Epigana - Brány Balthary 23

Už všichni leželi ve svých spacích pytlech, když vedle Taruka něco zašramotilo. Devon se nabídl, že bude mít první hlídku a tak se bez otočení jen zeptal „Devone? Co se děje?“

„Myslela jsem si, že bychom si mohli ještě promluvit.“ Byla to Silaqui. Kradla se k němu jako kočka. Pak se posadila do trávy vedle něj.

„Myslel jsem, že budeš chtít dohnat čas s Renzielem,“ řekl trochu kousavěji než měl v plánu. „Ne, omlouvám se, vlastně mi do toho nic není.“

Silaqui zakroutila hlavou. „Ne, přišla jsem za tebou. Občas si myslím, že potřebuješ společnost. Zdá se mi, že si neumíš pustit ostatní příliš k tělu. Zajímalo mne, co ti ostatní? Tam kde jsi doma?“

Taruk se odmlčel. Proběhla jím vlna hluboké lítosti.

„Jsou mrtví. Téměř všichni. Většinu z nich zabila válka. Proto si ostatně říkám, že by bylo nejlepší, kdybych se od lidí držel dál. Nevím jestli bych zvládl pohřbívat další mé kamarády. Je to tak snazší. Žij a nech žít. Žádný konflikt nestojí pro to utrpení.“

Silaqui na něj v tichosti hleděla s porozuměním.

„I já o někoho přišla – nebo by se tomu tak dalo alespoň říci. Nejsi v tom sám. Ostatně, to je také důvod proč jsem tady na ostrově a ne v Irkanských pralesech. Já cítím, že jsme si v některých věcech možná podobnější, než si myslíme. I když jsme z úplně odlišných světů. Oba neseme kus bolesti.“

„Možná jsme si podobnější,“ připustil Taruk a pomalu se otočil na bok, aby na ni lépe viděl. Měsíc prosvítal mezi větvemi a ozařoval Silaquiin profil. Její rysy byly jemné, ale v očích se jí lesklo něco, co si nesla z hlubin dávného smutku.

„Někdy mi přijde,“ pokračoval po chvíli ticha, „že se bolest časem mění. Neztrácí se. Jen se zarývá hlouběji. Přestaneš ji vnímat každým krokem, ale nikdy z tebe úplně neodejde.“

„Možná proto si lidé vytvářejí rodiny a společenství,“ odpověděla tiše. „Ne aby se bolesti vyhnuli, ale aby ji unesli.“

Taruk si povzdechl. „A co když už někoho unést nedokážeš?“

Silaqui neodpověděla hned. Místo toho natáhla ruku a velmi opatrně se dotkla jeho ruky, jako by si nebyla jistá, jestli může. Její dlaň byla hřejivá, a ačkoliv se její prsty jen lehce opíraly o jeho, Taruk měl dojem, že se v ten okamžik v něm cosi zlomilo.

„Pak... možná je čas naučit se znovu důvěřovat,“ zašeptala. „Víš, když věříš někomu jako já, není to důkaz slabosti, ale odvahy.“

Mlčeli spolu dlouho. Hovor ztichl, ale přítomnost druhého zůstala. Oba hleděli do nebe mezi větvemi, kde se hvězdy třpytily jako ztracené naděje.

Taruk nakonec promluvil, velmi tiše: „Děkuju, že jsi přišla. Nejsem zrovna nejlepší společnost.“

„To je v pořádku,“ usmála se, i když on to v šeru nemohl vidět. „Ani já ne.“

Za pár minut už zůstala vedle něj jen její teplá stopa v trávě. Vrátila se na své místo, jako by se nic nestalo. A přesto, když Taruk zavřel oči, cítil, že se stalo něco důležitého. Něco tichého. Ale hlubokého.

Sen se do Tarukovy mysli vkradl jako obvykle – nezvaný host, o kterém si nebyl nikdy jistý, co přinese. V tomto snu spatřil pět totemů v kruhu, tyčily se k nebi jako natažené prsty a zdálo se, že vydávají uklidňující tón, jakési ševelení ve které čas od času uslyšel zvířecí odfrknutí, vytí vlka nebo křik sokola. Všiml si, že kolem totemu přecházel ten průsvitný vlk, který vydával lehkou namodralou záři – vlk, kterého uvnitř Taruk už nějakou chvíli krmil.

Chtěl k němu přejít těch několik málo kroků, když v tom se uprostřed kruhu z totemů začalo něco dít. Za nepříjemného burácení něco vylézalo ze země, čerstvá hlína s vytrhanými kořínky padala na zem, zatímco se k nebi plazil šestý totem – z pokrouceného dřeva. Taruk si nebyl jistý, jaký totem by to vlastně měl být. Pokud věděl, kmenů bylo jen pět. Tento totem připomínal jakýsi slepenec z hadů.

Vlk který obcházel totemy se zastavil a podíval se Tarukovi přímo do očí a Taruk cítil spojení, ale jen na okamžik. Tu vzácnou chvíli přerušil chladný, syčivý hlas, který se mu do mysli zakousl jako nůž.

„Voda nezapomíná,“ řekl ten hlas. „Nikdy.“

Pak se sny proměnily ve změť obrazů. Znovu viděl staré přátele. Viděl vlka, jak kráčí s jeho otcem bok po boku, zatímco jeho otec držel Tarukovo kopí.

Jablko nepadlo příliš daleko od stromu, pomyslel si Taruk, když se probudil. Zůstal chvíli ležet a s otevřenýma očima přemítal, o čem se mu vlastně zdálo.

Tento ostrov rozhodně přinášel podivné sny. Otce viděl naposledy jako kluk a nikdy si nebyli příliš blízcí. Jak říkával, byli to spříznění cizinci.

Když se Taruk posadil, chladné ráno ho přivítalo čerstvou rosou a pomalým pohybem stínů mezi stromy. Oheň už jen doutnal a Devon seděl nedaleko s rukama kolem kolen, klidný jako socha. Všichni ostatní ještě spali, kromě jednoho.

Silaqui stála opodál, bosá ve vlhké trávě, zády k táboru, tvář upřenou k severu, kde se mezi kmeny stromů rýsoval temný směr jejich cesty – Northram. Vypadala zasněně, nebo snad zamyšleně. Taruk se chvíli díval jejím směrem, pak se s tichým výdechem zvedl, natáhl si kabátec a došel k ohni.

Devon k němu zvedl oči. „Nespalo se ti dobře?“

Taruk zavrtěl hlavou. „Zvláštní sen. Vlk. Totemy. Něco... leze ze země.“ Odmlčel se a pak tiše dodal: „A můj otec.“

Devon pokýval, jako by to plně chápal – ale neptal se dál. Byl to ten typ muže, co respektoval ticho druhých.

Zatímco pomalu vstávali i ostatní, Renziel se protáhl, zívl a sáhl po zbytcích chleba. Taranis si přisedl ke Craneovi a kontroloval mu ránu, Asmar tiše mručel a zapisoval si cosi do malého koženého zápisníku.

Taruk se rozhlédl po skupině. Přestože byli unavení, otlučení a čelili neznámému nebezpečí, byla v tom táboře nějaká zvláštní pospolitost. Možná i důvěra – nebo alespoň její zárodek.

Pak se obrátil k Silaqui, která se právě vrátila k ohni.

„Dnes vyrážíme,“ oznámil jí tichým hlasem, který nevyžadoval souhlas. „Ale něco mi říká, že ten sen nebyl jen snem. Možná... něco začíná růst. Něco, co by růst nemělo.“

Silaqui na něj pohlédla se zvláštní směsicí pochopení a obavy.

„Voda nezapomíná,“ pronesla tiše, jako by ta slova nějak cítila, aniž by je slyšela.

Taruk se zarazil. Podíval se na ni a najednou měl pocit, že ne vše, co se děje v jeho snech, je jen jeho vlastní. Možná ten ostrov šeptá víc lidem, než si dosud myslel.

„Tak to mi ale řekněte, co s tímhle ostrovem je?“ zeptal se Devon. Zrovna si dával do pořádku toulec s šípy, když se zaposlouchal do hovoru Silaqui a Taruka. „Tyhle sny jsem nikdy nemíval a teď se mi zdá, že se nám zdají ty samé věci. Nebo minimálně slyšíme ty samé věci – zrovna dnes ráno jsem ve svém snu také zaslechl něco o vodě. O tom jakou má paměť.“

Asmar souhlasně přikývl. Bylo jasné, že se mu zdál tentýž sen.

„Ostrov nabízí našim šamanům vize, aby v nich mohli hledat pravdu. Sny nejsou jen výplodem naší mysli, jsou to zprávy. Udivuje mne, že se ostrov začal dělit o svůj hlas i s cizinci – i když je Taruk cizinec jen napůl.“

Taruk se v odpověď zašklebil. No jistě. Jakoby si to nepřipomínal neustále – na ostrov nepatří. Nejsou to jeho lidé. A přesto, i když se k němu stavěli takto, nemohl si pomoci. Měl chuť vyřešit na ostrově problémy, které se jim nyní postavily do cesty. V tu chvíli mu došlo, že ze zprávy o obru měl úplnou hrůzu. Slýchával o nich jen zkazky a příběhy námořníků a zkušených veteránů, které považoval za výmysly. Teď, možná brzy, mohli potkat jednoho živého.

„Ostrov je prosycený magií. Možná to je důvod proč se cennost, jakou je kalinith, vyskytuje právě a pouze tady. Na území Bathosu. Císařští Pátrači by z formy téhle magie měli radost. Téměř každý by pak spadal pod jejich vliv. Ta myšlenka mi přijde hrůzná.“

„Jsem ráda, že jsem se těm fanatikům vyhla,“ řekla Silaqui. „Jednou jsem měla štěstí – nikdy nepotkali sinitarku a tak mne nechali jít. Nejspíš nevěděli co se mnou a nebyli si jistí mým postavením. Je Devone pravda, že chytají malé děti, u kterých se projeví Moc? Že je pak odvádějí od rodin, které už nikdy neuvidí?“

Devon odložil toulec a začal se zlověstným kovovým zvukem brousit ostří sekyry. „Máš pravdu Sil. A mnohem hůř. Dělají věci ,ze kterých by ti vstávali vlasy hrůzou na hlavě. Mají na svědomí strašná zvěrstva ve znamení víry a očisty Moci.“

„Znám jednoho, kterého odvedli jako malého chlapce,“ dodal Devon tiše, aniž by zvedl hlavu. „Byl to syn našeho souseda. Kluk, co si hrál v polích se světlem na prstech a smál se tomu, jako by to bylo kouzlo. Za pár dní se objevili. V rudých pláštích, s bílými rukavicemi. Vzali ho. Otec se jim postavil. Vykastrovali ho a nechali ho umřít na schodech vlastního domu. Říkali tomu ‘příklad’.“

Všichni na chvíli ztichli. Jen ohniště tiše praskalo. Vítr se prohnal větvemi nad nimi a Taruk si všiml, že Silaqui se podvědomě přiblížila k Devonovi, jako by chtěla jeho bolest aspoň na okamžik sdílet.

Renziel si přehodil nohu přes nohu a zamyšleně si hrál s drobnou dýkou. „Fanatici a vrazi. Nikdy jsem je nepotkal, ale slyšel jsem o nich dost. Dokonce i v přístavech se o Pátračích mluví jako o něčem, co se šeptá a nikdy nevysloví nahlas. Ještě, že jsou Nadaní relativní vzácnost.“

„Tohle je svět, do kterého se Saskarra pokusila zasáhnout,“ promluvila tiše Silaqui. „A který ji možná semlel. Jestli ji opravdu má nějaká kmenová frakce, nebo – jak říkáš, Renzie – Zlatá pavučina, pak ji musíme najít co nejdřív. Nejen kvůli Tarukovu zlatu.“

Taruk se ušklíbl. „Aha. Takže mi připomínáte to zlato, co?“ Potáhl z čutory a přehodil si plášť přes ramena. „Fajn. Ale co když je to větší než zlato? Co když už je to válka? Totemy, sny, obr probuzený v horách… Zní to jako předzvěst. A špatná.“

„Jestli se duch ostrova skutečně probudil a hněvá se, nebude záležet na tom, kdo je císařský a kdo kmenový,“ přerušil ho Asmar. „Všichni budeme jen prach pod jeho nohama.“

Taruk si vyměnil pohled se Silaqui. A pak s Renzielem. Ve vzduchu visel nevyřčený slib. Možná se nepřísahali jako bratři ve zbrani – ale každý z nich cítil, že příští dny je buď rozdělí… nebo navždy spojí.

„Vyrazíme do Northramu,“ řekl Taruk. „Ať se děje co se děje, musíme být u toho, když se to zlomí.“

Nato se družiníci zvedli a posbírali své věci. Když odcházeli, jen vyhaslé ohniště je usvědčovalo, že tam kdy byli.

Když procházeli lesem dál na západ, směrem k horám, se znepokojením si všimli, že tam neležel žádný mrtvý goblin. Někdo je musel v noci odtáhnout. Jedinou stopou byla na některých místech pouze zčernalá krev.