Epigana - Brány Balthary IX - Země, která volá krev

„Na ostrově asi není příliš mnoho míst, kde složit hlavu, ne?“ zašvitořila Silaqui. „To znamená, že na své cestě musela projít Fhrerou. Už jsi zjistil, jestli tu byla s někým v kontaktu? Zaslechli jsme, že by snad...“ odkašlala si. „No, že by snad mohla mít mezi kmeny milence.“

Asmar pozvedl obočí. Pak promluvil císařskou řečí se silným přízvukem. „O tom slyším poprvé. Saskarra je velmi laskavý člověk a naši lidé jí laskavostí oplácejí, ale neslyšel jsem ještě o tom, že by s někým sdílela lože. Ostatně, neměl jsem ani důvod se o takové věci zajímat.“

„Takže jsme tam, kde jsme byli?“ Devon vypadal trochu zklamaně a zklamání nezakryl ani ve svém hlase. „Nikdo neví, kdo by to mohl být?“

Asmar zakroutil hlavou a pozvedl dlaň, aby Devona zarazil.

„Vlastně jsem možná na něco přišel,“ řekl Asmar a přisunul se blíž k ohni. „Serran mi to pověděl těsně předtím, než jste dorazili. Saskarra měla ve Fhreře blízkou přítelkyni. Ta by mohla vědět, kdo je ten tajemný ctitel. A mám pocit, že když najdeme jeho, najdeme i ji.“

„Tak proč se jí nejdeme zeptat?“ Devon prudce vstal a už by byl na odchodu, když se zarazil. „O koho se vlastně jedná?“

„A to je právě to. Ta žena tu není. Siandra je už skoro dva týdny mimo Fhreru. Je to obchodnice jako Ryntheros a měla se vrátit už před pár dny. Problém je, že se tak nestalo. Tam moje stopa končí.“

Na chvíli se uvnitř stanu rozhostilo ticho. Plameny z malého ohniště uprostřed kruhu zablikaly a rozvlnily stíny na stěnách ze zvířecích kůží. Taruk pohlédl na Silaqui – ta si sevřela paže kolem těla a výraz ve tváři jí ztvrdl. Podle všeho jí ta informace příliš nevoněla.

„Zmizelá přítelkyně zmizelé diplomatky,“ shrnul suše Crane. „Začíná to vypadat jako pohádka, co se každým krokem víc zamotává. Už chápu, proč nám Ryntheros nabídl tolik peněz.“

„Co víme o té obchodnici?“ zeptal se Taruk a stočil pozornost zpět k Asmarovi. „Kudy se vydala, co převážela, s kým mluvila?“

„Její cesta měla vést na sever, směrem k osadě Faer. Tam měla předat nějaké zboží. Pokud tam ale nedorazila...“ Asmar pokrčil rameny. „Nikdo neví, kde se stala chyba. Lidé říkají, že cesta mezi Fhrerou a Faerem bývá klidná. Ale já tomu nevěřím. Ne tady. Ne teď.“

„Faer?“ zopakoval Serran. „To je blízko Šedé brány. Nedaleko od Zubatých skal. Cestoval jsem tudy před lety. Pokud by se chtěla někde ztratit, je to ideální místo. A pokud nechtěla...“ nechal větu doznít v tíživém tichu. „Je možné, že si ji dřív našlo Zlo hor.“

„Vyrazíme po její stopě,“ rozhodl Taruk. V hlase měl klid, ale rozhodnost z něj sálala jako teplo z ohniště. „Jestli má ta žena klíč k Saskaře, najdeme ji.“

„Půjdu s vámi,“ dodal Asmar. „Jsem sice vyslanec, ale nejsem žádný dvořan. Umím se o sebe postarat. A je mou povinností dovést Saskarru zpět. Pověřil mne tím Pán klanů a rád bych mu vyhověl.“

„Rozumím,“ přikývl Taruk. „Zatím jsme tedy spojenci.“ Podal Asmarovi ruku a Asmar na ni chvíli hleděl - nevěděl, jak má odpovědět. Tento zvyk mu přišel cizí. Když si to uvědomil Taruk, stáhl svou ruku zpět v podivně rozpačité chvíli. Asmar na to reagoval gestem. Položil si ruku na srdce a druhou rukou se prsty dotkl rtů.

„Ano. Spojenci. A jestli tomu rozumím správně, vlastně i bratři.“ Asmar se usmál, vstal od ohniště a všem se jemně uklonil. „Uvidíme se tedy ráno. Vyrazil bych za rozbřesku. Nechci nechávat nic náhodě a radši bych vyrazil dříve než později.“

Venku se už šeřilo. Obloha potemněla a z jezera stoupala vlhká mlha, která se plazila krajinou jako duchové dávných válek. Ve vzduchu viselo cosi podivného, nepojmenovatelného – jako by je Bathos zkoušel, jestli jsou připraveni jít dál. Zbytek večera pak ubíhal v poklidu, ve znamení jídla, dobrého pití a Serranovy pohostinosti.

Taruk chvílemi mlčky seděl a přemítal, jestli je dobrý nápad dělat si přátele na ostrově. Jestli jim může důvěřovat a kdo vlastně všichni ti lidé jsou. Pozoroval je během konverzací. Smál se s nimi a přesto stále cítil jakousi bariéru, která stála mezi nimi a jím. Cítil se provinile, když si uvědomil, že se cítí pohodlněji mezi císařskými, a že lidé kmenů v něm vzbuzují podivnou a nepříjemnou úzkost.

Podle něj už dávno ztratil právo nazývat se členem kmene. Byl zvědavý, jestli se dostanou do Northramu. V srdci Vlčího kmene se totiž narodil a tušil, že právě tam jej čekají ty nejtěžší zkoušky. Možná velký kus minulosti.

Prohlížel si výzdobu Serranova týpí – kožené stěny byly pomalovány bílými znaky, které, jak si uvědomil, představovaly jakousi mapu. Ve vzduchu visela těžká vůně šalvěje.

Z myšlenek jej nakonec vytrhl Serran, který byl zvědavý na jeho život poté, co opustil ostrov. Vyptával se na jeho otce. Na to, jaké Císařství ve skutečnosti je a jaké divy tam mohl spatřit. Když mu ale Taruk o pevnině vyprávěl, čím déle jej poslouchal, tím více se obličej jeho posluchače kabonil. Serranovi se příliš nelíbilo, co slyšel. Obzvlášť jej vyděsila zmínka o nočním osvětlení, které bylo v ulicích hlavního města rozšířené, nebo o automatonech poháněných technologií mag-tech.

Když byli u konce rozhovoru, Serran stále vrtěl hlavou a mručel něco o tom, že duchové Císařství jistě už dávno opustili. Bručel i tehdy, když nabízel přítomným nocleh. Taruk jej slyšel i ve chvíli, když sám upadal do hlubokého spánku.

Když usnul, zdálo se mu, že k němu v hlubokém temném lese přistupuje muž. Měl na sobě kožešiny, hleděl na něj zpod kápě zdobené vlčí hlavou a v rukou třímal pokroucenou dřevěnou hůl.

Muž byl mladý, s šedivýma očima, a natahoval k Tarukovi ruce. Něco v nich držel. Balíček. Když si jej Taruk převzal, s hrůzou zjistil, že je to svitek z lidské kůže. Uvnitř byla mapa ostrova a když si ji prohlížel, několik zakreslených míst bylo na mapě v plamenech.

Když se probudil, byl zpocený, jako by jej někdo polil vědrem a v rukou měl nepříjemný palčivý pocit. Nevěděl, jestli má být vděčný za podivné sny, protože na noční můry s výjevy z války už nezbývalo místo. Věděl ale, že ty podivné sny rozhodně patří k ostrovu. Jako by mu ostrov sám chtěl něco říci.

Ráno v táboře bylo tiché. Slunce se teprve dralo nad obzor, zvedalo se zpod těžkých peřin mlhy a svými paprsky jen nesměle hladilo travnaté svahy kolem jezera. U břehů se voda ani nepohnula – klid jako před bouří, nebo jako nádech před zpěvem.

Taruk vstal ještě před svítáním. Měl za sebou neklidnou noc – sen mu sice téměř zmizel z paměti, ale zanechal za sebou prázdno a tíhu, jako by celou noc nesl v náručí něčí smutek. Opláchl si tvář chladnou vodou z mělké misky, natáhl si opasek a vyšel ze stanu. Ucítil vlhký pach ranní rosy, promísený s vůní kouře, rybiny a čehosi zemitého, co Taruk nedokázal pojmenovat – ale patřilo to k Bathosu stejně jako déšť a krev.

Zbylí členové skupiny se probouzeli pomalu. Crane ještě podřimoval, přikrytý těžkou přikrývkou až po uši. Devon, s hlavou zabořenou do vlastního batohu, cosi nesrozumitelně mumlal ze sna. Jen Silaqui seděla stranou, tiše si zaplétala cop a hleděla k jezeru. Její tvář byla klidná, ale oči měla zarudlé. Něco ji v noci také muselo zneklidnit.

„Nespala jsi?“ zeptal se Taruk tiše.

Silaqui jen zavrtěla hlavou. „Tohle místo… má v sobě hlasy. Tiché. Ale pořád šeptají.“

Taruk přikývl. „A sny, jaké jsem ještě neviděl.“

Do ranního ticha promluvil Asmarův hlas. Už byl vzhůru, dokončoval přípravy, zkoumal hroty šípů, pečlivě balil mapy a poznámky. Vypadal jinak než včera – klidnější, jako by se v noci rozhodl, že je na správné cestě.

„Budu připraven do chvíle, než dopijete čaj,“ oznámil prostě.

Taruk si všiml, že zatímco ostatní působí zpomaleně, Asmar jako by čerpal sílu z vnitřního přesvědčení. Možná věřil, že osud Saskarry je víc než úkol – že je to něco, co určí směr celého ostrova. Taková víra se pozná podle ticha, kterým člověk obaluje své pohyby.

Uprostřed tábora zatím Serran rozdával poslední jídlo a vybavoval skupinu radami. Předal Tarukovi vak s nasušeným masem, polními bylinami a měch s vodou. Když si podávali ruce na rozloučenou, Serran na okamžik zaváhal.

„Pozdravuj Northram... pokud tam dojdeš,“ pronesl tiše. „A pamatuj, ne všichni, kdo si pamatují tvého otce, tě budou vítat s otevřenou náručí.“

Taruk přikývl. Sklonil hlavu. Věděl to. Cítil to.

Před odjezdem zjistili, že Ryntheros setrvá do návratu Siandry. Měl s ní ještě nějaká jednání a zuřil, protože neuposlechla jeho rozkazů. Vydala se na obchodní cestu, i když věděla o nebezpečí, které začalo číhat ve skalách.

Když konečně skupina vyrazila, bylo slunce už na půl cesty k nebi. Mlha se zvedla a odhalila stezku vedoucí podél jezera směrem k severozápadu. Cesta do Faeru měla být dlouhá téměř týden. Nevedla přímo, ale vlnila se skrz kopcovitou krajinu, kolem starých rybářských tábořišť a opuštěných šamanských kamenů, které se zvedaly z trávy jako vybělené prsty mrtvých bohů.

Nikdo nemluvil. Jako by se báli, že jakékoli slovo vzbudí něco, co by mělo zůstat spící.

Jen vítr šeptal dál.

Když po pár hodinách dorazili po stezce k malému lesíku, rozbušilo se Tarukovi srdce. Ten zvuk, který se místem rozléhal, mu byl důvěrně známý – třeskutý zpěv mečů, tvrdé rány do dřevěných štítů a sprosté nadávky míšené s bolestnými výkřiky.

V lese před nimi se bojovalo.

Taruk si připravil kopí a dva krátké legionářské oštěpy. Nečekal na to, až se společníci připraví a vyrazil. Srdce bušící, mysl očekávající to, co mu šlo nejlépe – boj o život.

Když doběhl na dohled místu, k malé mýtině, poznal, že boj byl lítý a že obránci prohrávají, zatlačení do nevýhodných pozic. Odplivl si a zhodnotil situaci.

Banda podivných tvorů, sotva po pás dospělému muži, ve špinavých hadrech a kožešinách dorážela na karavanu. Na obličejích nosili dřevěné masky špinavé od hlíny a zaschlé krve. S hrdelními skřeky drásajícími uši, jako skřípění nehtů po tabuli, neúnavně útočili na čtveřici Ryntherových žoldnéřů, kteří se branili těžkým primitivním palcátům s výrazem naprostého zděšení.

Mnoho mužů leželo kolem a nehýbalo se. Jeden z povozů byl převrácený a koně mrtví – zasaženi smrtícím úderem oštěpů.

Taruk se rozběhl bez zaváhání. Krev mu opět vařila spalujícím ohněm, který prostupoval jeho mysl i tělo. Vztek jej spaloval, jakoby dostal horečku. Nikdy se tak necítil. Poprvé až na Bathosu, když se obrátil proti pašerákům v jeskyni. Jakoby v něm ostrov něco probudil.

Připravil si první krátký oštěp a vší silou jím mrštil po prvním tvoru. Když jej hrot minul jen těsně a zarazil se hrotem do povozu, zaklel stylem zkušeného vojáka. Šanci na překvapení propásl.

Ti tvorové reagovali okamžitě – jakmile si uvědomili, že na ně někdo útočí, vyběhli dva z nich naproti Tarukovi. Založili šípy do svých krátkých zakřivených luků a vystřelili. Jeden šíp neškodně prosvištěl nad jeho hlavou zatímco druhému Taruk tak tak uhnul. Zapotácel se a málem upadl, když znovu chytil rovnováhu a ve vzteku mrštil zbývající oštěp proti útočníkům. Když minul i ten, zaklel ještě tvrději.

Za tohle by jej v armádě vláčeli uličkou – rychle zkontroloval bojující strany a když zjistil, že žoldnéři stále odolávají, dodalo mu to trochu úlevy. Ta však netrvala příliš dlouho, protože ji přehlušila další vlna spalujícího vzteku. Vyrazil se svým kopím kupředu, připraven nabodnout tu mrzkou bytost v rozběhu, ale ta hbitě uhnula, zatímco odhazovala luk, a tasila krátkou, rezavou šavli.