Epigana - Brány Balthary 25

A pak začal mluvit. Pomalu, jasně. O boji s gobliny. O jejich nečekané jednotě. O tom, co se říká o probuzeném obrovi v horách.

Šamani ztichli. Kerak se ani nepohnul, jen zpevnil stisk číše.

Když Taruk skončil, bylo ticho.

Pak Kerak řekl: „Obr se nehýbe bez důvodu. Tohle je znamení. A znamení musí být vyloženo.“

Všichni se podívali na nejstaršího šamana. Ten vstal. Na holi měl zavěšené pírko orla, které se ani nepohnulo.

„Zítra,“ pronesl Alakai, vůdce šamanů kmene Blain Pakk, „zahájíme obřad Hledění. Ať ostrov promluví skrze nás.“

Zatímco Taruk hodoval s ostatními, pozoroval všechny účastníky Velké rady, která měla brzy začít rokovat o kmenových záležitostech – a tak se také stalo.

Šamani všech pěti kmenů si sesedli dohromady a zapálili něco, co vypadalo jako dřevěná, pracně vyřezávaná dýmka s vlčími motivy, kterou nechali kolovat. I Taruk s ostatními byl pozván, což je překvapilo.

Představila se jim tak pětice šamanů. Za Vlčí kmen to byl Alakai Stříbrovlasý, což byl mladík, sotva pětadvacetiletý. Devona zajímalo, proč mu říkají stříbrovlasý, protože Alakai byl mladík s hustými dlouhými dredy a šedivýma očima. Mluvil poměrně jasným mladickým hlasem. Když měl slovo, probírali nedávný únos jednoho z mladších šamanů. K údivu se dostavili i svědci tohoto únosu, čtyři psohlavci, se kterými Alakai podle všeho dokázal komunikovat. Ukázalo se, že obviňují Corvo Pakk, Klan Havrana, který vše pochopitelně hlasitě popřel. Nakonec se rozhodlo, že Vlčí kmen vyšle do Kraevoru, sídla Havranů, své muže, aby se po mladém novici porozhlédli¨.

„Pokud to je tak jak říká Havraní kmen a jsou v tom nevinně, nebudou mít určitě nic proti, když se tam trochu porozhlédneme,“ rozhodl Kerak, zatímco se tvářil trochu uštvaně. Bylo vidět, že jej dlouhé rokování unavuje. Každou možnou chvíli se podíval na dvě čepele, které měl opřený o svůj dřevěný trůn, a bezmyšlenkovitě je pohladil.

Havraní kmen protestoval jen do chvíle, dokud se neozval jiný šaman, který nesl také špatné zprávy. Došlo k vraždě stopaře z Hawok Pakk neznámým nepřítelem a šamanka Sokolího lidu to nechtěla nechat jen tak ležet. Divoce vyhlížející žena vypadala odhodlaně pomstít smrt jednoho z jejich lidí, jenomže se jí nepodařilo vypátrat kdo to byl. Sokoli potvrdili jen to, že šlo o cizince v černých róbách a pochopitelně svalovali vinu na cizince z pevniny. Klan sokola navrhoval zrušit obchodní smlouvy, alespoň dočasně, dokud se jim nedostane vysvětlení. Takový projev útoku na jejich lid nehodlali tolerovat.

Když se šamanka Hawok Pakk zmínila o incidentu, Renziel s sebou nervózně zavrtěl. Vypadal, že by chtěl něco říci, ale jako by neměl odvahu.

Kdo vypadal úplně šokovaně ale byla Silaqui a Taruk, kteří nespustili z očí stařičkou šamanku Havraního lidu jménem Riva.

Taruk nemohl uvěřit svým očím.

„Sil?“ zašeptal Silaqui přímo do ucha. „To není možné, ale já tu ženu znám! Zdálo se mi o ní v jednom snu s pískem! To byla její tvář, která se v tom písku zjevila. Co to může znamenat?“

Silaqui vypadala neméně šokovaně. „Takže už těm snům trochu věříš? Říkala jsem, že sny nejsou pouhými obrazy. Je to jazyk a tím jazykem k nám někdo promlouvá. Já, i když se mi to zdá neuvěřitelné, ji znám také. Předpověděla mi ji na mých cestách Irkanem jedna sinitarská vědma. Pamatuji si to jako včera – hledala jsem zoufalá odpovědi na mé otázky a ona mi prozdradila, že vidí sever a na severu žijící čarodějku jménem Riva. To nebude náhoda.“

Chvíli si spolu vzrušeně povídali, když se mezitím prostřídal šaman medvědího kmene, který vyjednával smír mezi jejich kmeny – podle všeho omlouval nedávný nájezd na Vlčí kmen a snažil se útok u Keraka vyžehlit. Třeba tím, že vyšlou válečnou výpravu k Thoraz Urgal, pokud jim Kerak povolí vstup na své území.

Havranní kmen, jehož šamanka toho vlastně moc neřekla. Často ale věnovala velmi významné pohledy cizincům a ti byli z jejího zájmu viditelně nervózní. Neuměli vysvětlit proč, ale všichni z ní byli velmi neklidní.Ten pocit, který z ní měli byl těžký a plíživý.

Nakonec je ale ze všeho nejvíce zaujal šaman z klanu kozoroha. Bylo to totiž asi devítileté dítě, v jednoduché róbě, s malováním v obličeji, takže byl celý bílý, s rudým kruhem na čele. Vypadalo to, že sedí v tureckém sedu a z poza něj se nad ním skláněla velká dřevěná loutka s hlavou vyřezávanou do podoby kozoroha, která i když nebyla poutána žádnými vlákny, věrně kopírovala pohyby toho chlapce. Působilo to dojmem, jakoby byl neustále doprovázen tělesnou stráží.

„Voda nezapomíná“, řekl prostě a družiníkům se rozbušilo srdce.

Slova dětského šamana dopadla do ticha jako kámen do studny. „Voda nezapomíná.“
Všichni na chvíli oněměli – nebyla to jen fráze, ale něco víc. Jako by se místností rozlehlo staré proroctví. Chlapec dál nepromlouval, jeho pohled byl prázdný, ne nepodobný očím spícího člověka. Loutka za ním se pohnula, jako by se o něj chránivě opřela.

„Tohle…“ začal Taruk, ale nedokončil. Celým tělem cítil, že se děje něco zvláštního.
Renziel zbledl. Znovu sebou nervózně pohnul a tentokrát to Asmar postřehl.
„Víš něco o tom stopaři, že ano?“ zeptal se tiše.
Renziel se díval na ruce, které svíral v klíně. Jeho nehty se zarývaly do dlaní.

„Nebyl jsem ten, kdo ho zabil,“ zašeptal. „Ale… měl jsem tam být. Měl jsem ho varovat. Jenže jsem utekl.“
Silaqui se k němu naklonila, její tvář zůstávala klidná, ale v očích měla napětí.
„Můžeš to napravit. Ale ne, pokud budeš dál mlčet. Promluv.“

Renziel vstal. Chvíli stál nejistě, ale pak vykročil mezi šamany. Stovky očí se upřely na něj.
„Jmenuji se Renziel Dolarh. Byl jsem členem jedné skupiny, která měla za úkol ukrást totem šamana Hawok Pakk. Když jsem zjistil, co máme doopravdy udělat, odmítl jsem. Ale ostatní… ne. Vím, kdo to udělal. A vím, kde jsou.“
Zatímco se sálem neslo ticho, které pálilo v uších, Riva – stará šamanka Havraního lidu – konečně promluvila.

„Zrada má mnoho tvarů,“ řekla. Její hlas byl zastřený jako mlha, která se šíří z bažin. „Někdy zrazuješ, i když mlčíš. Jindy tím, že jednáš. Ale mezi těmi, kdo mlčí, a těmi, kdo mluví pravdu, existuje brána. Dnes jsi ji otevřel.“
Pak obrátila oči k Silaqui. „A ty, dcero pralesa, přišla jsi, jak bylo předpovězeno. Otázkou je… jsi připravena slyšet pravdu o své cestě?“

Taruk sledoval to vše se stoupajícím neklidem. Cítil, jak se nitky osudu stahují, spletité, nejasné.
A přesto… někde v nich byl řád. Věci do sebe začínaly zapadat.

V tu chvíli se postavil rázným pohybem Kerak. V jeho pohybech bylo cosi úsporného, pohyboval se jako voják. Jeho ráznost všechny zarazila.

„Dobrá tedy,“ řekl nakonec Kerak. „Jak vidím, máme si všichni co vysvětlovat. Amadisi! Předstup!“ Jeho hlas byl tvrdý a nesnesl žádných námitek – i přesto byl ale klidný, jako hluboká studna.

„S tím, co už nám řekl Asmar Gran-Tallak,“ poznamenal Kerak „víme, že někdo probudil obra a sjednotil Zlo hor. Díky našim drahým přátelům...“ usmál se a podrbal psohlavce, který se mu usadil u nohou. „Víme, že se císařští vylodili v hojném počtu a v plné vojenské síle. Nyní míří na sever podél kalinithové stezky. A také víme, že se někdo snaží ukrást kmenové totemy. Do toho všeho zmizela naše přítelkyně Saskarra u které nevíme, co se jí stalo a slehla se po ní zem těsně předtím, než jsme podepsali důležitou smlouvu, mezi bathosskými kmeny a Sirbjorgem. Vyslali jsme dokonce Asmara, aby ji našel...“

„Otče,“ přerušil jej Amadis. „Nechtěl jsem...“

„Nepřerušuj mne!“ vyštěkl Kerak. „Ty jsi nějakou dobu věděl, že tu Saskarra byla potají, aby tě navštívila a pak odcestovala... kam přesně?“

Amadis zvedl hlavu a zpříma se otci podíval do očí. „K jezeru Ulvar, Otče.“

„K jezeru Ulvar! Pod Bránou Balthary!“

Ve stanu to zašumělo. Šamani mezi sebou začali v tichosti diskutovat mezi sebou.

„Co to znamená?“ Taruk seděl a poslouchal. Snažil se pochopit co se tu vlastně děje. „Proč by si nemohla vyjít k jezeru?“

Asmar vypadal ustaraně. „Protože je to cizinka a vyšla na naši nejposvátnější půdu. K slavnému jezeru Ulvar, nejspíš k osadě Velkého Ducha, Ul.“

A pak si Taruk vzpomněl. Ta vzpomínka jej zasáhla jako šíp. Rozbil zrdcadlo skrze které neviděl. Vybavila se mu prastará pohádka, kterou slyšel v raném dětství. O tom jak lid Daemoklos, ze kterých pocházely kmeny, před celými staletími vylezl z jezera Ulvar a osvobodil se z područí Bezejmeného nepřítele. Byla to dětská povídačka, protože v jezeře kromě ryb a vodních duchů nic nežilo, ale pamatoval si, že vždycky měl z této pohádky noční můry. Nemohl si ale vybavit proč.“

„Tak to abychom vyrazili. Má náskok jen pár dní! Když nám půjčí mečorožce, můžeme ji dohnat.“

Taruk vypadal nadšeně.

„Tak o tom začínám pochybovat. Ta žena se pohybuje na ostrově jakoby měla vítr v patách.“ Asmar vypadal zamyšleně. Zajímalo jej, jak to ta žena dělá.

Northram, hluboká noc.
Když se hostina rozpadla do menších ohňů, kde si muži předávali čutory a ženy tančily kolem zpívaných modliteb, Taruk se tiše vzdálil. Prošel kolem těžkých kožešin stanů a došel k malému pahorku, odkud bylo vidět na šamanské kruhy i světla u brány.
Vítr tu zpíval jinak. Měl v sobě cosi prastarého.

„Nemůžeš spát?“
Silaqui přišla potichu, jak bylo jejím zvykem. V ruce držela medovou placku, kterou položila mezi ně.
Taruk zavrtěl hlavou. „Myslím, že jsem právě slyšel, jak se dějiny přehnaly přes naše ohniště.“
„Myslíš, že to všechno spolu souvisí?“
„Všechno souvisí,“ řekl prostě. „Ten obr, zmizení totemů, Saskarra, jezero Ulvar. A taky... Riva. Ta žena v tvém proroctví. V mém snu.“
Silaqui chvíli mlčela, pak si sedla vedle něj. „Je zvláštní, že jsem se ti tak vpletla do života, viď?“
„Je,“ řekl. „A je zvláštní, jak přirozené to je.“

Seděli tak chvíli v tichu. A pak to přišlo.

Z lesa podél palisády se ozval tenký, táhlý zpěv. Byl to hlas bez těla. Bez jazyka. Jen šepot, který se vlnil jako voda pod ledem. Zprvu ho slyšeli jen oni dva – pak se zvedli strážci, psi začali kňučet a zpoza jednoho stanu se vynořil Renziel, bledý jako smrt.

„Je to on,“ zašeptal. „Ten hlas…“
„Jaký hlas?“ zeptal se Taruk.
Renziel polkl nasucho. „Ten, který mě našel pod horami. Ten, co slíbil, že mi odpustí. Že mě očistí. Ale pak… pak si vzal kus mé duše. A já se od té doby bojím ticha.“