Epigana - Brány Balthary 19

Crane se napjal, ve tváři se mu objevil neklid. „Pavučina... to by znamenalo, že s námi možná někdo hraje nějakou hru? Pavučina je silný symbol, možná varování, že jdeme vstříc nepříteli.“

„Je to možné,“ odpověděl Vrath. „Ale spíš než nepřátele venku hledejte nepřátele uvnitř. Maska padá snadno, když ji strhnete jiným. Ale jak snadno padne ta, kterou si nesete sami?“

„Co to má znamenat?“ zamračil se Devon a vzal opatrně misku. „Nemám rád tyhle hádanky.“

„Znamená to,“ odpověděl Vrath pomalu, „že ostrov zná vaše tajemství. A brzy ho poznáte i vy sami.“

Devon polkl a váhavě se napil. Jeho oči se vzápětí rozšířily překvapením. Beze slova zíral před sebe, neschopný slova.

Silaqui si povzdechla a chopila se misky jako další v řadě. Vrath se k ní naklonil blíž.

„Tebe znám, Sinitarko,“ řekl starý šaman skoro šeptem. „Tvé zvonky mlčí, protože ses ještě nenaučila naslouchat své vlastní pravdě. To, co dnes uvidíš, tě může osvobodit... nebo navždy spoutat.“

Zavřela oči, napila se a upadla do tichého transu. Její tvář se zakrátko zkřivila bolestí, pak se uklidnila, ale její dech zůstal prudký.

„Každý vidí něco jiného?“ zeptal se Taruk Vratha, zatímco ostatní prožívali své vidiny. „Je něco z toho skutečné, nebo jsou to jen sny?“

„Skutečné je vše, čemu dovolíš, aby skutečným bylo,“ odpověděl šaman. „Sen je jen způsob, jakým nám duchové říkají věci, které sami nechceme slyšet. Když ve snu padáš z velké výšky a dopadneš, může ti prasknout srdce. Zůstává tedy otázka, bylo to skutečné?“

„A co ty sám?“ Taruk náhle upřel svůj pohled přímo do šamanových hlubokých očí. „Proč ses sám nenapil?“

Vrath se pousmál. „Protože já už svou pravdu dávno znám, synu ostrova. A protože někdo musí zůstat nohama na zemi, když všichni ostatní létají mezi světy.“

Po chvíli ticha, kdy každý člen družiny pomalu přicházel zpět k sobě, prolomil mlčení Asmar.

„Musíme vyrazit dál. Pokud Saskarra zamířila k Vlčí tlamě, znamená to, že ji tam čeká něco důležitého. Něco, kvůli čemu riskovala vše. Napadá mne, jestli právě v Northramu nenajdeme tu její spřízněnou duši. “

„Ano,“ přikývl Vrath. „Ale dejte si pozor. Vlčí tlama nejsou jen hory. Je to místo, kde se stýkají světy a kde má i temnota hlas. Když tam půjdete, ponesete s sebou svou vlastní temnotu. A když ji nepoznáte včas, pohltí vás.“

Taruk se podíval po svých společnících. Každý měl v očích něco nového, zvláštního – poznání, které přišlo skrze vizi a stále ještě nerezonovalo zcela jasně.

„Pak půjdeme opatrně,“ řekl nakonec. „Ať už je pravda jakákoli, nemůžeme se jí vyhnout. Zjistíme ji ve Vlčí tlamě – v Northramu.“

Vrath pokývl hlavou. „Pak ať vás provází duchové. Budete je potřebovat. Měl bys vědět dítě dvojí krve – bouře jde ve tvém jméně. Stejně jako jde bouře ve jméně té ženy, kterou hledáte. Když procházela vesnicí, po setkání s tou starou ženou, nakreslila na zemi symbol a nechala jej tam ležet – velmi špatné znamení. Spirálu se zlomeným kruhem. Zprvu jsme nevěděl, co to znamená, tak starý ten symbol je. Nakonec ale vím, že patří Zpívajícímu hladu. Démonu ze starých časů. Buďte na pozoru. Něco se s tou ženou stalo. Možná už to není ta stejná žena, jakou byla když vyrazila na své cesty.“

Taruk věděl, že jsou o tři dny pozadu. Věděl, že musejí okamžitě vyrazit na cestu, jinak ji nikdy nedostihnou. Od Asmara a Taranise věděl, že do Northramu jsou to další dva dny cesty po pláni, dokud nenarazí na rozsáhlé sídlo Vlčího klanu. Tam snad konečně dostanou nějaké odpovědi. Trochu pochyboval o tom, že by Saskarra prošla celým Northramem, aniž by si jí někdo všiml. Docela jej taky zajímalo, s kým se vlastně zapletla.

„Když ale opomenu duchy,“ ozval se Vrath. „Dejte si pozor na jiné kmeny. Podle mých zpráv byli viděny na našem území, a těžko říci jaké mají s cizinci, nebo vůči nám úmysly. Čekám zrovna na nové zprávy, abych měl přehled nad tím, co se na ostrově děje. Je možné, že Saskarru unesou jiné kmeny, které si nepřejí mír, nebo si přejí využít její osoby pro jiné, vlastní účely.“

„Myslel jsem, že kmeny drží zkrátka Kerak – váš nejvyšší náčelník,“ opáčil Devon. „Copak se nebojí jeho možné odplaty?“

Vrath přikývl. „Bojí, ale to je nejspíš momentálně tak všechno. Kerak už dlouho nevytáhl do bitvy a někteří podle mne, začínají pochybovat o tom, že je toho ještě schopný. Z čeho mají strach, to jsou čepele Namarra a Narran a u nich se obávám, aby se některý z kmenů nepokusil o krádež, i když mají z čepelí hrůzu jako ze Skadje – lovců duší.“

„Pak nemáme času nazbyt,“ prohlásil Taruk rázně a narovnal záda, jako by chtěl setřást tíživý pocit, který jej provázel od chvíle, kdy se napil z Vrathovy mísy. „Když je před námi Saskarra jen pár dní cesty, musíme ji dostihnout. Potřebujeme odpovědi – a potřebujeme je rychle.“

Vrath se zahleděl na Taruka a po chvíli váhání kývl. „Je-li tvé odhodlání pravé, možná skutečně ještě máte šanci. Ale pozor na cesty k Northramu. Duchové hovoří jasně – tam, kde dříve vládla harmonie, teď vládne chaos.“

„O chaos se postaráme,“ zabručel Devon s úsměvem a lehce si poklepal na meč u pasu. „Máme na něj dobré prostředky.“

Crane se po něm skepticky podíval. „Myslíš, že ostří meče porazí šílenství, Devone? Možná zjistíme, že zbraně jsou nám k ničemu.“

Taruk už neposlouchal. Znovu si v hlavě přehrával vidění z misky. Neustále před sebou viděl tváře svých společníků, obklopené pavoučími sítěmi. Jeho instinkt bojovníka mu velel zůstat ve střehu.

Když vyšli ven, vzduch byl podivně těžký, jako před bouří. Obloha měla tmavší odstín modré, než jaký si pamatoval. Faer zůstával tichý, lidé jako by zmizeli zpět do svých chatrčí, a jediným zvukem byly kroky družiny, která se vydala na cestu.

Taranis a Asmar kráčeli vpředu, tiše spolu hovořili v kmenovém jazyce, a Taruk kráčel v jejich stopách. Za nimi šla Silaqui, jejíž pohled byl ztracený kdesi uvnitř, v hlubokých myšlenkách, a Devon s Cranem uzavírali skupinu.

„Co sis v té vizi vlastně viděl, Taruku?“ promluvila Silaqui tiše, když se k němu trochu přiblížila. „Tvůj pohled od té doby trochu ztvrdl.“

Taruk na ni pohlédl, chvíli váhal, zda má říct pravdu. Nakonec jen pokrčil rameny. „Viděl jsem něco, čemu zatím nerozumím. Viděl jsem masky. Masky na tvářích lidí, kterým bych měl důvěřovat. Viděl jsem znamení pavučin.“

Její oči se rozšířily překvapením, které rychle zakryla. „Pavučiny? To přece nemůže být náhoda.“

„To si myslím také,“ odpověděl Taruk. „Věř mi, že se budu mít na pozoru. Pavučiny jsou podle mne zlověstné znamení. Ale co ty? Co viděla ve vizi žena jako ty?“

Silaqui se zamračila. „Viděla jsem plameny. Velké plameny, jak požírají ostrov. Viděla jsem, jak se ostrov trhá na kusy. A uprostřed toho všeho jsem viděla Saskarru. Byla sama – úplně sama.“

Taruk cítil, jak se mu svírá žaludek. „Možná nás Vrath chtěl jen vystrašit. Možná jsou to jen nesmysly, co nám vize ukázaly.“

Silaqui se však pousmála smutně a zavrtěla hlavou. „Ne, Taruku. Kéž by tomu tak bylo. Ale já už dlouho vím, že sny a vize nejsou jen iluzí. Věřím, že se nám snaží něco říct. Otázkou je, jestli jsme připraveni poslouchat.“

Taruk si povzdechl. „To zjistíme brzy. Teď pojďme. Sever čeká a s ním i pravda – ať už bude jakákoli.“

A tak se vydali dál, směrem k Vlčí tlamě, každý ponořený ve svých vlastních obavách a myšlenkách, zatímco se nad jejich hlavami pomalu začala stahovat mračna.

Šli už celý den, když v tom se před nimi v dálce objevil malý listnatý les. Když jej spatřili, bylo jasné, kde budou tábořit nadcházející noc, po namáhavém pochodu přes pláně.

„Tady,“ usmál se Taruk po nějaké chvíli. „Tady je to pravé místo.“ S vděčností si prohlížel vysoké stromy s korunami sklánícími se nad jejich hlavami, s listím ševelícím ve větru. Připadal si už nějakou chvíli nesvůj, když kráčeli přes otevřené pláně – to že byli viditelní na míle daleko mu na klidu vůbec nepřidávalo.

Silaqui mu položila jemně ruku na rameno s porozuměním. „Stromy mi tu chyběly také. Zajímalo by mne, zda jsou na ostrově skutečně hluboké lesy. Je pro mne nezvyk, nemít kolem sebe stromy. Obzvlásť když jeden jako já vyrůstá v pralesech Irkanu.“ Srdečně se usmála a přešla k několika prvním stromům, které měla před sebou. Téměř láskyplně přejela dlaní po drsné kůře.

Slunce začalo zapadat a tak Taruk s Devonem rozbili tábor, našli nejpříhodnější místo k držení hlídky a rozdělili jídlo na příděly - už jim ho nezbývalo mnoho a na planinách se jim nic nepodařilo ulovit. Jen Sidiouse se občas vytratil a čas od času si přinesl úlovek – nejčastěji zajíce, nebo jiné hlodavce, které cestou vyhrabával s chutí.

Ostatní šli hledat dřevo a tak se na chvíli ztratili z dohledu – jen Crane seděl vedle spoutaného goblina Gallara a dával na něj bedlivý pozor. Nevěřil mu.

Gallar, který už nějakou chvíli neměl žádný roubík po slibu, který dal Tarukovi, že se o nic nepokusí, byl krotký jako beránek, i když působil, že je trochu mimo svou mysl. Neustále něco nepřítomně šeptal a jeho pohyby byly nervözní a trhané.

Když pak spolu seděli všichni u ohně, byl to Gallar, kdo zpřetrhal ticho a mlčení vyčerpaných družiníků. Hleděl do jejich zpocených tváří po intenzivním slunečném dni, který jako typický goblin zkrátka nenáviděl. Pálely jej oči a slabost se mu vkrádala do těla i mysli.

„Co se mnou bude, až dorazíme do vaší osady?“ zeptal se nakonec chrčivým hlasem.

Ostatní na něj překvapeně pohlédli, protože za celý den neřekl jediné kloudné slovo.

„O tom se rozhodneme na místě.“ Asmar jej pozoroval s opovržením, div že neohrnul ret, když s ním mluvil. Vzpomínka na to, co mělo Zlo hor na svědomí jej jen tak nepřešla. „Šamany bude velmi zajímat, odkud jste přišli a co chcete. Zprávy o obru jsou velmi cenné a ty nám nepochybně stále ještě něco tajíš.“

„Řekl jsem vám všechno co vím,“ vyštěkl Gallar.

„To nepochybně,“ uchechtl se Taranis. Při tom zvuku Sidiouse pozvedl ostražitě hlavu a našpicoval uši. Taranis jej mezi nimi podrbal a dál se věnoval Gallarovi. „Jakmile tě předáme šamanům, už z tebe dostanou i to, o čem jsi nevěděl, že víš. Jen se neboj, za své zločiny budeš pykat. Alakai už přijde na způsob jak tě potrestat.“

„Nechte... nechte mne naživu,“ zachrčel Gallar. „Jediné co chci je dostat se odsud pryč. Co nejdál z tohodle prokletýho místa.“ V jeho hlase i držení těla viděla družina něco čeho si předtím nešimla – ten malý zrádný tvor měl strach. Oči rozšířené nefalšovanou hrůzou.

„Ten ostrov mluví! Nechci slyšet jeho hlas! Ještě chvíli a přijdu o ten svůj!“ Gallar vypadal zoufale. „Nechci už nic vidět. Nechci...“