.
V krbu sykl tuk.
A Taruk si poprvé uvědomil, že obraz na stěně – starý, zaprášený – zobrazuje Pilíř světů.
A že v jeho stínu klečí postava, která vypadá přesně jako on.

Zamrkal a postava byla pryč. Zakroutil hlavou. Symbol v uličce, stíny a teď tohle. Už začínal samou únavou vidět věci, které nebyly skutečné. Jak dlouho se pořádně nevyspal? Týden?

Ještě než dojedl, byla Mella zpět. Seděli spolu u stolu a povídali si, pokud to Melle služba dovolila. Ta žena byla velmi zvědavá a jak si Taruk mohl myslet, zajímalo ji nejvíce, co se v Císařství změnilo za tu dobu, co je pryč. Jak se Taruk dozvěděl, původně připlula na ostrov spolu s ostatními osadníky, kteří dostali nějakou ostrovní půdu pro novou kolonii, ale nakonec zůstala v Mal´Theoru.

Také mu začala vyprávět o ostrově, o tom, jak se na něm žije, kam chodit a nechodit – což, jak se ukázalo, znamenalo, že po Bathosu nedoporučovala cestovat v podstatě vůbec. To mladého bojovníka trochu zaujalo, protože, jak se zdálo, nic kromě nebezpečí jej nečekalo. Obzvlášť zpozorněl, když se zmínila rozhořčeným hlasem o něčem, čemu říkala Zlo hor. Bylo to jako slyšet něco známého, o čem si byl jist, že už dávno zapomněl.

„Zlo hor? O tom jsem nikdy neslyšel.“

„Ani jsi nemohl, Taruku. Jsi zdaleka, ale tady je to teď ten největší problém. Nechci tě tím ale zatěžovat, obzvlášť ne, pokud jsi ve službách Sorethy.“ Poněkud rozmrzele se podívala ven přes zamlžené okno. „I když bych toho vlastně mohla trochu sobecky využít.“

„Jestli mne na ostrově čeká nějaké nebezpečí, rád bych o tom věděl. Můj úkol zde tu bude už tak dost náročný, nestojím o žádná překvapení.“

„Tomu se dá porozumět. Jde ale o to, že teď vedu s Ryntherem takovou velmi osobní při a jsem zoufalá. Nechci, aby si myslel, že se tě snažím získat na mou stranu.“

Taruk zvedl pohár a pomalu se napil. Pohlédl přes okraj číše na Mellu – očima, které byly zvyklé dívat se přes hledí přilby, ne přes pohledy do duše.
„Pokud po mně nechceš nic, co by odporovalo mému úkolu… poslouchám tě.“

Mella váhala. Sevřela prsty do pěstí, pak je zase povolila. Nakonec si sedla blíž, jen o maličko – ale o tolik, kolik člověk potřebuje, když řekne něco, co dosud neřekl nahlas.

„Moje sestra zmizela,“ pronesla tiše. „Jmenuje se Sareen. Byla vždycky… jiná. Věděla věci, které neměla. Slyšela věci, které ostatní neslyšeli. Když jsme přijeli na ostrov, začala bloudit po nocích. Tvrdila, že ji volají hlasy z hor. Že pod kamenem tepe srdce.“

Taruk si okamžitě vzpomněl na řetěz v hrudi. Na stín v kaluži. Na jeho postavu v obraze, která zmizela.
Nepromluvil.
Mella pokračovala.

„Ryntheros o tom ví. Něco se mezi nimi stalo – mezi ním a Sareen. Byla krásná. A moc chytrá. Ale pak zmizela. A od té doby se Ryntheros tváří, jako by neexistovala. Tvrdí, že odešla za svým snem ať už byl jakýkoliv. A na sny? Že mají lidé právo. Ale… já vím, že to tak není. Sareen by neodešla bez rozloučení na tak dlouho. Bojím se, že se jí něco stalo. Obzvlášť potom, co se probudilo Zlo hor. Nic takového jsme na ostrově ještě neviděli.“

„Pořád opakuješ, že se něco probudilo. Co je to?“ Taruk se snažil představit si, co ji tak vyděsilo. Sám věděl nejlépe, že největším zlem jsou sami lidé, ale podle Rynthera byl ostrov zatím stabilní, i když plný rozštěpených kmenových frakcí.

Mella se rozhlédla kolem, aby zjistila, zda někdo poslouchá. Pak se naklonila blíž Tarukovi.

„Zlo hor, Taruku. Objevilo se to znenadání před několika týdny. Začalo to přepadávat karavany s kalinithem a jiným zbožím. Doprovod býval pobit, nebo utekl. Proto se bojím, že mohl stejný osud potkat i mou sestru, i když stále doufám, že prostě někde na ostrově je.“

„Takže někdo přežil, aby mohl vyprávět, jak ten tvor vypadá?“

„Ti tvorové. Je jich mnoho. A ano, zaslechla jsem několik Ryntherových žoldnéřů o tom mluvit. Jsou to prý malá, divoká a špinavá stvoření s dřevěnými maskami. Mysleli jsme si původně, že nás začal napadat některý z kmenů, ale brzy se ukázalo, že i oni začali mít nějaké ztráty. Kmeny tvrdí, že jsou to démoni, kteří jsou předzvěstí špatných časů. Proto jsem se snažila přesvědčit Rynthera, aby se začal starat o opevnění kolem přístavu, ale tvrdil, že takové rozhodnutí neleží zcela na něm a že nemá dost prostředků. Bojím se, Taruku. O svou sestru, o to, co s námi bude, pokud by se ti démoni rozhodli navštívit přístav.“

Taruk přikývl. „Rozumím. Nic neslibuji, ale po tvé sestře bych se podívat mohl.“