2.  Kapitola, Zapečetěné zlato

Královský palác se koupal v záři dopoledních paprsků nového dne a Artar nyní mohl kromě vnitřku pohádkového paláce obdivovat i jeho zevnějšek s působivými zahradami, které dosahovaly stejné úrovně mistrného zpracování.

Všelijaké sytě zelené palmy a keře spolu s dalšími exotickými rostlinami se vypínaly k azurové obloze. Důmyslná soustava vodních kanálů, nádrží a jezírek udržovala snesitelnou teplotu navzdory horkému podnebí Merie. V dálce byla vidět mohutná řeka Tarfu, která se jako stříbrný had klikatila městem a přilehlým zeleným krajem s mnoha obdělávanými poli. Právě podél této řeky se táhlo království Merie.

Artar měl nyní tu pochybnou čest být hostem na Sarganově dvoře. Jedna z nesporných výhod však spočívala v očistné koupeli, kdy smyl mnohadenní prach z cesty, dále v jeho osobní komnatě a v neposlední řadě také ve volném pohybu po paláci, přestože utéct rozhodně nemohl kvůli drobnohledu stráží. Artar tak zdánlivě volně kráčel po kamenné cestě mezi záhony cizokrajných rostlin, ale ani takový pohled mu náladu nezlepšil. Ba naopak by to tu celé nejraději podpálil, jen aby viděl zoufalou tvář Sargana.

Přes všechnu nevoli si musel přiznat, že včera nebyl ani v nejmenším pánem situace, tím se stal Sargan, což si i náležitě vychutnal. Artarovi se dělalo zle při pomyšlení, že jeho život je v rukou takového lidského odpadu. K tomu všemu byl ten odpad ještě důmyslný a smrtelně lstivý. Přece jen panoval přes dvacet let, poté co jeho korunovaný strýc záhadně zemřel. Zbavovat se nepohodlných lidí, to uměl Sargan bezpochyby mistrně. A Artar tušil, že jedním z těch lidí se stal i on.

Celou noc strávil v opatrném polospánku s mečem u boku, a dokonce si hlídal i jídlo před nechtěným kořením, co by mu propálilo hrdlo, jak tu už jednou viděl. Ale jak tak tušil na základě Sarganova chování, krutý vládce si pro něj přichystal něco mnohem důmyslnějšího než jed či ostrou dýku. Artar však neměl žádné ponětí, co přesně mu nachystal za úklad, a to ho děsilo i štvalo.

Z myšlenek ho vytrhl náhlý tlumený dusot a hlasité hekání, co se ozvalo v zahradách za jeho zády. Ohlédl se za zvukem a uviděl nosítka nesená dvěma snědými otroky. Perlili se potem a hlasitě oddechovali pod těžkou zátěží. Když se Artar podíval na veledůležitý nesený náklad, neubránil se úsměvu. Nahoře na nosítkách podobných malému trůnu seděl pod hedvábným baldachýnem Arasnar. Tvářil se jako vždy nejistě a téměř vypadal, že se mu jeho nosičů zželelo a trápí se, že po nich něco chtěl.

„Artare!“ pozdravil ho ostýchavě Arasnar rukou. „Tady prosím zastavte,“ vzkázal sluhům. Ti poslechli a vzápětí mohutná nosítka pomalu a s hlasitým heknutím spustili dolů. Arasnar se z nich opatrně vypotácel.

„Rád tě vidím, příteli,“ promluvil Artar s úsměvem na tváři. „co tě sem přivádí?“

„Za hodinu začne obřad otevírání pokladnice,“ vysvětlil Arasnar trochu zadýchaně, jako by ho cesta zmohla. „A pán Sargan si tvou účast přímo vyžádal.“

„Nejraději bych mu ten zlatý poklad hodil na hlavu,“ zamručel Artar, avšak představa, že uvidí královskou pokladnici, ho lákala ještě větší měrou. Nad tou poznámku se Arasnar vyděsil a rychle se ohlédl na své otroky.

„Pojďme se projít,“ navrhl Artar, „máme si toho hodně co říct.“ Hlavně o samotě, dodal v duchu.

Dvojice se tak vydala do hlubin zahrady. V téhle části zrovna kvetly ovocné stromy, jejichž zralé plody nasládle voněly. A také tu byl volný výhled, takže by si všimli nezvaného posluchače.

„Předně, Arasnare,“ začal Artar, když se ujistil, že jsou sami, „ti chci poděkovat za mou záchranu. Pěkně jsi překazil Sarganovy úmysly, ať už byly jakékoliv. Bez tebe by mě už zbičovali.“

„Já… jen jsem ti oplácel laskavost,“ odvětil Arasnar. „Já ti též nezapomenu tvou pomoc. Bez tebe bych byl po smrti.“ Při té vzpomínce na své křivé obvinění hlasitě polkl.

„Tak jsme si vzájemně poděkovali. Ale od posledně jsi povýšil, co? Správce pokladny. Musíš mít pořádnou důvěru, zvlášť když sloužíš tomu psu Sarganovi!“

„Jen se věnuji vedení financí tady v Merionu. Rád říkávám, že s čísly je mi raději než s lidmi. Čísla totiž nelžou, ani to neumí.“

Přes Arasnarovu skromnost znal Artar pravý stav věcí. Arasnar byl především neomylný počtář, který se závratnou rychlostí dovedl pročíst všechny možné záznamy, a se stejnou přesností i vypočítat požadované příjmy a daně. Už když se poprvé poznali, spravoval daně v celém velkém Merionu. Jeho jedinou a největší slabinou však bylo jednání s lidmi. Měl velmi naivní představy a od každého očekával stejné jednání, jako od sebe samotného. Nemluvě o tom, že lži a přetvářka mu byly zcela cizí. Takový člověk ale byl pro muže jako Sargan hotové požehnání. Mohl mu svěřit vedení financí celé rozlehlé země a nemusel se přitom obávat žádné zrady ani intrik. Artar takovou jednoduchost obdivoval a zčásti ji i uznával. Na svých cestách se s ní však setkával pouze poskrovnu, pokud vůbec.

„Ale víš, Artare, občas si říkám, že jsem měl radši zůstat nižším úředníkem a vedlo by se mi lépe.“ Nato se opět důkladně rozhlédl kolem sebe a poté promluvil tichým hlasem: „Vůbec to není takové, jak jsem si představoval. Jak jsem říkal, čísla nelžou, ale lidé ano. Tento dvůr není nic jiného než klubko hadů, pořád se tu kují pikle, a každá klika má svůj cíl naprosto v rozporu s ostatními. A já už nemůžu. Ze začátku mě chtěli zatáhnout do svých lží, ale hned poznali, že je to marné. Nyní se mi už vyhýbají, ale víš, jak je hrozné v tom žít? Jak si můžu být jistý, že se zase nestanu něčí obětí, že mě někdo křivě neobviní?“

Arasnar si dlaněmi zakryl tvář, jako by ho to snad chránilo od intrikánského dvora a tiše bědoval. Artar viděl přítelovy útrapy a popravdě byl otřesen Arasnarovým přiznáním. Jestli tento dvůr dokázal zlomit i člověka typu Arasnara, pak to už bylo hodně špatné.

„Neboj se příteli,“ položil mu Artar svou mohutnou ruku na rameno, „při troše štěstí nás oba z téhle kaše dostanu.“

„Opravdu?“ stáhl si ruce Arasnar a odhalil utrápenou tvář.

„Opravdu,“ potvrdil odhodlaně Artar. „Hlavní je zjistit, co to ten zatracenec Sargan chystá za pikle. Když to zjistíme, zařídíme se podle toho. Řekni mi o té karavaně do Bybliosu. Sice nemám v hlavě počítadlo jako ty, ale stejně mi na tom něco nesedí.“

Arasnar nad touto změnou viditelně ožil a dal se do vysvětlování.

„Byblios je významné obchodní město a důležitý spojenec Merie, co nám kryje naši jižní hranici. Máme s nimi uzavřené obchodní smlouvy, co se datují až sto let zpátky. Následkem desítek let vyjednávání a dohod Merie každé tři roky vyšle karavanu se zlatem v hodnotě sto tisíc diarmů.“

„To je hodně zlata,“ zamručel obdivně Artar, „ale co z toho?“

„Na oplátku má Merie výhradní přístup k luxusnímu zboží a naši kupci se těší značným výhodám v samotném Bybliosu.“

„To mi na tu cenu moc nesedí,“ zabručel dobrodruh, kterému v hlavě též jelo počítadlo.

„To se ti jen zdá!“ zdvihl prst Arasnar a dál radostně pokračoval v hovoru. „Merie je něco jako vstupní brána dál na východ, kde leží nespočet království a knížectví. Ke zboží z Bybliosu se jinak, než přes nás díky této dohodě nedostanou.“

„Takže si dáte pořádnou mastnou přirážku a výchoďáci s tím nic nenadělají,“ dovtípil se Artar.

„V podstatě ano,“ přitakal nadšeně Arasnar. „A tohle je síla čísel!“

Artar obdivně zamručel. Správci pokladu to v hlavě počítalo pěkně.

„Ačkoli, v poslední době už to tak výhodné není,“ ochladl Arasnar. „Stejně jako čas plyne, mění se i ceny. Už poslední roky to pro Merii není výhodné a já sám jsem králi doporučil, ať dohodu minimálně přepracuje. Přesto trval na další karavaně, pro mě bezdůvodně.“

„Za tím něco určitě vězí,“ prohlásil Artar, „Když i přes nevýhodnou smlouvu posílá zlato, nejspíš něco od Bybliosu chce. Jak ho znám, vládce jako Sargan určitě připravuje válku. Jako každý vládce v Meziříčí touží po vládě nad oběma řekami.“

„Snad, to už nemohu soudit,“ rozpřáhl ruce Arasnar. Rozprava nad jeho milovanými financemi mu zlepšila náladu.

„Málem bych zapomněl,“ ozval se najednou Arasnar, „měli bychom se vydat na ceremoniál.“

„O co vlastně jde?“ zeptal se Artar, když změnili směr a vraceli se zpět k nosítkům.

„Vždy když se z nějakého důvodu otevírá královská pokladnice, doprovází jí ceremoniál. Je to starý zvyk praktikovaný po celá staletí všemi králi. Pokladnice se slavnostně otevře pod dohledem správce, tedy mě, a také samotného krále. Pod jeho dohledem se provede potřebné přemístění zlata ze zapečetěných truhel. Například dnes nachystáme zlato pro zítřejší karavanu.“

„Zajímavé,“ pronesl Artar zamyšleně a v hlavě se mu opět honily myšlenky jedna přes druhou. „Poslyš, stráže asi během ceremoniálu hlídají, že?“

„No ovšem,“ podivil se nad takovou otázkou Arasnar, „při ceremoniálu vstoupí stráže do samotné pokladny a hlídají sluhy, a dokonce i mě. Ale i tak je pokladna nedobytná pevnost, nebo spíše hrobka. Můžeš se tam dostat pouze přes jediný vchod a celé okolí je hlídáno ve dne v noci.“

„Takže jinak v pokladnici samotné nikdo není?“

„Jak už jsem řekl, pouze při ceremoniálu do ní vstoupí vybrané osoby a stráž. Jinak v pokladnici nikdo není. Proč taky?“

„A když se zlato pro karavanu vyměří, tak co potom, kde zůstane?“

„No v pokladnici, samozřejmě. Tedy až do dne, kdy se zahájí karavana. To je poté pokladnice otevřena a už odměřené zlato je předáno na soumary. Proč se ptáš?“

Artar se zastavil, podíval se kolem sebe, jak se nedávno stalo jeho novým zvykem a tiše promluvil k Arasnarovi.

„Něco od tebe potřebuji. Jedině tak se snad dozvím, co Sargan chystá a oba nás zachráním. I tebe před piklemi tohoto prokletého dvora. Ale musíš mi odpovědět na otázku a to popravdě: můžu ti věřit? Pomůžeš mi a tím zároveň sobě, i když to půjde proti Sarganovi?“

Arasnar se nejistě ošil. Oči se mu rozšířily a jeho dech se zrychlil. Podíval se na královský palác, co se hrdě tyčil do výše.

„Já… za ten rok jsem ledacos zaslechl o Sarganovi, co dělá, jaký je. A takovému muži nechci sloužit. Takže ano, můžeš mi věřit. Půjdu i proti Sarganovi.“

Na to mu Artar začal vysvětlovat svůj záměr. A Arasnarovy oči se ještě více rozšířily a dech ještě více zrychlil.

…

Na slavnostní ceremoniál se dostavilo přes sto významných dvořanů, a na pozvání přišli i vyslanci a hosté, co zrovna na dvoře v Merionu pobývali. Všichni byli pod ostražitým drobnohledem desítek královských stráží a také osobní gardy krále Sargana.

Ten seděl na mohutných nosítkách podobných zlatému trůnu podpíraných celým tuctem těch nejlepších a nejsilnějších otroků.

Vše bylo přesně podle pokynů přichystáno a Sargan přejel svým nelítostným pohledem shromáždění, které mělo být svědkem jeho mistrného tahu, i když si to ani neuvědomovalo, a ani neuvědomí.

Konečně byl ceremoniál zahájen vřeštěním trubek a duněním bubnů. Bezelstný strážce pokladu Arasnar se vydal splnit svou roli.

Pokladnice byla mohutná čtvercová stavba postavená ze žulových kamenných kvádrů o velikosti člověka. Kromě ohromných vstupních dveří z bronzu neměla žádný jiný vchod ani jiný otvor, ani okno.

Sargan pohledem krátce hledal Artara, než ho spatřil, jak vyčnívá z davu. Ušklíbl se a v duchu se uklidňoval, že toho zatraceného dobrodruha už vícekrát nespatří.

Arasnar mezitím obřadně odemkl masivní zámek a otevřel dveře, samozřejmě s pomocí otroků. Do otevřené brány vešla královská stráž následovaná správcem pokladu a jeho četnými pomocníky. Následoval je sám Sargan, kterého na těžkých nosítkách donesli až dovnitř pokladnice. Tu už mezitím osvětlili mnoha olejovými lampami, které byli jediným zdrojem světla v této kamenné pevnosti.

Poté přišla řada na dvořany a vyslance, kteří se podivovali nad množstvím všelijakých zamčených bytelných truhel a beden, co schraňovaly nesmírné bohatství Merie.

Po dalších obřadech byly konečně zapečetěné truhly odemčeny a jejich obsah uchvátil všechny přítomné. Světlo se leskle odráželo od zlatých cihel, prutů a mincí. Ty byly služebníky opatrně nošeny do menších cestovních truhel, připravených pro karavanu.

Jen se dívejte, vysmíval se v duchu Sargan všem dvořanům a vyslancům. Nechť všichni vidí bohatství, co chci odeslat Bybliosu.

Celou hodinu služebníci pod kontrolou strážce pokladu a samotného krále přenášeli nezměrné bohatství a pečlivě do svých archů zaznamenávali každou jednotlivou truhlu s vypočteným množstvím zlata. Nakonec se všechny cestovní truhly naplnily a Arasnar ohlásil, že jsou hotovi. Král Sargan jim vše posvětil a schválil. Poté proběhla druhá část ceremonie, kdy byly všechny truhly opět zapečetěny ochrannými symboly, které nedovolí nepovolané ruce poklad získat. Jak si to aspoň mysleli ti pověrčiví hlupáci, blesklo Sarganovi hlavou.

Nakonec všichni odešli a pokladnice byla opět uzavřena. Sargan si dovolil triumfální úsměv, než se pokusil najít Artara. Ten tu chyběl a ani sluhové mu nedovedli říct, kde je. Nakonec se zeptal samotného Arasnara, který se podle hlášení špehů obzvláště přátelil s tím proklatým barbarem.

„Můj pane, Artar se šel chystat na nadcházející karavanu,“ odpověděl Arasnar tím bázlivým tonem, který Sargan nesnášel. „Odebral se do svých komnat a nechce být rušen.“

Jen ať se připravuje, jak chce, to ho stejně nezachrání, pomyslel si vesele Sargan.