Alent

Tohle bude těžké ráno. Koneckonců, po včerejšku se nebylo čemu divit. Alent otevřel jedno oko, ale oslněn světlem ho zase zavřel. Proč to vždycky bylo druhý den takové?
Po chvíli sebral odhodlání a otevřel obě oči. Oknem po pravé straně dovnitř pronikalo denní světlo. Postel byla měkká, z takové nebylo snadné se zvednout. Alent překonal odpor a vstal.
Jak mohl někdo po noci plné lásky a dobrého pití ráno klidně vstát a jít něco dělat? On byl rád, že je schopný vůbec trochu myslet.
Přešel po malé útulné místnosti s nízkým stropem ke dveřím, otevřel je a s dlouhým zívnutím překročil práh.
Na zápraží si důkladně odplivl a protáhl si ruce i nohy. Ne, pořád mu nebylo zrovna dobře, ostré bodnutí v hlavě mu to jen potvrdilo. Vzdychl, rozhlédl se po okolních staveních a vyrazil skrz malebnou vesnici k honosnému kamennému domu na návsi.
Čilý ruch mezi domy svědčil o tom, že bylo víc hodin, než si myslel. Děti běhaly od domu k domu a ženy věšely prádlo. Krásná idylka, kterou v posledních dvou letech vídal často.
Vlhká půda pod jeho nohama dokazovala, že noční déšť nebyl snem. Ještě, že ho nezastihl venku, nerad moknul. Bohatě stačilo, že se máčel ve studené vodě pro peníze.
Ke dveřím kamenné budovy vedly dva široké dřevěné schody. Než po nich stačil vystoupat, dveře se otevřely a v nich se objevil dobře oblečený muž s komickým knírkem. Když si všiml Alenta, zamračil se. Až se jeho obočí uprostřed spojila.
„Alente, zrovna jsem tě šel vzbudit,“ houkl na něj plantážník ode dveří.
Vzbudit? To přeci nebylo vůbec nutné, sportovec se má přeci nechat po závodě odpočívat tak dlouho jak potřebuje nebo ne?
„Včerejší závod se ti povedl, byl to skvělý výkon.“
Alent k němu zvedl oči a přál si, aby to ten pán se srandovním knírkem neprotahoval, zvlášť jestli mu chce jen pochlebovat. Potřeboval se jít rychle do hospody něčím spravit a všichni v téhle vesnici přeci věděli, že to včera byl dobrý výkon.
„Tvůj problém ale je, že svůj výkon neumíš prodat. Nemůžu na tebe vsadit takové peníze, když vidím, že zvěsti o tvém chování se potvrzují. Máš pověst, Alente a se svou pověstí bys mi nemusel na Mistrovství udělat zrovna dobré jméno. Doufal jsem, že to není pravda, ale teď to vidím na vlastní oči. Nemám ani jistotu, že bys byl schopný závodit.“
V současném rozpoložení to Alentovi moc nemyslelo a měl pocit, že plantážníku Helfertovi úplně nerozumí. „Co tím jako chcete říct?“
„Tím chci říct, že nemůžu být tvůj sponzor, Alente. Podívej se na sebe. Divím se, že jsi schopen vůbec stát na nohou.“ Helfert se odmlčel. Asi nechtěl vypadat jako necita, a tak ještě dodal, „pokud na sobě budeš pracovat a přestaneš se takhle ničit, třeba to vyjde příště.“
Dělal si z něho legraci, ještě včera byl přece nadšený jeho vítězstvím a sliboval mu startovné a spoustu peněz. Pravda, bylo to předtím, než začal ten divoký večírek, ale copak si člověk nemohl trochu užít?
Alent usoudil, že Helfert je bezcitný boháč, ostatně jako všichni boháči, a on s ním už ztratil víc slov, než si ten kníratý tlusťoch zasloužil. Nechal ho stát ve dveřích, otočil se na patě a beze slova vykročil k hospodě stojící jen o několik desítek metrů dál.
Zamířil rovnou k pultu, o který se z druhé strany opíral hospodský. Byl menšího vzrůstu, za to do šířky se roztahoval víc než dost, ostatně jako každý správný hospodský.
Po cestě k pultu Alent přeletěl očima celou hospodu. Vzorně uklizeno, všechny židle a stoly srovnané, podlaha čistá. Jak to ten člověk mohl zvládnout všechno uklidit? Když odsud před pár hodinami odcházel, vypadalo to tady jako po bitvě.
Jen si ho hospodský všiml už s povzdechem naléval do sklenice průzračný alkohol. Jedině dobře, Alent měl rád kvalitní servis bez nutnosti o něj žádat. Tušil, pravda, že hospodský to asi dělá z jiného důvodu.
Alent se posadil na vysokou stoličku u pultu a otočil do sebe sklenici. Alkohol mu v hrdle zanechal hřejivý pocit. Mysl se mu rozjasnila a začalo se mu i lépe dýchat. Pořád ale ne dost na to, aby se obtěžoval mluvit. Hospodský se usmál pod vousy a dolil mu sklenku.
Po druhé dávce lahodné pálenky ze sebe Alent dostal dlouhý povzdech člověka unaveného po dni tvrdé práce na poli, kterou on sám sice nikdy nepoznal, ale dokázal si ji představit.
Hospodský se stále usmíval, když dolil znovu.
Alent se na něj odevzdaně podíval a znovu vzdychl. Těžko mohl doufat, že by hospodský dál naléval jen tak. „No dobrá…“ Alent odložil sklenku a opřel se lokty o pult. „Ten tlustý parchant Helfert se na mě vykašlal. Nebude mi dělat sponzora. Prý mám špatnou pověst nebo něco takového.“ Alent kroutil hlavou. „To je k nevíře.“
Hospodský se při slově tlustý zatvářil trochu kysele, ale jinak nereagoval. Alent zhodnotil, že za tři panáky toho řekl tak akorát. Seděl na stoličce, rozhlížel se po hospodě a čekal, zda přeci jen ještě dostane.
Hospodský si znovu povzdechl, otevřel lahev a dolil. Dobrá duše, tenhle chlapík. Nebo možná jen věděl, že se Alenta zbaví a nejspíš už ho nikdy neuvidí. Tak jako mnozí před ním z toho nejspíš měl radost. Tak nebo tak, sklenice byla počtvrté plná po okraj a Alent ji do sebe otočil jedním douškem.
Hospodský poprvé promluvil. Měl hluboký bručivý hlas, zněl jako když člověk pije medovinu ze Severního Elaru. „Co budeš dělat? Zůstaneš?“
„Samozřejmě, že ne. Co bych tady asi tak dělal?“
Hospodský se bublavě zasmál. „Chlastal. To ti jde stejně nejlíp.“ Naklonil se k Alentovi přes pult a podíval se mu zblízka do očí. „Ale na to už asi nemáš prachy, co?“
Alent obrátil oči v sloup a s povzdechem vstal ze stoličky. „Odjíždí dnes někdo?“
Hospodský chvíli předstíral zamyšlení a pak odpověděl, „dneska odjíždí do Thairu vozy co přijeli včera odpoledne, Tureho společnost. Celá kolona jich je.“
„Díky.“ Po cestě ke dveřím Alent zavrávoral a málem upadl. Zatočila se mu hlava a jeho nálada zase spadla tam, kde byla před první sklenicí.
„Šťastnou cestu!“ Hospodský se zachechtal a vrátil se k utírání sklenic.
Když už si z něj dělal legraci i hospodský, byl vážně nejvyšší čas odsud odjet. Někam, kde třeba ještě nebyl všem pro smích.

* * *
Na kraji vesnice stálo ve svou řadách několik vozů. Lidé běhající kolem kontrolovali poslední balíky zboží. Alent přišel akorát včas, aby je přesvědčil, že ho chtějí vzít s sebou.
Po cestě k vozům se ještě rozloučil s dívkami, které mu včera dělaly společnost. Škoda, že je tady musel nechat. Na druhou stranu, v Thairu bylo takových plno. S tím měl bohaté zkušenosti.
Alent seděl v krytém voze mezi balíky všelijakých látek, a přemítal o tom, co vlastně bude dělat, až přijedou do města. Zbývalo mu možná pár tisíc niklů na bankovním účtu a trocha hotovosti. Na startovné nemá ani ve snu a ve městě už nejspíš neznal nikoho, kdo by ho nechal delší dobu zadarmo bydlet ve svém domě. Na závody ve městě, které by mu mohly něco vydělat, nebylo snadné se dostat, zvlášť když si byl vědom, že jeho jméno v Thairu už postrádá lesk. Možná by mohl jet na sever…
Z myšlenek ho vytrhl nenadálý hluk kolem vozu. Co to bylo? Otočil se na kočího právě v momentě, kdy se vedle něj do vozu zabodl šíp.
„Alente! V rohu vozu je taková malá truhlička, rychle, najdi ji!“ Kočí vytáhl obušek zpod svého sedadla a cosi nesrozumitelného křičel do rostoucí vřavy kolem vozu.
Alentovi došlo, co se děje. Přepadli je. Smůla tohohle dne snad neměla konce. Co to po něm ten kočí chtěl, truhličku? Začal se rozhlížet kolem sebe a po pár vteřinách si všiml malého předmětu v rohu pod kozlíkem všiml. „Mám ji!“
Kočí se k němu otočil. „Vyskoč ven zadem, sedni na koně a zdrhni! Odvez tu truhličku do města, dělej!“
Alent nebyl žádný hrdina, přepadení nikdy nezažil. Ve voze by se mu třeba nic nestalo, ale venku? Kočí se snad zbláznil. Nebo kočí věděl, že se proti přepadu nezvládnou ubránit? Proti své vůli se zvedl a popadl truhličku. Seskočil z vozu na otevřené zadní straně a ocitl se na prašné cestě. Několik dní nepršelo a koně vířili prach. Jednomu z vozů karavany hořela plachta a spolu s pochodněmi vrhala na chaotickou scénu aspoň trochu světla. Na zemi kolem něj leželo několik strážců v Tureho uniformách a taky několik jiných lidí, celých zahalených v tmavých pláštích a rouškách přes obličej. To museli být ti co je přepadli.
Kolem hlavy Alentovi prosvištěl šíp. Sakra, nemohl tady jen tak zůstat stát. Kam že ho to kočí posílal? Pro koně, jistě. Alent se otočil a očima hledal volného koně. Pár metrů od něj ležel prošpikovaný šípy jeden ze strážců karavany. Jeho kůň se stavěl na zadní, ale zatím neutekl. Alent chtěl na koně vylézt, ale nohy ho vůbec neposlouchali. Realita ho udeřila jako rána pěstí. Zemře tady. Stál na místě, neschopen se pohnout a měl pocit, že čas se zastavil. Tak takhle měl skončit jeho příběh, v prachu cesty, uprostřed ničeho. Jeden z nájezdníků, kteří přepadli karavanu jel přímo na něj. Alent zavřel oči.
„Co tady děláš, utíkej!“ Vedle něj se zjevil jezdec v Tureho uniformě, v ruce držel meč a byl celý od krve. Nájezdník, který na Alenta útočil se válel v prachu u jeho nohou.
Alent sebou trhnul, jako kdyby se náhle probudil. Do končetin se mu vrátil cit. Ona touha přežít konečně začínala vítězit nad otupělostí a beznadějí. Několika dlouhými kroky se dostal ke koni, odrazil se od země a vyhoupl se do sedla. Kůň se přestal stavět na zadní, jakmile ho Alent kopnutím do slabin pobídl skrz bojiště. Moc se nerozhlížel, ale z toho mála, co viděl mu bylo jasné, že Tureho muži prohrávají. Prohnal se bojištěm jako vystřelený šíp a nemilosrdně hnal koně dál po cestě.
Nakonec zastavili. Kůň byl na pokraji sil a Alent se z něj svezl na zem. Nohy ho neudržely, a tak se v kleče vyzvracel do prachu cesty. Pomohlo to, konečně se mu dařilo souvisle myslet. Nikdo kolem něj nebyl. Znamenalo to, že ho nepronásledovali? Zkusil se postavit, nohy se mu třásly, ale udržely ho.
Nejistým krokem vyrazil po cestě a koně vedl, netroufl si na něj znovu nasednout, aspoň ne hned. Thair už nebyl daleko. Na východě začínalo svítat.

* * *
U brány města nestáli vojáci běžné armády, ale Elita. Mohlo to nějak souviset s přepadením na cestě? Alent pochyboval, že se sem mohl někdo dostat dřív než on, pokud to vůbec někdo další přežil.
Zařadil se na konec zástupu čekajících na vstup do města a vedl koně vedle sebe. Truhličku Tureho společnosti držel pod paží, pečlivě zakrytou kusem látky, kterou našel v sedlové brašně. Přemýšlel o ní od chvíle, kdy se mu uklidnil žaludek. Již poněkolikáté si v hlavě připomenul situaci, ve které se nacházel.
Klíč od truhličky neměl, ale ve městě znal několik lidí, kteří by mu ji za pár niklů otevřeli. Nejspíš měl v rukou dost peněz nebo jiných cenností na to, aby zaplatil startovné, a ještě by zbylo dost na pár pořádných večírků. Hodila by se i pěkná nová košile z borohu, krásného materiálu ze Severního Elaru, kterým se chlubila především vyšší třída společnosti. A do té chtěl Alent vždycky patřit.
Jenže věděl, komu obsah truhličky patří a její majitel rozhodně nebyl po smrti. To znamenalo, že nevrátit truhličku, by byla krádež. Co má teď sakra dělat?
Zástup se k bráně posouval hlemýždím tempem. Alent nasával všudypřítomný pach koní a rozhlížel se po lidech kolem sebe. Většina jich do města vezla zboží na prodej tak jako každé ráno. Obilí, zeleninu, kožené výrobky a spoustu dalšího zboží, o které se nezajímal. Ale láhev dobré pálenky, kterou by zakoupil s nadšením, tu by tady našel sotva.
Když došel k bráně, voják Elity si Alenta změřil přísným pohledem. „Za jakým účelem vstupujete do města?“
„Jedu navštívit váženého pána Tureho.“ Vystrčil bradu a na vojáka se díval shora. Tak jako správný posel vysoko postaveného měšťana.
„Co to máte pod tím hadrem?“ Druhý voják pokynul kopím k zakryté truhličce pod Alentovou paží.
Opatrně stáhl látku z truhličky a ukázal ji znakem napřed oběma mužům. „Důležité dokumenty pro pana Tureho,“ prohlásil odměřeně, s lehkou úklonou při posledních dvou slovech.
„Dobrá, dobrá, tak běžte.“
„No to je dost.“ Alent si odfrkl, ale když viděl, jak se na něj vojáci tváří, rychle dodal, „přeji pěkný den, pánové.“ Prošel klenutou kamennou bránou, během dne trvale otevřenou, a pokračoval k veřejným stájím, které stály na náměstí hned za ní. Ze sedlových brašen vyndal vak s krátkou dýkou a slušným obnosem peněz a přehodil si ho přes rameno. Přišel za podkoním, který zrovna něco zapisoval a nahlas si odkašlal.
„Moment, prosím.“ Podkoní ještě chvíli něco škrábal do knihy a pak se k němu otočil. „Co si budete přát, pane?“
„Ustájit koně.“ Co jiného by si asi tak mohl přát, když je ve stájích? Rozhlédl se kolem sebe a zkontroloval truhličku, stále zakrytou kusem hadru.
Podkoní znovu vytáhl knihu a zvedl pero. „Vaše jméno, pane?“
„Alent. Jsem posel pana Tureho.“ Sakra. Proč to všem říkal? Strážím u brány nejspíš musel, ale tomuhle obyčejnému plebsu? Přešlápl na místě a oči mu znovu zaletěly k truhličce pod pravou paží.
„Jo takhle, tak to bez obav, přidáme to na účet pana Tureho. Poprosím vás tady podepsat, a to bude vše.“ Podkoní se na něj vlídně usmál.
„Dobrá, dobrá, tak rychle.“ Alent byl pravák, ale spěšně se podepsal levou rukou, položil pero a otočil se k odchodu.
„Na shledanou příště!“
Alent na podkoního jen mávnul a pokračoval ven ze stájí.
Thair vypadal pořád tak, jak si ho Alent pamatoval. V ulicích, kterými procházel, minul několik podniků, kde prožil krásné oslavy po velkých závodech. Zašlá sláva. Vzpomínky mu v mysli zhořkly, když si uvědomil, jak neslavně musel tuhle scénu opustit. Na žádné z těchto míst dnes jít nechtěl. Dnes potřeboval najít někoho, komu mohl věřit bez ohledu na svůj současný status.
Odbočil z hlavní ulice a po chvíli došel ke kovárně, otevřené do ulice podobně jako další podniky v téhle čtvrti. Před kovárnou stál s dýmkou ramenatý muž v kožené čapce a zástěře umazané od uhlí.
„Alente? Sakra, chlape, tebe bych tady teda nečekal!“ Udělal krok k němu a poplácal ho po rameni širokou dlaní. Alentovi se málem podlomila kolena.
„Nazdar, Umberte. Myslíš, že bychom mohli jít dovnitř?“ Rychle se rozhlédl po rušné ulici a strkal Umberta do dveří dílny, která sousedila s výhní.
„Co máš tak tajného… No jo vždyť už jdu, nemusíš mě strkat.“
Alent se znovu spěšně rozhlédl po ulici a zavřel za nimi dveře. Dílna byla prostorná, spolu s kovárnou zabírala celé přízemí domu. Umbert vlastnil všechno možné moderní zařízení, kterému Alent nerozuměl.
„Nemáš něco k pití? Mám za sebou opravdu těžkou noc.“ Alent se ptal i když si byl jistý Umbertovou odpovědí.
Kovář se od srdce zasmál. „Jako bys mě neznal. Všecko při starým?“ Zmizel v boční místnosti, kde skladoval materiál, a to nejen ten pracovní.
„Doufám, že tam máš něco pořádného, potřebuji se spravit opravdu pořádně.“
Za pár okamžiků se Umbert vynořil ze skladu s lahví čiré tekutiny a dvěma sklenicemi. „Tak se posaď kamaráde,“ otevřel láhev, naplnil sklenice a jednu podal Alentovi.
Ten do sebe sklenici otočil, vydechl úlevou a posadil se na ponk. Kovář se opřel o pracovní stůl naproti němu.
„Tak povídej, co tě ke mně přivádí? Měl jsi cestu městem a rozhodl ses, že zas jednou vzpomeneš na starého kamaráda?“
„No… Do města jsem mířil, ale po cestě jsem se dostal do příšerného maléru.“ Alent vytáhl truhličku a sundal z ní hadr. „A teď mám trochu dilema, ohledně tohohle.“ Ukázal na truhličku.
Umbert na truhličku zaostřil a všiml si znaku na jejím víku. „To je Tureho znak, kdes k tomuhle přišel?“
„Správná otázka je jak, spíš než kde. Obojí každopádně souvisí s onou těžkou nocí.“ Posunul se na ponku víc doprostřed a natáhl se po lahvi, kterou Umbert nechal uprostřed dílny.
„A sakra, doufám, že jsi to nešlohnul.“ Umbertovi na čele vystoupily vrásky.
„Ale Umberte, viděl jsi mě snad někdy něco ukrást? Navíc bych se nebál říct, že jsem to spíš zachránil. Teď ale úplně nevím, co s tím. Tak jsem přišel za tebou, protože to jistě dokážeš otevřít… “ Spiklenecky na Umberta mrknul a přihnul si rovnou z lahve.
„Hele, nech v té flašce něco, chlast dneska není zadarmo!“ Umbert se zvedl a vzal Alentovi lahev z ruky. „Uděláme dohodu, kamaráde. Když mi řekneš přesně, jak se ti to dostalo do ruky, otevřu to. Samotného mě beztak zajímá, co je vevnitř.“
Alent přimhouřil oči. Říct Umbertovi celý příběh nebyl problém, co ale až truhličku otevře? Jinou možnost, než vrátit ji Turemu asi stejně neměl, ale co když její obsah bude nějak problematický? Byl zvědavý. No, snad ho to nepřivede do dalších problémů. S povzdechem podal truhličku Umbertovi. „Dobrá, řeknu ti, jak to bylo.“
Umbert potěžkal truhličku a vrátil se s ní ke stolu. „Povídej.“
Alent sáhl po lahvi a rychle si přihnul, než se k němu Umbert stihl otočit čelem. Posilněn douškem pálenky vzpomínal na události předchozí noci. „Jel jsem z Telfordu s Tureho karavanou, co se od tam vracela domů. Vyhrál jsem tam dole závod, ale nějak jsme se nepohodli s místními. Telford je stejně pěkná díra, takže se není co divit. Ale ženský, kamaráde, ženský tam—“
„K věci, Alente. Na jihu mají všude pěkný ženský, to teď ale není podstatné. Leda, že by tvoje trable souvisely s proháněním sukní, což vlastně není úplně nemožné, co?“ Umbert se zachechtal a natáhl se po lahvi pálenky.
„Dobrá no jo… Tureho lidi mi nabídli, že mě svezou, tak jsem naskočil a jeli jsme. Trochu jsem se po cestě prospal a najednou byl večer. No a večer nás přepadlo plno nějakých zbojníků. Vyskákali ze všech stran a zaútočili. Kočí na mě volal cosi o truhličce, která byla v rohu vozu, do té doby jsem si jí ani nevšiml. Tak jsem ji popadl a chtěl mu ji podat, ale on na mě, že ji mám vzít a utéct.“ Alent se na chvíli zamyslel. „Tak jsem ji vzal, seskočil z vozu a ocitl se v naprostém chaosu. Uhýbal jsem doleva doprava, kolem létaly šípy a meče. Jeden voják z doprovodu karavany ležel přímo přede mnou mrtvý, tak jsem vzal jeho koně.“ Alent se zvedl z ponku a začal procházet dílnou a doplňoval své vyprávění pohyby. „Několik jich na mě jelo a cosi křičeli. Jeden se po mně ohnal mečem, pak jsem uhnul šípu od dalšího a projel jejich řadou ven. Pak jsem ujížděl a nikdo z nich mě už nedohnal.“ Zakončil vyprávění se zdviženou pěstí.
„Hmm… Tak tomu teda říkám malér. Víš, co se stalo se zbytkem karavany?“
„Netuším. Ale určitě je překvapili, asi jich byla i přesila, nemyslím si, že to někdo z karavany zvládl.“ Alent se vrátil k ponku a ztěžka na něj dosedl. Srdce mu bilo jako o závod a projel jím třas, když se mu před očima znovu vybavila noční scéna, sotva pár hodin stará.
„No, slyšel jsem nějaké zvěsti o tom, že prý jsou někde na jihu členové Společenství, kteří dávají dohromady bandu a přepadávají karavany obchodníků, kteří jim škodí.“
„Členové Společenství? Myslel jsem, že už jsme je v Thaironu vymýtili.“
„Kdepak, Alente. Navíc lidi se schopnostmi se rodí pořád dál, a ne všichni se toho dědictví zřeknou, někteří hledají Společenství a pak škodí. Slyšel jsem, že Tajná policie tuhle konkrétní skupinu pronásleduje, ale nemůže je najít.“
Alent si vybavil útočníka, který jel v noci přímo na něj. „No, není to nemožné, vzpomínám si, že měli všichni stejné oblečení a zakrytý obličej. Myslíš, že bych to měl jít někam nahlásit?“
Kovář pokrčil rameny. „No, možná ano, ale počítej, že se tě budou vyptávat na kde co.“
„Hmm...“ Stačilo, že bude muset navštívit Tureho, se strážci zákona si zahrávat nechtěl. „Ještě si to rozmyslím.“ Vstal z ponku a ukázal na truhličku. „No, příběh jsi slyšel, pojďme se podívat dovnitř.“
Umbert zvedl truhličku před sebe a bedlivě ji prohlížel. „Musí tam být něco fakt důležitého, když ji tolik chtěli zachránit, ne?“
„A nebo něco hodně cenného.“ Alent se natáhl pro lahev, ale než ji zvedl, podíval se na Umberta. Ten nepřítomně přikývl a Alent si dal pořádný doušek, podle svého zvyku, protože člověk přeci nikdy neví, jestli dostane napít znovu.
„Tak dobrá, podíváme se dovnitř.“ Umbert vzal z přihrádky na stěně jakýsi zahnutý nástroj a šťoural s ním v zámku, dokud se neozvalo cvaknutí. Otevřel víko.
Oba dva se dívali na obsah truhličky. „Jsou to jen papíry…“, odtušil Alent.
„Počkej, jsou to nějaké obchodní věci nebo co.“ Umbert jeden z nich zvedl a zkoumal ho. „Smlouva o převedení pozemků…“ Umbert zvedl hlavu a podíval se na Alenta. „Jsou to nějaké kupní smlouvy o pozemcích, to mi nepřipadá tak důležité, nebo ano?“
„Hmm… Ne, pokud od nich mají obě strany kopie.“ Alent nevěděl co vlastně cítí ohledně jejich objevu. Na jednu stranu neměl nejspíš v ruce nic nebezpečného, na druhou stranu nevěděl, jakou mají tyhle papíry pro Tureho hodnotu a jestli si za ně mohl říct o finančně zajímavou odměnu, která by se mu teď opravdu hodila. Mohl by dostat dost na to, aby si mohl sám zaplatit startovné na Mistrovství?
„Děkuji ti za pomoc, Umberte. Projdu se po městě, dokud jsou otevřené obchody. A pak se stavím k Turemu.“ Potřásl Umbertovi rukou a vyšel z dílny. Přes rameno si pověsil vak, ve kterém měl obsah sedlových brašen. Truhličku znovu přikryl kusem látky a nesl ji pod paží. Vyrazil ke Středovému náměstí.
Většina ulic vedoucích k náměstí byla dlážděna širokými plochými deskami z bílého kamene z Jižního Elaru. Patrové domy lemující tyto ulice měly kamenné přízemí a patro z masivního dřeva, typické pro Thaironskou architekturu. Výjimečně byly některé honosnější domy celé z kamene. Z balkónů visely svazky květin pestrých barev, u mnoha dveří stály velké květináče. Některé ulice připomínaly spíš sad nebo zahradu. Byla to nádhera vzniklá díky staletí trvajícímu míru mezi všemi národy v Zemi. Na chvíli zapomněl na své starosti a užíval si atmosféru oněch pouličních zahrad. Lidé, které míjel, nikam nespěchali. Byl krásný den a takový si obyvatelé Thairu uměli vychutnat. Nebo alespoň ti obyvatelé, kteří si to mohli dovolit. Alent věděl, že kdyby zašel do doků nebo jiné dělnické čtvrti, ocitl by se v docela odlišném světě. Ale tam dnes nešel. Alespoň ne, dokud nevyřídí tuhle šlamastyku. Potom by se tam mohl jít levně opít do nějaké rybářské putyky.
Středové náměstí už takovým klidem neoplývalo. Obrovský prostor neměl žádný konkrétní tvar. Jak si Alent vzpomínal z let svého vzdělávání, náměstí se modelovalo postupně, potřebou spojit všech osm hlavních ulic, vedoucích do ostatních částí velkoměsta. Stejně jako ony, bylo i náměstí dlážděno bílým kamenem s tu a tam vysazenými okrasnými stromky. Na kamenných sloupech po obvodu stály velké kulaté květináče přetékající barevnými květinami.
Alent se proplétal mezi lidmi do středu náměstí, kterému dominovala vysoká bronzová socha nějaké významné historické osobnosti, kterou neznal. Vzpomínal si, že okolo kulatého podstavce sochy vždycky stávaly stánky s pečivem, masem, zeleninou a drobnými pochutinami. Uvědomil si, že od včerejška nic nejedl a pálenka, kterou vypil s Umbertem se mu vracela z prázdného žaludku. Ještě, že tenhle problém se dal snadno vyřešit.
Stánky tam stály přesně tak, jak si je pamatoval. Měl pocit, že i prodavači okolo nich jsou stejní. Přinejmenším ten sylvoran, co prodával vyhlášené masové šneky. Jejich vůně ho zasáhla ještě dříve, než se ke stánku prodral davem lidí.
„Pane Alente, to je velké překvapení, že vás vidím! Vy u mého stánku, po dvou letech?“ Sylvoran s nelíčeným potěšením obešel stánek a hrnul se k němu. Pořád se nezbavil toho hloupého přízvuku, kterým mluvil i přesto, že pocházel z Thairu a v Lese na jihu beztak nikdy nebyl. Stejně jako všichni ostatní čistokrevní sylvorané, kterých tu žily tisíce, měl i Gaor holou hlavu a lehce sešikmené oči. Jeho vřelý úsměv a celková nátura, pro sylvorany netypická, svědčila o tom, že se většinu svého života zabýval obchodem.
„Gaore, rád tě vidím.“ Potřásl sylvoranovi rukou. Připadalo mu to jako věčnost, kdy naposled ochutnal Gaorovy fantastické šneky.
Sylvoran se vrátil za pult svého stánku a vzal do ruky tenký látkový pytlík. „Kolik vám můžu dát?“
Alentovi zakručelo v břiše. „Vezmu si tři.“
Obchodník vložil stříbrnými kleštičkami jednoho šneka do pytlíku, ale pak se zarazil a zvedl hlavu. „Peníze máte, pane Alente?“
A sakra, úplně zapomněl, kolikrát u něj jedl zadarmo. Nejspíš mu dluží tučnou sumu. „Jistě, Gaore, mluvíš skoro jako kdybych ti snad někdy nezaplatil.“
Gaor se zatvářil kysele, ale vložil do pytlíku i další dva šneky a zavázal ho. „Bude to za devadesát, pane.“
„Devadesát?!“ Vytřeštil oči, „ty jsi zase zdražil?“
„Já nezdražil, pane. Kus za třicet niklů prodávám už čtyři roky.“
„Hmm, asi jsem si zvykl na ceny na venkově.“ Vylovil z vaku několik mincí a podal je sylvoranovi.
Gaor peníze s drobnou úklonou přijal a uložil je do kovové kasy pod pultem. „Zdržíte se ve městě, pane?“
„Ještě si nejsem jistý, ale určitě přijdu pro další šneky,“ natáhl se přes pult a poplácal Gaora po rameni. „Mám ještě nějaké pochůzky, zastavím se asi zítra ráno,“ otočil se a odešel k velkým lázním na severním konci náměstí.
S žaludkem plným masových šneků a kůží čistou po skvělé horké koupeli se cítil lépe. Jediné, co kalilo krásu odpoledního náměstí zalitého sluncem byla ona truhlička, kterou stále hlídal jako oko v hlavě. Nejbezpečnější bylo ji jít hned vrátit majiteli, přesto si Alent dával na čas. Zavrhl myšlenku, že by se truhlička dala prodat na černém trhu. I tam měl Alent pár známostí, ale mohlo by to celé skončit jeho tělem v kanálu nebo řece. Navíc byl přeci od srdce dobrák, ne? Ale podržet truhličku o pár hodin déle, než bylo nutné, by mohlo zvýšit její cenu. Nebo taky snížit. Sakra. Potřeboval se projít, a ještě znovu to celé promyslet.
Alent se vydal náhodnou ulicí vedoucí z náměstí. Míjel menší obchůdky s krásnými výlohami, skoro u každého měl nutkání zastavit a koupit si tu krásnou košili, tam nové boty, prsteny, náramky… Všechno zboží vypadalo lákavě, ale on potřeboval nejdřív vyřešit svůj problém.
Slunce se sklánělo k západu a Alent se ocitl na menším náměstíčku lemovaném starými honosnými budovami z kamene. Všechny měly několik pater, krásné barevné vitráže a masivní dveře z Alpanu, tvrdého načervenalého, a velmi drahého, dřeva. Zastavil se uprostřed tichého náměstí a došlo mu, kam došel. Přímo proti němu se tyčil dům majitele truhličky. To muselo být znamení. Byl čas truhličku vrátit. Doufal, že svým zdržováním dosáhne růstu zoufalství pana Tureho a tím i výši odměny, kterou by měl dostat. A za část utržené odměny to potom půjde někam zapít.
Alent zaklepal na masivní dveře velkým bronzovým klepadlem, na kterém byl vyražen Tureho znak. Po chvíli čekání se dveře na dokonale namazaných pantech otevřely a objevila se v nich holá hlava překvapeného komorníka.
Sylvoranský komorník zdvihl obočí, když spatřil neočekávaného hosta, ale ve vteřině skryl překvapení za až skoro znuděný, profesionální výraz. „Čím vám mohu posloužit v tuto neobvyklou hodinu, pane?“
„Byl byste, vážený pane, tak laskav a nechal mě promluvit s veleváženým panem Ture?“
„Obávám se, že pán domu nepřijímá neohlášené návštěvy, vyjma případů zcela neodkladných.“ Komorník založil ruce za zády a kroutil hlavou. „Mohu vaši záležitost vyřešit já, pane…?“
„Alent,“ rychle doplnil komorníka a pokračoval, „obávám se, že můj případ spadá do kategorie těch neodkladných.“
„Dobrá, pane Alente, mohu tedy vědět o co jde? Jinak nemohu posoudit závažnost vašeho případu.“ Sylvoran pokynul rukou, a na čele se mu objevily vrásky.
Komorník měl obavy. Sakra. Oni už něco věděli a teď se budou divit, kde byl Alent tak dlouho, když má informace a část jejich zásilky. Ale co, teď už musel s pravdou ven. „Mám informace o karavaně pana Tureho, která byla v noci přepadena. A také…“ Rozmáchlým gestem strhnul z truhličky hadr, „mám tohle.“
Sylvoran si přimhouřenýma očima prohlížel střídavě truhličku a Alenta. „Dobrá, pojďte za mnou.“ Komorník za ním zavřel dveře a zavedl ho z nádherné mramorem obkládané předsíně do přijímací místnosti. „Prosím, počkejte zde a udělejte si pohodlí. Obeznámím pana Tureho se situací. Vyslechne vás osobně.“ Sylvoran se s uctivou úklonou otočil a zmizel v chodbě.
Alent se posadil do jednoho z velkých polstrovaných křesel rozestavěných kolem skleněného stolku uprostřed pokoje. Truhličku si položil na klín a rozhlédl se okolo sebe. Místnost byla prostorná, obložená leštěným dřevem. Kolem stěn stálo několik vitrín s nádobím, vysoká knihovna a sekretář. Prostor mezi nimi byl vyplněn portréty různých osob, asi Tureho předků, soudě podle módy, ve které byli ti lidé vyobrazeni. U dveří, kterými vešel, stály z obou stran malé kamenné sošky koní na podstavcích.
Na chodbě se ozvaly kroky a o pár vteřin později vešel do místnosti typický boháč. Břicho, přes které se napínala vyšívaná fialová vesta s lesklými knoflíky, knírek upravený a navoskovaný, učesané krátké vlasy a vyleštěné černé boty. Přívětivě se na Alenta usmál a malá očka mu svítila nedočkavostí. „Dobrý večer, mladíku. Dáte si něco k pití?“
„Jestli máte čaj, rozhodně jím nepohrdnu.“ Zavrtěl se v křesle. Nejradši by si řekl o skleničku něčeho silnějšího, ale chtěl mít před Turem čistou hlavu. A taky věděl, že si to později večer vynahradí v nějaké pěkné hospodě.
„Výborně.“ Ture se vyklonil na chodbu a zavolal, „Taneli, čaj, prosím.“ Potom přešel místnost a posadil se do křesla naproti Alentovi. Chvíli si ho měřil pronikavým pohledem, stále se usmíval, i když Alentovi po chvíli přišlo, že je ten úsměv trochu nucený. „Takže, jak se jmenujete a copak jste mi přinesl, mladý muži?“
Alent mu podal truhličku. „Jmenuji se Alent. Přišel jsem vám vrátit tuhle truhličku, pane. Věřím, že vás komorník také obeznámil s faktem, že v noci přepadli vaši karavanu, se kterou jsem cestoval i já, což je taky důvod, proč jsem tohle měl vůbec u sebe.“
Ture otevřel truhličku, podíval se dovnitř, chvíli zkoumal papíry a pak ji odložil na zem vedle křesla. S povzdechem zvedl oči k Alentovi. Úsměv, ať upřímný nebo strojený, z jeho tváře zmizel. „Mohl byste mi, prosím, do detailu vypovědět, jak jsem přišel o své dobré a věrné zaměstnance?“
Alent mu vypověděl vše, na co si vzpomněl, jen se tentokrát držel faktů víc, než když to vykládal Umbertovi před pár hodinami.
„Pak jsem skoro bez zastavení jel až sem do města.“ Zakončil vyprávění právě v momentě, kdy se vrátil komorník s podnosem a šálky kouřícího čaje nádherně vonícího po ovoci.
„Prosím, pánové.“ Komorník položil podnos na stůl, uklonil se a odešel.
Alent se hned vrhl k čaji. Chutnal stejně dobře jako voněl.
Ture chvíli mlčel a přes stříšku z prstů pozoroval podnos s čajem. Potom zvedl hlavu a konečně promluvil. „Děkuji vám, že jste mi to vypověděl. Před pár hodinami tu byl zástupce Tajné policie, aby mi oznámil zabití mých lidí. Potvrdil, že nikdo nepřežil a všechno cenné se ztratilo. Jsem rád, že to není tak docela pravda.“ Odmlčel se, usrkl čaj a pokračoval, „zachránil jste alespoň truhličku, ač to nejcennější bylo ztraceno, pane Alente. Životy mých dobrých lidí, které už nikdo nevrátí.“ Ture položil šálek na stolek a opřel se v křesle. „Vysvětlete mi jednu věc.“ Zvedl prst a ukázal s ním na Alenta. „Kde jste byl celý den? Je skoro večer, do města jste musel přijet určitě před polednem, navíc z jihu, to není zas tak daleko.“
„Já…“ Sakra.
„Truhlička byla otevřená, takže předpokládám, že než jste mi ji vrátil, nějak jste ji otevřel a podíval se, co je vevnitř.“
„Dobrá, řeknu vám to popravdě.“ Co jiného mu teď asi tak zbývalo. „Měl jsem obavy, byl jsem trochu zmatený po té noci, potřeboval jsem se spravit. Navštívil jsem známého ve městě, který je kovář. Dali jsme si panáka a podívali se dovnitř. Byla to zvědavost, napadlo nás, že třeba kvůli obsahu té truhličky byla karavana přepadena. A taky…“
„A taky?“
„A taky jsem chtěl vědět, jakou to má cenu, abych věděl, co s tím dělat a jaké nálezné od vás žádat.“ Alent se nadechl, aby pokračoval, ale Ture zvedl ruku a přerušil ho.
„To je v pořádku. Chápu takové obavy i kalkulace. Předpokládám, že nejste zrovna válečník, mladíku. A přepadení pro vás asi není obvyklý zážitek. Oceňuji vaši upřímnost, a nakonec správné rozhodnutí vracet věci tam, kam patří.“
„Tak teda…děkuji.“ Pochválil ho právě Ture za to, že se zachoval tak jak se zachoval? Možná přeci jen všichni tihle boháči nebyli stejní. Pak Alenta napadlo ještě něco. „Jestli to není příliš troufalé, byla ta truhlička skutečně důvodem toho přepadení?“
„Hmm, není to pravděpodobné. Mý lidé ji nejspíš chtěli zachránit, protože ji považovali za důležitou, ale přepadení s ní asi nesouviselo. Nic, co karavana vezla pravděpodobně nebylo cílem.“
„Tak proč…“
„Protože, Alente, jsme vlivná rodina a podporujeme církev a stát vydali jsme nemalé prostředky na dopadení důležitých členů Společenství v celém Thaironu.“
Společenství? Že by měl Umbert pravdu? „Slyšel jsem, že prý Společenství poslední dobou přepadává karavany na jihu.“
„Je to závěr Tajné policie a jejího vyšetřování. Na místech činu se objevují zvláštní věci. Ale tím tě mladíku nebudu zatěžovat.“ Vstal a přešel místnost k sekretáři. Otevřel dvířka a Alent uviděl malý trezor. Ture z něj vyndal několik niklových tabulek a zase ho zavřel. Vrátil se k Alentovi a tabulky mu dal do ruky. „Tohle si vezměte, berte to jako nálezné za truhličku.“
Alent potěžkal v ruce tabulky a ještě dřív, než si je prohlédl zblízka, bylo mu jasné, že dostal opravdu štědrou odměnu.
„V uličce na západ je krásný hotel, běžte tam a řekněte, že chcete nejlepší pokoj, co mají. Veškerá útrata na pana Tureho.“ Zvedl se z křesla a podal mu ruku.
„Děkuji vám, vážený pane, jste velmi laskav.“ Nechal se od Tureho vyprovodit ke dveřím.
„Ještě jedna věc, Alente. Máte nějaké živobytí?“
„Hmm…“ Alent setřásl překvapení z Tureho zvláštní otázky, vypjal hruď a podíval se mu zpříma do očí. „Jsem plavec.“ Po těchto slovech se s mírnou úklonou otočil a zamířil k hotelu, který mu Ture popsal. Cestou uložil do vaku tabulky. Bylo jich deset a každá měla hodnotu tisíc niklů. Na startovné to nebylo ani zdaleka, ale pár týdnu by se z toho dalo žít opravdu pěkně, zvlášť když o ubytování měl postaráno.
Hotel, kam ho Ture poslal, sídlil v třípatrové kamenné budově s velkým vývěsním štítem, leštěnými dveřmi a vitrážemi v oknech a působil na Alenta podobně jako Tureho dům. Alent si nevzpomínal, že by touhle ulicí někdy předtím procházel. Vzhledem k velikosti města by tohle ale mohl říct o více ulicích. Když se nad tím zamyslel, musela určitě existovat celá čtvrť, do které nikdy nevkročil, a to v Thairu víc, než rok bydlel.
Z přízemí prosvítalo okny světlo a byla slyšet veselá hudba. Alent otevřel dveře a ocitl se ve vstupní hale osvícené několika lustry s dlouhými svícemi. Po pravé straně bylo široké dřevěné schodiště vedoucí do horních pater a dolů, patrně do sklepa. Po levé straně se táhl pečlivě vyleštěný recepční pult. Podlaha byla poskládaná z desek z leštěného bílého kamene, různých tvarů.
„Půjdete dál, pane?“
Alent si uvědomil, že zůstal stát ve dveřích. „Co? Ach ano, chtěl bych se ubytovat.“
Krásná recepční, která zářila i v šedé hotelové uniformě svraštila obočí a přejela Alenta pohledem. „Dobrá, to nebude problém.“
Alent se postavil naproti ní a opřel se rukou o pult. „Víte, poslal mě sem pan Ture, prokázal jsem mu jistou službu a jelikož je již pozdní hodina, navrhl mi ubytovat se v tomto nádherném podniku.“ Nasadil jeden ze svých nejlepších úsměvů, který používal nejčastěji při jednání se ženami. Zvlášť s těmi krásnými, a to dívka za pultem byla.
Recepční se začervenala. „Potom tedy…, o jaký pokoj máte zájem?“
„Nechám to na vás, má drahá.“ Spiklenecky na ni mrknul a položil ruku na pult, mnohem blíže k ní, než slušné mravy dovolovaly. Alent měl osvědčený trik a byl si skoro jistý, že i tahle slečna s ním skončí v koupeli a pak v posteli. Pravda, chtěl se jít opít a teď nevěděl, jak to skloubit. Ale jak se ta tvářička pěkně začervenala, stálo by to za to. Možná by mohl nejdřív vyřídit…
Recepční zvedla hlavu od hotelové knihy. „Tak tedy třetí patro, apartmán pod střechou?“
„To zní skvěle, děkuji vám.“ Vzal si klíč od pokoje a zamířil protějšími dveřmi do místnosti, ze které se linula vůně pečeného masa, piva a libé tóny muziky.
Recepční ho gestem zastavila. „Budete si přát horkou koupel, pane?“
Tak ona mu tu koupel nabídne sama a hned? Alent na ni mrknul jedním modrým okem. „Pokud mi ji připravíte osobně, tak velmi rád.“ Otočil se a s širokým úsměvem vešel do hospody.
V hospodě nebo tedy hotelové restauraci, jak by ji měl správně nazývat, ho přivítalo příjemné tlumené světlo, které obstarávaly menší lustry se stínítky, pověšené nad kulatými stolky. Místnosti vévodil bar po levé straně. Za ním byla dvířka, nejspíš do kuchyně. V protějším rohu se krčilo malé pódium, na kterém hrála tříčlenná kapela na strunné nástroje. U stolků nahodile rozmístěných v prostoru sedělo dohromady asi dvanáct hostů, z nichž většina odpovídala jeho představě o boháčích.
Přešel k baru. Hospodský byl oblečen ve stejné uniformě, jakou měla recepční, jen tahle neměla žádný výstřih. Ještě, že tak. „Mohl bych dostat pivo a něco teplého k jídlu, mistře?“
„Samozřejmě, pane. Mám tam pečenou divokou kachnu, nadívané holoubky,“ hospodský svraštil obočí, „potom ještě nějaké ryby, hmm… pstruha na másle, ve sklepě je naložená i šťavnatá chobotnička, pokud máte rád dary moře. Samé delikatesy, drahý pane.“ Opřel se rukama o pult a čekal.
Alent nepamatoval, kdy naposled měl takový výběr. „Pečená kachna zní dobře, máte k ní chleba?“
„Ach, znamenitý výběr. Udělám vám čerstvou placku. Mám zrovna nahřátou pec, ke kachničce jen to nejlepší. Račte se posadit, vše vám donesu.“ Hospodský se otočil a zmizel ve dveřích do kuchyně.
Alent se posadil ke stolku pro dva u zadní stěny místnosti a poslouchal muziku a útržky rozhovorů co se k němu donesly. U stolu nejblíž k němu vedli dva muži přátelské obchodní jednání o víně. Dále od něj se bavila skupinka několika lidí o cestách po okolí a nudných obchodech, které uzavřeli za posledních pár dní. U nejvzdálenějšího stolu seděli dva mladší muži zabraní do vášnivého rozhovoru. Jeden z nich Alenta po očku sledoval, což by mu normálně bylo příjemné, ale teď chtěl mít klid, dát si pivo a potom skočit s tou krásnou recepční do horké vany. Navíc ten chlapík, co po něm pokukoval nevypadal, že by chtěl Alentovi lichotit nebo, že by chtěl jeho podpis. V tom pohledu bylo cosi nepřátelského, na to měl šestý smysl.
„Tady máte to pivo, mladý pane.“ Alent sebou trhnul, až nadskočil na židli. Hospodský před něj postavil plný korbel s poctivou pěnou. „A placička už se pro vás peče!“
„Děkuji vám.“ Ještě se rychle stačil zeptat, „co jsou, prosím vás, zač ti dva muži támhle u toho stolku?“
Hospodský se diskrétně ohlédl směrem, kterým ukazoval. „Hmm, ti dneska nic nejedli.“
„Aha, a víte o nich ještě něco jiného?“
Hospodský svraštil obočí. „Ach ano, vzpomínám si. Dělají cosi s plaváním nebo nějakým jiným sportem, já se o tohle moc nezajímám, promiňte.“
„Děkuji, jste velice laskav.“ Plavání? To potvrdilo Alentův předpoklad, že ho znají. Zůstávala jen otázka, proč z těch pohledů cítil nepřátelství. Mohli to být staří soupeři, které porazil? Určitě by se mezi nimi našel někdo, kdo bude cítit křivdu.
V tu chvíli se jeden z nich zvedl a zamířil k jeho stolu. Alent se díval do piva a dělal, že ho nevidí.
„Smím si na chvíli přisednout?“ Mladík s vypracovanou postavou a širokými rameny se zastavil u stolu a čekal, až Alent vezme v potaz jeh přítomnost.
Ten po pár vteřinách zvedl hlavu a beze slova mu pokynul k židli naproti. Ať to bylo, co chce, teď se to dozví.
Muž se posadil, sepjal ruce na stole a se zájmem ho pozoroval.
Alent se zamračil a ošíval se na židli. „My dva se známe, pane?“
Mladík se pobaveně zasmál. „Samozřejmě, že se známe. Vy si mě jen nepamatujete.“
Alent otráveně vzdychl. Takže poražený soupeř, to byla ještě dobrá varianta. „Co ode mě chcete?“
„Závodíte ještě? Dlouho jsem vás nikde neviděl.“
„To se nejspíš moc dobře nedíváte, je mě všude plno!“
Svalnatý mládenec seděl, ani se nehnul, jen se usmíval. „Samozřejmě, že je vás všude plno. Omlouvám se, jestli jsem vás urazil.“ Pokynul hlavou, Alentovi ale neunikl posměšný úšklebek, který u toho udělal. „Přišel jsem vám dát nabídku, která vás může vrátit na scénu.“
Alent nasadil lhostejný výraz. Co mu mohl nabídnout? Startovné asi těžko, tak bohatě nevypadal ani on, ani ten druhý.
„Pozítří támhle s kolegou,“ mávl rukou ke stolu na druhé straně místnosti, „pořádáme závod na řece. Je to vaše disciplína, krátká trať.“ Odmlčel se. Alent nereagoval, a tak pokračoval, „hledáme plavce jako jste vy. Na startovní listině jsou zatím spíš neznámá jména—“
„O důvod méně pro mě, abych se účastnil, nemyslíte?“ Přerušil ho Alent a úkosem na něj pohlédl. „Jestli ten závod nemá jména, nikdo zajímavý se tam nepřijde podívat. Já se dřu jen pro lidi, kteří mě pak za to obdivují a zvou mě na své soukromé večírky, dávají my dary a tak dále. Proto jsem slavný!“ Poslední slova asi pronesl hlasitěji, než si myslel, protože se po něm několik hostů otáčelo.
Muž se zatvářil naoko zklamaně. „To je škoda. Chápu, že vaše nehynoucí sláva potřebuje události, při kterých může být vystavena na odiv.“ Odkašlal si a pokračoval, „naštěstí na tom závodě bude snad každý vlivný a bohatý člověk v tomto městě. Všichni budou na poslední chvíli hledat talentované plavce, které by mohli sponzorovat na Mistrovství a vy, jako plavecké eso, které má samozřejmě start na Mistrovství dávno jistý, byste mohl ty mladíky motivovat k lepším výkonům.“
„Cože? Mohl jste mi rovnou říct, že je to sledovaný závod. Pak bych vám samozřejmě řekl, že se zúčastním a… dám těm mladým… naději na sponzora.“
„Výborně. Mohu vás tedy dopsat na startovní listinu?“ Muž vytáhl list papíru a malé pero s kalamářem.
„Ano, dopište mě.“ Sladce se usmál. Přece jen šance, jak získat sponzora. Ti neznámí mladíci mu nemohli konkurovat. Závod byl pozítří, to mu dávalo ještě dost času zavzpomínat na staré dobré časy, kdy ve městě každá noc byla kouzelná.
Muž mu podal papír a pero. „Dole to prosím podepište, je to závazná přihláška na závod.“
Alent věnoval papíru svůj autogram, aniž by ho četl a posunul ho i s perem zpátky. Srdce mu divoce bušilo. Tohle byla spravedlnost. Zasloužil si tu šanci a teď se na něj štěstí usmálo.
„Pozítří brzy ráno vás tady před hotelem vyzvedne kočár a dopraví vás k řece. Ve vlastním zájmu buďte prosím v kondici.“ Muž se zvedl, znovu se široce usmál a odešel zpět ke svému stolu. Ten parchant musel dobře vědět, že Alent nemá sponzora a akorát se mu přišel vysmát.
Alent stál ve vstupní hale, po krk nacpaný kachnou s plackami. Jen ho recepční uviděla, sklonila hlavu ke knize. Alent se pro sebe zasmál. Bylo to jasné, hrála na něj stydlivou notu.
„Mohl bych vás požádat o tu koupel, slečno?“ Opět jí věnoval kouzelný úsměv.
„Ano jistě… koupel… kotel je ještě plný, pojďte za mnou.“ Obešla pult a vedla ho po schodech dolů.
Šel za ní a prohlížel si ji. Rozhodně by stála za to. Potvrdil si, že cestou do Thairu se rozhodně o pohled na pěkné dívky nepřipravil.
Zastavila se ve sklepní místnosti, kterou osvěcoval pouze malý lustr visící nad obrovskou dřevěnou vanou. Průchodem do vedlejší místnosti viděl dva velké kovové kotle, z nichž pod jedním hořel oheň. Od kotlů vedly trubky ústící přímo do vany. Takovéto zařízení viděl jen jednou v životě, při speciální návštěvě v paláci Hlavního guvernéra v Tarniru.
„Jak teplou chcete vodu, pane?“ V přítmí nebylo poznat, jak se tváří, ale Alent si představoval, jak se cudně červená.
„Mám rád vodu dostatečně teplou na to, aby se v ní dalo vydržet dlouho.“
Přešla místnost a otočila na obou trubkách pákou a pustila vodu do vany. Stála zády k němu a Alent ji pozoroval. Chvíli se sebou bojoval, ale nakonec se bolestivě kousl do rtu a odpustil si jakoukoliv poznámku na její adresu.
Dívka zastavila přívod vody a otočila se k němu. „Máte ještě nějaké přání, pane?“
Zoufale se snažil potlačit slova, která se mu drala na jazyk, polkl. „Pivo, prosím.“
„Hned to bude.“ S těmi slovy kolem něj prošla, nevěnovala mu jediný pohled, a vydala se po schodech nahoru.
Svlékl se a vlezl do vany. Alent se uvolnil, zavřel oči a užíval si teplo rozlévající se mu po těle. Před sebou viděl tu zpropadenou recepční. Neměl se dívat, jak se předklonila, teď už nemělo smysl odolávat. Bude to tak lepší. Až se vrátí s pivem, zvedne se z vany a ona neodolá, nechá se svléknout, stáhnout do vany a hotovo.
Po schodech se blížily kroky. Alent ležel ve vaně se zavřenýma očima a chystal se provést svůj plán. Něco bylo špatně. Kroky byly příliš těžké. Otevřel oči a otočil hlavu k postavě, která vešla do místnosti. Ale ne… Hospodský. Co tady dělal?
„Vaše pivo, pane.“ Hospodský položil korbel na malý stolek vedle vany a otřel si mokrou ruku do zástěry. „Kdybyste potřeboval ještě něco, zatahejte támhle za zvonek.“
Alent sledoval hospodského, jak jde po schodech zpátky nahoru. Možná to tak bylo lepší. Potřeboval si všechno promyslet a holka by ho akorát rozptylovala, i když rozhodně v dobrém slova smyslu. Několikrát se zhluboka nadechl, napil se piva a ovládl nutkání zatahat za zvonek.
Vytěsnil dívku z recepce z hlavy a v horké vodě přemýšlel nad událostmi posledních dní. Dva roky objížděl venkov na jih od Thairu a na východ skoro až k Tarniru, poté co opustil městskou scénu. Závody na venkově pro něj nebyly žádná velká výzva, jen jednou za čas se objevil někdo, kdo s ním udržel krok až do konce závodu. Město mělo ale úplně jinou úroveň. Sám věděl, že se zhoršuje, co tady vlastně chtěl hledat? Proč ho z ničeho nic chtěli na závodě, kam se půjdou podívat potenciální sponzoři? Jeho tělo nebylo připravené na tvrdý závod s mladými talenty a on to někde v koutku své mysli věděl, ač by to samozřejmě lidem nikdy nepřiznal a sobě jen ve slabé chvíli. Musel to zkusit, lepší příležitost už nedostane.
Vylezl z vany, osušil se, oblékl a vyšel nahoru.
Po cestě hotelovým atriem se na recepci nezastavoval. Stejně tam už dívka nebyla. Za pultem stál místo ní v hotelové uniformě nějaký šedovlasý útlý chlapík.
„Dobrou noc, pane.“
Alent ho ignoroval a pokračoval po schodech do nejvyššího patra. Cvičně je zkusil vyběhnout. Zastavil u dveří do svého pokoje, opřel se o kolena a rychle oddechoval. Dřív by ani nepoznal, že běžel. Otráveně otevřel dveře do pokoje. Naproti němu stála velká dřevěná postel s vyřezanými vzory divokých zvířat. Krásné umělecké dílo, stejně jako pestré závěsy na okně do dvora. Vedle postele stál stoleček s jednou židlí. Všechno naleštěné, podobně jako recepční pult. U stěny stála velká skříň a vedle ní truhla z masivního dřeva. Zavřel dveře a zamířil rovnou k posteli. Opít se mohl i zítra, teď to všechno potřeboval zaspat.
Ještě rozespalý si Alent přehodil přes rameno svůj vak a sešel po schodech dolů na recepci. Dívka tam nebyla. Za pultem stál stejný šedovlasý recepční, jako večer.
„Dobré ráno, pane.“ Recepční na něj mávnul, když procházel okolo.
Alent na něj místo odpovědi jen kývnul a otevřenými dveřmi vyšel na ulici. V této čtvrti byl klid i ve dne. Obchodů tu bylo po málu a majetní obyvatelé si potrpěli na klid. Přinejmenším ti, kteří přes den zůstávali ve svých domech.
Alent se vrátil na malé náměstí, kde stál Tureho dům a odtud pokračoval do centra velkoměsta. S každou ulicí, kterou procházel, přibývalo lidí pospíchajících na všechny strany ve shonu pracovního dne.
Došel až na jednu z hlavních tříd směřujících ke Středovému náměstí. Před ním se tyčila impozantní budova královské banky.
Vystoupal po širokých kamenných schodech a prošel pozlacenými dvoukřídlými dveřmi do haly z leštěného mramoru. Krásná budova skladovala krásné věci. Tak to bylo správně. Vždycky zastával názor, že by banka měla působit bohatým dojmem. Lidi by přeci nevěřili bance, která nemá dost peněz na stavbu a údržbu pořádné budovy. Pravda, tahle byla zdaleka nejbohatší, kterou na svých cestách viděl. Žádná z menších poboček se nemohla ani náhodou honosit takovým přepychem.
Chvíli zůstal stát uprostřed haly a kochal se zlatým obložením přepážek, tepaným zábradlím a dalšími ukázkami přepychu.
Proč sem vlastně přišel? Ach ano, samozřejmě. Alent přišel k jedné z mnoha přepážek. Přes sklo si prohlédl bankéře sedícího na druhé straně přepážky. „Dobrý den, vážený pane.“
Bankéř se tvářil jako šlechtic, seděl rovně a měl na sobě perfektně padnoucí tmavě fialový oblek. Když ho Alent oslovil, lehce mu pokynul hlavou. „Co pro vás mohu udělat, pane?“
Alent vytáhl tři tabulky o hodnotě tisíc niklů, z těch, které dostal od Tureho a položil je na pult přepážky. „Byl byste tak laskav a rozměnil mi? Víte, s tímhle se špatně platí a já potřebuji koupit tolik drobností a – “
„Ano, ano, jistě. Jak to chcete?“
„Dejte mi velké mince, prosím.“ Stáhl z ramene vak a otevřený ho položil na pult.
Bankéř odemkl jednu z přihrádek vedle sebe, vložil do ní tabulky a odpočítal patnáct velkých mincí, každou v hodnotě dvou set niklů a položil je na pult před něj.
„Děkuji vám, pane.“ Alent shrnul mince do vaku a přehodil si ho přes rameno.
„Přejete si ještě něco dalšího?“
„Ne, děkuji, je to vše.“ Otočil se a odešel z banky.
Čím blíže byl k náměstí, tím více obchodů míjel. Většina nabízela zboží, které ho nezajímalo, dokud se před ním neobjevil krámek s oblečením ze Severního Elaru. Hned k němu vyrazil.
Jakmile vešel, ocitl se ve světě barev. Tohle byl jeho svět.
„Copak si račte přát, mladý pane?“ Obtloustlý prodavač ve volné bleděmodré košili se k němu hned hrnul. Podle přízvuku byl ze stejného kraje jako zboží, a jako Alent.
„Ále, nějakou pěknou košilku.“ Alent mávl rukou ke dlouhému stojanu u stěny, na kterém hrály barvami různé košile z borohu.
Muž se rozzářil. „Výborně, výborně! Tak to pánovi něco pěkného vybereme.“ Chytil Alenta za rameno a táhl ho ke stojanu. „Pěkná košilka…Hmm, taková barva?“ Prodavač ukázal na několik kusů barevného oblečení na stojanu. Střihem přesně odpovídaly jeho staré košili, kterou prohrál v sázce před pár týdny. Jen byly o poznání barevnější.
„Taková barva je ideální, kolik za kus?“ Snažil se využít znalost snadno rozeznatelného severního přízvuku prodavače, který sám ovládal, ale už před lety při pobytu v plavecké akademii v Siris Alon se ho odnaučil používat.
Alent Přistoupil ke stojanu a vzal jednu košili do ruky. Byl to boroh, o tom nemohlo být sporu, žádná jiná látka nepůsobila na dotek jako jarní vánek.
„Pro vás dám slevu, mladý pane!“ Prodavač se zamyslel. „tři tisíce! A navíc zadarmo náramek, pravá kůže, exkluzivně pro mladého pána.“ Z poličky za sebou vytáhl široký kožený náramek s umně vyřezanou chobotnicí.
Alent neváhal, vytáhl z vaku tři niklové tabulky a podal je prodavači. Potom svlékl lněnou košili, kterou měl na sobě a oblékl si tu parádu, kterou si právě koupil. Nahoře červená, volně přecházející přes žlutou uprostřed až do modré dole. Na ruku si nasadil kožený náramek. Byl to šunt, na omak poznal, že není z pravé kůže. Ale dostal ho zadarmo, tak nemělo smysl si stěžovat. Navíc na košili slevu opravdu dostal, a ne malou. Možná ten přízvuk přeci jen pomohl. Nebo šlo ještě o něco jiného. Alent věnoval prodavači mírnou úklonu. „Všecko je to krásné, děkuji. Ať vám obchody kvetou!“ Opustil krámek a pokračoval k náměstí.
Na lidmi nacpaném náměstí se Alent proplétal ke Gaorově stánku. Byl lehčí o dalších tisíc niklů, ale měl nové černé kalhoty, tentokrát opravdu z kůže, i když určitě ne hovězí.
Jen ho sylvoran spatřil, rozlil se mu na tváři úsměv. „Vy jste opravdu přišel. Já jsem velmi potěšen!“ Gaor hned vzal do ruky plátěný pytlík. „Dneska mám úplně čerstvé! Já otevřel teprve před hodinou.“ Prohlédl si ho odshora dolů. „Vy máte nové oblečení, krásné! Taky mám pár takových kousků, ale já je nenosím moc často.“
„Tak to je opravdu skvělé, Gaore. Potřebuji dneska šneky na celý den.“ Alent počítal na prstech. „Dej mi jich šest.“
Gaor naskládal do pytlíku šest šneků, zavázal ho a položil na pult. „Tak to bude za sto osmdesát, pane.“
Alent mu hodil dvousetniklovou minci. „To je dobré, stejně ti určitě dlužím.“
„Já jsem vděčný, jste velice laskav, pane Alente.“ Gaor otáčel minci v ruce a z výrazu jeho tváře bylo patrné, že měl Alent pravdu, jen mu dlužil mnohem víc. Ale Gaor byl dobrosrdečný a Alenta měl rád, protože se kdysi dávno zastal proti partě chuligánů, kteří se nemohli smířit s tím, že na největším náměstí v Thairu má stánek sylvoran. A tak mu občas své zboží dal, i když Alent neměl na zaplacení.
Zbytek dne bezcílně bloumal městem. Navštívil několik obchodů, ale nic dalšího nekoupil. U kadeřníka se nechal oholit a ostříhat podle poslední městské módy.
Byl krásný podvečer, Alent dojídal posledního šneka a chystal se vyrazit směrem k hotelu. Jídlo zapil vynikajícím moštem zakoupeným ve stánku, který minul pár ulic zpátky. Rozhlédl se kolem sebe a došlo mu, kde je. Naproti němu stála velká hospoda, ve které prožil mnoho krásných večírků. To bylo jistě znamení. Musel zjistit, jestli si ho tam ještě pamatují. Zítřejší ráno, kdy se měl účastnit závodu bylo ještě daleko a pár piv ho ještě nikdy nerozhodilo. Navíc si včera večer alkohol úplně odřekl, což neměl ve zvyku. A navíc po té noci, kterou měl za sebou, a ještě ji pořádně nezapil.
Alent vrazil do dveří hospody a s úsměvem se hrnul rovnou k baru, odkud na něj ukazovalo a mávalo několik lidí, kteří ho poznali…
Vůz projížděl ulicemi, Alent vnímal jeho pohyb. Byla tma a on byl navštívit svůj oblíbený podnik. To bylo poslední, co si s jistotou pamatoval.
„Tak jsme tady, vystupujem!“ Dvě ruce ho hrubě popadly, stáhly z vozu a postrčily k nějaké budově. Snažil se zaostřit, ale všechno se mu motalo. Po chvilce přeci jen poznal ulici, ve které byl. Dveře hotelu. Výborně, někoho napadlo ho sem nechat odvézt.
Vrávoral ke dveřím a přidržoval se zábradlí. Z velké dálky slyšel klapot kopyt o dlažbu. Nahmatal kliku, otevřel dveře a opatrně se posunul dovnitř. Hned se zachytil recepčního pultu, aby neupadl, když se mu podlomila kolena. Podařilo se mu na moment zaostřit na osobu stojící za pultem. Byla to ona. Propichovala ho pohledem nebo to tak Alentovi aspoň připadalo. Byl rád, že ji vidí jen dvakrát. Sakra. Takhle ji do postele asi nedostane. Popravdě si nebyl jistý, jestli dostane do postele sebe.
„Chcete pomoct nahoru?“ Znělo to velmi chladně a vzdáleně. Nebo si to tak jen představoval? Většinu jeho pozornosti zaměstnával zrak a hlásil se i žaludek, který se chtěl zbavit všeho toho, co do něj za posledních pár hodin nalil.
„N-ne… zvládnu to… sám.“ Alent se odrazil od pultu největší silou, jakou dokázal posbírat a dovrávoral až ke schodům, kde se zachytil zábradlí. Měl dost zkušeností, aby věděl, že schody se nejlépe zvládají po čtyřech. Plazil se nahoru jak nejrychleji mohl. I přes svůj stav cítil její pohled v zádech.
V patře ho ten kolotoč přemohl a Alentův žaludek dosáhl svého. Jen přestal zvracet, rozchechtal se nad představou těch bohatých a vážených hostů, kterým právě před dveře vyklopil obsah svého žaludku. Zůstal chvíli sedět a prudce oddechoval, když se mu znovu roztočila hlava. Když si uvědomil, že jeho stav se nezlepšuje, pokračoval po čtyřech do svého patra. Doslova vpadl do dveří svého pokoje, nějak je za sebou dokázal zavřít a zhroutil se na zem. V jeho opilé mysli se objevil rozmazaný obraz. Byla to ona. Něco mu stékalo dolů po tvářích. Než stihl zjistit co, přemohla ho únava.
Někdo bušil na dveře. Alent sebou trnul. Ležel na podlaze. Bolelo ho celé tělo, hlava naprosto nesnesitelně. Co s ním sakra bylo?
Dveře se otevřely a objevil se v nich hospodský. „Venku vás čeká… ale ne, co se vám stalo?“ Udělal krok k Alentovi.
„Hmm?“ Alent se snažil posadit. Zatočila se mu hlava a na moment nic neviděl. Aha, včera pil. Tím se dala vysvětlit ta příšerná bolest hlavy. A spal na zemi, proto ho bolelo i všechno ostatní. Otočil se na hospodského a mávnul na něj.
Hospodský mu pomohl vstát a taktně nechal jeho stav bez komentáře.
„Běžte… mi nalít… nalejte mi panáka a nechte ho na recepci.“ Gestem ruky ho poslal pryč a posadil se na postel. Sakra. Přitiskl si dlaně na spánky a vzpomínal, co se dělo v noci. Detaily mu unikaly, ale ze zkušenosti bylo snadné vyvodit, že se ožral a udělal ostudu. A dneska byl ten závod. Závod, který ho měl dostat na Mistrovství. No, načasování nemohlo být horší, ale on byl zkušený, jak v pití, tak v plavaní. Nebylo to poprvé, co se před závodem takhle zřídil.
Schody na recepci scházel po jednom a díval se kam šlape. První úkol zvládl. Ve vstupní hale se nerozhlížel, nechtěl vědět kdo stojí za pultem recepce, zrovna se mu vybavilo, jak do hotelu v noci dorazil.
Ve dveřích hotelu stál hospodský se sklenicí v ruce. Alent ji beze slov přijal a rovnou ji do sebe otočil. Hřejivý pocit se mu rozlil po těle a do končetin se mu vrátila trocha síly. Byl čas vyrazit.
Nastoupil do kočáru, který čekal na ulici a sedl si naproti muži, který ho předevčírem do závodu zapsal. Ten si ho změřil pohledem a usmál se na něj. „Vidím, že jste ve formě. Jsem rád, že jste se řídil tím, co jsem vám řekl.“ Mladík se odmlčel a díval se z okna. Ten hloupý úsměv měl pořád na rtech.
Alentovy myšlenky se znovu vracely ke včerejší noci. Život mu dal další šanci, které se úspěšně zbavil. Ale copak neměl plné právo zapít ten děs, co zažil na cestě? Možná nemusel tolik… Tak dost! V duchu si vynadal za sebelítost, která se mu vkrádala do mysli. Jeho jméno bylo Alent, byl hvězda, a i v Thairu jeho jméno pořád ještě něco znamenalo. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Hlava už ho bolela o něco méně a svět se mu přestal točit. Bezpochyby blahodárný vliv čerstvé dávky alkoholu. Fajn, dostával se do formy. Nevěděl, jestli bude závodit hned, ale pokud ne, bude potřeba doplnit hladinku znovu.
Sám sobě slíbil, že to nevzdá. On ne, nevzdával se, nikdy. Zklidnil svou mysl a přehrával si v ní blízkou budoucnost. Vyhraje, náhle si tím byl jistý, věřil si. Než otevřel oči, rozhodl se, že jestli dnes sežene sponzora, přestane pít. Alespoň do konce svého působení na Mistrovství, to už nebylo zas tak dlouho, protože plavecký sprint byl vždycky na začátku.
Alent ladně vyskočil z kočáru vedle širokých schodů stoupajících do podlouhlé dřevěné budovy u břehu slepého ramene řeky. Po pravé straně se tyčila dlouhá tribuna o několika řadách sedadel. Ten chlap nelhal, byl to velký závod. Kam až dohlédl, tribuna se zdála být zaplněna do posledního místa. Za připravenými drahami pod tribunou sedělo mnoho lidí na podlouhlých člunech přímo na vodě. Vše bylo připraveno. Alent natáhl chladný ranní vzduch a s instinktem šelmy si celou scénu prohlédl ještě jednou. Tohle byl jeho svět, jeho loviště.
Mladík, který ho doprovázel kočárem k němu přistoupil a ukázal dovnitř do budovy. „Máte šatnu jen pro sebe. Běžte dovnitř a doprava. Zařídil jsem, abyste nemusel plavat kvalifikaci, jdete rovnou do finále. Máte dvě hodiny. Hodně štěstí.“ Znovu nasadil ten otřesný úsměv a odešel směrem k tribuně a nechal ho stát na místě. Alent zvedl hlavu a pohlédl k cíli závodu. Někteří lidé na tribuně ho poznali a ukazovali na něj. Museli to být skuteční odborníci nebo byli z venkova. Ve městě Alent už dva roky nezávodil. Krátce jim zamával a zmizel v dřevěné budově.
Podle instrukcí našel šatnu. Byla to malá místnost s oknem s výhledem na startovní čáru závodiště, prostým dřevěným stolkem, židlí a lavicí. Na stolku byla lahev moštu a standartní lněné plavky, předepsané pro oficiální závody. Zavřel za sebou dveře a svalil se na židli. Naráz vyprázdnil celou lahev moštu. Přisunul si židli k oknu a díval se ven, kam právě ze šaten vyšli první závodníci. Bylo jich šest, tedy standartní počet. Jen ty největší závody a soutěž na Mistrovství měly deset drah.
Všichni závodníci byli mladí a s každým krokem se na nich vlnily vypracované svaly. Alent pozoroval, jak vstupují do vody a chystají se na start. Rozhodčí je ještě srovnal, aby měli stejnou startovní pozici. Někde vpravo zazněl gong a závodníci vyrazili. Alent viděl jen první polovinu tratě, ale zkušeným okem usoudil, že je snadno překoná svou zkušeností. Vyrazili moc rychle, dojdou jim síly. Nebo ještě lépe, unaví se už v prvním kole. Na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Vstal a začal se pomalu protahovat.
Kvalifikační kola skončila a Alent pocítil známé vzrušení z blížícího se startu, které přebilo narůstající bolest hlavy, pramenící z toho, že neměl po ruce alkohol, kterým by se znovu spravil. Oblékl si lněné plavky a opustil šatnu. U východu k řece, kousek od startu se potkal s ostatními pěti finalisty.
„Podívejte, hoši, jaká hvězda se tu mezi námi objevila! Kvalifikace ti nevoní, co?“ Jeden z mladíků se postavil pár centimetrů před něj. Alent na něj dýchl.
„To si děláte srandu, on je ožralej!“ Závodník od něj ucouvl, hlasitě se rozesmál a ostatní se k němu přidali. „Naše velká sportovní celebrita si asi myslí, že ji kolektivně necháme vyhrát. Proč by se jinak ožral před takovým závodem?“ Mladí závodníci se dál smáli a on je ignoroval. Byl zvyklý z venkovských závodů, že si na něj soupeři dovolovali. Věnoval jim vlídný úsměv a těšil se, až jim po závodě zamává s věncem pro vítěze okolo krku.
Posměch přerušil příchod rozhodčího, který si plaveckou mládež změřil přísným pohledem. „Závodíme podle pravidel, pánové. Každý má dráhu podle čísla kvalifikace. Alent, který je nasazený ve finále, má dráhu číslo šest.“ Rozhodčí varovně zvedl prst a zamával s ním plavcům před očima. „Nechci vidět žádné podvádění, tahání, ani kopání.“ Všichni mlčeli a přikyvovali. „Dobrá, pojďte na start.“
Alent vyrazil s ostatními po schodech do vody. Byla studená, ale na to byl z říčních závodů zvyklý. Voda se pohybovala líně díky uměle vytvořené přístavní zátoce. Závodilo se vždy proti proudu, i proto byly říční závody fyzicky extrémně náročné. Na venkově Alent závodil i v neupraveném říčním proudu. Několikrát byl jeden z mála, kdo takový závod vůbec dokončil.
Alent několika pomalými tempy doplaval až do své dráhy, která byla nejdál od břehu a čekal. Z tribun se ozýval šum stovek hlasů. To byla hudba pro jeho uši. Zavřel oči, soustředil se a přehrával si v hlavě své blížící se vítězství. Byl šampión. Přišla jeho chvíle. Otevřel oči a nasadil tvrdý výraz. Rozhodčí opouštěl startovní zónu. Tribuny ztichly. A potom…
Ozval se gong. Alent vystřelil jako šíp. Nevnímal nic, jen hukot vody. Jeho ruce i nohy se pohybovaly neuvěřitelnou rychlostí. Cítil se jako král.
V polovině trati se letmo podíval doprava na ostatní dráhy. Ke svému zděšení uviděl ve třech drahách pěnící se vodu před sebou. Sakra. Zrychlil, nejvíce jak dokázal, musel vyhrát. Křeč v pravé noze ignoroval, ale začínal mít mžitky před očima a mysl mu zalévalo zoufalství. Zuby nehty se snažil udržet tempo s ostatními, ale cítil, že jeho tělo unavené kocovinou a zanedbaným tréninkem, se už rychleji hýbat nedokáže. Nutil se pokračovat, až nakonec zvedl hlavu a jeho pravá ruka prošla cílem. Zastavil se, ztrácel vědomí. Po celém těle cítil oheň.
„Tady ho položte.“ Co se to dělo, někdo s ním hýbal. „Opatrně, sakra!“
Alent Otevřel oči. Nad sebou viděl rozmazaný obličej a za ním modrou oblohu.
„Je při vědomí. Postarejte se o něj a doneste mu něco na zahřátí.“
Obličej zmizel. Dvě silné ruce ho zvedly do sedu. Rozhlédl se okolo sebe. Seděl na schodech u vody, kousek od cíle. Stále neviděl ostře a v uších mu slabě hučelo. Netušil, jak závod dopadl. Pamatoval si jen, že nebyl první, a tak přidal. Co se dělo potom?
Pospíchal k němu nějaký břichatý chlapík a mával rukou. Rozostřeným zrakem ho poznal až když byl téměř u něj. Ture.
„Zdravím mladíku, to byl ale závod!“ Nehledě na své drahé oblečení se posadil na vlhké schody vedle něj. „Mohl jste se zmínit, že jste přihlášený do tohoto závodu, když jste byl u mě s tou truhličkou.“ Odkašlal si. „Třeba bych vám rovnou místo peněz nabídl něco jiného.“ Ture se přátelsky usmál.
„Hm?“ Zrak se Alentovi vyostřoval. „Jak to myslíte, pane?“
„No, jistě víte, mladý muži, že Mistrovství už je za dveřmi. Já sám jsem velký fanoušek všech možných sportovních disciplín a rád tohle odvětví podporuji různými způsoby. Jedním z nich je, že na každé Mistrovství posílám tým sportovců ve svých barvách. No… přiznám se, jde mi i o prestiž. Vzhledem k mému postavení se očekává, že budu někoho sponzorovat.“ Ture se rozhlédl se kolem. Nikdo jim nevěnoval pozornost. „Samo sebou už mám tým kompletní několik týdnů, ale chyběl mi plavecký sprint, který patří mezi mé méně oblíbené disciplíny, původně jsem v něm ani nikoho sponzorovat nechtěl. Ale i tak jsem se rozhodl dnes přijít podívat se na závod. Jen jsem vás viděl, hned mě napadlo, že to nemůže být náhoda.“ Ture se znovu rozhlédl a ve všem tom hluku kolem nich ztišil hlas, takže Alent se musel naklonit k němu, aby ho slyšel. „Ti ostatní se tady porvou o vítěze nebo druhého a třetího, ale já budu sponzorovat vás, Alente. Tedy pokud máte zájem.“
Alent mlčel a snažil se uspořádat své myšlenky. Vážně mu nabízel sponzorství? Moment, co to říkal o těch prvních místech… Jasně, kolikátý vlastně skončil?
Ture se usmál a položil Alentovi ruku na rameno. „Tak jaká, mladíku? Berete to nebo ne?“
Alent se na něj podíval. „Proč já?“
Ture se na moment zatvářil zmateně. „Říkal jsem vám, že je to jako odměna za tu truhličku. Navíc rád hraji podle vlastních pravidel, a taky si myslím, že si zasloužíte dostat od života ještě jednu šanci.“ Ture vstal a mávnul na muže, který stál kousek od nich a celou dobu je pozoroval.
Byl to sylvoran. Jeho holá hlava se na poledním slunci leskla. V jedné ruce nesl korbel, ze kterého se kouřilo a ve druhé nesl list papíru. Papír podal Turemu, korbel Alentovi.
Alent se napil se horkého čaje. Teplo se mu rozlilo po těle a on si uvědomil, že se doteď klepal zimou.
Ture proletěl papír očima a podal mu ho spolu s perem, namočeným do malé lahvičky inkoustu, kterou vylovil z kapsy.
Alent přiložil pero na papír. „Říkal jste podle vlastních pravidel? Co přesně… to znamená?“
Ture se rozesmál. „To znamená, mladíku, že rád dělám věci, kterým ostatní lidé nerozumí a baví mě sledovat jejich reakce na má rozhodnutí. Například dnes si budou myslet, že jsem se zbláznil, když jsem se z pozice jednoho z nejbohatších lidí ve městě rozhodl sponzorovat plavce, který skončil ve finále až poslední, a který nemá v Thairu zrovna nejlepší pověst, podle toho, co mi řekli někteří mí přátelé. Ale my dva víme, že mé rozhodnutí má jiné důvody, kterým oni nemohou rozumět, ale mně dávají perfektní smysl.“ Ture se vlídně usmál a spolu se svým sylvoranským asistentem odešel.
Alent nevěděl co si má o tom všem myslet. Pojede na Mistrovství, dokázal to. Nebo nedokázal? Byl poslední, nedokázal porazit nezkušené plavce, kteří za sebou už měli jeden závod. Vztekle zavrčel a s námahou se zvedl na nohy. Zatočila se mu hlava a nohy i ruce ho pálily. Při každém kroku zpět do šaten měl pocit, že upadne.
Budovu se šatnami Alent opustil zadním východem. Zavřel za sebou dveře a chystal se proplížit kolem plotu. Vzduch byl čistý. Nikým nepozorován se dostal pryč a zamířil do přístavní čtvrti. Procházel mezi skladišti, dokud nenarazil na malou hospodu, kterou kdysi několikrát navštívil.
Pojedl skromný oběd, na nic většího se necítil. Zalil ji jedním slabým pivem a loudal se městem zpátky k hotelu.
Na pozdrav recepčního Alent neodpověděl. Vyšel schody do svého pokoje a svalil se na postel. Přehrál si v hlavě události dnešního rána a dospěl k závěru, že to vůbec nebylo tak zlé. Jistě, nevyhrál, ale úkol splnil. Pojede na Mistrovství. To bylo hlavní. S touto myšlenkou usnul.
Jistě nespal více než pár hodin, když ho probudilo tiché zaklepání na dveře. Oknem dovnitř proudilo slabé světlo z pouličního osvětlení, které v nejbohatších čtvrtích před pár lety začali budovat.
Zvedl hlavu a snažil se v přítmí zaostřit na osobu, která vstoupila do jeho pokoje. Silueta byla menší postavy, s dlouhými vlasy. Hospodský to tentokrát být nemohl. Co by tady taky dělal?
„Omlouvám se, pane, že za vámi jdu takhle pozdě večer.“ Byla to ona. Alentovi se rozbušilo srdce tak, že ho cítil až v krku. Sakra. Co tady chtěla? Vkročila do pokoje, ale po cestě k němu zastavila. Světlo z ulice už ji osvítilo dost na to, aby jí Alent viděl do obličeje.
„Ehm… totiž jistě, pojďte dál, to je v pořádku. Posaďte se.“ Alent vstal a nabídl jí židli, která stála kousek od postele. Sám se posadil na postel a čekal. Ve chvíli ticha, než se posadila, snažil se Alent vymyslet jakýkoliv racionální důvod k její přítomnosti v jeho pokoji. Nic ho nenapadlo.
Dívka se posadila na kraj židle a urovnala si sukni. Jak tam seděla, vypadala jako dáma z vyšších kruhů. Rovná záda, ruce složené v klíně, nohy u sebe. Zvedla hlavu a pár vteřin se dívala na Alenta. „Víte, chtěla jsem s vámi mluvit.“ Hlas měla pevný, ani se nezachvěl. Alenta napadlo, že za ním přišla v pozdní hodinu právě proto, aby na ni moc neviděl, dodávalo jí to klid.
„No, přiznávám, že jsem překvapen vaší návštěvou, ale rád si poslechnu cokoliv mi potřebujete říci.“
„Viděla jsem váš závod a…“
No skvěle, přišla ho politovat a zeptat se, jestli nepotřebuje pomoct. I když, kdyby se chtěla z blízka podívat, jestli není zraněný, nebránil by se.
„Byla jsem překvapená, víte, po včerejšku, když jste přišel…“
Alenta polilo horko.
„Obdivuji, že jste vůbec závodil, ale—“
„Já… no… děkuji vám slečno. Víte, já – “
Přisunula si židli blíž k posteli a naklonila se k němu. Jemně mu položila ruku na rameno. Alent ztěžka polkl. Srdce mu bušilo jako o závod. „Slibte mi, že nebudete pít. Strýc mě chce poslat na Mistrovství, abych se starala o výpravu jeho jménem, a taky abych se podívala na Siris Alon. Nikdy jsem tam ještě nebyla. A já… chci vám opravdu přát vítězství, tak jako všem ostatním sportovcům, které strýc sponzoruje.“ Sundala mu ruku z ramene a odtáhla se od něj.
Alenta v mžiku opustilo vzrušení a nahradil ho šok. „S… strýc?“ Sakra, cože? „Moment, váš strýc?“
„Ano, můj strýc. Váš sponzor.“
„Ture je váš strýc?“ Už když se Alent slyšel ty slova říkat, připadal si hloupě. Co měl ale dělat? Překvapila ho.
„Doporučila jsem mu, ať vás podepíše, už před závodem, protože to, jak čestně jste se k němu zachoval, pro nás hodně znamená a on měl pocit, že vás odměnil málo. Tak si toho važte, přestaňte se opíjet a koukejte se sebou něco dělat! Protože takhle naši rodinu reprezentovat nemůžete.“ Varovně zvedla prst, před jeho obličej. „A já nechci litovat svého rozhodnutí.“ Vstala, narovnala si sukni a vyrazila ke dveřím.
„Počkejte! Já… děkuji vám, slečno.“
Otočila se v pootevřených dveřích. „Neděkujte, radši se zamyslete nad svým jednáním. Zítra ráno běžte za panem Turem, probere s vámi náležitosti cesty.“ Vyšla na chodbu a zavřela za sebou dveře.
Sakra. Nic už mu nedávalo smysl. Znovu si přehrál v hlavě právě skončený rozhovor. Přišla za ním, něžně se ho dotkla. Dotek ženy zažil mockrát, proč měl z toho tentokrát jiný pocit? Muselo to být tím, že špatně přečetl situaci. Protože ženská to byla pěkná, z dobré rodiny a nemohl popřít, že ho přitahovala. A on jí nejspíš taky, jinak by za ním nepřišla takhle v noci. Jen to sama možná ještě nevěděla, jinak by s tím rovnou něco udělala. Ale ty řeči. Neznala ho, takže nevěděla, že pití potřebuje. Přeci se na něj nebude nikdo zlobit, když si sem tam dá skleničku nebo dvě, ne? Jak o tom přemýšlel, dostal chuť se napít.
Zvedl se z postele, obul se a vyrazil z pokoje. Na chodbě se zastavil. Co když ho chytí a bude z toho malér? Ještě by mohla strýce přesvědčit, že za to nakonec opravdu nestojí a nikam by nejel.
Alent stál několik minut na místě a zhluboka dýchal. Cítil, jak ho nutkavá chuť na pití pomalu opouští. Vrátil se do pokoje a vlezl do postele. Vzpomněl si na své rozhodnutí, které učinil ráno v kočáře. Třeba by celé to dobrodružství přeci jen mohl zvládnout bez svého nejvěrnějšího přítele. Usmál se a nechal se unášet spánkem.
Ráno vstal Alent brzy a sešel dolů na recepci.
„Dobré ráno, pane.“ Za pultem byl zrzavý mladík, kterého tady Alent ještě neviděl.
Alent se na něj otočil a zdvořile mu pokynul hlavou. „Dobré ráno i vám.“ S úsměvem vyšel na ulici, zhluboka se nadechl svěžího ranního vzduchu a zamířil k Tureho domu. Byl krásný den, ač bylo pod mrakem, Alent se cítil spíš jako kdyby nad mraky létal. Všechno bylo v pořádku, byl na správné cestě.
„Pojďte dál.“ Komorník Taneli mu pokynul rukou a uvedl ho dovnitř. „Doprava, prosím, pan Ture za moment dorazí.“
Alent vešel do jediné místnosti v domě, kterou znal.
„Budete si přát občerstvení, pane?“
„Pokud donesete čaj a něco k jídlu, budu vám zavázán.“
Taneli se uctivě uklonil. „Hned vás obsloužím, pane. Zatím se prosím posaďte.“
Alent posadil se do stejného křesla jako minule. Přišlo mu, že čeká celou věčnost, nejspíš to bylo ale sotva pár minut. Na chodbě se ozvaly kroky. Rozbušilo se mu srdce.
Pan Ture energicky vkročil do místnosti a už ode dveří se na Alenta usmíval. „Dobré ráno, mladíku!“ Ture se posadil od křesla naproti Alentovi – stejně jako minule. „Jsem rád, že jste přišel. Musíme probrat několik náležitostí, se kterými jsem již ostatní seznámil.“
„Děkuji za pozvání, pane.“ Alent se v křesle narovnal a snažil se tvářit profesionálně. Tenhle výraz měl dobře nacvičený, jelikož jej za svou kariéru použil nesčetněkrát.
„Nuže k věci,“ Ture si odkašlal. „Je tu několik náležitostí, které se týkají vaší reprezentace mojí značky. Značky domu Ture.“
„Poslouchám…“
„V Siris Alon vlastníme pěkný hotel, ležící nedaleko sportovní čtvrti a jejích areálů, kde se Mistrovství koná. Budete v něm bydlet s ostatními sportovci, které sponzoruji.“ Ture se odmlčel.
Alent seděl v křesle, rychle klepal prsty o opěradla a mlčel.
Když nedostal od Alenta odpověď, Ture pokračoval. „Na místě se o vás bude starat několik mých lidí. Budou vašimi průvodci městem i jednotlivými závody. Budou se starat o váš program, především tréninkový. A pokud vás uznají za vhodného kandidáta, postarají se o vás v rámci akcí reprezentujících náš dům.“
„To zní velmi dobře, pane.“ Usadil se v křesle pohodlněji, nebylo mu příjemné být stále narovnaný. Navíc měl pocit, že Turemu jeho jeho profesionální póza stejně neimponuje.
„Speciálně vás, mladíku, musím upozornit ještě na jednu věc.“ Ture svraštil obočí. „A to z důvodu, že jste reprezentantem Tureho společnosti a našeho dobrého jména. Je nutné, abyste se po celou dobu, včetně cesty do Siris Alon, podle tohoto statutu choval. Pokud se opijete a někdo se to dozví, máte velký problém.“ Na moment se odmlčel a nechal svá slova působit. „Doufám, Alente, že si rozumíme. Očekávám od vás maximum, váš nejlepší výkon. A nemyslím jen ten sportovní. Snažte se, prosím, moje očekávání naplnit, ať z toho nakonec máme radost všichni. Já, Elyn i vy.“ Ture se zvedl z křesla a zamířil na chodbu. „Taneli vám donese občerstvení. Zůstaňte, jak dlouho chcete, jako doma. Přeji vám hezký den.“ Ve dveřích se zastavil a otočil se k němu. „Kočár vás vyzvedne zítra ráno u hotelu. Za městem se přidáte ke karavaně s ostatními reprezentanty a doprovodem a pojedete do Siris Alon. Pokud potřebujete cokoliv vyřídit ve městě, udělejte to dnes.“ Odešel a nechal ho samotného v přijímací místnosti.
Alenta čekala několikadenní cesta na západ. Potom kdoví jak dlouho v Siris Alon. Nesměl pít, nejspíš celou dobu. Sakra. Tolik času bez pití si nedokázal představit, bez ohledu na to, že se tak včera rozhodl. Od té doby, co mu alkohol neustále zachraňoval život, nerozloučil se s ním úplně na víc než pár dní. Rozhodl se, že si dnes zajde na pár posledních skleniček, aby ten čas byl co nejkratší. Možná nakonec plavecké závody budou hned na začátku a pak už každému bude jedno, co dělá. Mohl by nakonec výpravu opustit a v Siris Alon zůstat. Vzpomněl si na Tureho neteř. Elyn. Musel by ji opustit, kdyby se rozhodl zůstat. Proč mu na tom záleželo? Sám sobě potichu vynadal, v Siris Alon bylo takových holek přeci spousta. Ona mu navíc promlouvala do duše, místo toho, aby s ním skočila do postele. To neměl zapotřebí. Ať se mu líbila nebo ne. V Siris Alon by mu mohlo být dobře, zvlášť pokud by dostal za Mistrovství nějaké peníze. A v Thairu už ho stejně nic nedrželo.
Do místnosti vešel Taneli. Na podnosu nesl talíř se sladkým pečivem a šálkem čaje. „Vaše občerstvení, pane.“ Komorník se uklonil. „Pan Ture mě informoval, že vás tu mám zanechat, jak dlouho budete chtít. Až se rozhodnete nás opustit, dveře jsou odemčené.“
Alent se po snídani přesunul do centra města. Postupně se rozloučil s Gaorem, který mu dal zdarma tři masové šneky, a Umbertem, se kterým vypil půl lahve jeho pálenky. Nakonec příjemně podnapilý zamířil za známými do hospody. Po cestě ho přepadaly myšlenky na to, že by nemusel jezdit. Mohl by zůstat tady, bavit se s přáteli a užívat si nejlepší roky života. Třeba by ho někdo ubytoval a možná i živil. Ale ne, takhle už to jednou bylo a život mu to k lepšímu rozhodně nezměnilo. Neměl jinou možnost, musel jet na Mistrovství a tenhle příjemný stav si na nějakou dobu odepřít.
Když do sebe obracel čtvrtou sklenici pálenky a smál se vtipu jednoho z lidí, se kterými pil, do hlavy se mu bez varování vkradla Elyn. Elyn, varující ho, že nesmí pít, Elyn, která jeho životní styl odsuzovala. Sakra. K překvapení všech pátou sklenici odmítl. Věděl, jak by to dopadlo. Rozloučil se se zklamanou společností podnapilých měšťanů, z nichž by ho beztak většina nechala ležet v kanále a odešel.
Než došel k hotelu, byl skoro střízlivý. Na recepci nikdo nebyl. Vyšel po schodech nahoru a ve svém pokoji našel pověšenou šedivou uniformu se znakem Tureho společnosti a se vzkazem. Otevřel složený lístek a četl. Strýc ti posílá uniformu. Zítra si ji oblékni na cestu, prosím. Budu se těšit na tvoji společnost, Elyn.
Alent si lístek důkladně prohlédl. Na začátku poslední věty byla kaňka, jaká se tvoří, když se pero na papíře chvíli nehýbe. Strčil lístek do kapsy a s širokým úsměvem si vlezl do postele.

* * *
Venku se stmívalo. Alent věděl, že dnes už to nevydrží. Tři dny v kuse téměř neopustil svůj kočár. Byl pohodlný a měl v něm vše co nutně potřeboval, ale věděl, že další noc už v něm spát nezvládne. Nechtěl přespávat v hostincích podél cesty tak jako většina ostatních z jejich výpravy. Měl strach z vůně alkoholu, který ho neustále pronásledoval v myšlenkách i ve snech. Jídlo mu nosili přímo do kočáru. Ten měl ale brzy zastavit a on dnes poprvé po cestě do Siris Alon měl čelit tvrdé zkoušce. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Cítil, že zpomalují a odbočují z cesty. Zvenku slyšel bouchání dvířek ostatních kočárů, hlasy a smích.
Nakonec se otevřela i dvířka jeho kočáru. Stála tam ona – Elyn, neteř pana Tureho. Od začátku cesty byla jediná, která mu věnovala pozornost a každý večer ho krátce navštívila. Jejich rozhovory mu dodávaly sílu a odhodlání, alespoň na chvíli.
„Jdeš, Alente?“ Povzbudivě se na něj usmála a odstoupila ode dveří. Váhal. „No tak, včera jsi slíbil, že to zvládneš. A navíc nemůžeš spát zase v kočáru, dostala bych vyhubováno, že jsi do Siris Alon přijel celý bolavý!“
„No dobrá, už jdu.“ Zvedl se a opatrně po schůdcích vylezl z kočáru.
„Pomůžu ti. Uvidíš, že to půjde.“ Společně vykročili ke dveřím velké budovy s kamenným přízemím a dřevěným patrem.
Alent se zastavil ve dveřích. „Já… děkuji ti. Myslím, že to zvládnu.“ Provedl ji dveřmi a zamířil ke stolu co nejdál od výčepu. Posadil se a prohlédl si celou místnost. Čistá dřevěná podlaha byla u baru vyvýšená malým schodkem. Pódium stálo z jeho pohledu vpravo vedle schodiště vedoucího do patra. Dnes tady nehrála žádná muzika, takže bylo prázdné. Pod schodištěm se krčily dveře do lázní. Těšil se na koupel, i to byl jeden z důvodů, proč se odhodlal dnes vylézt z kočáru. Takhle špinavý nebyl snad od té doby, co odešel z doků v Antardu, kde jako sotva dospělý kdysi pracoval.
Elyn se posadila naproti němu a zakryla mu ve výhled na bar. „Co si dáš k jídlu?“
Tajemně se usmál. „No, vzhledem k tomu, že jsem se odhodlal vylézt na večeři ven z kočáru, a navíc s tak příjemnou dámskou společností…“ Ucítil, jak ho pod stolem kopla do nohy. „Dal bych si něco speciálního. Něco, co si člověk nedá každý den. Mořský ďas, to je ono!“
Elyn se nahlas rozesmála. „Mořský ďas? Ty máš opravdu vybraný vkus, koukám. No, nejsem si jistá, že ho tady budou nabízet, ale půjdu něco dobrého objednat a třeba budeme mít štěstí.“ Vstala a otočila se k baru. Než odešla, vrhla na něj přísný pohled. „Ty zůstaň sedět. Ani se nehni.“
Byla skvělá. Nechápal to, ale vnímal ji tak. Neskočila s ním hned do postele, což by u každé jiné viděl jako zásadní problém. Nic od něj nechtěla, dávala mu naději, že může být lépe. Byla jiná. Zcela v rozporu s jeho životní zkušeností. Měl pocit, že je jedinou osobou na světě, která nepředstírá zájem o něj, ale opravdu ho má.
„Je to objednané.“ Elyn se posadila zpět ke stolu a nápadně se dívala stranou.
„Mhm, a co je to druhé, co mi chceš říct?“
Zvedla ramena a s úsměvem si skousla spodní ret. „Objednala jsem ti koupel.“ Dala si nohu přes nohu a dodala, „myslím, že ji opravdu potřebuješ.“
Cítil, jak se mu nahrnula krev do tváří. Sakra. Od kdy se červená on před ní a ne naopak? „To máš asi pravdu. Ale copak ty ji nepotřebuješ?“
Naoko hněvivě mu zamávala prstem před očima. „Tak abys věděl, já jsem měla koupel každý den! Mezitím co ty ses ani kvůli koupeli neodhodlal vylézt –“ zarazila se. „Promiň, takhle jsem to nemyslela.“ No prosím, už byli červení oba.
„Já vím. To je v pořádku. Není tvůj problém, že mám strach. Navíc, díky tobě jsem se pokusil jej překonat.“
Nic neřekla, ale ještě více zčervenala. Alentovi se líbily její rozpaky. Ladily jí k vlasům. Alent si ji bez ostychu prohlížel a ona se dívala do krbu, ponořená do svých myšlenek. Z úvah je vytrhl chlap jako hora, který přišel k jejich stolu.
„Vážená dámo, vážený pane. Zde, prosím, pohleďte na krásného mořského ďasa, připraveného speciálně pro vás. Já sám, zdejší šéfkuchař, jsem ho pro vás připravil.“ Šéfkuchař odklopil ze stříbrného tácu poklop a tác položil doprostřed stolu. Uklonil se a odešel.
„No páni, tohle jsem ještě nikdy neviděla.“ Elyn si prohlížela rybu ze všech stran. „Vypadá to opravdu nádherně. Jen jsem myslela, že ta ryba je větší.“
„Je to jen kousek, Elyn. Opravdu malý kousek, celou by možná nesnědli ani všichni v téhle hospodě,“ rozesmál se Alent.
„Dobrá, dobrá, nemůžu za to, že jsem na rozdíl od tebe nevyrostla v přístavu!“ Už byla zase červená, i když tentokrát možná z jiného důvodu. Alentovi proběhl hlavou útržek vzpomínky na večer, kdy jedl mořského ďasa naposled. Hořce se usmál, zhluboka se nadechl a nechal vzpomínku odplout. Dnes to bylo jiné, neměl se čeho bát.
„Dáme se do toho?“ Zvedl nůž a kousek si ukrojil. Dva kusy ryby ležely na dušené zelenině a salátu. Vypadalo to náramně, skoro škoda jíst. Jenže právě k tomu účelu jídlo sloužilo a Alent si ho uměl užít. Zakousl se do měkkého masa. Ryba byla úžasná, zdejší kuchař by se neztratil ani na spoustě perverzních večírků, kde Alent ochutnal i větší speciality. Málokterá se ale vyrovnala tomu, co právě padalo do jeho žaludku.
Alent dojedl a položil příbor na talíř. „Tak jak ti chutnalo, vážená dámo?“
„Chutnalo, vážený pane. Doteď jsem netušila, že mám vlastně ryby ráda!“ Elyn se posadila pohodlněji.
„Půjdu asi do koupele.“ Alent se protáhl. „Nepřidáš se?“ Zvedl se a podal jí ruku.
Obrátila oči v sloup. „Tebe nepřestane bavit mě provokovat, co?“
„Rozhodně ně.“ Sladce se usmál. Jistě, že nechtěla, aby přestal. Co mohl dělat? Zkrátka to se ženami uměl.
„Mám na tebe počkat?“
„Byla bys velice milostiva.“ Zamyslel se. „V kočáře mám svoje oblečení. Nechceš mi ho donést do lázně? Chtěl bych si aspoň na chvíli obléct něco, co mám rád.“
Ušklíbla se. „Už jsem ti řekla, že se k tobě v lázni nepřidám, Alente.“
„Ach, to mi vůbec nedošlo. Promiň, takhle jsem to nemyslel.“ Rozesmál se. „Šlo mi opravdu jen o moje oblečení. Doneseš ho?“
„Nelíbí se ti snad tvoje krásná uniforma reprezentanta značky v barvě roky usazeného prachu?“ Elyn se začala nahlas smát vlastnímu vtipu, až se po nich několik lidí od vedlejších stolů ohlédlo.
Alent se pokusil gestem ji umlčet. „Prosím, Elyn.“
„Jistě, donesu ti oblečení.“ Přestala se smát a bodla ho prstem do hrudi. „Jestli je to ale nějaká tvoje hra, tak si mě nepřej.“
Znovu se sladce usmál a odešel do lázně.
Líbilo se mu, jak to na něj Elyn hraje. Zatím, co se kolem něj zvedala pára z horké vody, přemítal, jestli Elyn ví, že mu došlo, že se jí líbí. Podle informací, které o ní měl, nebyla s muži zrovna zkušená, na druhou stranu ale byla chytrá a vtipná. Teda až na vtipy, kterým se kromě ní nikdo nesmál. Ať to bylo jakkoliv, nemohl s tím stejně nic dělat. Elyn nebyla pro něj. On byl ožrala, kterému jen sem tam osud rozdal slušné karty. Ona byla Ture. Mohl ji tak maximálně sbalit, což by jistě nebyl problém, chvíli si s ní užít a nechat ji odejít. A u toho riskovat, že se na to přijde. Už tak si o něm šuškali kde co. Skoro nikdo z celé výpravy nechápal, proč ho Ture vůbec sponzoruje. Kdyby zjistili, že si užívá s Elyn, vyhodili by ho nebo možná rovnou zakopali někde u cesty. Ne, Elyn nebyla pro něj. Až Mistrovství skončí, rozloučí se s ní a zmizí jí ze života.
„Tady máš to oblečení. Přijď potom ven, venku jsou krásně vidět hvězdy, chtěla bych se projít.“ Elyn natáhla ruku a položila hromádku Alentova oblečení vedle vany. Zoufale se snažila na něj nepodívat.
Alent se rozesmál. „Neboj, všechno důležité je pod vodou. A ten zbytek jsi už stejně viděla.“ Posunul se blíž ke kraji vany. „Hned se obléknu a přijdu.“
Elyn riskla letmý pohled k vaně, přikývla a odešla po schodech zpátky do hostince.
„Začíná mi být zima, nevrátíme se?“ Elyn se na Alenta otočila a lehce se zatřásla. Byli nedaleko hostince a procházeli se po orosené trávě pod noční oblohou.
„Můžeme, Elyn. Jak si přeješ.“ Usmál se na ni, i když to nejspíš neviděla. Byla tma jako v pytli a světla z hostince je osvětlovala jen zezadu.
„Děkuji, Alente. Víš, jsem ráda, že se snažíš… vyhrát. Teda, chci říct, nepít a tak…“ Zamotala se do toho. Alent odolával náhlé a silné potřebě ji obejmout kolem ramen. Už zvedl ruku, pak se ale silně kousl do rtu a zase spustil. Elyn si ničeho nevšimla. Sakra, bylo to složitější v praxi, než když o tom přemýšlel v horké koupeli.
„Já nevím, co se to teď se mnou děje. A kolem mě. Jde to všechno najednou nějak rychle. Ještě před pár dny jsem ani neměl jet na Mistrovství, byl jsem vlastně na pokraji kolapsu. Pak mě málem zabili, když jsem utíkal s tou truhličkou… a teď mi tvůj strýc dělá sponzora. Je toho na mě asi moc.“ Chvilku potichu stáli a dívali se do tmy. „Tak pojďme, ať nám tady nezmrzneš.“
Zpátky do hostince šli zahloubaní ve svých myšlenkách. Na schodech do patra se rozloučili a každý se zavřel ve svém pokoji.
Alent ležel na posteli, ponořen v nostalgických vzpomínkách a zoufale bojoval s nutkáním vyrazit dolů na bar a dát si alespoň pivo. Obracel se na posteli a začal se potit. Třásly se mu ruce. Vstal, otevřel okno a rychle vdechoval čerstvý noční vzduch. Zavřel oči. Sakra. Přešel ke dveřím, potichu je otevřel a vyšel na ztemnělou chodbu, kam doléhal ruch z hostince pod ním. Uprostřed se zastavil a snažil se bojovat sám se sebou. Jenže, už bylo pozdě, věděl to v momentě, kdy opustil svůj pokoj. Doplížil se ke schodům. Prohlédl celou dolní místnost hostince a každého z hostů, na které odsud viděl. Nikdo z nich neoblékal Tureho uniformu. Sešel po schodech a svižně vyrazil k baru. Nenáviděl se za to, ale neměl na výběr. Dnes zkrátka nebyl jeho den.
„Dejte mi celou lahev nějaké levnější pálenky, prosím.“ Vylovil z kapes asi devadesát niklů.
„Dejte si něco lepšího, když to nemusíte platit, ne?“ Hostinský se opřel o pult.
„Obávám se, že tuhle lahev zaplatím ze svého. Byl bych rád, kdyby se o tom nikdo nedozvěděl.“ Alent dal všechny své peníze na pult. Hostinský na něj mrknul.
„Rozumím, pane. Tady to máte.“ Vytáhl zpod pultu lahev čiré tekutiny.
„Díky.“ Alent se otočil, ještě jednou zkontroloval celý prostor hospody a vyšel na dvůr.
Venku bylo ticho. Nikde nikdo, výborně. Proběhl dvorem a vyšel vraty ven do noci. Celý se třásl, ale přinutil se jít ještě několik minut. Když byl od hospody několik stovek metrů a měl jistotu, že je sám, posadil na kámen vedle cesty. Třesoucí se rukou odzátkoval lahev a napil se. Alkohol ho pálil v hrdle, ale ruce se mu přestaly třást a lépe se mu dýchalo. Podíval se nahoru na hvězdy. Proč musel tohle dělat? Nemohl to prostě vydržet?
Tak jako mnohokrát v jeho životě, i teď trval příjemný pocit jen krátce. Seděl na kameni, nevěděl, co má dělat. Dnes večer přišla jeho zkouška. Věřil, že když dnes vydrží, dokáže sám sobě, že může zůstat střízlivý. A nejen sobě. Elyn, on ji zradil. Její důvěru, Tureho důvěru. Dal jim všem za pravdu, když říkali, že je ožrala, co už nic nedokáže. Sakra. Proč musel dopadnout vždycky stejně? Život nebyl fér, aspoň pro něj ne.
Pil dál. Alkohol mu rychle stoupal do hlavy a postupně odnášel chmury. V polovině lahve přestal. Příležitost jako je tahle se nemusí naskytnout každý den, rozhodl se nechat si půl lahve do zásoby. Když si dá každý den jen trošku, zvládne se a zároveň mu nebude zle. Takhle to přeci fungovalo, ne? Tedy aspoň lidem ve vyšší společnosti.
Vrátil se ke svému kočáru a potichu vlezl dovnitř. Lahev bezpečně schoval do uzamykatelné přihrádky na zavazadla a klíč zavřel do přihrádky naproti. Přepadla ho opilecká únava. Položil se v kočáře, a tak jako každou noc předtím, se v něm rozhodl přenocovat. Ležel, usínal a v jeho alkoholem zmatené hlavě probíhal boj dvou jeho osobností. Věděl, že vyhrát musí ta, která si nedovolí víc, než dopít láhev pálenky a smířit se s osudem. Ta, jejíž život považoval za těžší a zdaleka méně atraktivní. Sakra.
Zbytek cesty probíhal monotónně. Alent pravidelně večeřel s Elyn, někdy se viděli i při kratší zastávce přes den. Po večeři se šli projít a povídali si o ostatních sportovcích z týmu, se kterými doposud promluvil jen pár slov. Došlo i na organizaci celého Mistrovství, o které Elyn věděla mnohem více než Alent. A jednou se jí ptal na jejího strýce a jeho obchody.
Poslední večer mluvili o sobě nebo spíš Alent se ptal na její minulost. Dozvěděl se o její práci v hotelu, který ji strýc nechal řídit, když prokázala vůdčí talent. Také o její zálibě ve sledování všech sportovních závodů v okolí i o tom, jak zemřeli její rodiče. Při této vzpomínce se z ní slova soukala po troškách a vypadala skoro jako kdyby ani nevnímala, že Alent stojí vedle ní. Alent ji jemně objal a ona mu pod rukama změkla. Byl to jen krátký okamžik. Jakmile se vrátila ze vzpomínek, pustil ji. Když o tom později v noci v posteli přemýšlel, naplnil ho pokoj. Udělal to správně. Než usnul, dopil poslední doušky laciné pálenky a vychutnával si hřejivý pocit, kterým ho obdarovala. Za těch několik dní se smířil s tím, že je mu zapovězené se pořádně ožrat a ke své spokojenosti zjistil, že zvládne přežít s aspoň douškem nebo dvěma každý den. Snad by tohle praktikovat i na místě, pokud sežene nějakou lahvinku.

* * *
Alent vystoupil z kočáru. V plátěné tašce měl zabalených několik kusů oblečení a další drobnosti, které dostal od pana Tureho. Po týdnu cesty stál před hotelem na okraji Siris Alon. Před lety ve městě bydlel, když byl členem plavecké akademie, ale na tohle místo si nevzpomínal. Nebylo divu, Siris Alon nebylo o moc menší než Thair. A taky tahle poklidná čtvrť nebyla ničím zajímavá na rozdíl od mnoha památek a jiných skvostů, kterými se jiné částí Siris Alon pyšnily.
„Všichni sem! Každý dostane klíč od svého pokoje. Odneste si do nich své věci. Za tři hodiny bude tma. Nejpozději hodinu po setmění máte povinnost být ve svém pokoji. Asi kilometr severním směrem je areál, ve kterém se to pro vás vše odehraje. Doporučuji se tam jít podívat dnes, od zítra bude uzavřen pro finální přípravy Mistrovství.“ Rázná žena volající ze dveří hotelu se odmlčela, aby se podívala do listu papíru, který držela před sebou. „Zítra ráno některé z vás čeká první trénink. Bude vedený vašimi osobními trenéry od pana Tureho, zbytek vám sdělí oni osobně. Nějaké otázky?“ Žena si je všechny změřila přísným pohledem. Alentovi zalehly uši. „Výborně. Rozchod!“
Alent přišel k Elyn, která právě sundávala z kočáru obrovský kufr. „Znáš ji?“
Elyn se na něj otočila. „Ji?“ Ukázala směrem ke dveřím hotelu. „Neznám. Nejspíš správcová strýcova hotelu. Já tu nikdy nebyla, takže neznám nikoho.“ Omluvně se usmála a ukázala na kufr.
Několik vteřin mu trvalo, než pochopil. „Ach, samozřejmě, ukaž.“ Zvedl kufr a málem se mu podlomila kolena. „Co v tom sakra je?“
Elyn ho bodla prstem do ramene. „To je tajemství, mladý muži. Slečna může mít v kufru cokoliv si přeje. Muž se nemá co vyptávat.“
Zabručel a vykročil k hotelu.
„Vy jste Elyn?“ Přísná žena ji hledala v seznamu.
„A… ano. Elyn.“
„A on?“ Ukázala perem na Alenta.
„To je Alent.“
„Oba třetí patro. Vezměte si ty klíče a nestůjte mi tu ve dveřích!“ Hrubě vrazila dva klíče Elyn do ruky a znovu se obrátila k seznamu.
Třetí patro? Tenhle kufr ho do té doby nejspíš pohřbí. Alent zavřel oči a připomněl sám sobě, že to přeci dělá pro dámu. A taky trochu pro sebe. Věděl, že ho aspoň po očku sledují ostatní Tureho lidi, co zrovna stáli v hale nebo se do ní hrnuli zvenku. Nadhodil si kufr, jako kdyby nic nevážil a vystřelil po schodech.
Nahoru se sotva doplazil. Elyn se dívala na čísla na klíčích. „Jé, bydlíme hned vedle sebe.“
Slabě zabručel a složil se i s kufrem na podlahu.
Elyn se k němu otočila. „Promiň, zapomněla jsem.“ Podala mu ruku a pomohla mu na nohy. Odnesl jí kufr až do pokoje a sedl si na její postel.
„Hej, co to děláš?“ Přísně na něj ukázala prstem. „Nemůžeš bez dovolení do mé postele.“ Pak se rozesmála a sedla si vedle něj. Chvíli jen tak seděli.
„Půjdeš se se mnou podívat, jak to tam vypadá?“
„Půjdu. Sama jsem zvědavá. Navíc bych měla znát cestu, abych na vás všechny mohla dohlížet, jak mám za úkol.“ Zvedla bradu, aby svým slovům dodala vážnost. Vstala a otevřela kufr. „Teď ale musíš odejít, chci se převléknout.“
Alent vyskočil na nohy a šel ke dveřím. Pak se zarazil a otočil se. „Musím tady pořád nosit tu uniformu?“
Podívala se na něj. „Musíš. Tak jako všichni ostatní. Je to součástí kontraktu, který jste se strýcem uzavřeli. Takže ti přikazuji ji nosit. Máš dvě, takže výmluvu, že je špinavá, nepřijímám.“
„Myslel jsem si to…“ Vyšel na chodbu, zavřel za sebou, sebral ze země svoji tašku a odešel do svého pokoje. Svým způsobem ho uklidňovalo mít Elyn hned vedle sebe. Měl ji rád poblíž. Na druhou stranu mu to působilo starost, protože riskovat s lahví, když byla Elyn hned vedle… No ani na to nechtěl myslet.
Když s Elyn prošli branou do plaveckého areálu, Alentovi spadla brada. Širokou plochu obepínaly vysoké tribuny a krásná podlouhlá budova zázemí, která se už zdálky leskla novotou. Procházeli kolem dvou plaveckých bazénů uprostřed plochy, napuštěných podzemním kanálem z řeky. Jeden delší na vytrvalostní závody, druhý byl kratší pro sprinty, jeho disciplínu. Voda se v nich pohybovala jen líně s mírným vánkem, který foukal na otevřeném prostoru mezi bazény.
Na protější tribuně bylo uprostřed několik desítek velkých sedadel, asi pro významné hosty. Zemi pokrývaly velké leštěné tabule z bílého kamene. Zatímco Elyn zkoušela rukou teplotu vody, Alent se sehnul a po kameni přejel dlaní. Byl příjemně teplý, vyhřátý odpoledním sluncem a hladký jako zrcadlo. Jedna taková tabule musela stát nejmíň půlku jeho roční útraty v době, kdy měl ještě peníze.
„Ta voda je docela teplá, zkus to.“ Elyn na něj mávala rukou mokrou až po loket.
„Budu ti věřit, já nikdy do vody nesahám před závodem, nosí to smůlu.“
„To je teda zvláštní pověra.“ Pokrčila rameny a došla k němu. „Hele, támhle někdo jde.“
Do areálu postupně – velkou branou na druhé straně – vcházelo několik desítek lidí. Nejspíš spolu s nimi tady bude za pár dní stát před tisícovkami diváků a doufat, že si neutrhne ostudu.
„Myslíš, že se můžeme podívat dovnitř?“ Ukázala na budovu se zázemím.
„Řekl bych, že ano.“ Vykročil k nejbližšímu vstupu do dlouhé dvoupatrové budovy.
U dveří seděl na židli hlídač a kouřil dýmku. Vypadal naprosto obyčejně, Alent se ale musel pousmát. Hlídač, nejvíc obyčejná profese, kdoví jak placená, ale může si dovolit bafat dýmku. Podle vůně navíc celkem kvalitní tabák. Siris Alon byl opravdu jiný svět.
Alent k němu přistoupil a ukázal na dveře vedle hlídačovi židle. „Mohli bychom se jen rychle podívat dovnitř, vážený pane?“
„Vy jste závodník?“ Muž zvedl pravé obočí a fouknul na Alenta kouř z dýmky.
„Ano, prosím. Jsem závodník.“ Napřímil se a zvedl bradu.
„A tohle je váš doprovod?“ Ukázal na Elyn.
„Samozřejmě. Tak pustíte nás tam nebo ne?“
„Prosím, jen běžte. Dejte mi pak vědět, až budete odcházet, ať mám o vás přehled.“ Zamával jim před očima prstem a potáhl si z dýmky. Když kolem něj procházeli, prohlížel si Elyn způsobem, jaký se opravdu vůči dámě nehodil.
Alent otevřel dveře a společně vešli do dlouhé chodby obložené leštěným dřevem, která se táhla skrz celou budovu. Ze stropu místy visely malé lustry, svíčky v nich teď ale chyběly. Naproti stály schody do druhého patra, přes které byl natažen provaz. Vydali se tedy chodbou. Procházeli kolem desítek maličkých šaten vybavených vždy jednou lavicí, stolkem a židlí. Všechny měly okno s výhledem na atletický areál, vykukující za plotem. Některé místnosti byly větší a několik dveří bylo zavřených. Prošli až na konec budovy a vyšli zpět na stadion.
„Vrátíme se?“ Alent se zahleděl do vody bližšího z bazénů. „Už jsem tady z toho nervózní.“
„Tak pojď, už je stejně dost pozdě.“ Gestem ho popohnala před sebou kolem budovy zpět ke vchodu do areálu. Když procházely kolem hlídače, Alent na něj mávnul a hlídač jim pokynul dýmkou.
Druhý den ráno Alenta probudilo zaklepání na dveře. Vyskočil z postele a dvěma skoky byl u dveří. Otevřel je a uviděl Elyn.
„Dobré ráno, Alente.“ Rozespale se na něj usmála.
„Dobré ráno, Elyn. Děje se něco?“ Horečně přemýšlel, co ho dnes ráno čeká.
„Za chvíli si tě dole na recepci vyzvedne trenér.“ Pokynula mu hlavou a dodala, „hodně štěstí.“
„Děkuji. Obléknu se a půjdu.“ Vrátil se do pokoje, natáhl na sebe lehkou sportovní uniformu šedé barvy a sešel dolů.
Ve vstupní hale to bylo jako v úle. Výborně, jako vždycky přišel poslední. Zůstal stát na schodech a rozhlížel se. Z haly postupně odcházeli sportovci ve stejném oděvu jako měl Alent, většina provázena svými trenéry.
„Alente?“ Mířil k němu vysoký chlap, kterému se pod na míru ušitou uniformou rýsovaly mohutné svaly, a mával na něj.
„Hmm, to jsem já.“ Alent sešel posledních pár schodů a setkal se s ním. Natáhl ruku, svalnatec ji stiskl silou mlýnského kamene a třásl s ní jako o život.
„Rád tě poznávám.“ Konečně povolil sevření. „Já jsem Garus, tvůj trenér a za těch pár dní, které nám zbývají, tě připravím na start.“ Přátelsky ho plácl po zádech. Alent jeho úder sotva ustál. Garus? Alent vzpomínal, že se o nějakém Garusovi učil ve škole, byl to nějaký panovník v Jižním Elaru. Tenhle Garus ale na člena královské rodiny nevypadal. Asi měl jen rodiče patrioty. No, ať to bylo jakkoliv, Alent se musel soustředit, a to vyžadovalo stravu…
„Skvělé. Navrhuji začít snídaní.“ Udělal krok směrem k širokým dveřím na druhé straně recepce, které vedly do jídelny.
Trenér se hromově zasmál. „Snídaně? Tak to sis měl přivstat.“ Znovu se zasmál. „Musíme jít, jsme tu už poslední.“ Otočil se k východu z hotelu. „Pro začátek se trochu proběhneme. Tak pojď, musíme makat!“ Vyběhl ze dveří a pokračoval směrem ke sportovnímu areálu.
Dělal si legraci? Alent potichu zabručel a vyběhl za ním. Tempo bylo mírné, ale on už neběhal celou věčnost. Už po pár minutách v duchu vyzýval trenéra k zastavení. Když doběhli ke sportovnímu areálu a Alent čekal, že zastaví, trenér to vzal doprava a začal si zpívat. Alent cítil, že zpomaluje, a sotva popadal dech.
Trenér se za běhu otočil a pokračoval pozpátku. „No tak, makáme, Alente! Jsme teprve na začátku, tak přidej!“ Otočil se zpět a znovu si začal zpívat.
Sakra. Alent začínal litovat. Mohl teď sedět v hospodě v Thairu a užívat si. Místo toho se tady potácel za obrovskou horou svalů, které nejspíš nedojdou síly ani pokud poběží celý den. Zaťal zuby, soustředil na svůj dech a běžel dál, stejně mu nic jiného nezbývalo.
Trenér zpomalil, a nakonec zastavil po asi půlhodině, která Alentovi přišla mnohem delší. Zvedl ruku a počkal, až k němu Alent doběhne. Stál zpříma, dýchal pravidelně a nebyla na něm ani kapka potu. Alent k němu doklopýtal a když zastavil, podlomila se mu kolena. V kleče se marně snažil popadnout dech, místo toho se začal dávit.
„To bylo na zahřátí, teď si půjdeme zaplavat.“ Trenér ho vytáhl na nohy a ukázal na dřevěný plot po pravé straně. „Tohle je tréninkový areál. Tady budeme trávit většinu společného času.“ Otočil se k Alentovi zády a vyrazil k brance v plotě. Alent se ploužil za ním, a stále se snažil popadnout dech.
„Tak, svlíknout!“ Trenér zastavil u prvního z několika bazénů. Areál zel po ránu prázdnotou. „Mám s sebou oficiální plavky pro letošní Mistrovství, aby sis je vyzkoušel.“ Z malého vaku vytáhl balíček a otevřel ho. „Jsou lněné, vlastně skoro stejné jako vždycky.“ Hodil mu jedny plavky a sám se začal převlékat.
Alent s převlékáním nespěchal a dech se mu vracel. Pořád mu nebylo nejlíp. Do hlavy se mu znovu vkrádala myšlenka na skleničku nějaké dobré medicíny, která by mu pomohla se znovu postavit na nohy. Potřásl hlavou, která se mu mírně zamotala, ale myšlenku na alkohol zahnal zpátky odkud přišla. Podíval se na trenéra, a ten mu pokynul k bazénu.
Alent skočil do studené vody a hned mu bylo lépe. Tohle byl jeho svět. Možná ke štěstí potřeboval jen vodu, tu přeci vždycky miloval. Ale nebyla to celé hloupost? Nebylo to právě plavání, které jeho život přivedlo ke všem zážitkům skvělým zážitkům? Z úvahy ho vytrhla sprška vody, která ho pokropila, když jeho trenér s mocným šplouchnutím skočil do vody vedle něj.
Trenér Alentovi začal předvádět nějaká protahovací cvičení na záda, on po něm opakoval, ale myšlenky mu stále utíkaly k předchozí úvaze.
„Teď si dáme pár délek. Odpočinkové tempo.“
Alent trenéra slyšel, ale obsah jeho slov k němu nepronikal. Stál s pohledem upřeným do vody a znovu se nořil do svých úvah.
„Je tam někdo?“ Trenér na něj chrstl vodu. Alent prudce trhl hlavou, až se mu znovu roztočila, a rozhlížel se okolo sebe.
„Plaveme pár délek, odpočinkové tempo!“ Trenér na něj nečekal a vyrazil. Alent rozpohyboval své tělo, dohnal ho a plaval vedle něj.
Po nekonečných dvou hodinách různých plaveckých cvičení trenér skončil. „Dobrá, pro dnešek to stačilo. Další trénink je zítra ráno ve stejný čas.“ Alent se v tichosti oblékl a vyšoural se ven z areálu, který se mezitím slušně zaplnil jeho soupeři a jejich trenéry. Alent si všiml, že většina z nich si prohlíží ostatní a snaží se určit své šance. On je v tom rád nechal, soupeři ho nezajímali, aspoň ne teď. Věděl, jak na tom je a poměřovat se s ostatními by vedlo akorát zpátky k myšlenkám na pití.
Alent se omluvil z odpolední prohlídky města a zůstal ve svém pokoji. Ležel na zemi a celé tělo ho bolelo tak, že skoro nebyl schopen pohybu. Chuť na pití se mu vracela. Jistě by si pomohl, alespoň krátkodobě. Přinejmenším by pití zahnalo tu bolest a únavu, a taky ostatní pocity. Co tady vůbec dělal? Nepochyboval o tom, že ostatní Tureho sportovci absolvovali podobný trénink jako on a zvládali ho bez problémů. V hlavě mu kroužily vzpomínky na Mistrovství před pěti lety. Tehdy rok a půl usilovně pracoval, aby získal sponzora. Trénoval, závodil, vyhrával. Stal se známým v celém Thaironu a sponzoři si k němu našli cestu. Jenže pak se zranil, nemohl závodit a sponzoři ho opustili. Tehdy se rozhodl začít své slávy a známostí využívat jinak. Co ho to napadlo, že by teď, po pěti letech, mohl bez pořádné přípravy startovat? Jeho úvahy pozvolna směřovaly k Elyn. Měl strach, že zklame důvěru, kterou v něj skrz svého strýce vložila. Věděl, kolik peněz stojí startovné a jaké jsou všechny ostatní náklady. Sakra, potřeboval se napít a nesnášel se za to. Už se chystal zvednout z podlahy, když někdo zaklepal na dveře.
„Dále!“
„Jsi v pořádku, Alente?“ Ve dveřích se objevila Elyn.
Alent se pokusil rychle posadit. Celým tělem mu projela bolest, ale podařilo se mu zapřít o postel. „Jistě, jsem jen unavený po tréninku, nic víc.“
„Když jsme odcházeli s výpravou do města, ležel jsi tady na podlaze. Nejspíš až do teď. Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“ Elyn došla až k němu, a podala mu ruku. „Zvedni se, Alente. Půjdeme na večeři.“ Na večeři? Alent vykoukl z okna, za kterým se obloha pozvolna šeřila. Sakra, musel tady ležet celé odpoledne.
Přijal nabídnutou ruku a s její pomocí se postavil na nohy. Pokynul Elyn ke dveřím.
„Jsem tu s tebou, Alente. Víš, že mi můžeš věřit. Když budeš něco potřebovat, stačí říct.“ Usmála se na něj a vyšla na chodbu. „I když je to jen prosté zvednutí na nohy po těžkém dni.“
Společně sešli dolů kolem recepce až do hostince. Alent vynechal snídani i oběd, a když ucítil vůni linoucí se z kuchyně, uvědomil si, jak moc je hladový.
Na podlouhlých stolech u vchodu bylo připraveno několik druhů pokrmů i příloh. Většina Tureho delegace už byla v hostinci. Zase přišel jako poslední, no nejspíš na to měl talent.
Naložil si na talíř pečeného pstruha s brambory a odešel s ním k malému stolku v rohu. Elyn se k němu připojila s kouskem nadívaného divočáka ve sladké omáčce. Posadila se naproti němu.
„Dobrou chuť.“ Alent se pustil do svého pstruha. Oba podle své zaběhnuté tradice jedli v tichosti.
„Do večerky máme ještě trochu času. Nechceš jít na vzduch?“ Elyn odložila příbor na talíř a odsunula se od stolu.
„Můžeme. Tady se stejně nedá v klidu mluvit.“ Alent se zvedl a zasunul za sebou židli. Společně prošli kolem recepce ven na klidnou večerní ulici osvícenou několika lampami. V Siris Alon, které bylo centrem kultury a neoficiálním hlavním městem pokroku, bylo osvětlených ulic mnohem více než v Thairu.
Pomalá chůze pomáhala uvolnit rozbolavělé tělo, což Alentovi zlepšovalo náladu. Elyn mu nadšeně vyprávěla o odpolední prohlídce města a on si většinu míst, které popisovala, vybavoval a doplňoval její vyprávění o útržky svých vzpomínek. Téma jim zabralo celý čas procházky. Po návratu do hotelu se rozloučili na chodbě.
„Dobrou noc, Alente. Děkuji za příjemné povídání.“ Usmála se a vešla do svého pokoje.
„Dobrou, Elyn.“ Zavřel za ní a vykročil ke svému nocležišti.
Alent zamířil rovnou k posteli. Přesto, že celé odpoledne ležel, byl vyčerpaný. Položil se, zavřel oči a myslel na Elyn. Cítil se zvláštně, měl pocit jako kdyby se z něj za posledních pár dní stal jiný člověk. Dokázal se lépe ovládat, myslet na jedinou ženu, i když v Tureho výpravě byl ten výběr pravda slabý a věděl, že po Elyn kouká minimálně polovina ostatních mužů ve výpravě a možná i nějaké ženy. Možná opravdu od života dostal další šanci, a ještě z něj něco bude. S tím pocitem usnul.
Probudil se zpocený, všude kolem byla tma. Před očima viděl obrysy noční můry, která ho ještě před pár vteřinami trýznila. Nezvládne to, bylo už pro něj pozdě.
Zvedl se z postele, nazul si boty, oblékl si své staré šaty, Tureho uniformu nacpal do vaku a otevřel dveře na chodbu.
Podíval se na židli u schodů. Byla prázdná, po schodech ale někdo šel. Sakra.
Alent se vrátil do pokoje a přemýšlel. Jistě, okno. Měl pokoj ve třetím patře, ale kousek vedle okna byl okap. Zkontroloval počet mincí v kapse a vylezl na okenní parapet. Zhluboka se nadechl a spustil pravou nohu na římsu pod oknem. Otočil se a postavil se na římsu celou vahou. Rukama se přidržoval okenního parapetu. Pomalu se posouval doleva k okapu. O pár kroků dál už na okno, kterého se držel, nedosáhl. V duchu si vynadal za svůj špatný odhad. Zpátky ale jít nechtěl. Zhluboka se nadechl a pustil se parapetu. Obě ruce přitiskl ke zdi, zavřel oči a sunul se dál s obličejem přitisknutým na chladnou zeď. Levou rukou nahmatal rouru okapu. Pomalu se k ní posouval i zbytkem těla, ale v momentě, kdy byl už téměř u ní, mu podjela noha. S tichým vyjeknutím se oběma rukama pevně chytil roury. Ozvalo se ostré vrznutí. Pak bylo ticho. Rychle oddechoval, srdce měl až v krku. Chvíli zůstal na místě, přitisknutý ke kovové rouře a tep se mu zpomaloval. Pro jistotu s rourou zatřásl. Pevně držela. Objal ji rukama i nohama ze stran a pomalu se spustil dolů na zem. Usmál se a odešel do tmy.
Alent brzy našel co hledal, jen o pár ulic dál uviděl světlo linoucí se z úzkých oken sklepní hospody. Netušil kolik je hodin, ale muselo být víc než dvě, protože lampy v ulicích se o druhé hodině ranní zhasínaly a s výjimkou oné hospody Alenta obklopovala tma, narušená jen mdlým světlem hvězd.
Sešel po úzkých schodech do poloprázdného lokálu. Hospodský na něj kývnul a dál leštil sklenici, kterou držel.
„Zdravím hospodo. Nalejete mi panáka nějaké pálenky?“ Alent se posadil na barovou stoličku, která pod ním zavrzala.
„Co vás sem přivádí v tuhle hodinu? Normálně bych už zavřel, ale támhle ti,“ hospodský ukázal ke skupince mužů u jediného obsazeného stolu, „si pořád něco objednávají už od šesti večer a dělají tady lepší útratu než zbytek dnešních hostů dohromady.“
„Zlé sny, řekl bych.“ Alent položil na bar několik mincí, aby připomněl hospodskému, že si objednal pití.
„Hmm, dobrá. Může být vodka? Máme dobrou, zdejší.“ Hospodský se otočil pro lahev s čirou tekutinou, zpod pultu vytáhl malou sklenici a naplnil ji až po okraj.
Alentovi bylo jedno co bude pít, takže ho neurazilo, že hospodský nepočkal na jeho odpověď. Vzal sklenici a odešel s ní k malému kulatému stolku v rohu místnosti. Posadil se a rychle přejel hospodu očima. Skupinka lidí u jediného obsazeného stolu si ho vůbec nevšímala. Hospodský shrábnul jeho peníze a vrátil se k čištění sklenic. V malém krbu dohoříval oheň.
Alent se vrátil ke sklenici, jejíhož obsahu se zatím ani nedotkl. Pomalu ji zvedl a ucítil známou lihovou vůni. Zavřel oči a přiložil ji k ústům. Potom se ale zarazil. Opravdu tohle chtěl udělat? Část jeho já křičela, aby se už konečně napil, ale čím dál víc věděl, že to udělat nechce. Myslel na Elyn, znovu, jen tentokrát cítil jak mu myšlenka na ni a na to co prožil v posledních týdnech dává sílu. Ne, nemohl jít zpátky, teď nebo nikdy.
S vypětím všech sil položil sklenici zpátky na stůl. Vstal, kývl na hospodského a vyšel po schodech zpátky na noční ulici. Srdce mu bilo vzrušením a celé tělo mu vibrovalo. Dokázal to, poprvé v životě porazil sám sebe. Cítil se plný energie. Zhluboka nasál vlahý noční vzduch a pokračoval ulicí směrem ke středu města.
Bylo ještě šero. Alent se plížil podél zdi hotelu ke vchodu. Poslední hodiny noci strávil chůzí po náhodných ulicích Siris Alon. Oči se mu zavíraly, ale nemohl jít spát. Tušil, že dnešek bude náročný a vůbec se na to necítil, ale nezáleželo mu na tom. Vše přebíjel opojný pocit vítězství.
Nakoukl dveřmi do vstupní haly. Nesvítilo se v ní a na recepci ještě nikdo nebyl. Rychle vklouzl do své uniformy, oblečení nacpal do vaku a zasunul ho pod recepční pult. Vešel do hostince, kde několik zaměstnanců hotelu chystalo snídani. Nevšímal si jich a nabral si několik kusů čerstvého pečiva a malou láhev moštu. Posadil se ke stolu, kde včera večeřel s Elyn. Sakra. Co by jeho nočnímu výletu asi řekla? Bylo to hrubé porušení pravidel, kdyby se to někdo dozvěděl, tak by u Tureho skončil. Nedokázal odhadnout, jak by se zachovala Elyn. Byla důsledná, ale měla ho ráda.
Zakousl se do pečiva a přemýšlel, jestli jí přizná, že byl venku. Udělal přeci velký krok, možná by měla pochopení. No, mohl to nechat na později, stejně teď nebyl správný čas.
Dojídal poslední kus, když dovnitř vešlo několik členů Tureho delegace. Měl dojem, že jsou to nějací běžci, ale stejně dobře to mohl být kdokoliv jiný. Pokynul jim hlavou, jakmile si ho všimli. Pokud byli překvapeni jeho přítomností, nedali to na sobě znát. Zvedl se, dopil mošt a vyrazil zpátky do vstupní haly. Ze schodů zrovna scházel jeho trenér.
„Alente!“ Mávl na něj a zbytek schodů překonal elegantním skokem. „Dneska sis přivstal na snídani?“
„Přesně tak, trenére.“ Potlačil zívnutí a raději se díval jiným směrem.
„Počkej na mě venku před vchodem, jen si do něčeho kousnu a jdeme na to.“ Trenér zamířil do hostince.
„Počkám u dveří, pane.“ Alent se vyšoural kolem recepce ven na ulici, opřel se o zeď hotelu a bojoval s očima a silným nutkáním se položit na lavičku, která stála vedle něj a vypadala tak lákavě.
O chvíli později Alenta vysvobodil jeho trenér, který vyšel na ulici. „Tak jdeme na to, Alente. Poběž za mnou a žádné flákání jako včera!“ Na nic nečekal a svižně vyběhl tak, jako předešlého dne. Alent za ním klopýtal dobrých dvacet minut, popadal dech, a cítil, že dnes už to nezvládne. Padl na kolena, hlava se mu motala a jediné na co se dokázal soustředit, byla snídaně, kterou silou vůle držel v žaludku.
Trenér na něj čekal, a když viděl, že Alent zvedl hlavu, postavil ho na nohy a zase se rozběhl. Po zbytek tréninku se to opakovalo ještě několikrát. Když se ho trenér zeptal, co s ním je, jen neurčitě odsekl, že se mizerně vyspal. Alent byl rád, že se trenér nevyptával a prostě jen dál dělal svou práci. Alent se dokázal aspoň trochu sebrat a doklopýtal až k bazénu. Cestu moc nevnímal, ale tušil, že trenér se přeci jen smiloval a vybral kratší trasu k areálu.
Alent vlezl do bazénu a hned se cítil lépe. Vrátil se mu dech, dokázal plavat a precizně opakovat úkoly, které mu trenér dal. Čím déle ale trénink trval, tím víc se Alentovi vracela únava. Když trenér konečně zastavil, Alent se cítil podobně jako na začátku.
„Dobrá. Ukončíme to, Alente.“ Trenér vylezl z bazénu a setřásl ze sebe vodu. „Zítra ti přeji hodně štěstí. Pokud postoupíš z kvalifikace, uvidíme se před finále.“ Otočil se a vyběhl branou areálu.
Alent vylezl z bazénu a zůstal ležet na zemi. Celé tělo ho bolelo. Musel zavřít oči, protože ho stálo příliš mnoho energie je držet otevřené. Jeho vědomí se pomalu ztrácelo.
Alent slyšel hlasy, byly jistě alespoň dva a dohadovaly se spolu. Nerozuměl jim a netušil, zda je slyší pouze ve své hlavě. Potom ucítil, jak ho někdo lehce praštil do tváře. Vzápětí i z druhé strany. Vydal ze sebe slabé zabručení a otevřel oči.
„Žije! Pojď, pomůžeme mu na nohy.“ Muž – zřejmě ten, co ho praštil – ho popadl za paži. Z druhé strany ho chytil někdo další a společně ho zvedli na nohy. „Jsi v pořádku?“ Dívali se na něj a stále ho přidržovali.
„Hmm…“ Snažil se na ně zaostřit. „Ano, jen jsem odpočíval.“
Muži ho pustili a on zavrávoral. Zase ho rychle chytili, než stihl upadnout. „Chceš si sednout?“
„Ne, děkuji. Musím už jít.“ Počkal až ho pustí, neohrabaně se nasoukal do uniformy a šoural se ven z tréninkového centra. Celou cestu k hotelu se mu motala hlava a co chvíli musel zastavit.
Ve vstupní hale zamířil rovnou k recepci. „Včera jsem si tu nechal vak s oblečením, slečno.“ Opřel se rukou o pult a usmál se na recepční. Snažil se o svůj nejlepší úsměv, který při jednání s ženami používal často, ale bylo mu jasné, že se mu na tváři objevil spíš nějaký nehezký úšklebek.
„Myslíte tohle, pane?“ S výrazem jako kdyby zvedala něco hnijícího vytáhla zpod pultu jeho vak.
„Ano, děkuji vám.“ Natáhl se přes pult a rychle jí vak sebral. Otočil se a chystal se jít zpět do svého pokoje, nemohl se dočkat, až si lehne. Sotva ale udělal první krok ke schodišti, ozval se za ním strohý, a pro něj zcela odpudivý, hlas. S tichým zaúpěním se otočil.
„Vy jste Alent?“ Přímo za ním stála ta přísná žena pracující pro Tureho.
„Hmm?“
„Ptám se vás, jestli jste Alent!“ Žena brunátněla.
„Tak tedy ano… jsem Alent.“ Podvědomě před ní o krok ustoupil.
„V hostinci na vás čeká nějaký pořadatel. Tak se tam laskavě odeberte!“ Žena se k němu otočila zády a odpochodovala ke skupince sportovců, kteří právě vcházeli do hotelu.
Alent zmizel v hostinci v momentě, kdy k němu znovu dolehl její hlas, kterým se opřela do oněch chudáků, kteří zrovna přišli.
Alent se rozhlédl po hostinci. Dva stoly byly obsazeny vždy toutéž dvojicí osob. Jedna z nich měla tmavě modrý kabát s velkým znakem Sněmu na klopě a druhá byla z řad Tureho sportovců. U dalšího stolku v zadní části hostince seděla žena ve stejném modrém kabátu o samotě a mávala na něj. Alent se propletl mezi stoly až k ní.
„Vy jste Alent, je to tak?“ Žena mu podala ruku. Její stisk byl krátký a překvapivě silný.
„Ano, to jsem.“ Na její pokyn se posadil.
„Jmenuji se Mane, jsem zástupkyně organizátorů plavecké části letošního všesportovního Mistrovství zemí spojených Sněmem.“ Strojeně se usmála a z kožené brašny vytáhla nějaké lejstro. „Takže… ano, tady to máme. Alent. Za poslední rok jste nebyl registrován v žádném oficiálním závodě. Je vám tedy, předpokládám, jasné…“ Úkosem na něj pohlédla, „…že budete muset projít dvěma kvalifikačními koly.“
Alent zaúpěl. Jistě, čekal, že nebude moct nastoupit rovnou do finále. Tajně ale doufal, že by mohl přeskočit alespoň jedno kvalifikační kolo.
„Jste s tímto srozuměn, mladíku?“ Mane si položila lejstro před sebe na stůl.
Alent zabodl oči do lejstra a mdle odpověděl. „Asi ano.“
„Výborně, pak můžeme pokračovat.“ Mane znovu nahlédla do listu před sebou. „Zítra ráno vás čeká první kolo kvalifikace. Jste zařazen do třetího závodu. V areálu jste se podívat byl?“ Zvedla k němu oči.
„Mhm…“
„Výborně, takže víte, jak vypadají šatny. Všechny budou očíslované, najděte si tedy prosím tu s číslem třicet pět. To je také vaše startovní číslo.“ Mane se odmlčela a čekala na jeho slovní potvrzení.
„Dobrá.“ Dva závody. Naposledy se sotva dostal do cíle jediného závodu, sice proti proudu, ale taky s výrazně slabšími soupeři.
„Pokud postoupíte, šatna vám zůstane i na odpolední druhé kolo kvalifikace. Pokud ne, šatnu prosím opusťte co nejdříve po závodu.“ Úřednice se na něj znovu usmála. „Je vám vše jasné?“
„Ano, je mi vše jasné.“ Alent si nahlas povzdechl a vzal do ruky lejstro, které mu podávala.
„Tak tedy hodně štěstí, mladíku.“ Mane vstala od stolu a odešla. Alent ji po chvíli následoval a zamířil rovnou do svého pokoje.
Chvíli ležel na posteli a přemítal co se zbytkem posledního dne před nastávajícím debaklem. Dvě kola, dvakrát závod v totálním nasazení, s jeho mizernou kondicí, kterou si chtě nechtě musel přiznat. Cítil, jak ho přemáhá únava posbíraná za poslední hodiny. Nepřišel na nic lepšího, co by teď mohl dělat, a tak zavřel oči a nechal se uspat šuměním větru v koruně stromu za oknem.
„Alente!“
Otevřel oči. Ležel na posteli ve svém pokoji. Probudilo ho klepání na dveře a naléhavé volaní ženy, kterou v posledních dnech jen těžko dokázal dostat z hlavy.
„Elyn? Co tu děláš?“
„Mám o tebe starost, Alente. Zase jsi půl dne zavřený v pokoji.“ Nečekala na vyzvání a vstoupila do jeho pokoje. „Zase jsi celé odpoledne spal, že je to tak?“
„Já… byl jsem unavený.“ Podepřel se rukama a posadil se na posteli.
Elyn udělala krok k posteli, svraštila obočí a dívala se přímo na něj. Alent jí pohled oplatil a čekal.
„Dobrá… pojďme se projít, dokud je venku ještě trochu světla.“ Alent přikývl, Elyn mu podala ruku a zvedla ho z postele.
Společně sešli po schodech na recepci. U pultu stálo v hloučku několik lidí v Tureho uniformách. Alentovi neuniklo, že je pozorují a něco si mezi sebou šeptají. Jistě, to ho mohlo napadnout. Jestli ho do teď jen ignorovali, začnou si o něm povídat, že má něco s Tureho neteří. V podstatě mu na tom nezáleželo, ti lidé nebyli jeho přátelé ani známí, mohli si šuškat co chtěli. Konec konců možná s Tureho neteří opravdu mohl něco mít…
Chvíli šli mlčky, zabraní do vlastních myšlenek.
První přerušila ticho Elyn. „Co se s tebou děje, Alente?“ Zastavila se a pohlédla mu do očí.
„Jak to myslíš?“ Alent se pokusil nasadit zvědavý výraz.
„Dobře víš, jak to myslím. Jsi unavenější než ostatní, prospíš půl dne, proč –“
Alent zvedl ruku, aby ji přerušil. „Elyn, ti ostatní,“ ukázal rukou zpátky k hotelu, „jsou na tom trochu jinak než já.“
„Někteří nejsou o moc mladší než ty.“ Elyn se znovu dala do pohybu.
„Tak jsem to nemyslel.“ Měl by jí říct všechno? Komu, když ne jí. Zhluboka se nadechl. Dobrá, ven s tím. „Já… mám problémy. O některých z nich asi víš, o jiných možná ne.“ Koutkem oka se na ni podíval. Kousala se do rtu a neodvažovala se nic říct. Čekala, co z něj vypadne.
„Já…“ zhluboka se nadechl a snažil se zklidnit svůj tep, než z toho bude zase zpocený. Odhodlání všechno vyklopit ho opouštělo. Teď nebo nikdy. „Dobrá, řeknu ti všechno tak, jak to je.“
Elyn pořád mlčela. Šli vedle sebe a ona se dívala všude možně, jen ne na něj.
Rozhlédl se po okolí. O kousek dál byl malý park, na který narazil při svém nočním toulání. Vyrazil tím směrem. Elyn ho mlčky následovala.
„Dobrá, Elyn. Povím ti všechno, co se stalo od chvíle, kdy jsem odešel ze svého domova v Antardu. Možná ti to pomůže pochopit. Prosím tě jen o jednu věc, abys mě nepřerušovala, dokud neskončím.“
Elyn se na něj alespoň letmo podívala a přikývla.
„Tak tedy… Přijali mě do Akademie, byl jsem považován za velký talent. Ale když mi bylo čtrnáct, začaly mě víc zajímat holky, než zbraně a tvrdý trénink. Brzy jsem Akademii opustil, odešel jsem dřív, než přišlo rozhodnutí, jestli pokračovat na výcvik pro Elitu nebo nastoupit do armády. Jak jsem říkal, zbraně a boj už mě nezajímaly. Nevěděl jsem moc co se životem, ale táhla mě voda. V Antardu jsou velké říční doky, na sever i na jih se přepravuje všechno po řekách. Nastoupil jsem tam a…“ Alent se odmlčel, když došli k lavičce v parku. Nikdo jiný tu nebyl. Posadili se a Alent se díval na malou fontánu z bílého kamene uprostřed parku.
„Kde jsem to skončil?“
„Doky,“ zašeptala Elyn.
„Jistě, doky. Nastoupil jsem tam a pracoval s ostatními dělníky co nakládali a vykládali obchodní lodě a čluny. Spávali jsme všude možně, většinou někde mezi zbožím, každému to bylo jedno. Oni hodně pili, a aby mezi ně člověk zapadl, musel pít taky. A tak jsem pil, cokoliv, co teklo. Lahve kolovaly mezi dělníky a člověk se aspoň zahřál, když foukal vítr nebo pršelo. Postupně jsem se spřátelil s několika z nich, kteří mohli být podobně staří jako já. Práce nebyla nejhorší, byla monotónní a vyžadovala v podstatě jen fyzickou sílu a tu jsem měl z výcviku v Akademii. Peníze nebyly nic moc, ale bylo to stejně jedno, protože jako všichni ostatní chlapi bez rodin jsem ji propil nebo prosázel tak jako tak. Jenže pak…“ Alent se zahleděl na šeřící se oblohu a před očima mu probíhaly vzpomínky na události, které následovaly.
„Alente?“
Alent sebou trhnul, skoro zapomněl, že Elyn sedí vedle něj. Podíval se na ni, přimhouřil oči a snažil se vzpomenout si, kde skončil. Ano, jistě, teď mělo přijít to podstatné.
„To, na co jsme sázeli byly většinou nějaké nelegální pranice, zápasy… Ale taky závody. Plavecké závody. Přirozeně, dělníci pracující v docích a stejně tak posádky člunů a lodí, všichni uměli plavat. Plavalo se proti proudu, podle pravidel říčních závodů. Chodili jsme se dívat, sázeli na vítěze. Byl to jeden z mála způsobů, jak uniknout z reality nikdy nekončící dřiny a minimální naděje na lepší budoucnost. Závodit mohl kdokoliv a moji noví přátelé mě jednou přesvědčili, že to mám zkusit. Bylo to potom, co mě viděli skočit do vody a zachránit bednu nějakého drahého koření, která nám spadla do vody, protože jsme to ráno popili trochu víc, než bylo zdrávo.“ Alent se tiše uchechtl, když se mu vzpomínka odehrávala před očima. Nedokázal si vybavit, kdy naposledy si na tyhle okamžiky vzpomněl. Měl pocit, že to ani nebyl jeho život. „Přátelé, pokud se tak vůbec dali nazvat, mě přesvědčili. Přihlásil jsem se do závodu hned o pár dní později. Někteří moji soupeři tehdy patřili mezi časté účastníky závodů a nejmíň jeden z nich mi vyhrál slušné peníze, když jsem na něj dřív vsadil. Všichni jsme se chystali vlézt do vody v docích. Byla to taková voda, ze které člověk vylezl špinavější, než když do ní lezl. Na molu se braly sázky, pamatuji si, že na mě nevsadil nikdo, kromě jednoho z mých přátel, který na všechny volal, že z něj bude boháč až mu moje vítězství vyhraje peníze. Kurz na nováčky býval vysoký, z dobrého důvodu. Žádný nováček totiž ještě nevyhrál.“ Alent vzpomínal na mastné skvrny na vodě v docích. Dneska už by do takové vody nevlezl ani za nic.
„Neměl jsem žádné zkušenosti a když závod začal, vystřelil jsem dopředu, co mi síly stačily. Někde za polovinou mě už pálily svaly, myslel jsem si, že je po všem. Jenže pak jsem se ohlédl a zjistil, jak velký mám náskok. Zpomalil jsem a zvládl doplavat do cíle. Samozřejmě jsem vyhrál, i když nakonec docela těsně. Ten jediný, který na mě vsadil, vyhrál tolik, že skutečně z doků odešel. Já jsem závodil dál, několik měsíců, dokud jsem neporazil úplně všechny. Pak už to se mnou nikoho nebavilo a závodit mi zakázali. Tehdy mě ale oslovil jeden z obchodníků, který přihlížel poslednímu závodu, který jsem vyhrál o víc než třetinu trati. Prý, že zná někoho, komu by mě mohl představit. Ten člověk byl jeho synovec, který trénoval plavání v Siris Alon a do Antardu přijel na nějaké jednání. No… sešli jsme se a já jsem s ním pak odjel zpátky do Siris Alon. Později jsem zjistil, že mě to prý zachránilo od vyšetřování Inkvizicí a Tajnou policií. Nezdálo se jim, jak dobře plavu. Podezřívali mě, že mám nějaké nepřirozené schopnosti a můžu být členem Společenství, což bylo samozřejmě absurdní. Tehdy ale v Antardu Společenství dost řádilo a Tajná policie s Inkvizicí hledaly jeho členy všude.“ Alent pár vteřin mlčel a rovnal si v hlavě posloupnost dalších událostí.
„Siris Alon. Oproti Antardu je to úplně jiný svět, zvlášť pro někoho, kdo dělal dělníka v říčních docích. Tehdy čerstvě postavili Golnareho areál, bylo to něco neuvěřitelného. V životě jsem předtím neviděl bazén, nevěřil jsem vlastním očím. Mohl jsem v bazénech každý den trénovat, jak dlouho jsem chtěl. Nebo spíš jsem v nich musel trénovat, jak dlouho bylo nutné. Asi si teď už dokážeš představit, že ani tam nešlo všechno hladce. Už po pár týdnech jsem si na skvělé podmínky zvykl a přestal si jich vážit. Patřil jsem mezi nejlepší plavce, kteří tam trénovali, navíc jsem byl jeden z nejmladších. Brzy jsem se spřátelil s několika jinými sportovci, kteří patřili spíše do té skupiny problémových, většina z nich věděla, že je nečeká zářná sportovní kariéra. Ukázali mi město a všechno co nabízí. Trenéři samozřejmě vyžadovali disciplínu, konec konců cílem bylo dostat co nejvíce z nás na prestižní závody a pak na Mistrovství. V ubytovně nás ale nikdo příliš nehlídal a dostat se ven nebyl problém.“ Alent pokynul procházejícímu páru, a rozhodl se, že Elyn ušetří detailů všech svých eskapád v Siris Alon.
„Zkrátka, chodil jsem na večírky, seznamoval se se stále dalšími významnými lidmi čím dál pochybnější morálky. Sem tam jsem vyhrál závod a vždycky to oslavil. Trenéři museli vědět, co dělám po večerech, už jen proto, kolikrát jsem druhý den na tréninku bojoval s kocovinou. Trvalo to takhle víc než dva roky, během kterých šel sport pomalu stranou. Nakonec mě vyhodili, Mistrovství se blížilo a já jsem neměl sponzora, ani příliš velkou šanci nějakého získat, protože moje výkony už za moc nestály. Tehdy mě vyhazov šokoval. Vlastně ho možná poprvé plně přijímám až teď, když o něm mluvím. No, abych to zkrátil, jeden z trenérů, který mě měl aspoň trochu rád mi poradil, ať jdu do Thairu, že tam mě neznají a dají mi šanci, když jim ukážu, co umím.“ Alent vzpomínal na cestu do Thairu, v mnoha ohledech podobnou té, kterou absolvoval v opačném směru před pár dny. Kdyby tehdy tušil…
„Alente? Jestli nechceš pokračovat…“ Elyn se mu šeptem znovu připomněla.
Sakra, zase se ztratil ve vzpomínkách, ani nevěděl, jak dlouho už mlčí.
„Přijel jsem do Thairu, trénoval, seznamoval se, vyhrával nějaké závody. Potkal jsem pár významných lidí, dokonce jsem jednou viděl tvého strýce. Myslel jsem si, že už jsem na dobré cestě, skoro jsem nepil, na večírky jsem chodil maximálně jednou týdně. Přeci jen Thair není Siris Alon, pokušení bylo méně. Uplynulo pár let, blížilo se další Mistrovství, měl jsem sponzora a byl jsem ve formě. A pak… pak jsem se zranil, zlomil jsem si nohu. Sponzor mě opustil, závodit jsem nemohl. Vrátil jsem se k tomu, co mi šlo nejlíp. Chodil jsem na večírky, všichni mě pořád považovali za důležitou osobu a pořád jsem měl vliv. Po zranění jsem se vrátil k tréninku, ale moc mi to nešlo. Hodně jsem pil a za pár týdnů jsem trénovat přestal. Opakovalo se Siris Alon. Vyšší společnost jsem rychle přestal zajímat, tak odešel jsem na venkov. Po čase jsem už neměl dost peněz, abych se mohl jen válet po hospodách, tak jsem začal zase závodit. Venkovské závody vydělaly málo, ale stačilo to, zvlášť když jsem pokaždé vyhrál. Takhle jsem nakonec našel Helferta, který mě chtěl sponzorovat na tohle Mistrovství. Měl peníze a ani potuchu o tom, jak vypadá dobrý plavec. Proto jsem ho snadno přesvědčil, stejně jako sám sebe. Několik let jsem vyhrával závody, myslel jsem si, že jsem ve formě. Než jsem Helferta potkal, chtěl jsem se dokonce vrátit do Thairu. Jenže pak jsem udělal ostudu, Helfert ode mě dal ruce pryč a já jsem vyrazil s karavanou tvého strýce do Thairu. A to… je vlastně všechno.“ Alent se opřel o lavičku, zaklonil hlavu a dlouze vydechl. To byl jeho život. Ještě včera by ho možná viděl v jiném světle. Teď ho ale jeho vlastní vyprávění utvrdilo v odhodlání neopakovat stejné chyby znovu. Zítra ho čekal závod, ať to dopadne jakkoliv, potom už nebude následovat to co vždycky předtím. Už nikdy.
Elyn se po chvíli ticha otočila k němu. „Děkuji, Alente.“ Posunula se blíž a položila mu ruku na rameno. „Přeji si, aby měl tvůj příběh šťastný konec. A… rozumím ti teď mnohem lépe.“
„V noci jsem byl venku, šel jsem do hospody.“ Alenta šokovala jeho vlastní slova. Sakra, co to do něj vjelo?
Elyn zvedla hlavu a odtáhla se od něj. „Cože?“
„Já…“ No, co si nadrobil, to si teď bude muset uklidit. „Nevěděl jsem, jestli ti to mám říct, ale nech mě to prosím vysvětlit.“
„Alente…“
„Šel jsem do hospody a nevypil jsem ani kapku, přestal jsem s pitím. Vyhrál jsem!“ Alent ze sebe vysypal vysvětlení rychleji, než Elyn stihla říct cokoliv dalšího.
„Přestal jsi s pitím? Já… no to je dobře.“
„Vím, že sem porušil pravidla. Pokud mě chceš potrestat, přijmu to. Ale ať uděláš cokoliv, stálo mi to za to.“
Elyn se mu podívala do očí. „Nepotrestám tě, ani tě nenahlásím. To, co jsi udělal bylo špatně, ale po tomhle vyprávění jsem za tebe šťastná. Ale teď v tom musíš vydržet, ať to zítra dopadne jakkoliv.“
„Ano, já vím. Zítra a další týdny, měsíce a roky. Nevím, jestli to zvládnu, ale chci to dokázat. Když nikomu jinému, tak sám sobě.“ A tobě, dodal v duchu. Zoufale toužil ji obejmout a políbit. Cítil v jejím pohledu něhu a starost, kterou mu nikdo neprojevil od dětství.
„Věřím ti,“ zašeptala, přisunula se k němu blíž a objala ho. Pevně, ale krátce. Příliš krátce.
„Děkuji, Elyn.“ Na víc se nezmohl. Možná měl mít víc odvahy, ale nechtěl ji ztratit, ne teď, když jí všechno řekl a ona ho za to nesoudila. Nikoho jiného neměl.
Elyn se zvedla z lavičky. „Vrátíme se?“
„Ještě chvíli zůstanu. Ale neboj, vrátím se před večerkou. Slibuji.“
Elyn přikývla a pod tmavnoucím nebem se v tichosti vydala zpátky do hotelu.

* * *
Alent se probudil časně ráno. Cítil se odpočatý a připravený. Večer se vrátil před večerkou, jak slíbil, skromně povečeřel a šel spát. Tak jak se od něj očekávalo.
Vstal z postele a oblékl si ozdobně vyšívanou Tureho uniformu, kterou večer našel na posteli. Padla mu lépe než ta, kterou musel nosit doteď. Přejel po ní rukou, byla z borohu, příjemná na dotek a jemně vonící po nějakém koření. Na hrudi nad levou kapsou bylo zlatou nití vyšité jeho jméno. Zhluboka se nadechl a vyrazil ze dveří.
Dole na recepci se shromáždilo několik dalších Tureho sportovců, kteří podobně jako Alent šli do akce už dnes. Všichni oblékali stejnou uniformu a všem padla podobně jako jemu. Alent zvedl ruku na pozdrav, když kolem nich procházel. Před hotelem stálo několik kočárů stavěných pro jednoho cestujícího. Jeden z kočích na něj zamával a otevřel dveře. Alent mu pokynul a po schůdcích vystoupal dovnitř. Usadil se polstrovaného křesla a natáhl nohy. Vyhlédl z okna kočáru na několik sportovců z jiných výprav, ubytovaných v jednom z hotelů přes ulici. Možná někteří z nich byli jeho dnešní soupeři. Rozhodně musel uznat, že jejich uniformy také šil někdo se smyslem pro módu. Než si je stihl prohlédnout více, kočár se rozjel k centru města.
Alenta po pár minutách začal výhled z okna nudit, i když musel uznat, že kdyby byl v Siris Alon poprvé, měl by nos přilepený k oknu celou cestu.
Opřel si hlavu o tmavě červenou polstrovanou opěrku, zatáhl přes okno závěs, zavřel oči a vzpomínal na dny a noci, které trávil v kočáru cestou sem. Vzpomněl si na lahev, kterou schovával v přihrádce… Sakra. Vyschlo mu v ústech. Zrychleně dýchal a snažil se potlačit nával chuti na alkohol. Přísahal by, že skoro cítí vůni nějaké dobré pálenky. Zabořil prsty do opěradel křesla a sám sobě v duchu nadával. Musel se naučit kontrolovat tok svých myšlenek, protože takový záchvat v nesprávnou chvíli by ho mohl snadno svést z cesty.
Jakmile se Alentův dech zklidnil a záchvat pominul, kočár zastavil. Alent vyhlédl z okna. Jeho kočár stál ve frontě u vjezdu do areálu. Od brány přicházel vysoký muž v modrém a u každého vozu se zastavil a něco říkal kočímu. Vozy před nimi se pomalu rozjížděly do areálu. Organizátor došel k jejich vozu a něco pověděl kočímu. Potom ukázal rukou dopředu a Alentův kočár se rozjel za ostatními.
Za branou areálu vůz zahnul ostře doleva a zastavil. Alent napodobil sportovce před sebou a vystoupil z kočáru, který se hned dal zase do pohybu a následoval ostatní k jiné bráně, která nejspíš vedla z areálu ven. Mávala na něj nějaká žena v modrém plášti, který značil, že i ona patří k organizátorům.
„Jméno?“ Žena k němu zvedla oči a zabodla pero do desek, které držela v ruce.
„Alent, prosím.“
„Alent. Máte číslo třicet pět. Půjdete tamhle do šaten, číslo třicet pět je zhruba uprostřed. Hodně štěstí.“ Odškrtla si jeho jméno a číslo v deskách, pokynula mu k odchodu a zamávala na dalšího sportovce, který právě vystoupil z kočáru.
Alent vyrazil k budově šaten, kterou si před pár dny s Elyn prohlédl. Obešel roh budovy k nejbližšímu vchodu a naproti němu, se objevily tribuny. Pod nimi ležely bazény, jejichž hladiny se mírně vlnily v ranním větru. Velkou branou za tribunami procházelo několik skupin lidí, kteří měli zájem vidět i celou kvalifikaci. Alent předpokládal, že tribuny se alespoň na finále naplní více jak z poloviny. Všechno bylo naleštěné, uklizené a čisté. Připravené k boji. Alent ještě chvíli celou scénu pozoroval, než vešel do šaten.
Na dlouhé chodbě to vypadalo jako ve včelím úlu. Organizátoři i sportovci pobíhali mezi šatnami a předávali si informace, instrukce nebo občerstvení. V malých lustrech u stropu plály krátké silné svíce, které vydržely hořet i několik dní v kuse. Chemickou sloučeninu, ze které byly vyrobeny představil nějaký člen Společenství sotva pár měsíců předtím, než jejich působení Sněm zakázal a začalo ono neslavné pronásledování. Alespoň takhle se to Alentovi vybavilo z hodin historie, ve kterých ale patřil mezi sotva průměrné studenty.
Podařilo se mu tím chaosem prodrat ke své šatně. Byla jen kousek od hlavních dveří, umístěných uprostřed budovy. Na stole našel lahev vody, malou misku sušeného ovoce a plavky s vyšitým symbolem Sněmu. Zavřel za sebou dveře a posadil se na lavici.
Tak byl tady. Konečně dostal šanci. A… Ne, takhle to nešlo, potřeboval se rozptýlit, ne myslet na to, co ho čekalo. Trochu se mu třásly ruce, potil se a srdce se mu rozbušilo jako o závod. Sakra. Vystřelil z lavice, až se mu zatočila hlava a vyšel zpátky na chodbu. Co teď? Třeba by mu mohlo pomoct nějaké jídlo. Jiné než sušené ovoce, které neměl rád. Po cestě ke své šatně viděl několik lidí, kteří si nesli nějaké dobroty. Vydal se dál chodbou a hledal jejich zdroj.
Na konci budovy, za poslední šatnou, našel Alent, co hledal. Na několika stolech ležely talíře se sušeným masem, a několik lahví s oranžovou tekutinou. Letmo se ohlédl přes rameno a pak shrábl několik kousků sušeného masa, jednu lahev šťávy a vyrazil zpět ke své šatně.
Alent se najedl a vypil celou lahev šťávy z ovoce, které neznal. Musel ji pít už někdy dřív, vždyť v Siris Alon byl několik let, ale tehdy se víc soustředil na jiné pití a tuhle chuť si nevybavil. Pokaždé když pomyslel na alkohol, utvrdil se v tom, že se rozhodl správně. Najednou měl pocit, že už ho nechce ani cítit. Jenže ten druhý hlas, kdesi vzadu v hlavě mu říkal jiné věci. Kdypak jsi naposledy závodil střízlivý? Nezvládneš to, potřebuješ se napít, nutně.
Sotva se zklidnil, už zase cítil na čele studený pot. Tentokrát si nebyl jistý, jestli je nervózní ze závodu nebo má zase nějaký záchvat. Z přicházející agónie ho vysvobodilo zaklepání na dveře.
„Jste na řadě, pojďte prosím za mnou.“ Do šatny strčil hlavu nějaký poďobaný mladík v modré vestě a zvláštní čepici, ve které vypadal trochu jako ti chlapci, co po městě roznáší noviny. Alent se musel pousmát nad tou souvislostí.
„Převléknu se do plavek a jdu.“ Alent na chlapce mávnul, aby se otočil.
„Ehm, aha, samozřejmě.“ Chlapec zčervenal, otočil se na patě a vykročil na chodbu.
Alent svlékl uniformu, otřel si z čela zbytek studeného potu a natáhl si plavky. Teď už nebylo cesty zpět. Měl na sobě svou zbroj a musel do bitvy.
Vyšel na rušnou chodbu. „Jsem připraven, veď mě.“
Chlapec mu ukázal ke dvoukřídlým vratům, která vedla k bazénům. Alent se mu uctivě uklonil, jak se slušelo na rytíře, kterým teď byl, a přidal se ke skupince plavců u dveří. Čela měli svraštěná, někteří měli zavřené oči a cosi si šeptali.
Okamžik, kdy se ponoří do vody a bude zápasit s devíti soupeři, stojícími teď v chodbě okolo něj, se blížil. Čas jeho životní bitvy nastal. Na čelo se mu vrátil studený pot. Kdyby mu teď do ruky někdo strčil lahev pálenky, celou by ji vypil a s křikem vyrazil vstříc osudu. Naštěstí se to nemohlo stát. Poslouchal bouři tribun, od kterých ho dělila jen zavřená vrata. Předchozí závod byl u konce, a tribuny slavily jeho vítěze.
Vrata se pootevřela a objevila se v nich hlava jednoho z pořadatelů. „Připravte se, pánové, za okamžik jdeme na to.“ Vešel dovnitř a vrata za sebou zavřel. „Pravidla, předpokládám, všichni znáte. Dráhy jsou oddělené provazy. Za proplavání do jiné dráhy jste diskvalifikováni. Za fyzický kontakt se soupeřem, který poskytne výhodu vám a soupeři naopak závod ztíží, jste rovněž diskvalifikováni.“ Muž se odmlčel a postupně přejel všechny pohledem. „První tři plavci postupují do druhého kvalifikačního kola.“ Otočil se a vykoukl ven ze vrat. „Je čas, pánové. Pojďte za mnou.“ Někdo zvenku otevřel obě křídla dokořán a Alentovi se naskytl pohled na plné tribuny naproti. Následoval pořadatele ven v řadě s ostatními. Veškeré jeho myšlenky přehlušil potlesk a pískot z tribun. Těžko pohledem nacházel prázdná místa a rachot, který ti lidé vydávali byl pro něj ohlušující. Pořadatel na něj mával rukou a ukazoval mu na pátou dráhu. Alent přikývl a postavil se k dráze.
Zabodl oči do vody před sebou. Všechno ztichlo, slyšel jen tlukot svého srdce. V mysli sklopil hledí své přilby a vytasil meč. Tady a teď nastala jeho chvíle. Nic jiného nevnímal, dokázal úplně ztišit ten hlas ve své mysli, který mu tvrdil, že bez pití nebyl nikým.
Z velké dálky uslyšel pokyn rozhodčího a udělal krok k okraji bazénu. Soustředil se zrakem na vodu a sluchem na velký bronzový gong postavený vedle bazénu. Druhý rozhodčí v tmavě žluté košili se do něj chystal udeřit a zahájit závod.
Alent koutkem oka zahlédl, jak se rozhodčí rozmáchl palicí a málem se neudržel a skočil do vody brzy. Dokázal svůj pohyb včas zastavit, ale vysloužil si úšklebek vedle stojícího soupeře. Ještě, než se stihl vrátit do své výchozí pozice, jeho uši naplnil zvuk, na který čekal. Musel se před skokem do bazénu srovnat, a to ho stálo cenný zlomek vteřiny. Kdyby to byla opravdová bitva, už by byl možná mrtvý. Jediný, kdo skočil později byl soupeř ve vedlejší dráze, který se mu smál a start závodu ho zastihl ještě méně připraveného.
Studená voda a rychlý pohyb mu vyhnaly z hlavy všechny myšlenky, kromě jedné. Zpackal start, musel zabrat. Alent letěl vodou a vnímal jen pravidelné nádechy a pohyb svého těla. Fungoval jako stroj, s naučenou a roky trénovanou přesností hodinového strojku.
Když se blížil k protější straně bazénu, věnoval letmý pohled soupeřům, tak jak měl ve zvyku. Vypadalo to, že jsou všichni podobně daleko. Dokázal dohnat ztrátu. Kotrmelcem ve vodě se otočil a vší silou se odrazil od stěny bazénu. Zrychloval, už se neohlížel. Díval se jen na vodu před sebou a pomalu se přibližující stěnu bazénu na druhé straně, na konec dnešní první bitvy. Měl před sebou ještě nejméně třetinu délky, když začal pociťovat křeče v levém lýtku. Tam to vždy začalo – po zranění, které se nikdy úplně nezahojilo. Ignoroval bolest, byl na ni zvyklý, ale po pár tempech mu začal docházet dech. Zatnul zuby a snažil se držet tempo, ale věděl, že zpomaluje. Vysvobodil ho náraz rukou do překážky před ním. Byl v cíli, bitva skončila.
Alent vytáhl paži z bazénu, aby se nepotopil a zbytek těla uvolnil. Křeč ustupovala a podařilo se mu popadnout dech. Točila se mu hlava, ale netrápilo ho to. Samozřejmě chtěl postoupit, ale ať už se mu to povedlo nebo ne, byl spokojený. Vyhrál sám nad sebou.
Z tribuny k Alentovi doléhala bouře a hukot, fanoušci vstávali ze sedadel a tleskali. Alent netušil proč.
Někdo se dotkl jeho ruky. Alent zvedl hlavu a viděl zdravotnici držící jeho zápěstí.
„Jste v pořádku?“ Žena svraštila obočí a měřila si Alenta pohledem. „Vůbec se mi nelíbí, jak vypadáte.“
Alent jí věnoval prázdný pohled, a pak řekl první slova, která mu přišla na mysl. „To jste možná první, ženám se obvykle líbí, jak vypadám.“
Zdravotnice se na něj zamračila a táhla ho za ruku ven z bazénu. „Vy si myslíte, že si dělám srandu nebo co? Jsme tady od toho, abychom dohlédli na váš zdravotní stav.“
„Jistě, omlouvám se.“ Alent si nechal pomoct ven z bazénu a pomalu se postavil na nohy. Hlava se mu přestala točit a mysl se mu vyčistila.
Zdravotnice ho ještě jednou zkontrolovala pohledem, přikývla a odešla. Alent se otočil k tribuně, pod kterou se rozhodčí chystali sdělit oficiální výsledky. Alent věděl, že rozhodčí zvednou tři tabulky se startovními čísly plavců, kteří postoupili.
Tribuny se ztišily. Alent se kousal do rtu a rozhlížel se po ostatních. Napočítal šest. Nevěděl, kam odešli zbylí čtyři, ale předpokládal, že věděli, že v první trojce nejsou a nečekali na vyhlášení výsledků. Alent by se na jejich místě asi zachoval stejně, jenže sám netušil, kolikátý skončil, a tak čekal s ostatními.
Rozhodčí ve žluté košili zvedl první tabulku. Zvedl ji a ukázal nejdřív plavcům a pak oběma tribunám. Bylo na ní číslo 37.
Druhý rozhodčí zvedl hlásnou troubu a otočil se k tribunám. „Ze třetího místa postupuje startovní číslo, třicet sedm!“
Plavec stojící hned vedle Alenta zvedl svalnaté paže k nebi, zamával tribunám a odešel. S ním odešli se svěšenou hlavou dva další. Napětí zhoustlo. Alent zůstal se dvěma, na pohled o hodně mladšími sportovci. Dva z nich uvidí za moment svá startovní čísla na tabuli a půjdou si odpočinout před další bitvou. Jeden z nich půjde domů.
Rozhodčí zvedl další tabuli. „Ze druhého místa postupuje startovní číslo, dvacet devět!“
Alentův dech zrychlil. V ústech cítil krev ze rtu, do které se kousal.
Jakmile lidé na tribunách přestali tleskat, rozhodčí zvedl tabuli naposled. „Vítězem tohoto kvalifikačního závodu se stává startovní číslo, třicet pět!“
Alent polkl. Lidé na tribunách pískali, tleskali a jeden přes druhého pokřikovali. Alent zvedl ruce a zamával jim. Když se otočil k odchodu, poslední ze soupeřů, který tu ještě stál, k němu natáhl ruku.
„Gratuluji, byl to dobrý závod.“
„Dobrý závod,“ přisvědčil Alent. „Máš talent, tvrdě pracuj a příště vyhraješ.“ Usmál se na mladého plavce a odešel zpátky do šaten.
Ve své šatně se Alent převlékl zpátky do uniformy a položil se na tvrdou lavici. Svaly měl unavené a v lýtku pořád cítil dozvuky křeče. Ale dokázal to. Možná se nakonec podcenil. Což bylo rozhodně lepší než při jeho posledním závodě v Thairu. Začínal pomalu věřit, že by mohl projít do finále. Jistě, musel by se dnes překonat ve druhém kole, kde na něj nejspíš čekali těžší soupeři. A nebyl si vůbec jistý, jestli jeho tělo vydrží. To si ale nebyl jistý ani před prvním kolem a nakonec vyhrál. Čím víc o tom uvažoval, tím víc tomu věřil. Nabrousí meč, opraví brnění, nabere síly a půjde znovu do bitvy.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Než stihl Alent zareagovat, do místnosti vkročil mladík s podnosem a novými plavkami v rukou. Když ho viděl ležet na lavici, zarazil se.
„Pojď dál.“ Alent mu pokynul a s tichým syknutím se posadil.
„Nesu vám oběd, pane.“ Chlapec položil podnos a plavky na stůl, uctivě se uklonil a odkráčel ze šatny, než mu Alent stihl odpovědět.
Alent došel ke stolu a naklonil se nad podnos. Dušené maso, vařené brambory a sladká červená omáčka ve dřevěné misce. Fádní strava, ale plná energie, víc Alent nepotřeboval. Navíc měl sladké omáčky rád. Zdejší kuchyně na nich byla postavená. Vzpomněl si na ty roky, kdy v Siris Alon žil a sladké omáčky různých druhů jedl několikrát týdně. Když odešel na východ, zjistil, že je tam podávalo sotva pár hospod ve velkých městech. Musel si je užít, než se zase bude muset vrátit na východ do Thaironu k rybám a všemu tomu obilí. Na chvilku se nechal unášet představou, že by zůstal tady. Jenže co by tu dělal? Kromě plavání nic neuměl a na zdejší poměry byl buď starý nebo ne dost dobrý. Nebo obojí. Leda, že by dnes postoupil do finále a zítra ho vyhrál. To by byla jiná. No, nejdřív jídlo, potom úvahy.
Posadil se na židli, hodil nohy na stůl a ujídal z tácu. S každým soustem cítil, jak se mu vrací síla. Maso se rozpadalo na jazyku, v harmonii se šípkovou omáčkou. Brambory snědl, protože věděl, že by měl.
Odložil tác, posunul se na židli trochu níž, zavřel oči a vychutnával si příjemnou únavu po dobrém jídle. Ne na dlouho.
Alenta znovu vyrušilo klepání na dveře. Zabručel a sundal nohy ze stolu. „Dále!“ Houkl hlasitě, aby přehlušil lomoz na chodbě.
Do místnosti vešel důležitý muž v modrém plášti a s pěstěným knírkem. „Omlouvám se za vyrušení, leč je nutné.“
„Hmm, co je to tentokrát?“
Pořadatel otevřel desky. „Takže… Alente.“ Zdvihl oči od desek a díval se na Alenta. „Gratuluji k postupu do druhého kola. A…“ hledal prstem v deskách, „druhé kolo kvalifikace proběhne dnes brzy odpoledne, váš závod je třetí v pořadí, takže asi za…“ vytáhl z kapsy zdobené kapesní hodinky, „tři hodiny.“ Znovu zvedl hlavu a podíval se Alenta. „Bude pro vás posláno, až budete na řadě, podobně jako při prvním kole. Hodně štěstí.“ Zavřel desky a zmizel na chodbě.
Pomalu vydechl. Tři hodiny. No, dělat s tím nic nemohl. Byl čas připravit se na další bitvu. Položil se na lavici, zavřel oči a poslouchal monotónní ruch Golnareho plaveckého areálu.
Alenta probudil výbuch potlesku z tribun. Trhnul sebou a dostal křeč do zad. Sakra. Druhé kolo kvalifikace už muselo začít. Doufal, že ho probudil hned první závod.
Vstal z lavice a dlouze zívnul. Uchechtnul se, když si představil, jak asi musí vypadat. Profesionální sportovec minuty před výkonem, někdo by měl namalovat obraz a dát ho do nějaké slavné galerie.
Oblékl si plavky a začal sérii pomalých protahovacích cviků. Bolest ze zad i jiných svalů postupně odcházela, přestal zívat a jeho mysl se vyčistila. Se zahřátými svaly dokončil protahování a posadil se na zpátky na lavici. Sotva dosedl, dveře se otevřely a dovnitř strčil hlavu jeden z mnoha pořadatelů. „Je čas, pojďte prosím za mnou.“
Tak jako poprvé, stál Alent s ostatními u vrat oddělujících je od bazénů a plných tribun. Cítil se mnohem lépe než před prvním závodem, protažený, zahřátý, v opravené zbroji a s nabroušeným mečem. Připravený zvítězit.
Vrata se pootevřela a dovnitř vklouzl stejný pořadatel, jako před prvním kolem. Všechny si přeměřil rychlým pohledem. „Máte někdo otázky k pravidlům?“ musel křičet, aby ho bylo slyšet přes sílící hukot tribun.
Všichni sborově zakroutili hlavami.
„V tom případě pojďte za mnou.“ Otevřel vrata a v jejich čele vyšel ven.
Rachot na tribunách ještě zesílil. Alent se připojil k ostatním a mával tisícům lidí na stadionu. Tentokrát už neviděl žádná volná místa. Zkoušel najít pohledem Elyn, která ho jistě přišla podpořit, ale v záplavě obličejů ji nenašel.
Postavil se k dráze, kterou mu přidělil jeden z pořadatelů. Tak jako poprvé Alent vytěsnil všechny smyslové vjemy a soustředil se jen na vodu před sebou a gong vedle bazénu. Ve své mysli sklopil hledí a připravil se na útok. Stál na hraně bazénu a čekal. Otočil hlavu ke gongu, aby neudělal stejnou chybu jako poprvé. Tentokrát už by mu neprošla.
Rozhodčí ve žlutém zvedl palici, Alent se otočil zpátky k bazénu a v momentě kdy jeho uši naplnil zvuk gongu, vrhnul se do vody. Opakoval stále dokola dobře naučenou kombinaci pohybů a letěl vpřed.
Blížil se k zadní stěně bazénu, když se ozvalo lýtko. Věděl, že známá bolest přijde, ale doufal, že to bude později. Zatnul zuby a pokračoval ke stěně. Zkontroloval soupeře a co viděl mu dodalo sílu. Byl první, o jedno možná dvě tempa.
Otočil se a vší silou se odrazil od stěny. Lýtkem mu projela taková bolest, že nahlas vykřikl. Jedno tempo mu trvalo, než se vrátil do rytmu. Pokračoval, nemohl a nechtěl to vzdát. Byla to přeci bitva, v Akademii ho učili vítězství nebo smrt.
S každým tempem ho v lýtku bodlo jako kdyby mu do něj někdo vrazil nůž. Měl mžitky před očima a cítil křeč i v těch zatracených zádech. Bolely ho ruce a přestával vnímat čas. Kde to vlastně byl? Co se to…
Rukou mu projela bolest, od prstů až po loket. Jako kdyby do něčeho narazil.
„Viděli jste to? To bylo něco! Honem ho vytáhněte.“ Cítil, že se hýbe, ale své tělo neovládal. Někdo mluvil, více lidí, museli být v nějaké bouři, skoro je nebylo slyšet a kolem burácely hromy.
„Odneste ho někdo, ať se na něj podívají!“ Položili ho na něco měkkého. Vznášel se. Nebo se mu to jen zdálo?
„Slyšíte mě?“
Alent sebou trhnul a zalapal po dechu, když mu zády projela ostrá bolest.
„Opatrně, uklidněte se. Ležte a dýchejte. Pomalu, zhluboka.“
Alent poslechl. Ležel, soustředil se na svůj dech. Otevřel oči. Byl v místnosti s bílým stropem a oknem dovnitř proudilo slunce. Vedle něj stála postava v bílém plášti. Alent se snažil poskládat dohromady útržky vzpomínek. Byl na stadionu a závodil. Začal mít problémy. Ano, potom ztratil vědomí, pak se vznášel, byla tam bouře? Ne, to musel být hluk z tribun. Dokončil závod? Někam ho nesli, to bylo to vznášení. Takže teď byl…
„Kde to jsem?“ Otočil hlavou tak, aby viděl na postavu v bílém plášti. Byla to žena, určitě ne starší než on. Zlaté vlasy jí splývaly po ramenou a leskly se ve světle slunce. Vypadala jako anděl. Alent si vzpomněl na svých několik málo návštěv domineistických kostelů, ve kterých viděl anděly na obrazech. „Jste anděl?“
„Nene, kdepak. Jsem doktorka… tedy praktikantka.“ Její tvář rozzářil široký úsměv a odhalil dokonale rovné zuby. „A vy jste v univerzitní nemocnici v Siris Alon, kam vás včera donesli, protože je kousek od plaveckého stadionu.“
„Aha…“
„Odpočívejte, prosím. Měl jste v noci horečku a jste celý zelený.“
V noci? Moment… „Jak dlouho tady jsem?“
Praktikantka se zamyslela. „Hmm… Donesli vás včera odpoledne někdy okolo čtvrté a teď je skoro jedenáct dopoledne.“
Takže se probudil po závodě teprve teď? „Víte, jak ten závod včera dopadl?“
„Omlouvám se, bohužel netuším. Ale venku čeká někdo, kdo vás chce navštívit. Třeba bude vědět.“ Otočila hlavu někam za sebe, kde Alent předpokládal dveře. „Můžu ji zavolat, jestli se na to cítíte.“
Ji? Mohla to být Elyn? Dávalo by celkem smysl, že ho bude chtít navštívit, už jen proto, že byl členem výpravy, za kterou nesla část zodpovědnosti. „Ano, cítím. Pusťte ji prosím dovnitř.“
„Dobrá, dojdu pro ni. Vás jen upozorním, abyste po celou dobu zůstal ležet, nezvedejte se z lůžka.“ Plavé vlasy zavlály kolem Alentova obličeje a andělská praktikantka mu zmizela ze zorného pole.
Alent se nepatrně nadzvedl na lůžku a rozhlížel se po pokoji. Byl tu sám, stěny byly bílé, vedle postele stál malý stolek se sklenicí vody. Uvědomil si, jakou má žízeň. Natáhl ruku pro sklenici a na jeden zátah ji vypil. Chladná voda mu pročistila hlavu.
Co věděl? Byl tu od včerejška, byl si skoro jistý, že závod dokončil, pamatoval si náraz do něčeho tvrdého. Dnes se konalo finále, někdy brzy odpoledne, přesný čas si nepamatoval. Zbývala otázka, kolikátý včera skončil. Mohl postoupit? Vzhledem ke stavu, ve kterém byl, o tom pochyboval, ale potřeboval to vědět jistě.
Dveře za jeho zády se otevřely a do jeho zorného pole vstoupila Elyn. Měla na sobě Tureho uniformu a když ho uviděla, svraštila obočí a na čele jí vystoupila podlouhlá rýha.
„Ach, Alente. Ty nám teda umíš přidělat starosti.“
„Já…“
„To nic, hlavně, že jsi tady. Doktoři říkají, že budeš v pořádku. Chtějí tě nejpozději zítra ráno pustit zpátky do hotelu.“
„Elyn, jak dopadl včera ten závod?“
„Závod? No, dokončil jsi ho a pak jsi ztratil vědomí, začal jsi se potápět. Museli tě vytáhnout.“ Elyn se dívala všude po místnosti, jen ne na něj.
„Víš, co mě zajímá.“
„Nevím…“
„Nevíš co?“ Alent se nadzvedl ještě o kousek a podepřel se na posteli rukou. Napůl čekal, že se mu zamotá hlava, ale nic se nestalo.
„No dobře, řeknu ti to. Ale slib mi, že zůstaneš v posteli.“
Proč by neměl zůstat v… Sakra. „Já jsem postoupil do finále, že?“
Elyn ztěžka polkla a přikývla.
„V tom případě ti nemůžu slíbit, že zůstanu ležet. Mám sotva pár hodin, abych se dostal na stadion.“
„To nemůžeš myslet vážně, Alente!“ Poodstoupila od jeho postele a rozmáchla rukama. „Vždyť jsi se před chvílí probudil a celou noc jsi měl horečky. Včera při závodě jsi sotva přežil.“
„Možná. Ale postoupil jsem do finále a hodlám v něm nastoupit i kdyby jen do počtu.“ Alent se posadil na posteli a musel se oběma rukama přidržet okraje matrace, protože tentokrát se mu hlava roztočila jako větrný mlýn. „I kdybych měl skončit zpátky tady, nastoupím.“
„Ne.“ Elyn přešla k oknu a opřela se o parapet. „Nemůžu tě nechat nastoupit. Není to bezpečné.“
„Elyn, já kašlu na to, co je nebo není bezpečné. Neumřu tam, když to nepůjde, tak to vzdám, ale nemůžeš mě připravit o můj sen, když je tak blízko…“ zatnul zuby a vstal z postele. Ztratil rovnováhu, ale před pádem ho zachránila zeď, o kterou se celou vahou opřel. „A když jsem tomu tolik obětoval.“
Elyn k němu došla a zabodla mu prst do hrudi. „Víš co, nastup. Ale jestli umřeš, tak si mě nepřej, protože to budu muset všem vysvětlit já.“
Alent přikývl. „Dobrá, platí.“
„Nejdřív tě ale musí pustit z nemocnice, a to se doktorům chtít nebude.“
Alent se uchechtl. „Podepíšu jim, co budou chtít a pustí mě. Sežeň mi kočár, čekají mě na stadionu.“
„Máš to mít. Ale můj názor znáš.“ Elyn otevřela dveře a mávla na praktikantu. „Uvidíme se na druhé straně, Alente. Dělej, jak myslíš."
„Co to má znamenat?“ Praktikantka vešla do pokoje a ukazovala na Alenta a pak na postel. „Okamžitě vlezte zpátky do postele, myslela jsem, že jsem se předtím vyjádřila jasně.“
Alentovi se přestala točit hlava a konečně mu přišlo, že má všech pět pohromadě. „No, vyjádřila jste se jasně, ale já na to s prominutím kašlu. A teď mě laskavě omluvte, venku na mě čeká kočár.“ Navlékl si župan, příhodně pověšený zevnitř na dveřích od pokoje a chystal se vyrazit.
Praktikantka mu zastoupila cestu. „No tak moment, kam si myslíte, že jdete?“
„Jedu na stadion, čeká mě finále.“
„Vy jste se asi úplně zbláznil! Vás čeká leda tak odpočinek na lůžku.“ Praktikantka zbrunátněla a ono andělské kouzlo zcela ztratila.
„Možná jsem se zbláznil, ale myslím to smrtelně vážně. Odcházím a vy mě nemůžete zastavit.“
Praktikantka chvíli uvažovala, a nakonec ustoupila od dveří. „Fajn, jak chcete.“
„Jsem rád, že jsme se dohodli.“ Alent vyšel na chodbu a zamířil k východu.
Před budovou nemocnice čekal kočár. Přeci jen mu Elyn vyhověla. Napůl čekal, že bude muset do plaveckého areálu dojít po svých.
Kočí mu otevřel dveře a pomohl mu po schůdcích dovnitř. Alent se usadil a zrychleně dýchal. Byl zpocený a znovu se mu motala hlava. Nedokázal si představit, že za nějaké dvě nebo tři hodiny by měl závodit.
Nejdřív se musel dostat do areálu. Uvědomil si, že kočí mu neřekl, kam dostal nakázáno ho odvézt. Vykoukl z okna a ihned poznal ulici, kterou jeli. Byla to ta samá, kterou jeli včera skrz vnější centrum města. Alent vyhlédl dopředu a poznal odbočku vedoucí k plaveckému areálu. Čím blíž k ní byli, tím víc se Alent kousal do rtu. Zatoč!
Kočár pokračoval rovně. Po pár metrech zpomalil, musel dát přednost jinému kočáru. Alentovi se rozbušilo srdce. Otevřel dveře kočáru chystal se seskočit na zem. Než se jeho nohy dotkly země, kočár zrychlil. Alentem to smýklo a dostal ránu do ramene od dvířek, které nechal otevřené. Skončil na zemi a se zatnutými zuby svíral své bolavé rameno. Pokusil se postavit, ale podlomila se mu noha a do kolene mu vystřelila bolest jako kdyby ho někdo praštil kladivem. Zatmělo se mu před očima. Zkusil to znovu, tentokrát pomaleji a nohy ho udržely. Oprášil si župan, hrdě vztyčil hlavu a šoural se k odbočce do plaveckého areálu. Cítil pohledy lidí, kteří celé scéně přihlíželi. Nikdo nic neřekl, ani za ním nepřišel. Podobné scény nebyly v Siris Alon ničím výjimečným.
U vstupní brány do areálu, kde včera byla fronta kočárů, zastavila Alenta pořadatelka.
„Tohle je vstup pro sportovce, pane. Sponzoři a jejich doprovod vchází branou pro diváky, která je za tribunami z druhé strany areálu. I když vy vypadáte spíš jako…“
„Já vím. Já jsem sportovec. Přišel jsem na finále.“ Alent se opřel o bránu, aby dal odpočinout koleni, které ho pálilo a setřel si pot z čela.
Pořadatelka si ho prohlédla od hlavy k patě. „Promiňte, ale vy nevypadáte jako sportovec. Spíš jako nějaký žebrák nebo blázen.“
Alent se zasmál, což mu způsobilo bolest v hrudi, kterou si taky narazil pádem z kočáru. „No, neměl jsem úplně veselé ráno. Ale věřte mi, nastoupím dnes do finále, ať si myslí, kdo chce, co chce.“
Pořadatelka si povzdechla a vzala do ruky desky. „Dobrá, tak který vy jste?“
„Alent, Tureho společnost.“
„Alent… Tak ten tu na seznamu skutečně je. Ale vy se mi pořád nezdáte. Řekněte mi…“ pořadatelka točila perem v prstech, „které číslo měla vaše šatna a kolikátý závod jste plaval v druhém kole kvalifikace.“
Alent zaúpěl. Chápal, že vypadá, jak vypadá, ale co s ním ta ženská měla za problém. Potřeboval si odpočinout a každá vteřina tohohle rozhovoru ho vyčerpávala. Navíc si nebyl jistý, kolikátý závod plaval.
„Číslo šatny bylo třicet pět a závod nevím, nevzpomínám si přesně. Vím, že nebyl první.“ Pak ho něco napadlo. „Já jsem ten, co ho pak nesli do nemocnice.“
Pořadatelka zvedla obočí. „Ahá, tak to jste vy. Tím se to vysvětluje. Mysleli jsme si, že nenastoupíte.“ Poklepala perem na desky. „Samozřejmě v seznamu vás máme, ale nikdo s vámi moc nepočítal.“ Ustoupila mu z cesty a pokynula mu rukou. „Tak prosím, pojďte dál. Cestu do šaten už znáte. Tentokrát se dívejte na číslo deset. Hodně štěstí.“
„No, díky.“ Alent kulhal k šatnám. Možná mu nikdo nevěřil, popravdě on sám věděl, že dnes skončí poslední, jestli vůbec zvládne závod dokončit, ale byl odhodlaný ukázat svoji vůli a dopsat svůj příběh. Přijel na Mistrovství a nechal tu všechno a možná i víc. A tak se na něj taky bude vzpomínat. Vzpomněl si, že naposledy když byl v takovémto stavu, tak hodně pil. Čekal, že ten hlas v jeho hlavě, který ho pořád naváděl, se znovu ozve. Ale bylo ticho, žádný hlas, žádná chuť na alkohol. Celá jeho mysl se orientovala jen na několik následujících hodin.
Ve dveřích do budovy šaten ho pozdravil další z pořadatelů a otevřel mu dveře. Alent si uvědomil, že neví, kdy finále začíná.
„Nezlobte se, můžete mi připomenout, v kolik hodin začíná závod?“ Když viděl překvapený výraz pořadatele, honem dodal, „chci se jen ujistit, víte jsem trochu nervózní.“
„Ovšem, závod začíná ve tři hodiny odpoledne.“
„A teď je…“ Alent si položil ruku na kapsu. „Ale ne, zapomněl jsem hodinky.“
Pořadatel hlasitě vzdychnul a vytáhl z kapsy své hodinky. „Teď je pár minut po dvanácté.“
„Děkuji vám, dobrý muži. Můžete prosím zajistit, aby mě někdo ve dvě hodiny odpoledne přišel upozornit? Budu v šatně číslo deset.“
„Samozřejmě, někoho pošlu.“
Alent přikývl a udělal krok do chodby. „A ještě něco. Kdyby za mnou někdo přišel, řekněte mu, že se chci koncentrovat a nechci před závodem nikoho vidět. Nikoho ke mně nepouštějte, ať vám řeknou cokoliv. Ani trenéra, nikoho.“ Otočil se k pořadateli zády a kulhal dál chodbou.
Šatna číslo deset byla větší než Alentova předchozí. Kromě stolu, židle a lavice tu bylo polstrované křeslo tmavě modré barvy, podobné jako pláště organizátorů. Na stole ležel zakrytý podnos, lahev moštu a dvě lahve čisté vody.
Alent vyrazil ke stolu nejrychleji, jak mu nohy dovolily. Odkryl podnos z tácu a hlasitě vzdychnul. Dokulhal s podnosem ke křeslu, posadil se a dal se do jídla. Uzené maso, čerstvá zelenina, chléb, kousek ryby, všechno v něm zmizelo za pár minut. Naráz vypil půl lahve moštu a uvelebil se v křesle. Bolest ustupovala a střídala ji únava. Doufal, že ten chlapík u vstupu splní jeho instrukce a někoho sem pošle ve smluvený čas. No a když ne, nebylo by to pro Alenta poprvé v životě, kdy se probudí a půjde rovnou závodit. S úsměvem na rtech zavřel oči a nechal spánek, aby ho přemohl.
Alent sebou trhnul. Někdo klepal na dveře. Kde vůbec byl? Protřel si oči a rozhlédl se kolem. No jistě, šatna číslo deset. Takže na dveře, jak doufal, klepe člověk, který ho jde vzbudit, tak jak si to objednal.
„Dále!“ Alent se v křesl narovnal a doufal, že nepůsobí dojmem člověka, který se před pár vteřinami probudil.
Ve dveřích se objevil chlapec, podobný tomu, který ho včera volal na závod. „Mám vás prý upozornit, že jsou dvě hodiny odpoledne, pane.“
„Děkuji, můžeš jít.“
Chlapec se uklonil a odešel. Alent se zhluboka nadechl, opřel se rukama o opěradla křesla a zvedl se. Byl bolavý, ale necítil žádné konkrétní zranění. To mu dodalo odvahy. Zkusil se pomalu předklonit. Napůl cesty dolů ho píchlo mezi žebry. Zatracený kočár. No, mohl pracovat jen s tím co měl. Svlékl si župan, navlékl místo něj plavky a pokračoval v pomalém protahování.
Po čase, který odhadl jako dvacet minut byl zpocený, ale spokojený. Tělo fungovalo natolik dobře, že si Alent věřil na dokončení závodu. Zkusmo vyskočil a když dopadl, kolenem mu projela bolest. Zatmělo se mu před očima a chytil se hrany stolu, aby neupadl. Zkusil koleno ohnout a pak vykopl, jako když plaval. Šlachy protestovaly, ale bolest se dala vydržet. Dobrá, musel dojít k bazénu, pak už to nějak půjde. V nejhorším mohl vždycky doskákat po jedné noze, alespoň by pobavil diváky.
Ozvalo se krátké zaklepání na dveře a do šatny vešel jeden z organizátorů v modrém plášti. „Pane Alente, je čas, pojďte prosím se mnou.“
Alent se odrazil od stolu a došel ke dveřím. Pokaždé když došlápl na nohu s bolavým kolenem, musel zatnout zuby. Ale nekulhal, do své poslední bitvy vyrážel se vztyčenou hlavou, vstříc osudu, ať byl jaký chtěl.
U vrat vedoucích k bazénům stálo devět jeho soupeřů. Tak by je aspoň nazval v každém jiném závodě, ale dnes jim Alent soupeřem nebyl. Jediný, s kým za pár minut v bazénu bude soupeřit, bylo jeho vlastní tělo.
„Vítejte ve finále, pánové. Pravidla samozřejmě zůstávají stejná, jako v ostatních závodech. Čísla drah jsou podle čísel vašich šaten. Nepůjdeme všichni naráz jak tomu bylo v kvalifikaci, ale po jednom. Hlasatel vyvolá vaše jméno, vyjdete ze vrat a jdete ke své dráze. Potom půjde další a tak dále, až do čísla deset.“ Pořadatel vytáhl z kapsy hodinky a zkontroloval čas. „Pokud nemáte žádné otázky, pak vám přeji hodně štěstí a jdeme na to.“ Pootevřel dveře a zamával na někoho venku.
„Dámy a pánové…“ hlásná trouba utišila diváky na tribunách. „Vítejte na dnešním finále plaveckého sprintu! Jako první se nám představí domácí šampion, mistr ze Siris Alon, lord Edwam!“ Pořadatel postrčil jmenovaného lorda pootevřenými vraty na stadion. Tribuny okamžitě vybuchly nadšením.
Soupeři postupně odcházeli a za pár minut už zbýval jen Alent. Tolikrát snil o tomhle momentu, ale nikdy si nepředstavoval, že budou karty rozdané tak jako dnes. Ve svých snech doufal, že i jemu se dostane od diváků podobného přivítání jako dnes lordu Edwamovi a ostatním finalistům. Teď mu na tom záleželo mnohem méně. Byl čas bitvy, potu a krve, boje na život a na smrt.
„A nyní jako poslední na řadu přichází Alent! Závodník sponzorovaný Tureho společností, nejstarší účastník letošního plaveckého finále!“ Pořadatele, který křičel do obrovské hlásné trouby postavené mezi bazény, muselo být slyšet až na hranici města. Tribuny bouřily a Alent se sám pro sebe usmál. Nelpěl na tom, ale koho by nepotěšilo, že tisíce lidí tleskají, když slyší jeho jméno.
Na pokyn organizátora prošel vraty ven, hluk z tribun se okamžitě zvýšil. Alent pomalu kráčel ke své dráze, rychleji stejně jít nemohl, a i takhle ho koleno bolelo při každém kroku. Zvedl hlavu a mával divákům na přecpaných tribunách.
Postavil se ke své dráze a zabodl oči do bazénu před sebou. Všech devět soupeřů po jeho levé ruce dělalo totéž. Tribunám už nikdo z nich nevěnoval pozornost.
Pořadatel u hlásné trouby utišil diváky a kývl na ženu stojící kousek od něj. Alent ji zahlédl jen koutkem oka, když přešla k bronzovému gongu a vzala do rukou palici. Byla vysoká, v modrém plášti, jako ostatní. Ten její ale byl prošitý zlatými vzory a na prsou měla stejnou barvou vyšitý znak Sněmu.
„Přivítejte prosím potleskem ministryni sportu, lady Ennet Lexand.“ Pořadatel ukázal na ženu, diváci vstali a stadion zaplavil zvuk tisíců tleskajících rukou.
Ministryně sportu, osobně. Alent si ji celou prohlédl v jejím pozlaceném rouchu.
Kdyby neměla oficiální oděv, nikdy by neřekl, že je politička.
Lady Lexand gestem ruky utišila tribuny, lehce se uklonila plavcům, rozmáchla se palicí a udeřila do gongu.
Alent napnul svaly v těle a chystal se vrhnout do bazénu. Jakmile přenesl váhu na zraněné koleno, noha se mu podlomila a byl rád, že se mu do bazénu podařilo aspoň spadnout.
Zabral rukama a vynořil se z vody. Ostatní měli náskok několika temp. Alent plaval za nimi, na hranici svých možností, ale už po pár tempech ho začal závod zmáhat. Zatnul zuby a plaval dál, jednou se tak rozhodl, tak dokončí, co začal.
K zadní stěně mu chybělo ještě několik metrů, když ho ostatní plavci minuli na své cestě bazénem zpátky. Alent se soustředil na svůj dech a vytěsňoval bolest z mysli, což vzhledem ke zkušenostem posledních dní patřilo k jeho momentálním přednostem.
Od zadní stěny bazénu se odrazil jen jednou nohou, aby nenamáhal koleno. Napůl cesty zpět dostal křeč do zad, o tempo později také do lýtka a začala se mu točit hlava, protože už sotva dýchal. Zpomalil, nezastavil. Cíl se blížil a Alent se do něj potřeboval dostat.
Po několik tempech, z nichž každé bylo náročnější než to předchozí, uslyšel nad hlavou jásot tribun. Závod skončil, alespoň pro ostatní. Netušil, kdo vyhrál, podle pohybů pořadatelů kolem bazénu usoudil, že to muselo být těsné a možná ani ostatní plavci ještě neví, kdo z nich byl vítězem.
Alent naposled zabral a rukou se dotkl stěny bazénu. Stihl to dříve, než se ve všeobecném zmatku určilo pořadí. No, jedno bylo jisté, on byl poslední. Mávnul na pořadatele, který stál u jeho dráhy, aby mu pomohl vylézt. Nebo spíš, aby ho z bazénu vytáhl.
Ostatní postupně vylézali z bazénu, když pořadatelé určili jejich pořadí. Alent si vzpomněl na příručku pravidel, kterou naposledy četl před lety, a která říkala, že závodník nesmí opustit svoji dráhu, dokud není určeno jeho pořadí. Bylo to pravidlo používané zřídka, protože většina závodů, které zažil se ani v drahách neplavala.
Alent seděl vedle bazénu a pozoroval poslední dvojici, která ještě ve vodě zbývala. Několik pořadatelů stálo v hloučku jen kousek od něj. Po chvíli jeden z nich odešel k hlásné troubě za stálého rachotu z tribun, které oslavovaly jednotlivé závodníky vylézající z bazénu.
Pořadatel gestem ruky utišil tribuny a zvedl arch s výsledky.
„Vážené dámy a vážení pánové. Finále plaveckého sprintu je u konce. Následující jsou výsledky.“ Pořadatel zvedl hlavu a rozhlédl se pohledem přejel obě tribuny. „Na posledním místě finále dokončil Alent, sponzorovaný Tureho společností z Thairu!“
Z obou tribun se ozval potlesk, který trval několik vteřin. Alent zatnul zuby a zvedl se na nohy, které ho sotva udržely. Přes bolest v zádech zvedl ruce a zamával tribunám.
S každým dalším jménem, které pořadatel vyhlásil, se potlesk tribun prodlužoval.
„Vítězem letošního finále…“ Ani s pomocí hlásné trouby nedokázal pořadatel přehlušit tribuny. Všichni věděli, kdo vyhrál a všichni oslavovali. Protože, „…se stává domácí šampion lord Edwam!“
Pořadatel vyzval závodníky, aby obešli tribuny a poděkovali fanouškům. Alent vyrazil s ostatními v řadě a s každým krokem bolest v zádech a nohou polevovala. Jen o zraněné koleno se nemohl opřít celou vahou. Jeden ze závodníků s nimi nešel, Alent ho viděl mezi několika pořadateli rozhazovat rukama. Alent se pro sebe usmál, sám míval kdysi dávno taky problém uznat porážku. Dnes ho netrápila, vlastně si ji užil, když procházel pod tribunami a opětoval fanouškům potlesk.
Po průvodu pod tribunami si podal ruce se soupeři a šoural se zpět k šatnám. Diváci se rozcházeli, někteří z nich jistě mířili pozorovat jiné disciplíny v nabitém programu Mistrovství. Svému favoritovi, lordu Edwamovi, mohli zatleskat znovu později odpoledne, na oficiálním vyhlášení, kde se předávala trofej.
Ve své šatně našel Alent na lavici úhledně složenou svoji uniformu. Neměl sílu uvažovat nad tím kdo a proč ji přinesl, ale vzal ji zavděk, protože mu byla zima.
Sotva se do uniformy převlékl a padl do křesla, ve dveřích se objevila Elyn, následovaná svalnatým a do hněda opáleným mužem v rozepnuté barevné košili, která jistě musela být z borohu.
„Alente…“ Elyn se dívala někam za něj. „Pan Gauwis, ředitel plaveckého areálu, s tebou chtěl mluvit.“ Pokynula snědému muži, který stál za ní a odešla na chodbu.
Pan Gauwis zavřel dveře a posadil se na lavici naproti Alentovi. „Alente, jak již řekla slečna Elyn, mé jméno je Gauwis. Jsem ředitelem plavců v Siris Alon a hlavní náplní mé práce je hledání a rozvoj talentu.“
„Je mi ctí, pane. Ale nejsem si úplně jistý, co vás přivedlo zrovna do mé šatny.“
Gauwis se zasmál. „Pochopitelně. Hned všechno vysvětlím.“ Vstal z lavice a začal přecházet po šatně. „Soudím, že si na mě nevzpomínáš z doby, kdy jsi tady u nás trénoval. Nepřekvapuje mě to, skoro jsme spolu nepřišli do styku.“ Gauwis zastavil a otočil se k Alentovi. „Ani já jsem si nevzpomínal, ale když jsem četl soupis plavců a viděl tam povědomé jméno, doptal jsem se na tebe. Dobře znám pana Tureho, i slečnu Elyn, její rodiče byli dobří lidé.“ Gauwis vykročil na další cestu přes šatnu. „Sledoval jsem všechny plavecké sprinty, včetně dnešního finále. Největším zážitkem a zároveň překvapením pro mě ale bylo, když jsem tě dnes viděl vyjít ze šatny. Očividně jdoucí přes bolest, ale stejně odhodlaný nastoupit. Dokud jsi se nedotkl stěny, nevěřil jsem, že závod dokončíš.“ Posadil se zpátky na lavici a sledoval Alenta.
„V prvé řadě děkuji za uznání, ale pořád nevím, proč jste tady.“ Alent se posunul na křesle do polohy, ve které ho nic nebolelo, což vyžadovalo značnou snahu.
„Chtěl bych ti nabídnout místo trenéra. Tady v Siris Alon. Víš, jak to tu chodí, sám jsi tím prošel, měl bys hodně co dát mladší generaci.“
„Ehm, cože?“ Alent se v křesle pohnul a skrz zuby se mu prodralo ostré syknutí, když mu zády proběhla nová vlna bolesti.
„Chápu tvoje překvapení, ale já věřím své intuici a ta mi říká, že se na trenéra skvěle hodíš. Někteří mí kolegové by jistě nesouhlasili, zvlášť kvůli tvé pověsti, ale má pozice naštěstí obsahuje jistá privilegia a můj výběr nemůže nikdo formálně zpochybnit.“
„Moje pověst? Já mám tady nějakou pověst?“
Gauwis znovu vstal a začal přecházet po místnosti. „No, jsou tu tací, kteří si pamatují tvé roky u nás a když jsem se na tebe ptal lidí co sem přijeli z Thairu a okolí, dozvěděl jsem se toho docela dost.“
„Aha…“ No jistě, všichni, co ho znali alespoň z doslechu věděli, že se rád napil a byl králem večírků. O to menší smysl mu dávalo, že tenhle Gauwis mu nabízí práci. Než stihl své pochyby vyslovit, Gauwis se znovu ujal slova.
„Jak říkám, dávám na svou intuici, protože jsou to právě tvé rozsáhlé zkušenosti, které můžeš předat mladíkům jako varování, co nedělat. A potom tvé odhodlání. Dostal ses na Mistrovství, dokonce až do finále a nastoupil jsi i přes zjevná zranění a dokončil závod i přes bolest. Tohle jsou věci, které mi velice imponují. Odhodlání a vůle jít až na hranici sil našim plavcům často chybí. Pro tohle všechno ti nabízím pozici trenéra.“
„Dobrá, ale co to vlastně obnáší?“
„Ovšem, k tomu jsem se chtěl zrovna dostat. Budeš se muset odstřihnout od pití, vlastně od nočního života jako takového. Bohužel zrovna v Siris Alon to není tak úplně snadné, ale i s tím dokážeme pracovat. Dám ti čas, ale budu vyžadovat stejné odhodlání v abstinenci uspět, jaké jsem od tebe viděl dnes při závodě.“
„No, víte, zrovna jsem přestal pít, takže to nebude takový problém.“
Gauwis se na něj vlídně usmál, ale zakroutil hlavou. „To je dobře, ale raději to posoudím sám. Každý přestal, dokud zase nezačal.“ Došel k lavici, položil na ni nohu a opřel se o ni. „Ale nechme toho. Ptal ses co to obnáší. Ze začátku se budeš učit trénovat jako asistent někoho zkušenějšího a postupně začneš trénovat sám. Než se ujistím, že jsme odstranili tvůj problém, budeš bydlet v tréninkovém centru, potom ti najdeme bydlení někde na kraji Siri Alon, kde budeš mít klid.“
Alent se narovnal v křesle, jak nejlépe se svým bolavým tělem dokázal. „To mi zní přijatelně. A co odměna?“
Gauwis se znovu zasmál. „Hlavní odměnou by ti měl být rozvoj tvých nástupců. Ale samozřejmě chápu, kam tím míříš. Tvůj počáteční plat bude šestnáct tisíc niklů. S povýšením na plnohodnotného trenéra se plat zvýší tak okolo dvaceti pěti tisíc.“
Alent polkl. Nejvíc co kdy vydělal za závod bylo deset tisíc, a to byl na vrcholu své kariéry. Samozřejmě, ještě nevěděl, kolik dostane za svoji účast ve finále Mistrovství, ale určitě ne dost na to, aby se příští rok mohl jen válet. Navíc nevěděl, co potom. Když nad tím teď uvažoval, tahle nabídka byla jediným dobrým řešením jeho budoucnosti. Ale…
„Všechno ostatní si řekneme později, teď od tebe chci jen vědět, jestli nabídku přijímáš.“
„Já… Zavoláte zpátky slečnu Elyn? Chtěl bych to s ní probrat.“
„Ehm, dobrá, to není problém.“ Gauwis svraštil čelo a Alent měl pocit, že si pod vousy zašeptal ještě něco dalšího.
Místo Gauwise vešla do místnosti Elyn a zavřela za sebou. Teď už se dívala na něj. „Alente, já… nevím co ti říct. Nebo spíš nevím jak.“
„Posaď se, prosím.“ Alent ukázal na lavici naproti sobě.
Elyn se posadila. Otevřela pusu, ale pak ji zase zavřela.
„Můžeš začít tím, že se mi omluvíš.“
„Omlouvám se, Alente. Upřímně. Kdybys vrátil čas, asi bych se rozhodla jinak. Měla jsem ti víc věřit.“ Elyn se červenala a už se na něj zase nedívala.
„Kdybych dal na tebe, tak tu teď nesedím a rozhodně bych nedostal nabídku, kterou jsem dostal.“
Elyn zvedla hlavu a podívala se na něj se zdviženým obočím. „Nabídku?“
„Ano, myslel jsem, že ti pan Gauwis řekl, proč se mnou chtěl mluvit.“
Elyn zakroutila hlavou.
„Pan Gauwis mi nabídl pozici trenéra tady v Siris Alon.“
„A přijmeš ji?“
„Chtěl jsem to nejdřív probrat s tebou. Ale teď jak tu sedíme, dochází mi, že jsem ti asi jen chtěl říct, že tu nabídku přijmu. Je to pro mě nejlepší cesta, začnu znovu a lépe.“
„Já…“ Elyn, už úplně zrudlá na něj úkosem pohlédla.
„Oba víme, že mezi námi za těch několik dní něco proběhlo. Ale po tom všem a po dnešním ránu bude nejlepší, když to zůstane minulostí.“ Alent polkl a cítil, jak se chvěje. Musel jí to říct, musel to udělat. Takhle to bylo nejlepší. Ve svém nitru věděl, že dnešní ráno není ten pravý důvod, ale byl pro ně oba nejsnazší.
„Asi… Máš pravdu, Alente.“ Elyn vstala a vykročila ke dveřím. „Mohli bychom třeba zůstat alespoň přáteli. Nechci to jen tak ukončit a…“
Alent vstal z křesla, pomalu, tak aby nenamáhal záda víc, než musel. Opřel se o zdravou nohu a usmál se. Nemohl si pomoct. „Jistě, Elyn. Když budeš mít cestu kolem, rád se s tebou setkám.“ Udělal krok k ní.
„A když pojedeš kolem Thairu, zastav se. Dveře u Tureho rodiny pro tebe budou vždy otevřené.“ Elyn k němu přišla a krátce a pevně ho objala. „Jsem ráda, že jsem tě poznala Alente. Budu na tebe myslet a přeji ti, abys pokračoval na správné cestě.“ Otočila se a spěchala ke dveřím.
„Elyn, počkej. Co ta uniforma?“ Alent položil prst na Tureho znak na své hrudi.
Elyn se na něj od dveří usmála. „Nech si ji na památku. Na shledanou někdy příště, Alente!“ Zmizela na chodbě a v šatně po ní zůstalo prázdno.
Alent se vrátil do svého křesla a hleděl do země. Takhle to bylo nejlepší. Byla to od začátku fantazie, nebo ne? Třeba až dá svůj život dohromady, mohli by to zkusit. Cítil, že v něm roste prázdnota a chuť zahnat ji tak jako vždycky předtím. To by ale neměl. Musel najít jiný způsob, jak se s tím vypořádat. Mohl by…
„Tak jak ses rozhodl, Alente?“ Do šatny vešel Gauwis a usedl na lavici.
„Beru to a dám do toho úplně všechno co ve mně je.“
Gauwis letmo pohlédl ke dveřím. „Chápu. Tvrdá práce je správným řešením a dobrou léčbou.“ Vstal, přešel k Alentovi a natáhl k němu ruku. „Vítej v týmu, trenére.“
Alent mu ruku stiskl a vstal. Tohle byla správná cesta. Navíc cesta plná sladkých omáček, které měl tak rád. Alent se tiše zasmál a vyrazil s Gauwisem vstříc lepší budoucnosti.