Epigana - Brány Balthary 22

Renziel jen mávl rukou, otočil se a zmizel mezi stromy. Po něm zbyl jen slabý závan citrusů a deště.

Družina zůstala stát, otřesená – ale živá.

A Taruk věděl, že tohle byl teprve začátek.

Když se Renziel vrátil ze tmy, vracel se s kopím a oštěpy. „Tohle bude nejspíš tvoje,“ poznamenal k Tarukovi, když mu je předával. „Nebude vadit, když se na dnešní noc přidám k vašemu ohni? Nezaberu příliš mnoho místa a nebudete o mně ani vědět, pokud sami nebudete chtít.“

„Taruku, dovolme mu s námi strávit noc. Já jej znám. Opravdu jsem mu před několika měsíci zachránila život. Šla po něm loupeživá banda a já mu pomohla utéct.“ Usmála se na Renziela úsměvem jaký Taruk u Silaqui ještě neviděl. Proti tomu aby se k nim ten mladík přidal se nikdo neozval a tak se Renziel rozšafně usadil u ohniště a vypadal, že něco hledá.

„Náhodou něco k snědku nemáte, Sil?“ Chytl se za břicho a do tváře se mu vkradl stín. „Jsem na útěku už několik dní a schovávám se kde se dá. Neměl jsem už pár dní ani kousek chleba.“

Když se Devon postaral o Cranea, který vzápětí usnul, nechali novému příchozímu něco sušeného masa a kus chlebové placky, která jim ještě zbyla.

„Crane se z toho dostane, ale rána to byla ošklivá. Chvíli jsem myslel, že vykrvácí. Ten boj byl vážně úplný chaos. Nečekali jsme gobliny tak blízko Northramu. Něco se opravdu musí dít. Měl jsem za to, že se goblini nenamáhají s tím, aby si pomáhali navzájem.“ Kývl směrem ke Gallarovi, který byl stále v bezvědomí.

Renziel mezi sousty mlaskavě přikývl. „Goblini nejsou známi svou loajalitou, to je pravda. Ale jestli za tím byla Zlatá pavučina… pak je možné, že nešlo jen o obyčejné bratrství podzemních parchantů. Možná někdo potřeboval, aby Gallar nedošel do Northramu živý.“

Asmar se zamračil. „Takže to nebyl jen náhodný útok?“

„Spíš naopak,“ pokrčil rameny Renziel a upřel pohled do ohně. „Celou dobu mě sledují. Někdo z vašich – nebo z jejich – ví, že jsem měl tu věc. Totem. Ukradl jsem ho, a pak… pak jsem vycouval. Nechtěl jsem být součástí toho, co s tím chtěli udělat.“

Taruk se na něj zadíval ostře. Asmar ovšem doslova zalapal po dechu.

„Jaký totem? O čem to sakra mluvíš?“ Asmarův hlas byl najednou plný hněvu. Taruk věděl, že kmenové totemy údajně nesly magickou moc ostrovanů. Ty pracně vyřezávané věci ze dřeva a kostí byly pro lid kmenů posvátné.

„Omlouvám se.“ Renziel vypadal, že se snad i zastyděl. „Nevěděl jsem, co má Zlatá pavučina v plánu a když mi to došlo, bylo už téměř pozdě.“

„Rene, ty jsi tedy u Pavučiny neskončil jak jsi mi slíbil,“ hlesla Silaqui. „ Dostal ses tedy do pěkného průšvihu. Už tenkrát jsem o tebe měla starosti, obzvlášť, když jsi mi řekl co je ta vaše organizace zač.“

„Já potřeboval vážně nutně peníze a oni si mne vytipovali jako zloděje. Dostal jsem na výběr – přidej se k nám, nebo oprátka hezky veřejně, na nějaké pěkném náměstíčku. Vybral jsem si pochopitelně to první.“

„Do čeho ses to dostal? Proč by chtěl někdo krást totemy? A kdo vlastně? Co nám o nich můžeš říci?“ Silaqui se oheň odrážel od rusých vlasů, takže vypadala, že je v plamenech. Renziel se na ni díval měkkým pohledem, téměř omluvně. „Máš něco čím bys nám teď mohl pomoci?“

„Ne přímo. Ale znám tváře. Věděl jsem, že se na to nehodím – nejsem vrah. A když jsem pochopil, že má mise není o obchodu, ale o rozkladu, tak jsem zmizel. Jenže když se jednou dáš na cestu Pavučinou, nelze jen tak zpřetrhat nitě.“

Silaqui přikývla. „Renziel je možná zloděj, ale není to špatný člověk. Udělal chyby, jako každý z nás.“

Devon si povzdechl a přisunul si trochu blíž k ohni deku. „Takže teď jsme na útěku všichni. To je pěkný večírek. Co je ta Zlatá pavučina vlastně zač?“

Na chvíli nastalo ticho, přerušované jen praskáním ohně a vzdáleným houkáním nočního ptáka. Les kolem nich dýchal temnotou a větve se mírně kymácely v nočním vánku. Všichni věděli, že jsou v nebezpečí – ale právě teď, na pár chvil, jim oheň poskytoval útočiště.

Renziel se zadíval na Taruka. Pak na ostatní. Pohledem opět ustrnul u Silaqui. Taruk si v ty okamžiky všiml, že v něm vyvěrá zvláštní palčivý pocit. Uvědomil si, že se mu nelíbilo, když na ni Renziel tak koukal.

„Víte... já jsem o totemu něco zaslechl. Možná by vás to zajímalo,“ kývl nakonec Renziel. „Ale chtěli jste vědět co je Zlatá pavučina – v tomto případě spíš kdo. Nevím jak se jmenuje ten muž, ale znal jsem pár měsíců jeho vyslance – zlodějíčci a zabijáci. Podařilo se mi zjistit, že jde o císařskou odnož tajné služby. Poměrně autonomní. Spíš zaškodnická. Špinavá práce všeho druhu.“

Taruk pomalu přikývl. „Povídej.“

Renziel si přitáhl plášť blíž k tělu a přisedl si o kousek blíž. Jeho hlas se ztišil.

„Říká se, že ten, kdo má v ruce všechny totemy, může oslabit samotného ducha ostrova. Že pak… budou kmeny slabé.“

Asmar měl v očích hrůzu. Taranis stál s ústy dokořán.

„Podle jejich reakce hádám, že mám pravdu,“ poukázal na ty dva Renziel. „Modlil jsem se, aby to byla jenom povídačka.“

„Takže tahle Zlatá pavučina,“ navázal po chvíli Taranis. „Jejím cílem jsou totemy? Nemohou mít na svědomí i zmizení Saskarry?“

„To je dobrá otázka. Ano i ne. Saskarra zmizela dříve, než jsme na ostrově začali operovat. Jenže jsme na ni narazili. V tu chvíli jsem nevěděl o koho jde, byla to sice pěkná ženská, ale bláznivá. Vypadalo to, že jí úplně přeskočilo. Mluvila neustále o nějakých Řetězech osudu a že jsou totemy v ohrožení – což moji kumpáni tehdy věděli velmi dobře. Myslel jsem, že se jí zbaví, ale překvapilo mne, že ji předali nějaké kmenové frakci plné obřích válečníků. Ti chlapi byli všichni obrovští. S jejich sekyrami bych si nechtěl popřát dobrý den ani náhodou.“

Silaqui zavrtěla hlavou. „Rene, ty jsi vážně pitomec.“

Renziel se pousmál, jako by si to přiznání zasloužil. „To jsem, Sil. To jsem vždycky byl. Ale ty jsi byla moje světlejší chvíle. To, že jsi mi tehdy pomohla, mi asi zachránilo víc než jen život.“
„Zachránila jsem ti hlavně zadek,“ pousmála se a popotáhla si plášť blíž k tělu, zatímco se otočila bokem k ohni. „Pamatuješ, jak ses schoval v sudech s rybami? Byl jsi cítit ještě týden poté.“
„Stálo to za to. Dostal jsem se pryč. A pak jsme...“ Jeho hlas se na chvíli ztišil, zatímco se jejich pohledy střetly. V těch několika vteřinách mezi nimi proběhlo cosi nevyřčeného, starého, co však nepřebolelo.
Silaqui sklopila zrak, ale koutky úst jí cukly, jako by si vzpomněla na cosi dávno zapomenutého a přesto příliš blízkého. „Jo… pak jsme se chvíli toulali světem. Vzpomínáš na ty noci v Irkanských stepích? Když jsme spali pod nebesy bez jediného listu nad hlavou?“
„Vzpomínám. Vzpomínám na tvůj smích. A na ten večer, když jsi hrála na flétnu a já měl pocit, že svět není zas tak zkažený.“

Taruk mlčel. Seděl naproti nim, plameny na něj vrhaly ostré stíny, a jeho prsty pomalu svíraly dřevec kopí. Poslouchal. Pozoroval. Vztek se mu nehromadil – ne ještě – ale cítil, jak se v něm cosi napíná. Něco z hlubin, co nesneslo cizí pohledy na Silaqui, natož její smích sdílený s někým jiným.

Devon se k němu naklonil a pošeptal mu stranou: „Myslíš, že je to jen nějaký kluk z minulosti… nebo bývalý milenec?“
„Na tom nezáleží,“ odsekl Taruk tiše. Ale záleželo.

Silaqui mezitím naklonila hlavu ke straně, když se na Renziela zadívala s mírně zvědavým výrazem. „A co ty, Rene? Jak jsi vlastně věděl, že nás najdeš zrovna tady?“
„Nevěděl jsem.“ Renziel pokrčil rameny. „Utíkal jsem. A když běžíš dost dlouho, někdy tě cesty dovedou zpátky k lidem, na kterých ti ještě záleží.“

Taruk vstal. Beze slova, jen si přešel ke stromu a opřel se o něj zády. Věděl, že by měl být rád, že přežili – že přežil i ten zatracený goblin, který jim přinesl tolik problémů. Ale místo toho měl v hlavě jen stíny. A v sobě vlka, který tiše vrčel.

Možná bylo štěstí, že tu Silaqui byla. V jiné situaci by jim ten muž nejspíš neřekl vůbec nic a podle všeho mu Silaqui důvěřovala. Vypadalo to, že jej znala déle, než dala najevo.

Taruk přemýšlel nad tím, co by měli dál udělat. Zatím to nevypadalo, že by se měli rozdělit, což jej udivovalo. Když najdou Saskarru společně, bude odměna ve zlatě násobně nižší, ale jak se zdálo, mělo své výhody cestovat společně. Neuměl si představit, jak by všem nástrahám ostrova čelil úplně sám, i když byl přesvědčený, že by to tak bylo nejlepší. Na druhou stranu, už dlouho neměl žádné přátele. V tomto byl vždycky pomalý – budovat přátelství pro něj byl vždy bolestný pocit, protože věděl, že o lidi které má rád, může velmi snadno přijít. Na bojišti si smrt nikdy příliš nevybírala koho mu vezme.

„Rozhodl jsem se,“ řekl nakonec, když vyšel ze stínů. „Půjdu do Northramu, předstoupit před náčelníka klanů. Pak se vydám po stopách Saskarry. Ty bys mi Renzieli mohl pomoci. Půjdeš s námi? Jestli víš kam Saskarru mohli odvléct, máš pro nás velmi cenné informace.“

Asmar byl plný obav. Šamani se nesešli celé roky a celé mu to přišlo velmi podezřelé. Museli by si přeci všimnout, kdyby jim někdo ukradl totemy. Co když je to nějaká past? Co když je Renziel špeh? Znamenalo to, že nemůže věřit ani Silaqui? A vůbec, co o té podivné ženě vůbec věděli? Myšlenku ze sebe setřásl a pohled mu spočinul na spícím Gallarovi. Ten goblin teď byl priorita. Jestli se v horách probudil obr, musel to říct otci.

Renziel se zamyslel, než odpověděl. „Půjdu. Ale ne kvůli Saskaře. Ani kvůli tobě, Taruku,“ dodal s tenkým úsměvem. „Kvůli ní.“ Podíval se přitom na Silaqui, která jeho pohled opětovala, ale tentokrát bez úsměvu.
„Ale pokud najdeme Saskarru a pokud budu moct pomoct – udělám to.“ Jeho hlas na okamžik ztratil svou lehkost. „Možná se potřebuji vykoupit z věcí, které jsem udělal.“

Taruk přikývl, i když by to radši slyšel jinak. V jeho nitru však něco přesto povolilo – alespoň na okamžik. Nebyl v tom sám.

„Zítra ráno vyrážíme,“ pronesl tiše. „Do Northramu je to ještě kus cesty.“

Les kolem nich opět potemněl. Oheň dohoříval a z něj zůstávala už jen narudlá záře žhavých uhlíků. Sidious, ležící u nohou Taranise, sebou škubl ve spánku a tiše zakňučel. V dálce někde mezi stromy zašuměl vítr a přinesl s sebou zápach mechu a deště.

Devon, přitahující plášť blíž k tělu, zamumlal: „Už dlouho jsem necítil tak zvláštní noc. Něco se v tomhle lese děje. A já jen doufám, že ráno opravdu přijde.“

Asmar vstal a prošel kolem Gallara, aniž by se na něj podíval. Jeho výraz byl vážný a myšlenkami zcela jinde. Cítil, že ať už šamani svolají velké shromáždění z jakéhokoliv důvodu, nebude to žádná slavnost. Něco se měnilo. Možná v samotném srdci ostrova.

Taruk si sedl na kámen a přejel pohledem všechny přítomné. Cítil v sobě jakousi zvláštní rovnováhu – napůl klid, napůl neklid. Věděl, že tahle výprava nebude jen o Saskaře. Ať už šlo o totemy, o Gobliny nebo o podivná slova Gallara, cítil, že se k němu blíží něco většího.

Z lesa zaznělo zakrákání havrana. Pak další a další. Asmar se nervózně ošil, zatímco hleděl do tmy. Zachmuřil se.

Zítřek bude důležitý. Klan Havrana už byl tady.