Hloubka- (ne)šťastné přistání

Snili jste někdy o létání? Vznášet se nespoutaně na vlnách větru, kam se vám jen zachce? Údajně jsou sny o létání známkou šťastného dětství. Když jsme šťastní, říkáme tomu také povznášející pocit. Určitě znáte takové, co je to táhne k výškám. Stoupat na vrcholek hory, stále výš, ještě výš, donekonečna a ještě dál! Rozhodně nemyslete na šťastně růžového létajícího slona s voňavou kopretinou v chobotu. Ha! Dostal jsem vás, právě jste si ho vybavili. To nic, v pořádku. Uchovejte si ten obraz, nechte se jím naplnit. Máte to? Výborně. No… a přesně takhle… se Aurin necítil. Nesnášel létání.

Udělalo se mu zle od žaludku, když se na celé tři údery srdce ocitl ve stavu bez tíže, jak se propadli turbulencí. Dopadl nohama na podlahu spolu se vším, co nebylo přibité. Ztlumil náraz kotoulem. I tak to řádně zadunělo. Nemohla za to příliš bohatá snídaně deroucí se na svobodu, alespoň ne především. V první řadě to byla zásluha prvotřídního plátového brnění trpasličí výroby z temnooceli. Zdobily jí nenápadné, ale účinné runy. Ani při těchto akrobatických kouscích nezaskřípěla, netlačila, ba ani neomezovala v pohybu. Stála Aurina drtivou většinu dlouholetých úspor, ale za tento zázrak by byl ochotný dát i dvojnásobek.

„Jste všichni celí?“ zahlaholil nevrle do prostoru. Odpověděl mu vyšší mužský hlas s potlačovaným smíchem.

„Ano. Možná tě to překvapí, ale když jsem připoutaný, celkem slušně mě to drží na místě. Dokonce to funguje podobně i u dalších čtyř testovacích jedinců, co tak sleduji. Vřele doporučuji, šéfe.“ Mladě vyhlížející muž oblečený do hávu seděl v řadě dřevěných sedaček na levé straně útulné kabiny. Dřevěné obložení doplňovala bohatá výbava rozházená po místnosti. Okny prosvítala bouře.

Aurin se dopotácel po rozkývané podlaze k pohodlnému sedadlu u okna. Ztěžka dosedl, až vyřezávané polstrované sedadlo zaskřípělo. Kabina se zatřásla. „Kéž bychom už byli v pořádku na zemi.“ Napadlo Aurina. Přetáhl přes sebe široké kožené řemeny a vyhlédl z okna. Na dvojitou blánu z temnoty venku bičoval déšť. Zablesklo se a z šedivé hlubiny vířících mraků vyvstaly obrysy trojice gigantických křídel Orletouna, jejich živého dopravního prostředku. Připomínaly ptačí.

„Vida! Co bych si jen počal bez tvých bystrých postřehů, Radime. Takový pronikavý úsudek a pohotové jednání je třeba využít. Už vím, kdo bude, místo mě, příště dělat návnadu.“ Ulevil si Aurin.

„Cože!?“ Radimův hlas vystoupil o oktávu výš.

Vpředu sedící vysoká plavovláska se otočila přes rameno a pobaveně se ušklíbla.

„Konečně máš prostor projevit svůj talent, Ráďo. Budeš první u příští kořisti. Už se kvůli nám nemusíš krotit. Vypusť toho terrona, co v tobě dřímá. Nemůžu se dočkat, až nám vytřeš zrak.“ Mrkla do sedadel za sebou.

„Drahá Lauro. Tvůj vtip může zastínit jedině tvá krása. Možná bys mohla bavit náš příští cíl, než dám dohromady kouzlo, které se s ním jednou pro vždy vypořádá.“ Za ním zaburácel smích.

„Ale, ale, ty by ses chtěl schovávat za dámu?“ Zaduněl hlas hřmotného léčitele. „Z toho hrdinský epos nekouká, leda parodie. Taková by měla na tržištích Přístavu nevídaný úspěch. Stihl bys do přistání složit nějaký nápěv, Pískale?“

„Tvé přání mým rozkazem jest, statný ošetřovateli.“ Začal pěvec se zelenou kůží. Narovnal si brýle na širokém křivém nose a olízl si tesáky, než spustil:

„Když kyklop lítý,

z hory se řítí,

vzhůru se koukej,

je s námi ouvej.

Netřeba se báti,

bestie i máti,

Radim je tady,

vždy ví si rady…“

Pískal sypal slova z rukávu na známý dětský nápěv, takže nebylo těžké se přidat alespoň dupáním a tleskáním.

„Pak v klidu, bezpečí,

kouzlo si připraví,

netřeba chvátati,

dámy jej zabaví.“

Dupala a tleskala i věčně zakaboněná a málomluvná postava zakukleného hrbatého střelce v úplně posledním sedadlu. Potlesk byl o to hlasitější, že disponoval čtyřmi dlaněmi na čtyřech rukách. Jeho široká ramena a silné paže vyvracely mýty o křehkých elfských slečinkách s dalekonosnými luky. Aurin neměl na šaškárny náladu. Zvučná slova zelenokožce vyvrcholila do refrénu:

„Je totiž kujón,

Radim statečný,

prchejte za hon,

dámy i slečny.“

 Zpívanou frašku odměnili vděční posluchači ještě hlasitějším potleskem a dupáním. Laura v předním sedadle zavýskla. 

„To by snad stačilo, ne?“ Ozval se Radim, ale docílil jen opakování celé písničky. Chaos Aurina ještě více rozčiloval. Žaludek se mu kroutil. Seděl napjatý jako struna nervů, na kterou hráli jeho společníci. „Prosím, ať už to skončí. Prosím.“

Když si myslel, že už to nevydrží, vyjasnilo se. Let se uklidnil. Na chvíli zapomněl, kde se nachází. Do očí se Aurinovi zabodly paprsky ranního slunce, ale zrak neodvrátil. Zahlédl průzorem v hloubce pod sebou širé zelené pláně stáčející se do mysu Naděje na dobrý obchod. Výběžek pokrýval nejrozvinutější a nejvyhlášenější bazar této části světa. Za účelem obchodu všeho druhu zde vyrostlo rozlehlé město na pobřeží širého oceánu.

Nesourodá masa přístřešků, domečků, sídel, chrámů a paláců se zvedala po úpatí nedaleké hory na jejímž vrcholku stála ohromná socha místního boha Rakatamakabra… nebo nějak podobně. I na vzdálenost tisíců kroků, zkráceně mil, mohl Aurin spočítat všech šedesát šest prstů na jedenácti rukou. Tak mohutná to byla stavba. 

Legendy pravili o vyjádření schopnosti co nejrychleji uspokojit poptávku. Aurin by víc věřil, že se tolik rukou a prstů může hodit při přepočítávání daní místnímu vládci a vyslanci Makatarabrakadabraka… to je jedno, na zemi. Daně si žádal opravu nechutně vysoké. Z toho, co zástupci všelijakých národů vykoupili svou krví, potem a slzami, si žádal celých patnáct procent- téměř otroctví. Aurinovi se znovu zvedl žaludek. Nicméně se zde dalo sehnat snad cokoli, na co jen mohl pomyslet, a ještě něco navrch. Titánský okřídlenec, na jehož zádech byli neseni, se ujal klesat. Nesmyslně strmě a rychle.

Nepořádek na podlaze se za škrábání a cinkání svezl do přední části konstrukce připevněné na hřbet létavce, nejlepší místa k sehnání. Aurin sevřel opěrky na ruce, až dřevo pod náporem povolilo a roztřepilo se na třísky. Laura se znovu otočila, neletěli spolu poprvé.

„Neměl bys ničit cizí nábytek, je to neslušnost. Aurine, Aurine k leteckým nehodám dochází mnohem vzácněji než k rozmáčknutí kyjem při lovu na obra.“

„Kyji se můžu vyhnout, zemi ne. Dívej se radši na cestu.“

„Proč? Já jsem s výhledem spokojená.“ Usmála se, nevinnost sama.

„Abychom nezabloudili. To je rozkaz.“ Vysoukal ze sebe skrze zaťaté zuby.

Aurin doufal, že nejhorší už mají za sebou. Jako na povel, když se Laura otočila, sklonili se k zemi ještě víc. Cítil, jak se zvedá ze sedačky. Místo nálady mu to zvedlo něco jiného. Snídaně se málem probojovala na svobodu. Padali prudčeji. Laura zvedla ruce a zavýskla, vzadu vrcholilo hudební vystoupení. Dupání i tleskání se mísilo s Radimovými protesty. Opěrky dál praskaly.

„Je totiž, kujóóón, Radim stáátečnýýý, prchejte za hóóón, dáámy i slééčnýýý!“ Aurin zavřel oči.

Konečně se let vyrovnal, pak dokonce zvrátil, jak tvor brzdil o vzduch. Nyní to cestující tlačilo do sedadel, až se jim dělali mžitky před očima. Orletoun proběhl přistáním na šesti pařátech v rámci možností hladce. Vymotali se z kabiny na výsluní. Svěží vzduch prosycený solí a bylinami je udeřil do nadšených tváří. 

Aurin byl vděčný za pevnou půdu pod nohama. Brodil se hustou trávou k pokladnímu. Zaplatil štědře za drobné poškození výbavy v rámci letu. Převzali si zavazadla. Naložili je spolu se sebou na vůz čekající u obvyklého místa přistávání. Radim se na obrátil na velitele:

„Na co stále ten kyselý výraz, šéfe? Vychutnej si nový den. Před námi je nejrozvinutější město, kulturní perla této části světa. Jakákoli kratochvíle, co ti přijde na mysl, stačí se jen zeptat místních na nejkratší cestu. Máme celý den, abychom načerpali z pokladů civilizace, než nás povinnost zavolá na divoký sever.“ Aurin zvedl jedno obočí.

„Po krátké jízdě nás čeká parný den plný prodírání skrze zpocený dav tobě podobných žvanilů, ukřičených obchodníků, zlodějů a vrahů, jen abychom si našli ubytování. Zítra prošlapeme druhou část městské džungle, než se z ní konečně vymotáme. Kdybychom si nešli pro objednané čepele z dílny samotného mistra Makananuki, nikdo by mě do pupku téhle šelmy nedostal. Už se nemůžu dočkat nahánění bestií, co rozvracejí krásy hornatého severu. Žel, vyzvednutí tak vzácné zásilky bych nikomu jinému nesvěřil.“ Aurin se už dostával do varu. Pískalova tvář se rozšířila úsměvem. Věděl, co přijde. „Dojdeme si pro nové zbraně a dáme jim ochutnat krev padlých severských bohů. Tam nás čeká sláva a to pravé bohatství. Co vy na to, Obrobijci?!“ Pozvedl Aurin hlas.

„Na ně! Hrrr, na ně!” Zařvali zkušení válečníci. Vozka leknutím nadskočil na kozlíku a otočil se na cestující. Laura kroutila hlavou, ale také se neubránila úsměvu. Radim zaraženě mrkal. Houžvička do něj drbnul loktem, až ho málem shodil na batožinu. Střelec mu oběma páry rukou pomohl sednout zpět na místo proti Aurinovi. Modrozelené oči se na Radima smály z vousaté tváře.

„Neboj, do toho se taky dostaneš.“ Položil mu těžkou ruku v rukavici na rameno než zavelel. „Jedem! Ať to máme za sebou.”  Vůz se rozjel. Mladý čaroděj se také uvolnil. Rozvalil se na lavici mezi Střelcem a zdravotníkem, jak jen to jejich široká ramena dovolovala. Pískal si začal pohvizdovat melodii písně, co složil při uzavření spolku. Netrvalo dlouho než si všiml, jak se přidávají společníci. Jeden podupával, druhá poklepávala na klanici. Nedalo se nic dělat, poptávka určuje nabídku, teď už musel spustit:

„Kdož sú s obry bojovníci,

plémě hrdinského?

Zemětřasem nedotknutí,

lidu rozličného?

Pro odměnu zkroušených,

zvítězíme…“

Nyní už zpívala celá skupina, zplna hrdla, včetně Laury i Aurina. Píseň měla své kouzlo. Nejednou se stalo, že kořist přešla kuráž, když se vyřítili Obrobijci s hymnou na rtech. Zrovna končili refrénem:

„Jdeme si pro tebe,

potomku bohů,

strach nám nenažene,

nefilim padlý.

My jdem, my jdem,

obří lebky rozbijem.“

Aurin si vychutnával hřejivý východ slunce nad přímořskou krajinou. Slaný ranní vítr byl nasycený ptačím zpěvem, cvrlikáním hmyzu, rachocením vozu a řevem Obrobijců. Nijak mu v tuto chvíli nevadilo drncání do mírného travnatého kopce. Byl s přáteli na cestě k vytouženému cíli. Skutečně uzemňující pocit.