Epigana - Brány Balthary 26

Silaqui vstala a sáhla po svém náhrdelníku se zvonky.
„Renzieli, co jsi udělal?“
„Já… já jen ukázal cestu. Ukázal jsem, kde najít jeden z totemů. Myslel jsem, že to bude jen obchod! Ale oni… oni nejsou lidé. Oni nejsou ani duchové.“

Taruk vstal. V jeho očích nebyl hněv, ale ocel.
„Kdo, Renzie… komu jsi otevřel dveře?“

Renziel se zhroutil na kolena. „Já nevím, jak se jmenuje. Ale pod jezerem… pod Ulvarem… on na nás čeká.“

Silaqui s Tarukem jej chvíli mlčky pozorovali. Snažili se vše vstřebat. Pak Sikaqui přistoupila k Renzielovi a položila mu konějšivě ruku na rameno.

„Ať už jsi byl na ostrově kýmkoliv, věřím že na nápravu není nikdy pozdě. Pro mne jsi stále tím samým člověkem, jakým jsi byl, když jsme se seznámili na hranicích Irkanu. Pomůžeš nám s hledáním?“

Renziel se hořce pousmál. „Rád bych, ale potom co jsem se na Velké radě přiznal k pokusu o krádež totemu jsem zde v domácím vězení. Rozhodla o tom rada – nesmím se z Northramu hnout, než si rozmyslí co se mnou.“

„Tak to jsi v potížích, které sis ovšem zasloužil,“ řekl Taruk tvrdě. „Je ale úctyhodné, že ses přiznal. Musím tě chtě nechtě obdivovat. Přiznal ses Kerakovi. A to z toho chlapa jde tichá hrůza.“

„Zjistíme co se stalo se Saskarrou a pak se pro tebe vrátíme,“ řekla Silaqui nakonec. „Věřím, že budeš v pořádku. Snad i kmeny mají nějakou čest a uznají, že jsi jim vlastně pomohl.“

Taruk se vrátil k ohni až nad ránem. Šel mlčky. V očích měl stíny a v těle ostražitost vlka, který zaslechl dusot přicházející zimy. Když se posadil, většina ohňů už vyhasla. Jen pár šamanů ještě bublalo slovy v jazyce starším než řeky, oči přivřené, prsty máčené v popelu.

„Dnes se bude snít divoce,“ poznamenal jeden z nich tiše, aniž by pohlédl na Taruka. „Když zpívá ten pod jezerem, snům dorůstají zuby.“

Taruk neodpověděl. Sáhl po kousku starého chleba a žvýkal, jako by se tím pokoušel uzemnit sám sebe v realitě. Vzduch byl chladný a voněl kouřem, potem a začátkem.

Pak se ve vchodu stanu rozhrnula clona a dovnitř vstoupil Kerak.

Velký muž s rukama jako kladiva a tváří, která ztuhla do tvaru ostře řezaného útesu. Nesl s sebou krátkou halapartnu a přes ramena přehozenou kožešinu. Oči měl šedé – ne jako bouře, ale jako kámen, který nezapomíná.

„Taruku Tarkane,“ zabručel, „šamani mluvili. Chceš-li vyrazit k Ulvaru, ráno je poslední čas.“

„Proč právě ráno?“ zeptal se Taruk, i když v hloubi duše tušil odpověď.

„Protože snění bude příliš silné. Pod jezerem se něco pohybuje. Něco, co už se neskrývá. A protože… některé věci nejsou určeny, aby tě následovaly za denního světla.“

Kerak ztichl, pak přešel k němu blíž a – v gestu nezvyklém pro muže jeho druhu – mu položil ruku na rameno.

„Nejsem rád, že tě posíláme. Ale jsi náš jediný poutník mezi světy. Jestli Saskarra žije, jestli duchové totemů volají… pak tě možná poznají.“

„A když mě nepoznají?“ Taruk zvedl hlavu.

Kerak se usmál. Krátce. Útržkovitě.
„Tak tě zabijí. Ale tohle je přece Bathos.“

A pak odešel, aniž by čekal odpověď.

O kousek dál, ve stanu šamanky Inary

Silaqui seděla naproti Inaře, stařeně s vráskami jako mapa všech potoků v okolí jezera. Plamen mezi nimi prskal tiše.

„Tvé zvonky dnes budou znít jinak,“ řekla Inara. „Dnes nebudeš kouzlit… dnes budeš prosit.“

Silaqui ztuhla. „Koho?“

Šamanka se naklonila blíž. Její oči zářily, i když oheň dohoříval.
„Kořen hlasu. Ten, který volá i přes kameny. Ten, který spí v každé kapce vody. Ten, jehož jméno bylo zapomenuto, protože se každý bál, že ho vysloví.“

„Je to on, kdo volá a otřásl tak Renzielem?“ zašeptala Silaqui.

„Možná. Nebo možná jen poslouchá. Jsou horší věci než ti, kdo volají. Jsou ti, kteří čekají.“

Silaqui se zadívala do plamene. V dálce začal krákat havran.

Když členové družiny usnuli, měli všichni tentýž sen. Možná to bylo tím místem, možná to bylo těmi vonnými bylinami, ale všem se zdálo to samé.

Masivní ruka připománající ohromou skálu z magického kalinithu formovala z kamení a hlíny dětskou tvář, která připomínala šamana Klanu kozoroha. Během toho se ruka pohybovala s přesností sochaře a zatímco s praskáním kamene dodělávala drobné detaily té obří tváře, dětské oči se otevřely a kamennými ústy rezonoval hlas.

Hluboký a ledový.

„Tvoříš co neznáš, protože jsi zapomněl.“

Když se Taruk po několika málo hodinách spánku ráno vzbudil, rezonoval mu v uších chladný hlas znovu. „Jsi silnější než tvoji druhové. Proč je následuješ?“ Proč, opakoval si poté sám sobě Taruk. A zastyděl se. Protože moc dobře věděl.

Taruk věděl, že je následuje právě proto, že na to zapomněl. Zapomněl, kým kdysi býval, než ho Císařství přetvořilo k obrazu svému. Zapomněl jména duchů, se kterými kdysi hovořil, i dotek země Bathosu pod svýma nohama. Ale jeho druhové – Silaqui, Devon, Asmar, dokonce i nešťastný Renziel – mu připomínali, že nezáleží na tom, co bylo zapomenuto, ale na tom, co může být znovu nalezeno.

Vstal pomalu, jako by jeho tělo bylo ztěžklé od tajemství, která nosil uvnitř. Ranní vzduch byl studený a lehce štípal na kůži, ale Taruk se jen nadechl hlouběji a zůstal stát. Pozoroval, jak se na obloze trhají noční mraky a mezi nimi prosvítá ostré ranní slunce. V táboře panovalo ticho – ticho před bouří, které bylo hlasitější než jakýkoli výkřik.

Silaqui už byla vzhůru. Stála uprostřed malého kruhu kamenů, oči zavřené, náhrdelník se zvonky v rukou. Když ucítila jeho pohled, pousmála se, aniž by otevřela oči.

„Měl jsi také ten sen?“ zeptala se tiše.

„Ano,“ přiznal Taruk. „Co myslíš, že znamená?“

Silaqui otevřela oči. „Myslím, že něco hluboko v nás chce být vyslyšeno. Něco, co jsme pohřbili.“

„Nebo někdo,“ odpověděl Taruk s pohledem upřeným na vzdálené hory, kde se rýsovala silueta horského hřebene.

Než stihla odpovědět, z druhé strany tábora zazněly rychlé kroky. Devon spěchal k nim, tvář bledou, oči divoké.

„Taruku! Silaqui! Renziel je pryč.“

„Cože?“ vykřikla Silaqui překvapeně. „Jak to myslíš, pryč?“

„Stan je prázdný. Jen jeho věci jsou rozházené. A na stěně – nějaký symbol, který neznám. Všichni ho hledají – mají za to, že nechtěl čelit možnému trestu a tak radši utekl, což je pro šamany stejné jakoby své zločiny přiznal.“

Taruk vyrazil okamžitě, srdce mu bušilo rychleji, než by chtěl přiznat. Dorazil k Renzielovu stanu a zastavil se. Symbol byl načmáraný zemitě červenou barvou. Vypadal jako oko, jehož zornice byla obklopená pěti drobnými linkami – ty linky šlehaly z oka jako paprsky slunce. Celý vzor připomínal pavučinu.

„Tohle není kmenový symbol,“ zašeptal Taruk. „Tohle je znamení Zlaté pavučiny. Byli tak blízko!“

Devon polkl, oči rozšířené hrůzou. „Ale proč by si Renziela vzali právě oni? To se mu chtěli pomstít protože z krádeže vycouval?“

„Renziel měl strach“, řekla Silaqui.“Musíme mu pomoci – nevěřím, že by utekl. Takový zbabělec není.“

Kolem nich se pomalu shlukovali členové kmene, ale nikdo z nich nepromluvil. Jen hleděli – tiše, s výrazem, který mluvil jasněji než jakákoli slova – chtěli spravedlnost a vysvětlení. Jejich nepřítel zabil dva strážné, aby mohl Renziela unést.

Taruk se obrátil k Silaqui a Devonovi. „Je ale čas. Musíme k jezeru Ulvar. Je na nás, abychom přivedli Saskarru zpět – a zároveň zjistili, co se skutečně probouzí pod hladinou. Renziel bude muset počkat.“

„A když zjistíme, co to je?“ zeptala se Silaqui opatrně. S ponecháním Renziela svému osudu nesouhlasila.

Taruk se zarazil, pak řekl slova, která sám nečekal.

„Pak možná konečně pochopíme, proč jsme všichni tady.“

„Nemůžeme přece Renziela nechat na pospas těm lidem.“ Silaqui se odmítala s tou myšlenkou smířit.

„V tom případě máš štěstí Silaqui. Toho vašeho Renziela vám najdeme, protože máme nejspíš stejnou cestu,“ vynořil se za stínu stanu Taranis. „Já a Asmar jsme pověřeni, abychom jej našli a Sidiouse našel stopu.“ Podrbal s nepřítomným výrazem psohlavce, který se mu lísal k nohám. „Jestli se Sidiouse neplete, ten kdo Renziela unesl, míří na sever. Stejným směrem, kterým míříme my – k jezeru Ulvar. Já a Asmar budeme sledovat stopu. Chtěl se k nám přidat i Crane, ale po jeho zranění jsme mu doporučili, aby využil pohostinosti Vlčího kmene a vyléčil své rány.“

„Všichni ostatní jsou v pořádku?“ zeptal se Taruk, zatímco se všichni ostatní shromaždovali kolem něj.

Devon, Taranis, Asmar a Silaqui svorně přikývli

„V tom případě se nesmíme zdržovat a měli bychom vyrazit,“ řekl Taruk. „Myslíš, že by tvůj otec měl něco proti, kdybychom si odvezli nějaký proviant?“

Asmar zakroutil hlavou.

„Dobře, mohli by jste s Devonem připravit zásoby? Já se zatím pobavím s Taranisem a probereme spolu cestu. Tuhle krajinu neznám, a tak bych byl rád, kdybychom byli připraveni na to co nás čeká.“

Asmar s Devonem na nic nečekali a vyrazili připravit zásoby na cestu. Taranis mezitím zůstal a hleděl se Sidiousem na Taruka.

„Víš, to je právě to co mi dělá tak velké obavy. Cestou k Ulvaru nás čeká průchod přez území Thoraz Urgal. Kerak nás s Asmarem vyslal, abychom se tam porozhlédli a přinesli nějaké zprávy. Už byli vysláni psohlavci, kteří mají za úkol sledovat cokoliv podezřelého, ale zatím nemáme žádné zprávy, kromě zachycení pár pachových stop Zla hor.“ Taranisovi se na tváři zračily starosti.

Taruk vypadal neméně ustaraně. „To by nám mohlo cestu zkomplikovat. Jestli je to s tím obrem pravda, co budeme dělat?“