Epigana - Brány Balthary 27

„Asmar má za úkol figurovat jako emisar. Jestli zjistíme, že se obr probudil a vede kmeny Zla hor, musíme za každou cenu vyjednat smír, jinak Kerak nepřipustí takovou troufalost a bude muset proti obru vyrazit.“

„Co nás tedy vlastně čeká? O obrech jsem slyšel jen zkazky. Skoro jsem nevěřil, že by mohli být realní.“

„To jsme dva Taruku. Obra jsem nikdy ani nezahlédl, i když jsem slyšel, že jich snad pár přežilo kmenové války před mnoha lety. Sám nevím co máme čekat. Snad to nebude tak zlé, jako se povídá.“

„Co se o nich povídá? Na pevnině jsem slyšel, že jsou obři tajemná a vznešená stvoření žijící v palácích v oblacích.“

„V tom případě jsi slyšel o úplně jiných obrech Taruku. Obr Urgal je podle toho co jsem slyšel, tím nejkrutějším a nejšpinavějším stvořením, jaké budeme moci za život vidět.“ Taranis se oklepal. „Čeká nás na cestě velká výzva. Vzýval jsem duchy předků, aby to nebyla pravda a aby to všechno byli jen Gallarovy povídačky.“

„Co je vlastně s Gallarem? Vím, že byl ten tvor zajat Velkou radou, kvůli výslechům.“ Taruk přemýšlel, jestli by s nimi goblin neměl jít také.

„Gallar nejspíš nikam nepůjde,“ odtušil Taranis. „Ještě to neví, ale za své zločiny proti kmenům jej čeká rituální smrt.“

Taruk přikývl. Věděl, že si to Gallar nejspíš zasloužil, i když by byl radši, kdyby jim pomohl vystopovat obra. Informací měl nejspíš spoustu, i když nepochyboval, že z něj Velká rada všechny dostane.

Když všech pět vyrazilo na cestu, byli už poměrně odpočatí. Ten den spánku v Northramu stačil, aby načerpali síly, i když Taruk stále jemně cítil, že by potřeboval pár hodin, které neměli.

Asmar s Devonem je překvapili, protože proviant, který se jim dostal byl velmi bohatý. Taruk dokonce získal nové kopí jako dar a pár zdobených oštěpů. Dar přijal s podivným pocitem – jako by mu někdo daroval hračku z dětství, na kterou dávno zapomněl, že k němu patří.

Cestovali dva dny na východ od Northramu, protože na severu byly těžko přístupné hory Vlčí tlamy. Měli v plánu obejít Vlčí tlamu z východu a pak zamířit na sever přes velké pláně k řece Stříbřici.

Stezka se zužovala a stromy rostly hustěji v členité krajině. Mechem obrostlé kmeny pohlcovaly sluneční světlo, a když zafoukal vítr, zdálo se, jako by šeptaly. Sidiouse šel napřed a čenichem rozhrnoval spadané listí.

„Stále jde rovně,“ řekl Taranis tiše a pokynul Tarukovi i ostatním, aby zpomalili.

Asmar mlčel, oči upřené vpřed. Od chvíle, co začali opouštět hranice Vlčího území, působil odtažitěji. Jako by se na ně něco tlačilo zpod kůry stromů.

„Jsme blíž Thoraz Urgalu?“ zeptal se Devon, držící ruku poblíž jílců svých zbraní.

„Ještě nás čeká dlouhá cesta, možná týden či dva,“ odpověděl Taranis. „Podle toho jestli nás něco zdrží.“

Silaqui se náhle zastavila. „Počkejte,“ zašeptala. „Slyšíte to?“

Byl to rytmus. Tlumené údery – jako bubnování.

Ze stínů lesa se vynořil malý psohlavec, celý zadýchaný. Byl jedním z těch, které kmeny vyslali před pár dny na průzkum. Když přiběhl, jazyk mu visel z tlamy. Taranis se mu zadíval s Asmarem do očí a psohlavec vypadal, že se jim něco snaží říci. Taruk koutkem oka zahlédl ducha vlka, který se už pár dní neukázal a v tu chvíli jej zalil pocit, něčeho známého, skoro konějšívého. Jako hlas, který znenadání slyšel v hlavě, když se na psohlavce podíval také. „Našli jsme stopy po ohništi,“ vyhrkl psohlavec. „A zbytky něčeho… velkého.“

„Velkého?“ zopakoval Taruk.

Psohlavec jen přikývl. „Rozšlapané kameny. Kus stromu byl zlomen, jako by ho někdo ohnul holýma rukama. A… a něco v té hlíně… Krev. Něco tam zabíjelo pro zábavu.“
Nedopověděl. Jeho uši se připláclé k hlavě, ocas mezi nohama. „Je to duch. Určitě.“

Taranis s Asmarem na Taruka pohlédli s údivem. Div neotevřeli překvapením ústa. „Taruku, jak jsi...Ty ho slyšíš?“

Taruk sám překvapeně hleděl na to divoké zvíře a snažil se zpracovat fakt, že jej doopravdy slyšel. Jako by si povídal s Asmarem nebo Devonem.

Taranis k němu přešel a bezeslova Taruka objal.

Asmar se usmíval. „Vidíš, ztracený bojovníku. Možná to je důvod proč ve svých vidinách vídáš vlka. Skutečně patříš do našeho kmene a to, že jsi žil v Sirbjorgu nezpřetrhalo tvé pouto. Umíš mluvit s vlky. To je nečekáná vlastnost i mezi našimi – komunikovat s psohlavci umí jen naši nejlepší válečníci.“

Tu už se usmíval i Taranis. „Když v tom budeš pokračovat, možná uvidíš i jejich očima. Až bude čas, naučíme tě to. Existují praktiky a rituály, díky kterým umíme mluvit s naší spřízněnou šelmou. Díky velkému duchu Udonovi. Jestli je dokážeš přivolat také, třeba nebude obr takové nebezpečí.“

Veselí je při té zmínce ale přešlo.Skupina mlčela. Každý měl v sobě vlastní představu, co slovo obr znamená – a žádná z nich nebyla útěšná.

Taranis si přehodil plášť a zhluboka vydechl. „Musíme být rychlejší. Pokud Renziela drží někdo z klanu Zla hor nebo Pavučina, může být v ohrožení života.“

Vyrazili dál a les za nimi se zavřel.

Třetí den cesty kráčeli co nejrychlejším krokem dál na sever směrem k planinám. Kolem nich byl tu a tam kus zalesněné oblasti a kromě divokých zvířat nebylo nic co by je rušilo.

Taranis a Asmarem stále sdíleli nadšení z toho, že byl Taruk Vlčí jazyk a pokaždé, když měli chvilku, snažili se mu předat co nejvíce vědomostí o této prastaré technice, která k Tarukovi přišla coby součást jeho pokrevního dědictví. V Tarukovi v tu chvíli rostla hrdost, přes všechny pochyby byl opravdu synem ostrova a ostrov mu to dával najevo tím, že k němu promlouval.

Cestou se Taruk zdokonaloval ve dvou věcech s velkou pomocí Taranise, který se ukázal jako velmi nadaný Vlčí jazyk – první byla schopnost s psohlavci mluvit a druhá, mnohem těžší, byla schopnost se do psohlavce vcítit a vnímat svět skrze jeho tělo.

Asmar byl z Tarukova pokroku nadšený a mluvil o tom, že se to musí dozvědět kmen. Ten večer se Tarkanovi povedlo první napojení na Sidiouse, kdy spatřil svět tak, jak jej vnímala ta šelma – viděl jeho očima, cítil v nozdrách pachy, které by jinak nezachytil a tlapy, běhající po vlhké hlíně byly v tu chvíli jeho tlapami. V tu chvíli něco zavětřil a vyrazil k tomu vstříc. Stále ještě v těle Sidiouse.

Taruk byl chvíli zmatený, protože byl úplně zahlcený cizími vjemy. Měl pocit, že se mu z toho všeho roztočí hlava, když v tom zachytil lidský pach – někdo tábořil nedaleko.

Ve vlčím těle se proplížil kolem – tichý jako letní vánek a za malou skalkou našel muže, který podle potrhaného obleku, co už rozhodně viděl lepší časy, patřil k císařským. Muž seděl opřený o skalku, tvář divoce zarostlou vousy a něco hlasitě mumlal. Bylo to něco v cizím jazyce, kterému Taruk nerozuměl. Zněl bublavě, jako by ten cizinec kloktal vodu. Čas od času se divoce vrhl vpřed a začal vytrhávat trsy trávy, které si cpal do úst a zuřivě kousal, dokud neměl zelené zuby. Několik zelených skrvn měl i na obličeji.

Ten člověk působil, že je úplně mimo. Stonky trávy mu koukaly i z kapes a brašny, kterou měl přehozenou přes rameno. Koupel podle pachu ten muž neviděl už pár týdnů.

„Ten muž se zbláznil,“ vyhrkl Taruk a v tu chvíli vyskočil z těla Sidiouse. Bylo to jako by jej někdo zatáhl za vlasy, prudce a dozadu. Chvíli měl pocit, že padá a najednou seděl u ohně s ostatními, zatímco se rozkoukával v maximálním zmatení.

„Jaký muž?“ ptala se Silaqui.

„Cože? Co...?“

„Řekl jsi: Ten muž se zbláznil. A pak ses začal tvářit divně, jako by ses zrovna probudil.“

„Ano, pravda. Omlouvám se, ale ten pocit když kráčíš v kůži psohlavce je nádherný a podivný zároveň. Byl tam muž. Pár mil odsud. Leží tam a z nějakého důvodu jí trávu se zuřivostí jakou jsem neviděl.“

„Jedl trávu? Možná zapomněl, že není mečorožec,“ ozval se Devon a Taruk souhlasil.

„Pravda. Nikdy jsem nic podobného neviděl.“

Oheň praskal tiše. Pomalý, klidný rytmus, který jako by napodoboval dech spících. Plameny se odrážely v lesklých očích Sidiouse, který ležel poblíž, stále ve střehu. Jen Silaqui s Tarukem ještě nespali. Seděli kousek od zbytku družiny, opřeni o kmen starého stromu, jehož kůra připomínala svraštělé ruce starce.

„Ten muž…“ začala tiše Silaqui. „Myslíš, že byl pod vlivem magie?“

Taruk mlčel, než odpověděl. „Nevím. Možná. Ale necítil jsem kouzla. Spíš…“ zaváhal. „…jako by mu někdo sebral duši. Věděl, že je člověk. Ale zapomněl, co to znamená.“

Silaqui si přehodila plášť přes ramena. „Paměť. Tohle začíná být čím dál tím častější. Ztracené totemy, lidé beze smyslů, sny, které nás všechny spojují…“ pohlédla na Taruka. „Myslíš někdy na to, že nás to všechno někam vede? Že nejdeme vpřed, ale spíš… že jsme taháni?“

Taruk se usmál smutně. „Myslím, že o tom přemýšlím pořád. Ale dnes poprvé mě napadlo, že možná máme jít právě tam. Do středu toho všeho. Do srdce toho šílenství. Možná právě tam čeká odpověď.“

Silaqui se k němu přisunula blíž. „A když ji nenajdeme?“

„Pak alespoň budeme vědět, že jsme hledali. Že jsme šli až na konec příběhu.“

Zůstali chvíli sedět mlčky. V dálce za stromy se pohnul vítr. A možná v něm na okamžik bylo slyšet cosi ztraceného. Šeptaného. Jméno bez hlasu.

„Zítra,“ zašeptal Taruk. „Zítra toho muže najdeme. A zjistíme, co zapomněl.“

„Myslím, že bychom se neměli zdržovat Taruku. Ať už se tomu muži stalo cokoliv, nejspíš nám nijak nepomůže a my nemůžeme pomoci jemu. Čeká nás Renziel a Saskarra.“

„To je pravda Sil,“ natáhl se na svůj spací vak. „Že mne to vůbec napadlo. Ale stejně by mne zajímalo, co se mu stalo.“