Epigana - Brány Balthary X - Zpěvy boje

Když jim Taruk stál tváří v tvář, poznal s kým má tu čest. Tohle byli goblini, jaké mohl vídat při tažení v pohraničí Ornskelligganu. Neměl žádné pochyby. Krátká, svalnatá těla, hbité reflexy a ostré, nevzhledné obličeje se špičatými zuby. Ti tvorové byli karikaturou člověka a výsměch Dvojici.

Taruk uhnul první špatně mířené ráně a druhou vykryl malovaným štítem až to zapraskalo. Bolest Taruk nevnímal, ale rána to byla od tak malého tvora nečekaně silná.

Odpověděl vlastním protiúderem. Několikrát zakroužil hrotem kopí, aby dva útočníky odehnal trochu dál od těla a v nestřeženém okamžiku bodl. Jako škorpion. Zásah byl přesný, hrot kopí proletěl nechráněným krkem goblina, který zachrčel a zhroutil se na místě, zatímco se dusil černou krví.

Druhému goblinu to na odvaze nepřidalo – jeho další dotěrný úder šavlí byl chabý, Taruk jej odrazil bez větší námahy štítem tak, aby měl volný prostor a kopl útočníka rovnou do obličeje. Zapraskala kost, když mu zlomil nos. Goblin se zapotácel a vycenil v zuřivosti ostré zuby jako zvíře.

Několikrát švihl šavlí, aby dostal Taruka od těla a zastrašil jej, ale to mu nepomohlo. Taruk každou ránu obratně vykryl štítem, nebo kopím - jeho ostří se černalo krví. Pod hromadou ran ale nezvládl příliš dobře útočit a další jeho pokus o úder byl sice prudký, ale na hbitost jeho nepřítele nestačil.

Taruk vztekle zařval a popadl kopí oběma rukama. Odrazil poslední chabý pokus jeho nepřítele proniknout obranou a vší silou bodl. Rána to byla tak prudká, že prorazila koženou zbroj a hrot vyletěl mezi lopatkami za křupání kostí. Ve vzteku Taruk pozvedl kopí nad hlavu i s pomalu ochabujícím tělem, takže se kopí nořilo stále hlouběji skrz, a řval jako smyslů zbavený – bojové šílenství v očích. V hlavě se mu míhaly obrazy z bitev, kterých se zúčastnil.

Rána ještě doznívala v Tarukových pažích, když se tělo goblina sesunulo z hrotu kopí. Když se rozhlédl, spatřil chaos – kolem karavany ještě stále zuřil boj. Ryntherovi žoldnéři stáli v sevřené formaci u zbylého povozu, ale bylo jasné, že jejich linie je tenká a že pod tlakem goblinů povolí. Jeden z mužů – mladík v kožené zbroji – právě padl s šípem v oku. Jeho výkřik přešel v chrčivý nádech a pak už se nepohnul.

„Silaqui!“ zvolal Taruk, když za sebou zaslechl svištění šípů. Elfka bez hlesu prosvištěla kolem jako stín a z krátkého běhu vyskočila do vzduchu – v letu vypustila dva šípy, z nichž jeden zasáhl goblina do ramene a druhý se zabodl hluboko do krku jiného útočníka. Dosedla lehce jako kočka a bez jediného slova napjala luk znovu. Její tvář byla chladná a soustředěná, jako by tančila dávno naučený tanec smrti.

Devon se mezitím prodíral mezi vozy a s vytaseným mečem chránil bok žoldnéřů. Jeden z goblinů se k němu přiblížil příliš blízko – Devon mu usekl ruku u lokte a ještě ve stejném pohybu jej srazil na zem. Přesto se zdálo, že goblinů neubývá. Z lesního porostu se vynořovali další a další – jako by jich byl plný les.

Crane se krčil u jednoho z převržených vozů, kde chránil zraněného kočího, který si svíral bok. Rány gobliních šipek pokrývaly vnější stěnu vozu jako ježčí bodliny. „Kde je Asmar?!“ zakřičel přes bitevní vřavu.

„Zleva!“ vykřikl někdo – a zpod lesního stínu vyběhlo několik goblinů s kopími, obíhající skupinu. Taruk zaskřípal zuby, popadl z těla mrtvého vojáka krátký meč a s novým výkřikem se vrhl proti nim. Jeden goblin mu vpadl do cesty a rozmachoval se halapartnou, ale Taruk podklouzl pod její čepelí, ťal krátce do břicha a pak zabořil ostří do jeho boku. Krev vystříkla na listy kapradin.

Když se postavil, zahlédl Asmara – jeho plášť vlál mezi stromy, bojoval s dvěma gobliny najednou. Dlouhá dýka v jedné ruce, krátký meč v druhé. Jeho styl byl elegantní, ale nesmlouvavý – pohyboval se jako tanečník, ale každý úder byl smrtící. Jednoho protivníka podťal přes kolena, druhého propíchl skrz čelist. Dýka se mu do ní zaklínila, takže ji musel pustit.

V tu chvíli se z lesa ozval nový zvuk – nízký, hluboký hrdelní ryk. A pak – další. Stromy se otřásly.

Z houštiny vystoupili tři obří goblini – tvorové o metr vyšší než běžní nepřátelé, se svaly jako z kamene, vyzbrojení hrubými palcáty a bronzovými náprstky na kloubech. Jejich oči žhnuly krví a na pažích měli vyřezané rituální značky.

„Černozubí!“ vykřikl jeden ze žoldnéřů. „Tohle není jen loupež. To je nájezdová skupina z hor!“

Taruk stiskl zuby a ucítil, jak mu v žilách stoupá adrenalin.

„K sobě!“ zařval, aby přehlušil rámus. „Vytvořit kruh!“

Několik zbývajících žoldnéřů a společníků ho okamžitě poslechlo. Devon přiskočil k němu, Silaqui přeběhla na vyvýšené místo, aby měla přehled, a Asmar se stáhl zpět k vozu.

Obří goblini zvedli palcáty. Země se pod jejich kroky zachvěla.

Boj neskončil. Teprve teď začínal.

Na mýtinu se vřítila Silaqui – běžela lehkým krokem, kabátec jí vlál za tělem a její oči se zaleskly, jakmile spatřila bitevní chaos. Na krku se jí rozezvučely zvonky. Zvuk byl téměř neslyšný – jen jemné cinknutí jako dotek větru na sklenici – ale měl sílu, která rozechvívala vzduch magií.

Zvedla ruku a zacinkala jedním ze zvonků do rytmu. Taruk právě odhodil tělo goblina a už hledal další cíl. Jeho dech byl trhaný, ale oči měl jasné – a když Silaqui zvedla ruku, magie prošla jeho tělem jako vlnění vody. Cítil, jak se v něm cosi rozprostírá – jistota, soustředění, nový náboj. Bojová inspirace. Zpěv kouzla v jeho nitru se mu vplétal do pohybů, jako by tančil válečný tanec.

Z dalšího povozu seskočil Crane a vytasil svůj meč. Jeho styl byl přesný, smrtící a chladný. Sekl goblina, který se právě snažil vyšplhat na bok vozu, přímo do ramene a pak ho jediným plynulým pohybem dorazil. Devon, krytý štítem, ho následoval, a společně zatlačili skupinku skřetovitých útočníků dál od přeživších z karavany.

Silaqui se mezitím rozhlížela a rozpoznala skupinu goblinů, kteří se snažili obejít hlavní obranu. Natáhla ruku, lehce se zatočila a zacinkala dalším zvonkem. Její hlas se nesl vzduchem jako stříbrný vánek, zpívala v melodii, kterou neznali ani ptáci. Prokletí spánkem vytrysklo ze zvonku jako neviditelný oblak pylu – a dopadlo na čtveřici goblinů, kteří náhle zavrávorali, oči se jim protočily a s tupými zvuky padli k zemi jako pytle plné masa.

„Pozor napravo!“ vykřikl Crane, ale bylo pozdě. Jeden z goblinů, zjevně vůdce, se hnal s obrovskou rezavou halapartnou přímo na jednoho z žoldnéřů, kterému už docházel dech i síly. Hrot zbraně se zaleskl ve vzduchu…

…a pak se zhouplo lesklé stříbrné kopí. Taruk, vedoucí opět útok jako smyslů zbavený, mrštil svou zbraň s takovou silou, že se hrot zabořil goblinovi do boku. Vůdce zakřičel – vysoký, skřekavý tón, plný bolesti a nenávisti – a zhroutil se vedle jednoho z povozů.

Zbytek goblinů ztratil odvahu. Jejich útok byl drtivě zasažený ztrátou velení a kouzly. Ti, kteří byli při smyslech, začali prchat mezi stromy. Jeden z nich se dokonce pokusil odtáhnout svého spícího druha, ale Devon jej chytil dřív, než stačil utéct.

Boj skončil. Vzduch byl nasáklý krví a potem. Zvonky na Silaquině krku dozněly, magie se stáhla jako odliv – a les znovu potemněl s tichým dechem větru.

Taruk stál s těžkým dechem nad tělem posledního poraženého. Krev kapala z hrotu kopí. Všichni kolem mlčeli – nejen kvůli únavě, ale i proto, že cítili, že tohle byl jen začátek.

Když Taruk, podle vojenského zvyku dorazil raněné nepřátele a spolu se Silaqui pomohli několika mužům přežít, prošel si mrtvé a prošacoval je. Posbíral zhruba deset stříbrných mincí a bez okolků si je zastrčil do kabátce. Během toho si všiml schované ženy s rudými vlasy a lehce pihovatým obličejem. Očividně se jí nechtělo vylézt a křečovitě se držela jednoho z kol povozu, pod kterým se schovávala.

„Je-je bezpečné už vylézt? Vás poslali z Mal´Theoru na pomoc, je to tak?“ Naděje v jejím hlase byla téměř hmatatelná. „Já jsem Siandra. Obchodnice z Fhrery.“

Když se vyškrábala zase nahoru a opustila stín vozu, změřil si ji Taruk pohledem. Pak si prudkým pohybem utřel nos. Siandra sebou trhla. „Dalo by se tak říct. Ryntheros prý není příliš šťastný.“

Pak kývl směrem k padlým goblinům. „Tohle je to Zlo hor, o kterém všichni tak mluví?“

Mladá žena přikývla. „Nečekali jsme je. Přišli znenadání, jako nějaká banda duchů. Kdybyste nepřišli, nejspíš bychom byli do jednoho mrtví.“

„Možná,“ řekl Crane, který je poslouchal. Pak se obrátil k Tarukovi. „Nevím, jak tobě, ale přítomnost goblinů tak daleko od skal to mi od nich přijde odvážné. To bych i obdivoval, kdyby to nebylo vážně špatné znamení.“

„Taky se mi to nelíbí,“ opáčil Taruk, který mezitím poslouchal hlas Siandry, který žadonil o pomoc s vozy a spřežením. „Nemůžu říct, že bych byl na tyhle potvory nějaký expert, ale párkrát jsme se s nimi setkali na misích ve východních provinciích Císařství.“ Pak ze zvyku načrtnul ve vzduchu nataženými prsty císařský sigil. Přestal, když si uvědomil, co dělal, a rozhlédl se. „Chtěl jsem říct, že takhle obvykle začínaly průzkumné předvoje. Kde by se tu ale vzal celý kmen na válečné stezce?“

„Nemám je rád,“ řekl Devon, který stál opodál a poslouchal, zatímco nakládal zboží. „Jsou hnusní jak pytel na zmije a zákeřní jak neštovice.“

Taruk s Cranem se zasmáli. „S tím souhlasíme.“

Ve chvíli, kdy se zbytek přeživších shromáždil a karavana byla znovu částečně připravena k pohybu, přistoupila k Tarukovi Silaqui. Její pohled byl neklidný, ale sevřený. V jedné ruce držela svůj náhrdelník, z něhož visely tiché zvonky, a druhou si odhrnula pramen vlasů z čela.

„V tom lese jsem cítila něco,“ řekla tiše, téměř tak, aby ji slyšel jen on. „Něco… pod povrchem. Ne gobliny. Ne strach. Něco staršího.“

Taruk ji chvíli mlčky sledoval. Během toho došel i Asmar, trochu špinavý od prachu a krve, ale klidný. „Jestli tahle dívka mluví pravdu, pak máme větší problém než pár gobliních zmetků,“ řekl suše. „Naši stařešinové tvrdí, že když se goblini dali dolů z hor, žene je něco, před čím sami prchají.“

Siandra, která stála opodál a slyšela část rozhovoru, zbledla. „Chcete říct, že ty bestie nejsou tím nejhorším, co se potuluje po horách?“

„Přesně to chci říct,“ pronesl Asmar tiše. „A pokud někdo nebo něco vytlačuje celé kmeny goblinů z jejich nory, pak má ostrov mnohem vážnější problém než zmizelou diplomatku.“

„Proč ale přepadají karavany je nám známo,“ řekl Taruk. „Všichni jsou stejní – neumí nic pořádného vytvořit, tak kradou a z brlohů vycházejí jednou za měsíce či léta – podle zásob co si nakradou.“ Pak ale zašátral po kapsách a vytáhl stříbrné mince na kterých byl vyražen orlí spár.

„To jsou stříbrní orli. Řekněte mi někdo, kdo platí gobliny stříbrnými orly?“ kývl směrem k mrtvým. „Našel jsem to u nich. Ani výstroj nemají špatnou. Až na výjimky,“ kopl Taruk do rezavé šavle ležící pod jeho nohama.

„Ty, Siandro,“ uvědomil si Devon po nějaké chvíli. „Ptala ses, jestli nás poslal Soretha a my jsme pak odvedli řeč jinam. Musím říct, že nás poslal i neposlal. Vlastně jsme na tebe měli pár otázek.“

Siandra se zatvářila překvapeně.