Epigana - Brány Balthary 21

Taruk ve tmě čekal na další úder. Neviděl svého nepřítele a tak mu nezbývalo než čekat. Utéct jej ani nenapadlo. Odrazil další útoky, a šramot za jeho zády značil, že se k němu někdo blížil zezadu – prudce se otočil a s vítězoslavným úsměvem švihl kopím. Goblina zasáhl dřevěnou násadou až to zapraštělo – prudký náraz mu musel rozbít lebku. Ze tmy se ozvalo vzteklé zachrčení.

Taruk se narovnal a napjal svaly. Z hrdla se mu vydralo vlčí vytí – zvuk, při kterém tuhla krev v žilách. Goblini zaváhali. Ten který stál před Tarukem si držel obličej po ráně, kterou dostal tupým koncem kopí. Ten okamžik Tarukovi stačil, aby jej jediným mocným úderem zabil. Kopí proletělo skrz a bojovníku se nos zaplnil težkým kovovým pachem krve.

Stál zády ke stromu a s trpělivostí lovce vyhlížel dalšího nepřítele. Další šípy jej minuly jen těsně. Zakously se za doprovodu tupého zvuku do stromu vedle něj. Jeden prosvištěl do tmy.

„Přímo před tebou!“ hlesla šeptem Silaqui, která se k němu mezitím nepozorovaně dostala, zatímco probíhala mezi stromy a kličkovala jako zajíc. Taruk zapomněl, že sinitarové vidí velmi dobře i ve tmě. V tu chvíli by ji samou vděčností políbil.

„Máš oči šelmy Sil!“ Vyběhl směrem, na který jej upozornila Silaqui. Zatímco odhodil štít, popadl kopí do obou rukou a hledal sebemenší známky pohybu. Když si něčeho všiml, bodl, ale rána pročísla jen prázdný vzduch.

„Jsou rychlí, vlevo Taruku! Pozor!“ Silaqui zatajila dech. Moc dobře viděla dva gobliny, kteří už už zakládali další šípy, připraveni vystřelit. Obě rány se naštěstí minuly účinkem, když neškodně prolétly kolem Tarkana, zatímco je nechráněný provokoval.

Rozběhl se a když si všiml stínu, mrštil do tmy kopí. Rána to byla tak prudká, že srazila jednoho z netvorů, který vyletěl o několik centimetrů nad zem a přišpendlila jej ke stromu, kde zůstal za bolestného skučení viset. Jakmile Tarukovi došlo co se mu povedlo, popadl jeden ze svých oštěpů, které nosil neustále sebou a těkavým pohledem vyhledával dalšího nepřítele.

Silaqui se k němu v tichosti přiblížila a Taruk by ji byl málem srazil další ranou, nebýt jeho nadlidských reflexů.

„Skrývá se mezi stromy,“ zašeptala Silaqui.

„Řekni mi kde.“ Připravil si oštěp k hodu, zatímco s přimhouřenýma očima sledoval hluboké stíny.

„Tamhle,“ špitla. Schovaná za strom byla mimo jeho dosah, větší obavy než o sebe však měla sinitarka o Taruka. Ten stál mezi stromy bez toho aniž by se chránil. Na své bezpečí podle všeho ve svém vzteku zapomněl. Jednal však pohotově – jeho instinkt vojáka a zvířecí zběsilost z něj dělaly nebezpečnou šelmu. Jakmile Silaqui řekla, vyhodil do prázdna oštěp. Když se ozval ze tmy křik, vítězoslavně se usmál.

Na okamžik se zdálo, že se les uklidnil. Křik goblina dozněl a kolem nich se rozhostilo ticho – ale ne klidné, spíš napjaté, jako kdyby stromy samy zadržely dech. Taruk i Silaqui naslouchali. Z dálky se ozývaly útržky dalších střetů – cinkot kovu, praskot větví, občasné zasyknutí nebo bolestný výkřik. Družina bojovala dál, ale kde kdo je, to teď nevěděli.

Sidiouse se zničehonic objevil po boku Silaqui, z tlamy mu kapala krev a jeden jeho bok byl škrábnutý. Když uviděl Taruka, tiše zavrněl – jako by chtěl říct, že je tu, že je připraven. Silaqui pohladila zvíře po krku a zadívala se do tmy.

„Musíme najít ostatní,“ řekla tiše. „Takhle nás podusí jednoho po druhém.“

„Souhlasím. Rozdělili nás a teď zkoušejí, kdo se zlomí první.“ Taruk si znovu přehodil kopí, oči mu plály. „Musíme být rychlejší než oni.“

Vtom z tmy na opačné straně zablesklo světlo – plamínek, na vteřinu, možná dvě. A pak ticho.

„To byl Crane,“ vydechla Silaqui. „Jeho magický signál. Značí potíže – vážné.“

„Tak jdeme.“ Taruk nečekal. Rozeběhl se mezi stromy, kopí v pohotovosti, oči soustředěné na směr světla. Silaqui mu byla v patách, stejně jako věrný Sidiouse.

Jak běželi, zahlédli něco – temné postavy, které se hbitě pohybovaly mezi stromy. Neútočily – ustupovaly. Goblini se stahovali.

„Couvají?“ Taruk zaváhal jen na krok. „Něco není v pořádku.“

A pak uviděli Cranea. Seděl u kořene stromu, jedna jeho ruka zakrvácená, šaty potrhané. U jeho nohou ležel jeden z goblinů – mrtvý. Devon stál poblíž, celý zadýchaný a rozzuřený, zatímco kolem se už sbíhali i další členové družiny – Asmar, Taranis, i Gallar se schoulil pod jedním z keřů, třesoucí se jak listí ve větru.

„Na chvíli ustoupili,“ vypravil ze sebe Devon. „Ale nevím proč. Něco je zahnalo zpět do lesa.“

„Něco?“ zopakoval Taruk.

A pak se ozvaly kroky.

Ne lidské. Ne gobliní.

Těžké, mokré kroky. A chlad, který se rozlézal mezi stromy, jako by někdo otevřel bránu hluboko pod hladinu moře. Všichni ztuhli.

Gallar zvedl hlavu. Oči měl vytřeštěné.

„To... není goblin,“ zašeptal.

Silaqui sevřela náhrdelník se zvonky. Devon pozvedl meč.

A z tmy se vynořil stín, mnohem větší než goblin. Výdech, který jej předcházel, byl jako pára nad ledem.

„Taruku,“ řekl tiše Asmar. „Tahle noc ještě neskončila.“

Rozhostilo se ticho.

Takové to ticho, které nemá právo existovat uprostřed lesa – ticho, které pohlcuje i dech. Něco mezi stromy dýchalo. Něco, co nemělo být vidět. A přesto to všichni cítili. Chlad se vplížil až do kostí.

Pak se to ukázalo.

Postava pokrytá kapající tmou. Nešlo říct, co přesně to je. Goblini předtím působili jako hrozba. Tahle věc ale nebyla z toho světa. Měla podobu lidské bytosti, ale tělo, které jako by složili z bahna, rákosí a stínů. Černá voda jí kapala z kloubů. Oči jí svítily podivným modrozeleným světlem – světlem hlubiny.

Sidiouse zavrčel. Silaqui couvla. Devon zvedl štít, ale prsty se mu třásly. Crane, i přes bolest, šeptal ochranná slova. Všichni stáli jako sochy.

„Co to… do všech světů je?“ zeptal se Taranis chraplavě.

Asmar odpověděl šeptem. „To, co přichází po zpívající spirále. Tohle musí být duch. Možná Skadia. Tihle krvelační duchové mají různou podobu.“

Taruk sevřel kopí. Cítil, jak mu bije srdce. Chtěl zaútočit. Křičet. Ale to něco se nehýbalo. Jen tam stálo. A v jeho přítomnosti jako by ubývalo světla.

A vtom se ozval svištivý zvuk. Ostrý, svižný – jako šepot vánku… a pak tiché cvaknutí.

Bytost se zarazila.

Do jejího boku se zapíchla drobná stříbrná dýka – a pak druhá. A pak další, vedené s chirurgickou přesností. Každá se zaleskla jen na zlomek vteřiny – jako kdyby si světlo jen na okamžik dovolilo být odvážné.

„Vážně jste si mysleli,“ ozval se hlas z výšky, z větví stromu, „že to zvládnete beze mne?“

Na větvi seděl Renziel. Mladý muž, s několika denním strništěm.

Hubený, v plášti temném jako sama noc, tvář měl částečně zakrytou a oči mu svítily takovým tím unaveným výrazem člověka, který už dávno ztratil iluzi, že svět je v pořádku.

Skočil dolů lehce, s pružností kočky, a bez mrknutí oka se postavil mezi družinu a přízrak z hlubin.

„Tohle není věc, kterou porazíte silou,“ řekl, zatímco sáhl pod plášť a vytáhl lahvičku s temně fialovou tekutinou. „Ale dá se to oklamat. Je to stín, ne duše. A stíny… ty jdou rozptýlit.“

Bez dalšího vysvětlení hodil lahvičku přímo pod nohy stvoření.

Následovala exploze světla – ne ohně, ale světla, chladného a bílého, jako měsíc odrážený na hladině vody. Bytost zaskučela – ne hlasem, ale jakýmsi dutým úderem, jako kdyby někdo praskl pod vodou obrovský vak. Rozplynula se. Zmizela.

Renziel se otočil ke skupině. „Máte štěstí, že jsem šel kolem.“

„Ty,“ zavrčel Asmar. „Kdo jsi?“

Renziel se pousmál a významně se zadíval na Silaqui. „Dřív jsem býval někým kým už nejsem. Už ne. Ne doopravdy. Ti, kdo mě chtějí mrtvého, už vás nejspíš taky nemají na seznamu přátel.“

Pak se znovu podíval na Silaqui a ona na něj. Ve tváři se jí zračilo překvapení a jistý stupeň úlevy.

Taruk udělal krok vpřed. „Proč jsi nám pomohl?“

„Protože ta žena, kterou hledáte – Saskarra – ví něco, co se oni snaží skrýt. A protože mi kdysi zachránila život.“ Kývl směrem k Silaqui. Pak se Renziel podíval na Taruka upřeným pohledem. „A protože někdo z vás bude muset rozhodnout, co zůstane skryté… a co už ne. Mám pro vás cenně informace, muži z kmenů“

Chvíli bylo ticho.

Pak Taruk přikývl. „Pak jsi s námi.“

Renziel pokrčil rameny. „Na chvíli. Nezavazuj se příliš, bojovníku. Já mizím, když to začne být ošklivé.“

„Už je to ošklivé,“ řekla Silaqui tiše. „Ale děkujeme.“