Artarova dobrodružství: Čest nad zlato 3.

Artar stál na jednom z mnoha nádvoří rozlehlého paláce a musel snášet další ceremonii plnou prázdné okázalosti, která byla každému královskému dvoru za vlastní. Slunce, jako vždy tady v Merii, všechno spalovalo svou nelítostnou září a jeho paprsky se odrážely od bronzových zbrojí nastoupené stráže. Ta stála vzorně seřazena v několika řadách naproti mohutné budově paláce a bez hnutí čekala na pokyny svých velitelů.

Na vzorované kamenné dlažbě už netrpělivě stáli soumaři, velbloudi a koně obtěžkaní pevnými okovanými truhlami s merijským zlatem. Další zvířata nesli o poznání méně hodnotný, zato stejně potřebný náklad v podobě nezbytné výstroje, zásob potravin a vody a věcí na táboření. Mezi ohony mávajícími soumary dokonce stálo pár vozů krytých plátěnou stříškou určených pro významné úředníky, kteří se také coby vyslanci Sargana výpravy zúčastní.

Sám Sargan v purpurovém rouchu a zlaté koruně stál na balkonu v paláci vysoko nad shromážděnou výpravou a všechny obdarovával svým důležitým přezíravým pohledem. Místo něj mluvil zvučným hlasem jeho herold, co stál na nádvoří čelem ke strážím.

Vysvětloval jim rozkazy jejich vznešeného krále, co se týkaly účelu jejich cesty. Artar se jen slabě usmíval. Tohle všechno věděl, A ještě něco mnohem, mnohem víc.

Po heroldovi přišli na řadu kněží ve splývavých bílých rouchách. Z obřadních nádob kropili karavanu svatou vodou nabranou z řeky Tarfu, která měla pro celou Merii posvátný význam.

Na nádvoří si Artar mezi přihlížejícími úředníky všiml Arasnara. Krátce si přikývli, a tak si dali poslední sbohem. Oba je čekala nejistá budoucnost, ale Arasnar poskytl těžce zkoušenému dobrodruhovi takovou pomoc, že ji bude Artar splácet do konce života. Alespoň už splatil svou první část.

 

Dnes ráno, ještě, než začal ceremoniál, se setkali v zahradách, kde si dávali obzvláště pozor na nechtěné uši. Artar byl vděčný svému zachránci a na oplátku mu zase poskytl protislužbu. U jednoho svého starého přítele v Merionu, co mu též něco dlužil, vyjednal Arasnarův útěk ze Sarganova dvora.

„Tady to není pro tebe, příteli,“ řekl mu Artar, „při troše štěstí odsud utečeš. Čeká už na tebe kůň s doprovodem, co směřuje do Fénicie. Tam se ti bude líbit, je tam plno kupců a ti budou určitě potřebovat zběhlého počtáře.“

„Děkuji ti,“ řekl dojatě Arasnar, „bez tebe bych se neodvážil utéct.“

„A bez tebe by mě Sargan dostal, kam chtěl. Nu, měj se příteli, naše cesty se zde, snad jen na krátký čas, rozchází.“

Arasnar přijal Artarovu mohutnou ruku a poté se každý vydal jinou stezkou spletitého života.

Artar byl vskutku správci pokladu vděčný jako ještě nikomu předtím. Jestli půjde všechno tak, jak přichystali, pak se to stane tím nejodvážnějším podnikem v historii všech dobrodruhů.

Jenže lstivého Sargana nesměl podcenit. Pořád byl členem karavany a svou ctí a životem ručil za úspěšnou cestu do Bybliosu. A bůhví, co na něj všechno ten zmetek přichystal.

Jako kdyby mu četl myšlenky se Sargan podíval směrem k Artarovi. Toho nebylo možné přehlédnout díky velikosti a viditelné odlišnosti od civilizovaných lidí. Statný barbar mu s odhodláním sobě vlastním pohled opětoval. Vypadalo to, jako když se v neúprosné divočině setká lovec se svou kořistí. Jenže kdo bude lovcem a kdo kořistí, se teprve ukáže.

 

Slavnostní obřad konečně skončil a nastal dlouho očekávaný okamžik. Stráže se daly do pochodové kolony se soumary uprostřed, vodiči s honáky se ujali svých zvířat s drahocenným nákladem a jezdci nasedli na koně.

Nedaleká brána královského paláce se otevřela a karavana zahájila svou pouť.

Dlouhý řetěz výpravy vykročil na hlavní ulici Merionu, kde už čekaly zástupy lidí, kteří si takovou podívanou nechtěly nechat ujít. Hlasitě pískali a z Artarovi neznámému důvodu se radovali. Dokonce i z patrových městských domů na ně shlíželi jejich obyvatelé a někteří házeli okvětní plátky květin, co se snášeli na plnou ulici.

Artar šel po svých uprostřed karavany, protože netoužil po pozornosti jásajících davů. Ty po chvíli stejně přestal vnímat, když se soustředil na možné obtíže a intriky, co ho čekaly.

Když průvod opustil bohaté město, dostalo se mu nečekané návštěvy.

Ze přední části karavany k němu na koních dojel hlouček královských gardistů, tělesných strážců samotného krále. Šli snadno poznat díky propracované kovové zbroji a bílým plášťům se zlatým lemem. Artar se před nimi měl na pozoru. Tohle nebyli žádní změkčilí branci, ale elitní vojáci, co brali boj jako řemeslo. A vynikali v něm.

Jeden z nich měl rudý plášť a helmu mu zdobil dlouhý karmínový chochol. Jezdec se na silném oři, co by mu záviděl kterýkoli vozataj, zařadil těsně vedle Artara.

„Já jsem Rímsan,“ řekl chladně a bez okolků, „jsem velitel této karavany. Znám tě, barbare, a aby nedošlo k omylu, vysvětlím ti tvé postavení. Nejsi žádný velitel, ani můj zástupce, a ničemu nevelíš a nikomu nerozkazuješ. Jsi jen řadový voják na roveň vozkům. A jako takový budeš poslouchat mě a ty, kteří pod mě spadají. Jsi součástí ochrany karavany a podle toho budeš jednat. Je ti to jasné?“

Artar se ušklíbl nad tou povýšenou řečí. Měl sto chutí toho hrdlořeza popadnout za nohu a mrštit s ním z koně na zem, až by mu pukla zbroj.

„Přísahal jsem, že karavanu ochráním až do Bybliosu a podle toho budu jednat,“ odpověděl Artar a schválně nechal nejasný výklad věty na gardistovi.

„A na tu přísahu pamatuj, barbare,“ zavrčel Rímsan a pobídl koně do běhu až mu zavlál rudý plášť.

„Jenže co bude následovat po Bybliosu, to je už na mně,“ zabručel Artar s pomstou na rtech.

 

Artar si zatím v hlavě srovnával myšlenky, které se mu honily hlavou jako písek v poušti a snažil se jim dát jasný řád. Svou na barbara nezvykle metodickou myslí zkoumal krajinu kolem, karavanu samotnou a svou představou uháněl dál po cestě až k samotnému Bybliosu.

Sice opustili hlavní město, ale stále se nacházeli v srdci Merie a po pevné kamenné cestě, hlavní dopravní tepně celé země, směřovali na jih. Široko daleko vedla pole se statky a vesnicemi, kde se upracovaní rolníci lopotili na svých polích a zásobili tak Merii nepostradatelnou pšenicí, ječmenem, zeleninou a ovocem. Na několika pastvinách se pak pásla stáda dobytka. Celá krajina byla protkána sítí zavlažovacích kanálů jako tělo cévami, co přiváděla životodárnou vodu z Tarfu a umožňovala bohaté sklizně z jinak suché půdy.

Zkrátka to byla přívětivá krajina v protikladu s tím, co je čeká dál v podobě stepi, poušti a pustých hor, kdy to vše budou zdolávat nejméně čtyři týdny.

Artar využil skuliny, kdy mu Rímsan jasně neřekl, koho má přesně poslouchat kromě něj nebo co dělat, kromě ochrany karavany, a tak podle své svobodné vůle procházel výpravou a zkušeným okem pravého cestovatele vše hodnotil.

Cesty se účastnilo na dvě stě vojáků nepočítaje v to desítky vozků, vodičů a dalších pomocných sil. K jeho překvapení však většinu sil netvořila královská stráž, ale různé síly z krajů poddaných Merii. Zahlédl tu lučištníky od řeky Tarfu, co používali obávané složené luky, kopiníky z velkých plání, kteří si nesli lehké proutěné štíty potažené kůží a kupodivu poznal i lehkou jízdu z kmene Šemijů, navyklou tvrdým podmínkám poušti a vyprahlé stepi. A samozřejmě kromě nich tu byla elitní královská garda, smrtící jako hrot kopí, které hojně nesli.

Tohle zvláštní složení jen potvrdilo Artarovy obavy i předtuchy. Sargan byl vskutku nemilosrdný.

…

Dokonce i neúprosné merijské slunce se unavilo a den se chýlil ke konci. Karavana zastavila u jedné z četných vesnic v zemědělské krajině, které mělo zrovna tu čest nebo smůlu, že bylo poblíž. Kvůli plnění králova poslání se museli místní o výpravu postarat, takže vyprázdnili své spíže a založili ohně na vaření. Vojáci si to samozřejmě nechali líbit, protože tohle byla jedna z mála příležitostí, kdy dostanou čerstvé a teplé jídlo. Dále po cestě už to tak běžné nebude.

Vojáci rozestavili věci pro táboření a vytvořili malé skupinky, co v družném hovoru čekali na své jídlo od vesničanů.

Artarovi při vůni pečeného masa a čerstvých chlebových placek zakručelo v břiše. Odpoledne se musel spokojit s přídělem tvrdého chleba, který jeho mohutné postavě vůbec nestačil. Nyní si chtěl vše vynahradit.

Vyšel vstříc té vůni a dostal se ke skupině vesničanů, co roznášela právě přichystané jídlo. Jenže jako první dorazila skupina v bílo zlatých pláštích. K rozmrzení Artara a okolních vojáků si jídlo pánovitě uzurpovali.

„Ale, hledáš něco k snědku?“ všiml si Artara Rímsan. „Tady pro takové jako ty není místo. Ale aby ti to nebylo líto…tady, vezmi si.“ A k nohám mu hodil urvanou kost s trochou masa.

„Ta je jako stvořená pro toulavého psa,“ doplnil Rímsan.

Gardisté vypukli v potměšilý smích a barbara si měřili nenávistným pohledem plným pohrdání. K jejich překvapení však Artar kost zvedl. Než se kdokoli stačil pohnout, rychlým krokem se ocitl u vojáka, co se smál nejhlasitěji. Vzal mu ruku, přičemž se překvapený gardista ani nebránil a dal mu do ní hozenou kost.

„To bylo myšleno pro tebe,“ dodal a než se gardisté vzpamatovali, stejně rychle zase zmizel v zástupu vojáků.

 

Naštvaný Artar chvíli bloumal táborem, než si řekl, že je dostatečně daleko od těch mizerů, co se označují jako gardisti. Nejraději by vytasil svůj meč, co neustále nosil v pochvě přehozené přes záda, a vyzkoušel, jak velké právo se mají nazývat gardisty a pak by zmizel z téhle proklaté země! Jenže tu byla jeho přísaha a tu bral smrtelně vážně. Když něco slíbil na svoji čest a svůj meč, pak to hodlal dodržet, i když to znamenalo vystát ty zatracence. Ne, on svůj slib splní a karavanu se zlatem dovede až do Bybliosu a pak uvidí Rímsanův překvapený obličej. Pokud se ho tedy ještě nezbaví na cestě.

Myšlenky z hlavy mu však odválo něco mnohem důležitějšího – vůně jídla. Blízká skupina deseti vojáků seděla v kruhu na zemi a pochutnávala si na mase se zeleninou zabalenou v ještě teplé chlebové placce. Podle odložených zakřivených luků poznal lučištníky z břehů Tarfu. Naštěstí pro něj znal jejich kmen, a tak se rozhodl prohodit nějaké to slovo a při troše štěstí získat něco k snědku.

„Zdravím vás, lukostřelci,“ promluvil k nim Artar přátelsky. Opětovali mu zamračený pohled.

„Co chceš?“ zeptal se jeden z nich s černým plnovousem ne zrovna přátelsky.

„Chci se jen zeptat, jak se daří vašemu pánu Narkulovi?“ odvětil Artar bodře. „Když jsem ho posledně viděl, dokázal trefit oko sokola ze sta kroků. Pevně věřím, že to stále dovede.“

Pohled vojáků se náhle změnil na výraz překvapení.

„Narkulovi se daří dobře,“ odpověděl vousáč po chvilce, „Pořád tvrdí, že ten kousek se sokolem dokáže, ale stejně mu to nikdo nevěří. A kdo se ptá?“

„Artar,“ řekl jednoduše, a to jméno bylo více než dostatečnou odpovědí.

„Hrom do toho,“ zabručel vousáč, „vzpomínám si, že jsi kdysi navštívil náš kmen!“

„Já jsem tě dokonce viděl!“ ozval se další. Jejich ještě nedávno zamračené pohledy roztály jako sníh na slunci.

„Tak se posaď mezi nás a vyprávěj,“ vyzval ho vousáč a všichni přitakali.

„A o čem mám vyprávět?“ zeptal se Artar a přisedl si ke kruhu vojáků.

„No o všem. Jinak, já jsem Ulam. A na, vezmi si něco k jídlu, přece tu nebudeš sedět s prázdnou hubou!“