Epigana - Brány Balthary VII - Cesta k jezeru paměti

Divočina by mu byla milejší.

Večer se nad Mal’Theorem snášel tiše, jako by město samo zatajilo dech. Taruk stál na kamenné terase před pevností, odkud byl výhled na záliv. Vzduch voněl solí a dřevem a kdesi v dálce houkal noční pták. V ruce svíral pohár s vínem, které chutnalo levně, ale přesto mu pomáhalo přemýšlet.

Blain Pakk. Kmen vlků. Jejich území bylo drsné, skalnaté a porostlé hustými lesy – ideální místo pro někoho, kdo nechce být nalezen. Pokud Saskarra skutečně navázala vztah s někým z tohoto kmene, mohlo to znamenat víc než jen aférku. Mohlo to být gesto, volba. Možná i zrada. Ale Taruk nebyl muž, který by hned soudil. I on přece znal pocit rozpolcenosti mezi dvěma světy.

Za ním se tiše ozvaly kroky. Byla to Silaqui. Měla na sobě ten samý kabátec jako předtím, ale něco na ní působilo jinak. Jako by ji dnešní den změnil.

„Myslíš, že ji najdeme?“ zeptala se, aniž by na něj pohlédla.

„Nevím,“ odpověděl upřímně. „Ale najít ji možná nebude ta nejtěžší část. Těžší bude zjistit, jestli se chce vůbec vrátit.“

Silaqui přikývla. Chvíli mlčky stáli vedle sebe a dívali se na moře, které se pomalu ztrácelo v šeru.

„Víš, že mi tenhle večer připomíná domov?“ řekla najednou. Myslela na zvláštní atmosféru, která visela ve vzduchu. Byla svým jedinečným způsobem magická jako její domovina. Sůl ve vzduchu přístavů a drsná divoká příroda, která nedávala nic zadarmo.

Taruk se na ni podíval. Chtěl se zeptat, co přesně tím myslí – jak může něco tak syrového jako Mal’Theor připomínat domov elfce z Irkanu – ale místo toho jen kývl. Věděl, že to pochopí.

„Zítra vyrazíme,“ řekl tiše. „Ale dnes… dnes si dovolme chvíli klidu.“

A pak už spolu jen stáli a mlčeli. Dva lidé z různých světů. Ale dnes večer měli oba ten samý – tichý, na zšeřelém pobřeží a nejistý. A možná právě proto to bylo v tu chvíli víc než dost.

Druhý den ráno Taruka budili časně. Venku ještě nebylo světlo, ale lidé, kteří byli součástí karavany, která měla vyrazit na sever, už byli všichni na nohou a připravení. Podle toho, co Taruk věděl, je nejdřív čekala zastávka u vesnice, kterou měli po cestě. To byly dva dny cesty. Zkontroloval si všechny zásoby, aby nebyl nijak závislý na karavaně, kdyby bylo zapotřebí pár dní samostatnosti. Lovit v divoké přírodě, jaká byla ta na Bathosu si netroufal. I jemu se dostalo varování, že zabít zvíře, které kmeny považují za posvátné, bývá trestáno popravou.

Jak se ukázalo, Ryntheros nechal připravit povozy, aby se mohli v hlubinách teplých houní vyspat dle libosti. Dal ovšem najevo, že jakmile je budou potřebovat, probudí je.

Vyrazili. Kodrcání vozu, tlumená řeč a svištění větru Taruka znovu ukolébaly ke spánku. Věděl, že má dost času – podle obchodníka by mělo trvat celé dva dny, než se dostanou ke břehům Fhrerského jezera, kde sídlí první osadníci Vlčího kmene. Z toho setkání byl trochu nervózní. Neviděl vlastní lid víc než polovinu svého života.

Když se vzbudil, uvědomil si, že v polospánku naslouchá rozhovoru dvou mužů. Prvním byl Ryntheros Soretha. Druhého muže nepoznával.

„Ryne?“ šeptal téměř neslyšně ten neznámý. Taruk nikdy neslyšel, že by si někdo obchodníkovi dovolil tak říkat. „Víš, co to všechno znamená? Netvař se tak... myslíš si, že se mi líbilo věšet Kardaka a ty ostatní? Pracovali jsme pod tebou spolu téměř dvacet let! Co kdyby tě zabil!?“

Ryntheros si odkašlal. Nervózně a krátce. „Já vím, Ralkine. Odtud ale nezabráním vůbec ničemu. Oba víme, že byl Kardak zkrátka dobrý. Nedával jsem pozor. Zkrátka se teď musím spolehnout, že to naši lidé nějak zvládnou. Že to císař Maeternis zvládne. Drask už nepatří mezi členy výzvědné sítě Rukavice velmi dlouho, a když jsem nastoupil, změnilo se od té doby velmi mnoho. Myslím, že bude překvapen.“

„Myslíš, že je jich víc?“

„Ne. Svým mužům věřím. Šanci měl pouze u Kardaka. Kardak měl rodinu jako jeden z mála, a to nejspíš použili jako páku při jeho vydírání.“

Taruk ležel nehybně pod kožešinou a dělal, že spí. Jména, která padala z úst obou mužů, mu nic neříkala, ale tón jejich hlasu a obraty jako Rukavice, vydírání, Drask – to všechno v něm vyvolávalo podezření, že se ocitl v daleko větší síti, než si původně myslel. Začínal chápat, že Mal’Theor a jeho okolí jsou jen špičkou ledovce.

Netrvalo dlouho a rozhovor skončil. Kroky se vzdalovaly, Taruk zůstal ležet a přemýšlel. Kdo je Drask? A co je to Rukavice? Skrytá frakce, tajná služba Císařství? Možná. Možná byli právě tito lidé tím důvodem, proč Saskarra zmizela – a proč se některé věci začaly vymykat kontrole.

Když se karavana na chvíli zastavila, aby si koně a tažná zvířata odpočinula, Taruk seskočil z vozu a vydal se prohlédnout okolí. Nešel daleko – jen na dohled – ale potřeboval se nadechnout chladného ranního vzduchu a srovnat si myšlenky. Nad jejich hlavami se tyčily stromy s těžkými kapkami rosy na listí a zem byla měkká a vlhká.

Nedaleko si všiml Silaqui, která zrovna tiše mluvila s Devonem. Vypadali uvolněně, možná si vyměňovali nějaký žert, ale její oči se co chvíli rozhlížely po okolí – elfí ostražitost nikdy nespala.

„Nezdáš se mi, Taruku Tarkane,“ ozval se najednou hlas za jeho zády. Patřil Craneovi. Ten muž měl stále v očích něco nelidského – šedý pohled, v němž bylo něco starého, co už dávno nemělo být vidět. Alespoň ne v očích smrtelníka.

Taruk se otočil a mlčel. I pro něj bylo velmi obtížné hledět tomu muži do očí a to už viděl mnoho zamrzlých úsměvů v okamžicích před bitvou.

Crane pokračoval. „Slyšíš v noci věci, viď? Jako by na tebe volalo něco starého. Sny? Neříkej mi, že ne. Jsi jako rozlámaný most mezi dvěma břehy, a jeden z těch břehů se už potápí. A ne, nemluvím o kmenech a Císařství. Mluvím o něčem hlubším. Něčem, co v tobě nese jizvu. A tohle místo... to zná tvé jizvy.“

Taruk se přimhouřil, ale stále neřekl ani slovo.

Crane se naklonil blíž. „Až budeš stát u jezera... nechoď do vody.“

Pak se odvrátil a šel zpět ke karavaně, jako by se nic nestalo.

Taruk tam chvíli stál, s pohledem zaraženým do hlíny. Pozvedl oči k drobnému lesíku, který rostl v dálce před nimi. Pak už je čekaly jen širé pláně s pásy trav, které se vlnily ve větru jako mořská hladina. Pocítil, že se něco blíží.

Když došel ke karavaně, rozhovory utichly; přerušilo je vzdálené dunění, které se velmi pozvolna rozléhalo krajinou. Když se ujistil, že je nepřepadne bouřka, trochu zmateně se rozhlédl. Lidé mezi sebou začali štěkat rozkazy.

„Probuďte spáče, tohle budou určitě chtít vidět!“ slyšel říkat Rynthera.

Intenzita dunění pozvolna narůstala, ale teď v tom byl rozeznatelný dusot. Všichni kolem Taruka se dívali daleko před sebe. Na hnědavý pruh pohyblivé masy, jež se s hřměním kvapem blížila. Když konečně rozeznal, co přesně se k nim řítilo závratnou rychlostí, bylo hřmění skoro ohlušující.

Po pláni běželo několik stovek mohutných tvorů s hrubou hnědou srstí, připomínajících koně, jen s velkou vrstvou svalů a kostěným pancířem na hlavě, který přecházel v dlouhý výrůstek připomínající čepel.

Jako jeden organismus se v běhu stočili jen pár desítek metrů od nich a zamířili jiným směrem, takže jako celek připomínalo stádo obřího hada. Taruk si nemohl nevšimnout, že někteří z těch tvorů měli dobrých pět metrů do délky a tři do výšky.

„To jsou mečorožci!“ hulákal Ryntheros, aby přeřval hřmění kopyt. „Ostrované je loví kvůli obživě, ale jejich válečníci je používají místo koní.“ Pak se z plna hrdla zasmál. „Snažím si představit ty ksichty první císařské legie, když poprvé čelili tomuhle!“

Taruk se díval, jak stádo mizí v dálce. Srdeční tep se mu pomalu vracel do klidnějšího rytmu, ale to, co právě viděl, zanechalo v jeho těle ozvěnu. Ten zvuk, ta masa, ten tanec živlů a síly. V očích měl odlesk obdivu – ne strachu. V hloubi duše ho cosi táhlo k těm tvorům. K jejich nespoutané energii. K jejich svobodě.

„Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ přiznal tiše, víc sám sobě než ostatním. Přistoupil k němu Devon Targon, poplácal ho po rameni a uchechtl se.

„Tohle je Bathos, kamaráde. Tady i zvířata vypadají jako stvoření z válečných legend.“

„Nebo nočních můr,“ přisadila si Silaqui, která se objevila po jeho boku. Ve vlasech měla prach a oči lesklé vzrušením. „Ale přiznávám – jsou nádherní. Když jsme připluli, slyšela jsem, že mečorožci nosí v kostech paměť. Prý znají stezky, které už zarostly trávou a mlčením.“

„Stezky se mi hodí,“ pronesl Taruk bez úsměvu. Jeho mysl se vrátila k obrazu totemu ve snu, k temné vodě a tvářím bez jmen. Něco v něm vědělo, že cesta do Fhrery bude víc než jen výprava za diplomatem. Že duše ostrova šeptá mezi kroky stáda a čeká, až ji někdo zaslechne.

Ryntheros mezitím zkontroloval povozy a nechal kolonu znovu uvést do pohybu.

„Pohněte kostrou, přátelé. Než se zase zvedne vítr a duchové nám nezačnou dýchat za krk! Chci být u jezera dřív, než začnou zpívat šamani!“

Taruk se naposledy podíval za mizející čarou stáda, která se v dálce rozplývala jako sen. Potom uchopil kopí a rozvážně se vydal za kolonu.

Byla to cesta a on netušil, kam ho vlastně vede.

Čas plynul a po několik hodin se nestalo vůbec nic. Cesta monotónně ubíhala před očima. Vozy si to kodrcaly přes širou pláň, která hrála nejrůznějšími odstíny zelené, a všichni tak měli rozhled do širé krajiny. Podle Rynthera byl po levé straně oceán a v dálce před nimi, daleko na severovýchod, v místech, kde se pláně mírně svažovaly, se leskla modrá plocha obrovského jezera.

„To je jezero Fhrera,“ zamumlal směrem k Tarukovi muž, který se mu představil krátce jako Ralkin. „Před soumrakem dorazíme do vesnice, která nese jeho jméno.“ Pak se zarazil. „Ryne? Asi budeme mít společnost,“ kývl směrem k severu.

Silaqui se zatvářila vážně. „Máš velmi dobré oči. Vidím je také. Vypadá to jako tlupa válečníků.“

Když si Ralkin všiml zmatení v Tarukově tváři, usmál se na něj. „Žádný strach. Je to skupina pěších válečníků z kmene Grabhur Pakk. Mají s sebou medvěda.“ Kývl na Rynthera. „Ty jsi čekal návštěvu?“