Epigana - Brány Balthary 28

Kráčeli už čtvrtým dnem a psohlavci zatím ještě stále nacházeli stopu. Vypadalo to, že Renziela opravdu vláčeli na sever, kam přesně ale nevěděli. Když dorazili k povodí řeky Stříbřice, blížil se pomalu večer. Řeka se vinula planinou jako stříbrná stuha.

„Tady se stopa stáčí na západ. Myslím, že pokračovali k brodu, u osady,“ řekl Taranis zachmuřeně.

„To je dobrá zpráva, nebo ne? Proč se tak tváříš?“ Taruk vypadal trochu nejistě. Živil se celý život jako stopař, ale teď, když viděl co všechno Taranis dokáže, přestal trochu věřit vlastním smyslům.

„Je to proto, že je sice mohl někdo zahlédnout v osadě, pokud se zastavili pro zásoby, ale taky to znamená, že jestli přešli brod, míří po velké pláni, po císařské obchodní stezce. A náš cíl, Ulvar i Thoraz Urgal se stačejí úplně jiným směrem. Zajímalo by mne, kam mají namířeno, protože jestli míří k Ulvaru, budou muset přejít horské hřebeny. Taková cesta mi nedává smysl. Možná míří k císařským dolům.“

„Takže se rozdělíme?“ Tarukovi se ta možnost nelíbila. Připouštěl však, že to možná bude nezbytné.A pomalu začalo docházet jídlo. „Asmar i ty, máte za úkol zkontrolovat Thoraz Urgal, jestli jsou ty zkazky o obru pravdivé. Silaqui chce pomoci Renzielovi u kterého nevíme, co se vlastně stalo a proč. Nebo kam míří, když už jsme u toho. Možná bychom se měli rozdělit.“

„Možná ano Taruku, ale já zamířím každopádně na pomoc Renzielovi,“ ozvala se Silaqui a krátce si přidržela náhrdelník ze zvonků. „Vím, že náš úkol najít Saskarru má prioritu, ale Renziel mi pomohl se na ostrov dostat. Krom toho, jsem na ostrově z úplně jiných důvodů – potřebuji navštívit Havraní klan a promluvit pořádně s tou šamankou Rivou. Posledně jsme neměli dost času. Nebyla po Velké radě vůbec k nalezení a já vím, že má pro mne nějaké odpovědi.“

„To chápu Sil,“ přitakal Taruk. „Ale krajinu zná pouze Asmar a Taranis.“

Večer, u ohně. Čtvrtý den.

V korunách stromů ševelil vítr a nebe mezi nimi bylo poseto hvězdami. Každý z nich hleděl do plamenů jinak – Asmar s klidem, Devon s ostražitostí, Silaqui se zamyšlením a Taruk... s něčím, co se podobalo tíži rozhodnutí.

„Nechce se mi vás opouštět,“ řekl tiše Asmar. „Ale Thoraz Urgal není místo, kam bych poslal někoho, kdo tu krajinu nezná. Taranis a já jsme tamní lesy prošli, známe cestičky i duchy, kteří jimi bloudí. Pokud se obr opravdu probudil, musíme to zjistit dřív, než se pustí z hor.“

„Rozumím,“ přikývl Taruk. „Ale co já? Kam je správné jít? Za Renzielem, nebo s vámi?“

„Tvá cesta je poutaná k Saskaře,“ promluvil Taranis po chvíli. „Ale možná... možná i k něčemu hlubšímu. Pokud je Silaqui ochotná hledat Renziela sama, mohu jí dát na pomoc dva psohlavce - Ale bude to nebezpečné, Sil. O samotě, v neznámém území...“

„Nebudu sama,“ pousmála se bardka. „Budu se řídit zvukem svých zvonků. A navíc – cítím, že mě někdo volá. Nejen Renziel, ale i Riva. A možná... něco víc.“ Její oči na chvíli potemněly, jako by na dně plamenů zahlédla něco, co ostatní neviděli.

Devon zíral do ohně. „Zní to, jako by se každý vydával do vlastního příběhu. A přitom je to jeden a tentýž.“

Taruk si povzdechl. „Tak tedy. Zítra ráno se rozdělíme. Vy dva, Silaqui a Devon půjdete do plání po císařské stezce. Přejdete brod a zjistíte, kdo nese Renziela a kam. Psohlavci půjdou s vámi, takže s vámi budeme stále i my. Sidiouse na vás už dá pozor. Já, Asmar a Taranis budeme pokračovat na východ.“

Na chvíli zavládlo ticho. Jen plameny praskaly. A pak Sidiouse, jakoby to celé sledoval, zakňučel a položil hlavu na packy. Hvězdy nade všemi tiše zářily.

Zítřek přinese nové stopy. A snad i odpovědi.

Taruk s Asmarem a Taranisem v popředí cestovali dál na západ, skrze horské průsmyky a tajné cesty přes horské hřebeny. Taranis je ujištoval, že jde o zkratku, ale cesta byla natolik náročná, že o tom Taruk trochu pochyboval. Když se chystali utábořit se, všimli si všichni tři, že nedaleko v jednom údolíčku hořel oheň. To bylo neobvyklé, protože o tomto průchodu věděl jen Taranis a nebo zkušení lovci, a těch v těchto končinách nebylo hodně.

Rozhodli se, že využijí případnou novou společnost a že by se snad mohli utábořit s případným lovcem, možná směnit nějaký proviant na cestu, pokud tam byl utábořen dlouhodobě. Jídlo jim pomalu docházelo.

Když ale došli blíže k ohništi, viděli, že je něco špatně. Kolem ohniště hořely další rituální ohně a nyní viděli, že jsou rozestavěny tak aby vytvářely spirálu. Uprostřed bylo na kameni položeno tělo něčeho velkého – tělo něčeho, co nevypadalo úplně jako člověk, ale zaroveň to mělo podobné rysy.

„To je mrtvý Skadja!“ zašeptal Taranis. „Jsou to bytosti lovící duše zemřelých, co jedí lidské maso. Léta jsem žádného neviděl.“

„Vypadá to hrozivě,“ zamumlal Taruk a připravil své kopí. „Jenže víc by mne zajímalo, kdo tu potvoru zabil. Přítel, nebo nepřítel?“

Taranis zavrtěl hlavou, aby dal najevo, že netuší, když v tom se mezi ohni něco pohnulo. Byla to postava v černé kápi zdobené černým peřím. Na obličeji měla bělostnou kostěnou masku, která se leskla v záři ohňů.

„Tak to by mne zajímalo, co ten tady dělá,“ sykl Asmar. „Tohle je Sběrač. Člen kmene Corvo Pak, klanu havranů. Sbírají mrtvé, aby je odnesli do velkých síní předků v Kraevoru. Mají znepokojivou schopnost vycítit, když na ostrově někdo zemře. Obvykle jsou to oni, kdo odnášejí těla padlých, aby je mohli uložit na věčný odpočinek.“

Postava v černé kápi se nehýbala. Stála nehybně uprostřed spirály ohňů, jakoby byla jejím středem i smyslem. Bílá kostěná maska zářila v rudém světle a černé peří na plášti se ve větru mírně třepotalo, jako by žilo vlastním životem. Z její přítomnosti šel chlad – ne fyzický, ale duchovní. Vzduch kolem ní vibroval neklidem.

„Zůstaňte tady,“ zašeptal Taranis, ale Asmar mu položil ruku na rameno.

„Tohle není obyčejný Sběrač. Cítím z něj něco... jiného.“

Když se přiblížili, postava k nim pomalu otočila tvář. Za maskou nebylo vidět nic – žádné oči, žádný výraz. Jen dutina, odkud se ozval hluboký, chladný hlas.

„Zpátky, poutníci. Narušujete rituál návratu.“

„Návratu?“ zopakoval Taranis, zatímco přimhouřil oči. „Ten tvor je Skadja. Mrtvý. Proč jsi ho nepohřbil, jak káže zvyk tvého lidu?“

„Protože tu nejsem kvůli smrti,“ odpověděl Sběrač. „Jsem tu kvůli službě. A jeho služba... ještě neskončila. Teprve začala.“

Zvedl ruku, v níž svíral krátkou hůl obalenou lidskými vlasy. Taruk ucítil, jak se mu stáhlo hrdlo. Mezi ohni se cosi pohnulo – tělo Skadji sebou nepatrně škublo, jako by ho cosi pod kůží znovu tahalo k životu. Vzduch se naplnil pachem ozonu.

„To není obřad pohřbení,“ vydechl Asmar. „To je... oživení. Taruku, musíme ho zastavit. To je nekromant.“

„Ve službách Corvo Pakk,“ dodal Taranis temně. „Je to Hlas Temného krkavce. Ne Sběrač, ale vyvolávač služebníků. Tahle technika je zakázaná – nejspíš nějaký odpadlík“

Postava sklonila hůl a ohně se zakymácely, jako by ztrácely svůj tvar. Kolem spirály se rozlil šedý stín. Ze středu se ozvalo bolestné zakňučení – ale nebylo lidské. Nebylo ani z tohoto světa.

„Mrtvý bude chodit, dokud nese vzpomínku,“ zazněl hlas zpod masky. „A já si beru vzpomínky všechny.“ Hlas zněl jako součást zaklínaní.

Asmara polil ledový pot. „Rychle Taranisi. Zastřel ho! Zastřel ho než se ten nečistý tvor zvedne!“

Taranis ve spěchu založil šíp do tětivy. Prchavý okamžik a pak výstřel. Všichni viděli jak šíp proletěl kolem rozpálených ohnišť. Místo toho aby se ale srazil s nekromantovým tělem, objevil se jedovatě zelený záblesk – šíp odletěl stranou, napůl roztříštěný nárazem o silové pole. Vedle nekromanta stála z čista jasna jiná postava, jako by se zhmotnila přímo ze vzduchu. Objevila se se zeleným zábleskem a rukou ukončovala pohyb ochranného kouzla.

Chladný hlas se ozval z podmasky znovu.

„Zabijte je! Za jejich troufalost přidáme jejich těla k rituálu.“ Dva další záblesky a zhmotnění neznámých útočníků. Oba se zjevili z nenadání, v rukou lesknoucí se čepele zahnutých rituálních dýk.

Dva se vrhli vstříc Taranisovi a Asmarovi. Jeden se vrhl přímo na Taruka. S jedním krátkým gestem rukou se rozeběhl, zatímco si Taruk všiml podivného zeleného záblesku koutkem oka. Instinktivně nastavil štít a pocítil tvrdou ránu – kousek od něj se ve vzduchu zhmotnila vržená dýka, která se zakousla do tvrdého dřeva. Když si ji Taruk v rychlosti prohlédl, zjistil, že ta zbraň podivně světélkuje, ale hlavně – že vidí skrze ni. Ti muži před nimi vládli Mocí jakou ještě neviděl. Taruk se v duchu pomodlil ke Dvojici a pozornost upřel na muže, který mu běžel vstříc. Temný plášť vlál za jeho postavou a zatímco běžel k Tarukovi, vrhl dýku. Ta se zaleskla v narudlé záři ohňů a Taruk měl co dělat, aby ránu vykryl svým štítem. Když byl nekromantův služebník přímo před ním, obratně se protočil kolem Taruka a chtěl jej druhou dýkou bodnout z boku. Taruk obratně uskočil z dosahu a výhružně zamával kopím.

„Tohle byla chyba“, procedil Taruk skrze zuby a jeho tělo opět zaplavoval známý pocit zuřivosti. Cítil zrychlený tep a horkost, která se valila jeho tělem. Z okolí ucítil, že není jedinou šelmou, která se probouzí. Ucítil v blízkosti psohlavce, jen jej vůbec neviděl. Vztek se v Tarukovi násobil, dokud nedosáhl bodu, kdy mladý bojovník nevnímal téměř nic kromě vražedných instinktů.

Napjatá atmosféra se roztrhla jako bouřkový mrak – a do jeho středu vkročili Asmar a Taranis. Zatímco Taruk sváděl souboj s rychlým vrahem, který mu kroužil kolem těla jako stín, Asmar vklouzl do své bojové role s nezvyklou lehkostí.

Zvedl ruce a zašeptal slova ve staré řeči duchů. Mezi jeho prsty se rozhořela světle modrá zář – krátká, oslepující. Útočník, který se na něj řítil, na vteřinu zaváhal. To stačilo.

Asmar udělal krok stranou, podrazil protivníkovi nohy a v téže vteřině mu zabodl krátkou dýku přímo pod klíční kost. Muž se zhroutil s výkřikem, z očí mu sršela bolest a vztek, ale tělo už odmítalo bojovat.

„Jeden je dole!“ zvolal Asmar, dýchající zhluboka. Taranis však neměl takové štěstí. Jeho protivník byl rychlý – až příliš.

Střetli se u jednoho z plápolajících ohňů. Taranis ustupoval, zakláněl se, couval v kruhu, zatímco jeho protivník tančil kolem s dýkami připravenými k seku.

„Psohlavče… pomoz mi!“ zvolal Taranis a psohlavec, který do té chvíle číhal za kameny, vyrazil. Černý blesk srsti, tlap a zubů.

Útočník se pokusil odrazit psohlavce, ale ten se mu zakousl do paže a stáhl ho k zemi. To byla Taranisova chvíle.

Bez zaváhání přiskočil a vrazil šíp – ne do luku, ale jako dýku – hluboko do hrdla svého soka. Muž zachrčel a zůstal ležet.