Epigana - Brány Balthary 20

Zarazil se uprostřed věty. Tělo mu ztuhlo jako prkno a ze zubatých úst už mu nevyšla ani hláska. Všichni se zatvářili ostražitě. Devon sáhl rychle po meči, který měl odložený vedle sebe. Jestli ten goblin něco chystal, nehodlal mu dát šanci.

Gallar však během několika okamžiků padl na vyzáblá kolena, špinavé roucho se pod ním složilo jako kobereček. Chvíli vypadal, že se v kleče modlí. Pak vydal táhlý, hrdelní zvuk. Táhl se večerem jako nářek, zatímco se Gallar třásl.

„Už to nevydržím,“ zachrčel. „Tagra udun largha! Dargho maer vastra da noi! Něco přichází. Hlad jaký jsem ještě neviděl. Vidím spirálu. Vidím vodu. Hlubiny mnoha bolestí. Musíme všichni pryč!“ Zatímco Gallar kvílel Taruk s Devonem už měli připravené zbraně od chvíle, co promluvil svým jazykem. Chtěli jej spoutaného dorazit, když je zarazila Silaqui.

„Tohle není zaklínání. Ten tvor se jen bojí,“ řekla věcně i když její oči neskryly starost.

Taruk s Devonem se trochu uklidnili.

„Takže se zbláznil?“ Crane stál nad Gallarem a meřil si ho pohledem jako by se díval na červa plazícího se prachem.

„Nezbláznil,“ řekl Taranis tiše, a přitom stále hladil Sidiouse, který znovu zavrčel směrem k lesu. „Slyší to, co slyšíme i my. Jen nemá žádné obrany. Není šaman. Není učenec. Není voják. Je jen... prázdný, a tím i zranitelnější.“

Gallar se mezitím začal zmítat, jako by v něm cosi bojovalo. Jeho tělo se otřásalo záchvaty, až to vypadalo, že ho posedlo nějaké běsnění. Všichni kolem ohně byli na nohou.

„Nesahejte na něj!“ varoval najednou Taranis. „Tohle není jen nějaká hysterie.“

Z úst goblina vyšel druhý, zkreslený hlas. Byl hlubší, rezonující, ledový, jakoby syčivý, a vůbec nepatřil tvorečkovi, který před nimi klečel.

„Zpívající hlad... nebude zapomenut. Byl pohřben. A teď znovu zpívá. Hlasy všech, kteří kdy hladověli po moci.“

Pak se goblinovo tělo sesulo k zemi, jako hadrová panenka. Sidiouse vyl, a někde z hlubin lesa mu odpovědělo druhé, vzdálené zavytí.

Bylo to dlouhé, táhlé, s nádechem něčeho nelidského.

Chvíli bylo ticho. Nikdo se nehýbal. Když se Taruk pomalu sklonil ke Gallarovi a otočil jeho tvář ke světlu ohně, spatřil, že má otevřené oči, ale nepřítomné. Žádná barva, žádný pohyb zorniček – jen skelný pohled do prázdna.

„Je v bezvědomí,“ řekla tiše Silaqui. „A jeho vědomí... je možná někde jinde.“

„Tohle nebyla náhoda,“ procedil mezi zuby Asmar. „To byl vzkaz. Něco, nebo někdo, k nám mluví skrze něj.“

Devon si sedl zpět, nespouštěje oči z Gallara. „No výborně. A já myslel, že jsme si jen vzali zajatce. Vypadá to, že jsme si domů přinesli médium. Už jsem o nich slyšel.“

Taruk stiskl zuby. V jeho nitru se zvedala známá vlnka obezřetnosti. Věděl, že když se podobné věci začnou dít ve snech i v bdění, děje se něco hlubšího – něco, co se nedá zabít ocelí. O to důležitější je to ale nepřítel.

„Zítra dorazíme do Northramu,“ řekl nakonec. „Tam najdeme odpovědi. A modlím se, abychom nenašli válku.“

Obezřetnost a znepokojení se v něm zvedla jako vlna.

„Něco je špatně.“ Popadl kopí a zadíval se do tmy mimo kruh světla, který se šířil kolem ohně.

„Co se dě...“ Crane vztekle zavyl bolestí. Vzduchem se nesli svist a během okamžiku prorazil černý šíp jeho rameno. Nad hlavami jim proletělo několik dalších střel. Někdo na ně zaútočil.

„Silaqui, všichni, rychle mezi stromy. Pryč ze světla! Držte si stromy v zádech! Devone, štít!“

Devon ve všeobecném zmatení a zběsilých reakcích popadl svůj kulatý štít se symbolem oka a přiškočil k Silaqui, která nebyla ničím chráněná.

„To by bylo ke klidu!“ vyštěkl vzekle. „Kde je Taranis?!“

Taranis v táboře nebyl. Jen jeho věci. Chyběl i jeho luk. Mladý lovec vyrazil mezi stromy ihned po zásahu Cranea spolu se svou věrnou šelmou a na nic nečekal. Jen z tmy se znenadání ozvalo zavrčení a bolestný hrdelní křik, který ihned následoval.

„Taranis se o sebe postará! To my musíme vypadnout, jsme tu na ráně!“ Asmar se chopil meče a zmizel mezi stromy, kde se snažil odhalit, s kým mají tu čest.

Taruk, který se opíral zády o strom, se snažil prohlédnout temnotu mezi stromy, ale nic kromě pokřivených stínů neviděl. V tom se něco mihlo v koutku jeho oka. Zasvištěla zrezivěla čepel. Taruk nečekaným pohybem uhnul a když spatřil svého nepřítele, zaklel.

„Přišli si pro Gallara!“ Štítem vykryl další ránu až to zařinčelo. Všiml si, že tito byli jiní. Jejich zbroj z kůže byla černá jako noc, tváře měli začerněné a z půlky zakryté tmavými šátky. Tohle byla ukázková akce přepadového komanda. Goblini zaútočili přesně a tvrdě. Rozdělili družinu v lese a uděřili znovu.

Taruk neměl přehled jak jsou na tom ostatní a litoval toho, že si dovolil polevit na své ostražitosti. Nepřítel je musel sledovat už nějakou chvíli. Zadoufal, aby byli ostatní v pořádku a sám se se zuřivostí, která v něm opět narůstala vrhl do stínů, kde tušil jednoho z útočníků.

Tihle goblini neútočili přímo – v rychlém sledu vyskakovali ze stínů, vždy tvrdě udeřili, aby se nato mrknutím oka zase stáhli do tmy a nedali prostor k odplatě.

Taruk po odražení dalšího útoku ztěžka oddechoval – byl ještě vyčerpaný z pochodu a některé šrámy se mu z předešlého souboje s Gallarem ještě zcela nezahojily. Rozhlížel se bedlivě kolem sebe a dýchal skrze zuby. Adrenalin mu prudil tělem jako horká láva a bičoval jeho smysly.

V tom to přišlo – se znepokojující tichostí vystoupil ze stínu goblin a vrhl se na něj z leva. Taruk uskočil na poslední chvíli. Čepel zakřivené šavle se hladově zakousla do kůry stromu. To byla chvíle na kterou Taruk čekal. Využil příležitosti a máchl kopím – instinktivně, se zuřivostí – a zasáhl jen vzduch. Z rovnováhy jej dostala sprška šípů, která přilétla odkudsi ze tmy. Taruk neviděl kdo nebo odkud na něj vystřelili, soudě podle svištění šípů na něj ale číhalo několik dalších nepřátel a to byl okamžik, kdy i přes veškerou zuřivost dostal strach. Tohle nevypadalo dobře.

Nepřítel byl tentokrát připravený a sehraný. Tarukovi se během několika málo kamžiků vybavily potyčky, kterých se zúčastnil a došlo mu, jak moc se tohle přepadení a taktika podobalo výcviku speciálních jednotek.

Na chvíli zaváhal. Dvě střely se něškodně zakously do stromu vedle něj, zatímco třetí šíp jej zasáhl z boku přímo do nastaveného štítu. Zavrávoral a vztek se v něm vzedmul jako přílivová vlna. Zavrčel a vybavil si přizračného vlka. Vzpomínka na něj jej zaplavila pocitem klidu. Věděl, že už se dostal z horší situace, i když to pro ně vůbec nevypadalo dobře.

Se štítem v pohotovosti vyrazil s kopím proti jeho podstatně menšímu nepříteli – čistou ránu do hrudníku goblin nerozdýchal a se zachrčením se sesunul k zemi. Pak Taruk vyrazil do tmy. Nic neviděl, takže naslouchal. Podle všeho ty malé potvory dokázaly vidět ve tmě.

Taruk se rychle pomodlil ke Dvojici a zadoufal, že jej snad slyší, když se k nim neobrátil tak dlouho.

Kolem sebe vnímal sotva slyšitelný šramot. Tma se bojovníkovi tlačila do očí jako těžký příkrov. Vnímal jen jakési neurčité stíny, o něco hlubší než byla okolní tma.

Ucítil na tváři vítr, když si s hrůzou uvědomil, že jej nejspíš jen těsně minuly další šípy. Z lesa kolem něj na něj doléhaly hlasy. Vzteklé nadávky a volání. Třeskot zbraní. Melodie souboje na smrt.

Z poza stromu se na něj vyřítel další útočník – jeho úder byl přesný a Taruk jej odrazil jen náhodou. To ale Taruk nevnímal – zuřivost jej pohlcovala takovou rychlostí a intenzitou, že zvládal vydávat jen přerývané zvířecí zvuky – jako děsivá nelidská šelma. Krev v něm pulzovala a tělo zaplavilo horko. Smysly se mu zostřily a na tváři mu začal pohrávat šílený úsměv. Výraz zabijáka, který si užívá tanec.

Zapomněl na své společníky a vrhl se vpřed do míst, odkud na něj zaútočili naposledy. Máchl širokým obloukem s takovou silou, až to zapraštělo, když poslepu udeřil do blízkého stromu. Zaklel. Zkusmo máchal zbraní kolem sebe, ale nikoho nezasáhl. Najednou měl dojem, že stojí mezi stromy sám. Goblini byli mrštní a tiší. Hráli si s ním jako kočka s myší a to Taruka přivádělo k šílenství. Zavřel na chvíli oči, a nasál chladný vzduch, který cítil s podivnou intenzitou. V ústech se mu začala šířit kovová pachuť – jako by se právě napil krve.

„Tak kde jste?!“ zavrčel. „Namám na vás celou noc!“

Silaqui stála opřená zády o široký kmen, přitisknutá k Devonovu štítu. Srdce jí bušilo jako splašený jelen a prsty křečovitě svíraly amulet se zvonky. V duchu se snažila vybavit kouzlo, které by jim dalo výhodu, ale temnota jí svazovala myšlenky. Věděla, že její magie není určena pro bitvu – byla bardkou, ne válečnicí. Ale zároveň cítila odpovědnost.

„Zklidni dech…“ šeptla si pro sebe. Zavřela oči, zpomalila výdech. Její prsty se roztřásly v jemném pohybu a zvonky na jejím náhrdelníku se sotva slyšitelně rozechvěly. Napjala mysl a vyslala Drobnou iluzi – mihotavý obraz, matný stín, který se odrazil od jednoho stromu a zmátl dvojici útočníků, kteří v reakci vystřelili tím směrem. Silaqui slyšela, jak šípy zasáhly kůru.

„Funguje to,“ hlesla.

Devon stál před ní, rozkročený, štít pozvednutý. Jeho výraz byl koncentrovaný, čelo orosené potem. V duchu sčítal: tři šípy, pět útoků… alespoň čtyři, možná šest goblinů. Možná víc.

„Jak je na tom Crane?“ zavolal přes rameno.

„Krvácí, ale je při vědomí!“ ozval se Asmar, který se k nim připojil, zatímco táhl zraněného za rameno. Crane skřípal zuby, ale neprotestoval. Jeho ruka byla zakrvácená, šíp stále v těle. Asmar jej zatlačil ke kořenům a zaklekl vedle něj. Rychle začal trhat pruhy látky z vlastního pláště.

„Musíme mu zastavit krvácení, jinak se do Northramu nedostane…“ zavrčel. V očích se mu zračil chladný pragmatismus. Někde uvnitř něj však doutnal vztek – vztek na to, že zase selhal dohled. Že byli znovu zaskočeni.

Kousek dál štěkl Sidiouse a hned nato se z temnoty ozval zvuk kvílení – ne lidský, ne zvířecí. Něco mezi. Pak zaslechli tiché puf – výstřel šípu z Taranisova luku.

Lovec byl stále někde venku. Možná zraněný.

„Musíme se zformovat. Najít ostatní!“ Asmar pohlédl na Devona. „Taruk zmizel směrem ke střelcům. Buď ho najdeme my, nebo ho najdou oni.“

Devon přikývl. Zvedl štít a z opasku sňal sekeru. Z jeho pohledu zmizela únava – zbyla jen vůle. Pokud měl dnes umřít, nepadne potichu. Obrátil se ke Silaqui, která byla bledá, ale pevná.

„Myslíš, že zvládneš ještě jednu iluzi? Směr vlevo. Odvedeš je?“ zeptal se tlumeně.

Silaqui se usmála – vyčerpaně, ale s jiskrou.

„Zkusím to. Ale až se rozeběhneš, neběhej rovně. Ať nejsi snadným terčem.“ A pak zvedla ruku a naposledy zazvonila.

Ze stínů vyrazila nová iluze – silueta běžícího člověka, přesně tak, jak doufali. Devon vyběhl z úkrytu.

Lesem se mezitím ozýval dech a dusot, šepoty a vrzání kůže. Goblini se pohybovali tiše, ale ne neslyšně. Jeden z nich sklouzl do lapače, který zanechal Taranis. Výkřik. Hned poté ticho. Přeseknutý hlas.

O jednoho méně, pomyslela si Silaqui. Ale kolik jich ještě zbývá?

Jejich skupina se pomalu rozpadala na ostrůvky boje, souboje ve tmě. Cítili, že je to past – nešlo o vítězství. Šlo o vyčerpání. O únos. Možná o smrt.

Ale jakmile se zdálo, že se všechno rozpadá… někde v dáli se z lesa ozval Tarukův výkřik.

„Tak kde jste?! Nemám na vás celou noc!“

Ten hlas – drsný, nezkrotný, zněl jako válka. Silaqui zaplavila úleva. Možná – možná jim ještě neodzvonilo.