Prolog

Kdysi dávno, když lidé začali tvořit to, co dnes nazýváme civilizací, byl svět neprobádaným místem, kde za každým rohem čekal nový objev. Mocné a pyšné civilizace vzkvétaly a zase upadaly do zapomnění a tvář světa byla velmi odlišná od toho našeho. V tom úžasném neprobádaném světě se odehrávalo na tisíc a jeden dobrodružství. A jeden muž se stal druhým jménem pro tyto neuvěřitelné cesty. Nyní vám povím příběh o jednom z jeho mnoha úžasných dobrodružství.

1.  Kapitola, Osudová přísaha

Královský palác v Merionu dělal čest svému jménu a skutečně představoval to, co by člověk od paláce jednoho z nejmocnějších vládců čekal. Všude vedly vysoké chodby podpírané mocnými pilíři a jejich stěny byly zdobeny tak nepřeberným množstvím detailů, že je lidské oko ani nedokázalo rozlišit. Vysokými okny sem proudilo sluneční světlo, které se odráželo od glazurovaných cihel rudé, modré a medové barvy a celý výjev vypadal jako ze slibovaného ráje na nebesích. Samotné zařízení plně odpovídalo prostředí a různé sedačky, pohovky a stoly vypadaly, že mezi sebou soupeřili mistři tesaři o to, která z nich bude nejskvostnější. Na podlaze a stěnách se rozprostíraly obrovské tapiserie z drahých látek a zlata, jejichž výroba musela zabrat celá desetiletí. Dokonce i dveře samotné byly vyřezány do mistrovských děl, co lahodily oku. Všude samozřejmě stáli nebo naopak spěšně chodili sluhové a otroci, připraveni vyhovět všem potřebám rozlehlého dvora. Přitom nosili lepší oblečení než většina obyvatel země. Palácové stráže stály vzorně seřazené u každého vchodu a jejich vyleštěné hrudní pancíře z bronzu se jen leskly společně s jejich chocholatými helmami a vysokými kopími.

Artar hleděl na celou tu nádheru a neubránil se jistému úžasu. Zkušeným okem dobrodruha odhadoval, kolik celá ta nádhera stojí zlata a v hlavě mu naplno běželo počítadlo, které docházelo k závratným výšinám.

Celý tento výjev však měl jednu vadu, či spíše tři – bronzové okovy na nohách a rukách a početnou stráž, která dobrodruha doprovázela. Když Artar odhlédl od té velkolepé krásy, neubránil se vzteklému zavrčení, až se po něm stráže ohlédly. Přestože byl v okovech, pořád čněl nad všechny ostatní a jeho svaly prozrazovaly, že je i mnohem silnější.

Artar v duchu přemýšlel, co se mohlo tak pokazit, že skončil zrovna zde. Raději by zvolil bitevní vřavu než být tady.

Vše to začalo už před lety, když navštívil zdejší královský dvůr, co by se dal spíše nazvat hnízdem těch nejjedovatějších hadů. Jako vždy hledal zlato a dobrodružství, přičemž obojího království Merie nabízelo dostatek – až na to, že dobrodružství zde mělo podobu tichých intrik, kdy jeden okamžik člověk hodoval se svými přáteli a najednou se začal dávit z otráveného vína. Což se i několika zdejším dvořanům stalo a ze zločinu byl obviněn jeden chudák, který by ničeho takového nebyl schopen. Artar tak ucítil svou příležitost a nabídl se, že odhalí skutečné viníky. To se nakonec i podařilo a byl po zásluze odměněn, byť mnohem méně štědřeji, než očekával. Jenže se mu podařilo zjistit, kde ležel lup těch travičů, nakradený za celá léta parazitování na dvoře. Situace však nebyla zralá k činu, a na dobrodruha výjimečně trpělivý Artar se stáhl a vydal se opět dál. Přesněji řečeno byl vyslán na výpravu královských vyslanců, jež však skončila pohromou a dobrodruh se štěstím vyvázl se svým životem. Poté si šel svou cestou a čekal. Čas uzrál až teď, když opět zavítal do Merie.

Ale Artar má kromě své síly, důvtipu a lstivosti ještě něčeho mnohem víc – nepřátel. Zrovna když se dostal k tak pracně nabytému pokladu, poslal na něj někdo stráž. A v zapečetěné podzemní komoře s lupem se špatně brání.

A tak skončil v cele, než ho k jeho nemalému překvapení vzali do paláce, kde ho teď vedli bůhvíkam. A to ho hnětlo. On, co celý život obětoval bezbřehé svobodě a dělal, co si zamanul, teď kráčel v okovech jako spoutané zvíře. Nejraději by okovy roztrhl a ty povýšené stráže rozházel jako figurky proti zdem. Při tom si vztekle uvědomil, že ani neví, kde leží jeho drahocenný meč. Kdyby ho měl po ruce, nastal by s jeho zajetím krátký proces.

Stráže najednou zastavily a ocitly se naproti mohutným dveřím z tepaného bronzu. Jeden z vojáků vykročil ke sluhovi, něco mu tiše rozkázal a sluha vzápětí zmizel v jedné úzké chodbě.

Artara náhlé čekání přimělo ke klidu. Už dlouho si opakoval otázku, proč ho přivedli do paláce. A když viděl ty zdobné dveře a rozpomněl se na svůj minulý pobyt, dostalo se mu nechtěné odpovědi. To však nevysvětlovalo ten důvod, proč ho přivedli. V duchu se připravoval na budoucí setkání a soustředil v sobě co nejvíce důvtipu, aby se dostal z téhle situace.

Po dlouhém čekání se daly těžké bronzové dveře pod pažemi mnoha otroků konečně do pohybu a Artar se stráží vykročil kupředu.

Velká palácová síň překypovala zlatým zdobením a hýřivými barvami. V obdélníkové místnosti podpírané dvěma řadami sloupů stály desítky dvořanů v bohatých robách, aby si dodali na důležitosti, a další desítky stráží. Všichni upřeli zrak na přicházejícího vězně.

A na konci místnosti se do výše vypínal trůn, jak jinak než zlatý. Na jeho hedvábných polštářích seděl obtloustlý muž v purpurové robě, s tmavými spletenými vousy a zlatou korunou posázenou drahokamy na hlavě. Už jen pohled na Sargana, co si rád říkal Veliký, krále Merie, se Artarovi hnusil. V duchu ten pohled rád přirovnával k lejnu navlečenému do hedvábí, které přesto zůstávalo lejnem. A právě k němu ho vedli.

Sargan byl asi čtyřicetiletý muž a byl všechno, jen ne pohledný. Pod žabíma očima měl tlusté pytle a celou tvář doplňovala zvrásnělá pokožka s bradavicemi. Při pohledu na Artara cenil svůj chrup, který byl jediný pěkný.

Asi deset kroků od trůnu obklopeném všemi těmi nohsledy zastavili. Sargan se výsměšně díval na světoznámého dobrodruha a ten mu pohled odhodlaně opětoval a neodradilo ho ani Sarganovo královské postavení.

Náhle herold napravo od trůnu třikrát zabušil svou zlatou holí o podlahu. Rány se rozlehly celou místností a tichý šepot dvořanů utichl.

„Pozdrav našeho největšího pána a nejlaskavějšího zachránce, našeho nejskvělejšího vojevůdce a jediného vyvoleného nejvyšším bohem Naranem, jediného pravého krále Zemí mezi řekami, Sargana Velikého.“

Herold se poté důležitě odmlčel a nastalo ticho, aby mohl předvedený návštěvník projevit úctu vladaři. Jenže ticho pokračovalo. Herold se zamračil nad tou nehorázností. Dvořané začali opět šeptat.

„Zdravím tě,“ odvětil Artar prostě. Šepot dvořanů rázem nabral na síle.

„Poklekni!“ zasyčel tiše za ním jeden ze strážců. Když Artar nic nepodnikl, pokusily se mu stráže podkopnout nohy a násilím ho sklonit před jejich pánem. Jenže mohutně stavěný dobrodruh stál vytrvale jako skála. Nohama se jen více zapřel do země a znemožnil tak veškeré pokusy o své ponížení.

„Nemám důvod před tebou poklekávat, králi Sargane,“ odvětil hrdě Artar, který se i k tomu oslovení musel přemoct. „Já nejsem z Merie, ale z ciziny a ty nejsi můj pán, k tvé osobě mě nic neváže.“

U dvořanů nastal viditelný šok, kdy dokonce i zmlkli. Kupodivu se ozval sám Sargan.

„Jen ho nechte,“ vzkázal svým strážím, „k cizincům se vždy chováme ohleduplně, byť si to mnohdy nezaslouží.“ Tím tónem Artara naštval víc, než kdyby ho donutil pokleknout. Pasoval se do role milého vládce, kterým však rozhodně nebyl.

„Též tě vítám, Artare,“ pokračoval Sargan svým sytým hlasem, „tvá pověst tě jako vždy předchází. Ale tvrzení, že tě k mé osobě nic neváže, si dovolím odporovat. Pokud si správně pamatuji, před dvěma roky jsi byl hoštěn na mém dvoře a pak jsi dokonce vstoupil do mých služeb. Tehdy jsi byl vyslán jako strážce na výpravu mého vyslance, družina se však nikdy nevrátila. Přesto tebe vidím. Není to zvláštní?“

„Naše družina byla tehdy přepadena kmeny z Taurových hor a téměř všichni byli pobiti. Já sám jsem unikl s pár dalšími jen zázrakem,“ jal se vysvětlovat Artar. Ticho by mu jen přitížilo.

„Tak proč jsi se nevrátil zpátky sem, abys mi podal zprávu o konci výpravy?“ vyptával se dál Sargan.

„Byl jsem rád, že jsem přežil a k návratu mi bránilo na sto ozbrojených domorodců. Se zánikem výpravy jsem bral svou službu za skončenou.“

„Zajímavý důvod. Pochopitelně, když jsi nechal výpravu zemřít, proč bys měl dál sloužit, že?“ Pár dvořanů se nuceně zasmálo. Artar stiskl pěsti. Tehdy jsi mě tam poslal zemřít, ty lejno v hedvábí.

„Ale když jsem se dnes dozvěděl, že ses opět vrátil do Merionu, téměř jsem byl radostí bez sebe. Myslel jsem, že ses vrátil, jak tě vázal slib. Bohužel mě zpravili, že sis víc cenil zlata než svého slibu. Navíc se jednalo o pochybné zlato, co zde zanechali zločinci, kteří měli tu drzost se označovat za mé dvořany. Co mi k tomu řekneš?“

„To zlato jsem našel já a vcelku mimochodem,“ pokusil se s potlačovaným vztekem o vysvětlení, „a také jsem neporušil žádný slib, protože jsem ti nic nepřísahal.“

„Aha, to je rozumné vysvětlení, nemyslíte?“ obrátil se Sargan na své nohsledy a ti se opět nuceně zasmáli. Artarovi to připadalo jako divadlo hrané obzvláště bídným způsobem.

„Jen si to přiznej, Artare, přes všechnu svou pověst a proslulost jsi jen ziskuchtivý dobrodruh, který neplní žádné přísahy. Ani ti to nevyčítám, je to prostě tvá přirozenost, jak je u nižších národů zvykem. Zkrátka, zlato je pro tebe nad čest.“

Artar začínal pomalu rudnout a řetěz na okovech se povážlivě napjal. Tohle pro něj vypadalo špatně. Sargan se viditelně bavil se zvrácenou rozkoší a nehodlal Artara vyváznout se zdravou kůží.

„A nyní co s tebou? Myslím, že trest tě nemine,“ usmál se Sargan ohavně.

„Můj pane, mohu promluvit?“ ozval se náhle slabý hlas. Sargan se za ním překvapeně podíval a spatřil jednoho klanícího se dvořana, co vystoupil z řady nohsledů.

„Pan Arasnar, správce pokladny…,“ promluvil Sargan pomalu. „Jestli máš k tomu co říct, pak mluv,“ vzpamatoval se král.

Artar se podíval na záhadného dvořana. Byl už starší s vlasy a vousy prokvetlými šedinami. Ze souměrné uhlazené tváře koukal pár bázlivých očí. Artar ho okamžitě poznal.

„Myslím… domnívám se, můj pane,“ koktal Arasnar, „že bychom neměli Artara hned zatracovat. Jak jste již zmínil, můj pane, před dvěma lety přišel na merionský dvůr, a vzal jste ho do služeb. Ale ještě před tím nás všechny upoutal hrdinným skutkem.“

„Pokračuj,“ vyzval ho Sargan netrpělivě.

„V té době totiž došlo k otravě dvou významných šlechticů a bohužel jsem byl křivě obviněn já. Svědčily proti mně lživé výpovědi, ale Artar mi jediný uvěřil mou nevinu a přísahal, že najde pravé viníky. A tak se i stalo, přes nevýslovné trable, kterým musel čelit. Zachránil mi život a splnil svou přísahu. Proto, můj pane, prosím Vaši Vznešenost, aby mi umožnila splatit můj dluh vůči Artarovi. Prosím vás, dejte mu ještě šanci.“

Síň se opět ponořila do ticha a některé dvořany to snad i dojalo. Sargan se mračil a hladil si svůj spletený vous. Artar se podíval svému nečekanému spojenci do očí a v duchu mu poděkoval. Pamatoval si na to. Chudák bezelstný Arasnar byl úmyslně křivě obviněn. Artar se zhostil jeho záchrany, zčásti ze sympatií k Arasnarovi, protože se k němu jako jediný choval jako ke člověku, na rozdíl od ostatních pohrdavých povýšenců na dvoře. Těm se odhalením viníků částečně pomstil.

Nyní měl o poznání větší šanci na záchranu, ale jeho život stále visel na vlásku. Rozhodl se tomu pomoct.

„Králi Sargane, ať si kdokoli myslí, co chce, ale mé slovo platí, a když dám nějakou přísahu, tak ji splním, bez ohledu na cenu. Dej mi šanci dokázat, že mám pravdu. Dokážu, že má čest je nad zlato!“

Sargan mu věnoval nenávistný pohled. Situace, kdy se mohl jednoduše zbavit Artara, se změnila. Znenadání mu však blýsklo v očích a naštvaný výraz se změnil na vítězoslavný úsměv.

„Aby všichni věděli, že jsem spravedlivý král, dám ti tu tvou druhou šanci, Artare,“ pronesl Sargan. „Do týdne se má vypravit důležitá karavana k mému spojenci, městu Bybliosu ve Fénicii. Ale není to ledajaká karavana, má důležité poslání – veze zlato pro potvrzení naší spojenecké dohody. Je téměř jisté, že bude čelit obtížím a tady se nabízí tvá šance na vykoupení. Přísahej, že bezpečně ochráníš karavanu až do cíle. Pokud se tak stane, tvá čest se ti navrátí a nikdo nebude pochybovat o tvém slovu.“

„Přijímám!“ neváhal s odpovědí Artar.

„Doneste modlu, ať může přísahat,“ rozkázal Sargan.

„Já budu přísahat na něco jiného,“ odporoval Artar, „doneste mi můj meč. Ten je symbolem mých činů a jedině na něj budu přísahat, a bude to přísaha válečníka.“

„Budiž,“ souhlasil Sargan.

Po chvilce stráž donesla Artarův meč, zbraň hodnou samotného krále. Vytasili jej a obnažili dlouhou čepel z nezvykle šedého kovu. Artar uchopil nabízenou zbraň za jílec z černé kůže a promluvil mocným hlasem:

„Na tento meč a na můj život a čest vám přede všemi přísahám, že splním svůj slib a v bezpečí ochráním karavanu přede všemi nebezpečími a nástrahami až do Bybliosu, beze ztráty jediného kousku zlata.“

„Jsme svědky tvé přísahy a potvrzujeme ji,“ usmíval se Sargan.

Artar už v duchu tušil, že splnit tu přísahu nebude vůbec jednoduché.