4.  Kapitola, Záhadný cestující

Karavana vytrvale pokračovala v cestě jižní Merií a po několika dnech se krajina změnila. Půda tu byla vyprahlejší a místní obyvatelé museli pracně vykopat studny, ze kterých brali vodu na zavlažování své úrody. Proto tu byly i vesnice méně početné a když lidé museli hostit výpravu ze svých skromných zásob, vrhali na ně pokradmu zlé pohledy. Ale když byl blízko Rímsan se svými gardisty, vesničané si raději takové pohledy odpustili.

Pyšní gardisté se považovali za elitu této výpravy a všem to také dávali okatě najevo. Na svých přepychových ořích se vezli vepředu karavany na čestném místě a krajinu častovali svým nečitelným pohledem zabijáků, který děsil i samotné strážce karavany.

Co se Artara týkalo, tak ho začali kromě občasných nenávistných pohledů ignorovat. Dobrodruh byl za to rád. Putoval vedle svých nových přátel ve středu karavany a čekal, jak se bude cesta vyvíjet.

Tyto nové přátele získal hned během prvního večera a vzájemně si padli do oka. Tarfských lučištníků tu bylo celkem na čtyřicet a nešlo o žádné změkčilce, ale o zkušené lovce žijící na civilizací ještě nezkrocených březích řeky, kde prokazovali své mistrné lukostřelecké umění. Díky němu byli hojně verbováni do vojska Merie, kde prokazovali své neocenitelné služby. Artar se popravdě nedivil, že byli součástí výpravy. Pod jejich šípy by zmizel i trojnásobně silnější nepřítel.

Zkušený dobrodruh se tak držel lukostřelců a nejvíce času trávil ve společnosti Ulama a jeho druhů. Oproti intrikánskému dvoru to byla příjemná a vítaná změna, neboť všichni si cenili tvrdé upřímnosti a lží opovrhovali jako něčím nečistým. Kromě toho Artar s radostí zjistil, že Sargan se u nich netěší přílišné oblibě.

„Co si vůbec myslíte o Sarganovi?“ zeptal se jednou během pochodu Artar napřímo Ulama.

„Co jsem slyšel, tak je to kluzký had pro palácové intriky jako dělaný,“ odpověděl prostě Ulam. „A také jsem slyšel zvěsti, že tě má rád jako vřed na zadku.“

„Na tom něco bude, ale mohu tě ujistit, že je to oboustranné,“ opáčil Artar a vyprávěl mu o osudném setkání v trůnní síni, kde přísahal, že karavanu ochrání.

„Při Šamasových vousech, kéž bych byl u toho!“ řekl lítostivě Ulam. „Takže jsi se mu ani nepoklonil? Ha, takže povídačky, že se nikomu neklaníš, jsou pravdivé. To víš, my od řeky Tarfu pohrdáme takovými změkčilými lidmi. A oni zase pohrdají námi, ale když pro ně potíme krev, to jim nevadí. Když nám přišla výzva, abychom se zúčastnili výpravy, byli jsme překvapení. Ale stařešina nám nakázal, ať poslechneme, že je to čest pro náš kmen a rozkaz krále je přece jen rozkaz krále. A tak tu jsme a musím říct, že nelituji, jinak bych slovutného Artara na vlastní oči nespatřil!“

„Tak se ti splnilo přání,“ řekl s úsměvem Artar. V duchu mu však Ulamova řeč poskytla další dílek do jeho skládačky na odhalení Sarganových spletitých intrik.

…

Artar byl zkušený cestovatel, co prošel celý známý svět a ještě kousek dál. Zúčastnil se desítek, možná i stovek výprav do všelijakých rozličných krajin. Proto opět cítil, jak karavana pozvolna upadá to monotónního rytmu cesty. Celý den putovali, po poledni každý zakousl nějaké to sousto zapité hltem vody a až k večeru se zastavili, postavili tábor, na ohních opekli své zásoby a poté si dopřáli poctivého spánku. Za časného rána vstali, vše opět sbalili a celý den se opakoval nanovo. Jenže Artar se díky tvrdě nabytým zkušenostem monotónnosti ubránil a vše sledoval nezkaleným zrakem, co si všímal i těch nejmenších podrobností.

Proto si i všiml jedné zvláštnosti této výpravy. Zhruba ve středu řetězce výpravy jel čtyřkolový vůz celý zahalený bílým plátnem. Ve stejných putovali i Sarganovi vyslanci pověření jednáním s Bybliosem, ale ti se drželi více vpředu na čestném místě. Tento vůz jako by se však od ostatních odlišoval a záměrně zůstával pozadu za vyslanci. Artara upoutal už první den cesty a po dnech pozorování s překvapením zjistil, že obyvatel povozu se ještě neukázal na světle. Alespoň ho neměl to štěstí vidět. Ale byl si jistý, že v něm někdo je – podle občasných pohybů plátna, kdy se odhrnulo, aby vpustilo čerstvý vzduch. Ale pouze jednou za celou výpravu k němu došel sluha s nějakým jídlem a vodou.

Pozornému Artarovi to vrtalo hlavou a jestli něco nesnášel, tak to byly nevyřešené záhady.

„Hele, nevíš, co to je před námi za vůz? Někoho určitě veze, za to dám ruku do ohně, ale za celou dobu jsem ho neviděl,“ promluvil Artar k Ulamovi. Šlachovitý lučištník si upravil luk na zádech a zamyslel se.

„Mezi chlapy se toho hodně povídá. Někdo tvrdí, že do Bybliosu vezeme důležitého zajatce poslaného samotným králem. Někdo jako třeba tady Saram, tvrdí, že je to zatracenec…“

„Určitě je to člověk zatracený bohy,“ ozval se odzadu mladý lučištník, kterému ani nerostly žádné vousy. „Proč by jinak nevycházel na denní světlo?“ dodal pověrčivě.

„No jo,“ mávl netrpělivě rukou Ulam, aby mladíka umlčel, „prostě spousta keců, ale ve skutečnosti nikdo nic neví. Já jsem zase slyšel od kopiníků, co to slyšeli od jezdců, co to slyšeli od vozky, že je to nějaká žena. No, můžeš si vybrat, čemu chceš věřit.“

Artar zatím upíral pohled na záhadný vůz, jako by snad skrz plátno viděl svou odpověď.

„Jestli si mám vybrat, pak raději budu věřit svým vlastním očím,“ rozhodl Artar a vydal se pro odpověď.

Nebral v potaz varování Ulama ani pověrčivého mladíka a brzy se ocitl u zadní části vozu, se kterým srovnal krok. Rozhodně zabušil na zadní dřevěnou korbu.

„Hej, vy tam! Odpusťte, že ruším, jen se chci zeptat, jak se vám vede?“

Z vozu nepřišla žádná odpověď, ale barbarův zbystřený sluch zachytil něco jako tiché vyjeknutí.

„Teď odhrnu plátno, tak se nelekněte, ano?“ řekl co nejpřátelštějším tónem, co dovedl. Zručně odvázal uzly na plátně, které zakrývalo vstup do vozu a rukou jej pomalu odhrnul.

Uvnitř pod krycím plátnem panovalo přítmí, na které si však rychle zvykl. Překvapeně zamrkal, když se dostal na kloub záhady vozu.

Tak zatracenec bohů, pche, to určitě!

Na opačném kraji na položených přikrývkách seděla prostá žena zahalená v barevném cestovním rouchu. Byla mladá a pohledná, husté černé vlasy jí volně spadaly přes ramena až do půli hrudi. Jenže Artarova radost z vyřešení záhady náhle zmizela, jako když mečem utne. Kůže ženy byla nezdravě bledá a její tvář strhaná. Velké hnědé oči, pod kterými měla šedé kruhy, upírala vyděšeně na nezvaného návštěvníka. Sám Artar pod takovým pohledem zakolísal.

„Má paní,“ promluvil po notné chvilce, „jste v pořádku? Není vám nic?“

Žena slabě pohnula rty, ale hlas jako by ji selhal.

„Jděte,“ řekla nakonec chraplavě, a tak slabě, že ji sotva slyšel. Jenže Artar se nehnul. Pořád šel za vozem a rukou držel odhrnuté plátno, nerozhodný, co má dělat. Pohledem přejel zbylý vnitřek vozu. Na to, že šlo o královskou výpravu, byl až zoufale prázdný. Jen poloprázdný ranec s jídlem a pohozená čutora prozrazovaly, že se žena drží těsně nad hranicí zhroucení. Usilovně a v šoku přemýšlel, jak je vůbec možné, že v takových podmínkách nechali člena výpravy, a to ještě ženu! Chtěl se rozeběhnout za Rímsanem a vyčinit mu za tohle nehorázné zacházení. Jenže pak si uvědomil tvrdou pravdu.

Tohle je schválně.

Vzedmula se v něm vlna vzteku a obratně vyskočil na korbu vozu, až nadskočila. Žena se vyděsila ještě víc a v očích se jí blesklo něco jako nenávist. Artar tomu nevěnoval pozornost.

„Máte tu něco k jídlu? Pila jste vůbec?“ ptal se a sám se podíval do rance. Nebyl zakrytý, a tak v něm chlebové placky ztvrdly na kámen. Čutora na tom nebyla o moc lépe. Po odzátkování z ní vyteklo jen pár kapek.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se a z ramen sundal svůj vlastní ranec s čutorou, které k ní položil. Obojí bylo po okraj plné.

Jenže žena vytrvale mlčela a na barbara shlížela se zvláštním pohledem. Brzy pochopil marnost svých otázek, a tak nenaléhal.

„Najezte se a napijte,“ ukázal na darované věci. „Nevím, co vám běží hlavou, ale takhle zůstat nemůžete. Já bych se raději, než trpět hladem a žízní, postavil osudu. Ale tohle rozhodnutí je na vás.“

S tím se protáhl zadní plachtou a seskočil z vozu na zem. Zůstávat nemělo smysl, jen by ženu dál děsil a stejně by mu nic neřekla. Takto se snad nají a napije.

V duchu však proklel Rímsana a jeho intrikánského pána. Tahle výprava se mu vůbec nezamlouvala.