Epigana - Brány Balthary 18

Faer byla v blížícím se šeru jen malinká tečka v dálce, když se museli rozhodnout, že už nemohou dále. Rozbili tedy tábor, než přišla tma a usadili se kolem ohně.

Goblin se už nevzpouzel. Naopak, vypadal, že začal projevovat zájem o to, co se ve světě a na ostrově vlastně dělo. Zájem někoho, kdo byl v izolaci až příliš dlouho. Gallar byl sice stále zajatcem, ale choval se velmi mírně. Byl smířený se svým údělem, takže ho družina nechala na pokoji.

„Zítra brzy z rána dorazíme do Faeru a konečně snad narazíme na nějaké odpovědi. Potom budeme muset do Northramu. Jestli je ta povídačka o obru pravdivá, musím to říct mému otci.“ Asmar vypadal odhodlaně, i když byl unavený po několikadenním pochodu. „O mém otci existuje legenda, co se obrů týče. Nevěřím, že by se mu kdy nějaký postavil , pokud je jen z půlky pravda to co se o něm říká.“

„A co se o něm říká?“ zeptal se Devon.

„Říká se, že během válek, před sjednocením kmenů, nebyli kmeny těmi nejhoršími nepřáteli. Těmi byli kopcoví obři. Za těch časů, přepadali vesnice, žraly celá stáda ústy tak nenasytnými, že jejich neukojitelný hlad nedokázaly utišit ani bohaté oběti. Za těch časů vydobil Kerak čepele Nammarra a Narran a s pomocí jejich síly obry zahnal hluboko do hor, do vnitrozemí, odkud se už neodvážili odejít. Občas těmi místy projde naše patrola, ale nikdy jsme žádné obry neviděli. Takový mají z Keraka strach.“

Devon si přisunul plášť blíž k ohni a nespouštěl oči z Asmara.

„Dvě čepele?“ pozvedl obočí. „To zní skoro jako z pohádky pro děti. Ale je pravda, že o tvém otci mluví i císařští... I když obvykle ne s úsměvem.“

Asmar přikývl. „Není to legenda. Nammarra je zubaté ostří z rudé oceli, které se prý nikdy neztupí a Narran je jeho dvojče. Obě jsou zasazené do kožených pochev posetých runami. Ale to, co je dělá výjimečnými, je příběh. Věří se, že Nammarra pije sílu nepřítele... a Narran – ten sílu nepustí k tobě. Jsou jako dvě části jednoho ducha. Obranný a útočný. Tma a světlo.“

„Zajímavé,“ zamumlal Crane, „to zní téměř jako koncept duálních sil. Staré učení – ne nepodobné tomu, co studoval můj mistr. Rovnováha mezi silami. Jestli má tvůj otec skutečně takovou výzbroj, není divu, že mu obři dali pokoj.“

„Otázka ale zůstává,“ vmísila se do hovoru Silaqui, „proč by se teď obři vraceli? Co by je mohlo přimět vystoupit z hor? Gallare?“ Otočila pohled na goblina, který seděl o kousek dál, s rukama položenýma na kolenou.

Goblin přimhouřil oči, jeho hlas byl jako chřestění starých kostí: „Protože tentokrát obr nehledá kořist. Hledá hlasy. Hlasy, které ho volají. Temné... hlasité... nepochopitelné. Něco se probouzí. Nejen v něm. Ale v celé hoře. I já ho slyšel. Studený hlas. Šeptá strašné věci. Otázky.“

Nad ohněm se rozhostilo ticho. I Sidiouse zvedl hlavu a zavrčel do větru, jako by něco zaslechl.

Taranis se mírně přikrčil. „Hory dřív mluvily jen k šamanům. Teď mluví ke každému, kdo má dost šílenství v duši, aby je slyšel.“

„To není dobré,“ odtušil Taruk. „Pokud slyší hlasy, znamená to opravdu jen jedno – šílenství. Šílenství, které postihlo ostrov. Možná nějaká nemoc? Může být šílenství nakažlivé?“ Hlasy a sny mu dělaly starosti. Pro něj to byly zkrátka jen sny. Jenže jakmile mu začaly zasahovat do bdění, začala v něm narůstat nervozita a úzkost. Nevěděl jak by se měl zachovat. Tohle nebyl nepřítel do kterého mohl vrazit kopí.

„Zítra se dozvíme víc,“ stočil rozhovor Asmar. „Faer není daleko. Tam možná někdo ví, co se skutečně děje.“

„V to doufám.“ Silaqui vypadala vyčerpaně. Už polehávala na svém spacáku, zatímco poslouchala.

„Když už jsme u toho, jak jste se na ostrov vlastně dostali? Jak vás Ryntheros našel?“

„Mně našel v hospodě, jestli mám být upřímný. Vyhrál jsem sérii soubojů a dost slušně jsem si vydělal, než jsem o všechno přišel.“ Devon se zazubil. „Císařské ceny jsou prostě šílené. Co vám mám povídat? Když jsem narazil na Rynthera jako obchodníka, nabídl mi práci. Měl jsem se přidat k jeho žoldnéřům, protože mne viděl bojovat. Asi jsem mu padl do oka. A ty?“

Silaqui se usmála.

„Já vyrazila na cestu dávno předtím, než jsem se dozvěděla o nějaké Saskaře. Už jsem na cestách celé měsíce. Něco hledám a věřím, že to naleznu zde. Alespoň tak mi to bylo řečeno vědmou, kterou jsem potkala v Talos Argeinu.“

„Vědmou? Snad nevěříš v takové věci. Nikdo neumí vidět do budoucnosti. Nebo... nebo ano?“ Devon ji pozoroval se zvědavostí. Bylo na něm vidět jak moc exotická pro něj Silaqui vlastně byla.

„Věřím, Devone. Věřím. Nemám totiž na výběr. Je to to jediné, co mi pomáhá k tomu, abych se přenesla přes možnost, že celý můj podnik, celá tahle moje cesta, je možná úplně zbytečná. Drží mne naděje. I kdyby to co říkala nebyla pravda, kdybych zůstala v Irkanu, uvnitř by mne užírala možnost, že jsem mohla něco udělat a neudělala.“

Tráva byla ranní rosou pokrytá do stříbrna, když se družina konečně přiblížila k vesnici Faer. Oheň v dálce už nehořel – jen ten, co doutnal uvnitř lidí. Faer se zdál být ze dřeva a kamene. Také v něm převládalo jakési tísnivé ticho. Z podivného, napjatého ticha, které viselo mezi domy a přibitými kůžemi zvířat, visícími jako štíty před vchodem.

Taranis kráčel vpředu, Sidiouse tiše po jeho boku. Zastavil se na okraji první z kruhových chatrčí a počkal, až dojdou ostatní.

„Nezdraví. Ani nevyhlížejí,“ podotkl potichu Devon, který se rozhlížel a nedokázal si pomoct – ruka mu sklouzla k rukojeti meče. „Co se tu stalo?“

„Tohle není strach,“ řekl Asmar tiše. „To je hněv. Jsme už poměrně hluboko na území Vlčího kmene a tady s cizinci dvakrát nesouzní.“

Ze dveří jedné z chatrčí se vynořila starší žena, na hlavě pás spletených provázků se zvonky, z nichž žádný nezazvonil. Jen upřeně hleděla.

„Asmare…“ řekla nakonec. Její hlas byl slabý, ale ostrý jako kost. „Tvůj otec o tobě ví. Ale měl jsi přijít sám.“

„Přivedl jsem spojence,“ odpověděl Asmar. „Ti, co jsou se mnou, hledají pravdu. Hledají ženu jménem Saskarra.“

„Tady žádná pravda není,“ řekla a ustoupila stranou. „Ale možná ji najdete v hlasech těch, kdo už mluvit nemohou – dívejte se dobře. V jejích šlépějích zůstává ležet mnoho těch, kteří už nikdy nepromluví.“

Prošli kolem ní beze slova. Taranis a Asmar jen přikývli, zatímco ostatní vypadali zmateně. Silaqui si povšimla několika dětských tváří vykukujících zpoza okenic. Dospělí byli zticha, uzavření. Jedna žena s hliněnou miskou se jen poklonila směrem k psohlavci a před cizinci načrtla prsty ve vzduchu neznámé znamení.

Když dorazili na prostranství uprostřed vesnice, kde kdysi plápolal slavnostní oheň, uvítal je muž s hluboko posazenýma očima. Měl tmavou kůži, šedý pruh ve vlasech a kolem krku jakousi čelenku s tesákem. Byl to Vrath, místní strážce rovnováhy – šaman v předvečeru svého stáří.

„Vím, proč jste tu,“ řekl bez úvodu. „Neptám se, jak jste se sem dostali. Ptám se jen – kolik temnoty nesete s sebou.“ Pak si bez okolků všechny prohlédl a velmi významně si přeměřil Cranea. Ten se několikrát nervózně zavrtěl. Ten dlouhý, podivně vyčítavý pohled mu přišel velmi nepříjemný.

Nikdo chvíli neodpověděl.

„Dívka, kterou hledáte,“ pokračoval Vrath, „šla před třemi dny tímto směrem. Do hor Vlčí tlamy. Sama. Nechtěla, aby ji někdo viděl. Ale my ji viděli. Podle všeho si prošla mnoha útrapami, byla zraněná, vyčerpaná ale pro pomoc se nezastavila. Viděli jsme, že se jí zjevila žena v plášti ze stínů. Pak pokračovala k Vlčí tlamě.“

„Stíny? Co to mělo být?“ zeptal se Taruk.

Vrath neodpověděl hned. Položil ruku na hliněnou nádobu a přistrčil ji k nim.

„Uvidíte sami. Napijte se vody z lože bohyně. Uvidíte, co leží za očima, když pravda nemá hlas.“

Asmar se zatvářil nesouhlasně. Taranis mlčel.

Taruk se podíval na nádobu, pak na ostatní. Znovu se mu vybavila věta ze snu: „Ten, kterému věříš, tě zradí. Poznáš mu to na očích.“

A najednou nevěděl, jestli chce znát odpověď. Chvíli zápasil sám se sebou, protože se těch neustálých vidin bál, když nakonec přikývl.

„Jestli nám to nějak pomůže, napiju se.“ Vrath mu pokynul aby vešel do jeho skromného příbytku, spolu s ostatními, kde je usadil na zemi, na vrstvě kožešin. Uvnitř chatrče převládalo přítmí.

Taruk si převzal mísu s podivně vonící vodou. Všiml si několika druhů bylin, které se v ní louhovaly pomalu a za studena.

Když se napil, z prvu nic necítil. Až po chvíli začalo jeho tělo pomalu naplňovat lehké teplo, které se dralo od jeho žaludku až ke konečkům jeho prstů. Byl to zvláštní pocit, ale dostal dojem, jako by čas začal plynout trochu jinak. Všiml si, že na něj lidé z jeho družiny mluvili, ale jejich hlasy k němu doléhaly z takové dálky, že jim téměř nerozuměl.

Musel zavřít oči a v tu ránu se to stalo. Stál uprostřed svého starého pokoje z dob, kdy trávil svůj čas na pevnině v provincii Varjaggo, mezi vyhlášenými mořskými vlky. Bavil se se svými přáteli, dokonce byli součástí vidiny i jeho noví společníci – Silaqui, Devon a ostatní.

Bavil se s nimi, smál se s nimi, sdílel s nimi jídlo a pití, když v tom se mu něco přestalo pozdávat a Taruka naplňoval čím dál sklíčenější pocit. Začal si uvědomovat, že to nejsou jeho přátelé, ale někdo, kdo se za ně vydává. Na rukou měli všichni jedno a to samé tetování – pavučinu. Ten vzor u některých obaloval jejich ruce od zápěstí k lokti. U jiných byla značka pavučiny nad zápěstím mnohem decentnější.

Jeho přátelé si s Tarukem přestali povídat, když si velmi znepokojivými pohyby sundali své obličeje jako by to byla maska a místo nich zůstalo jen podivné prázdné místo.

Tarukovi se chtělo křičet. Naplnoval jej opět ten nejznámější pocit jaký znal – byl na světě sám, cizincem v cizí zemi a bez přátel. Ten všudypřítomný pocit se mísil s hrůzou a objímal jej jako známá přikrývka. O své přátele už přišel. Nic nemělo smysl. Přišel o ně už dávno, udělal chybu a všichni zemřeli.

V tom ucítil novou přítomnost v jeho mysli. Chladnou jako hlubiny oceánu a podivně cizí. Chladný hlas, který mu rezonoval v hlavě a bodl jako nůž.

„Krev to ví, Taruku. Proto tě tak pálí za nehty.“

Taruk prudce otevřel oči. Srdce mu divoce bušilo, na čele cítil ledový pot. Ostatní na něj hleděli s různou směsí zvědavosti a obav, někteří se už chystali napít ze stejné misky. Vrath pokyvoval hlavou s výrazem, který se zdál být plný porozumění.

„Co jsi viděl?“ ozvala se Silaqui tichým hlasem a lehce se dotkla jeho paže. Její pohled byl starostlivý.

Taruk jí věnoval rychlý pohled. Nevěděl, jak by dokázal popsat to, co cítil. Pocit zrady, prázdnoty, a zároveň intenzivní uvědomění toho, že musí jít dál. Zhluboka se nadechl, snažil se uklidnit třes rukou.

„Viděl jsem přátele... kteří nebyli přáteli,“ řekl nakonec tiše. „Nosili masky. Měli na rukou značku pavučiny.“