5.  Kapitola, První nesnáze

Cesta dále ubíhala a po prašných cestách se výprava se vzácným pokladem pomalu blížila k samým hranicím panství Merie. Obecně platilo, že čím více mířili k jihu, tím byla země pod ostrým sluncem vyprahlejší. Lesy tu nebyly žádné, jen osamocené hájky a všudypřítomné keře na zemi pokryté suchou trávou. Vesnic a osad s obdělávanou půdou a tím i zásobami ubývalo, a někteří méně zdatní vojáci to nesli těžce.

To se však netýkalo Artara. Mohutného barbara jako by se okolní horké počasí netýkalo a dál pokračoval svým dlouhým krokem, s mečem na zádech a nerozlučně doprovázený tarfskými lučištníky. Byl oblečen v kyrysu z bronzových lamel, který nesl lehce jako nějakou košili. Svou opálenou zdrsnělou kůži ukazoval slunci a nic si z něj nedělal.

Jenže jeho mysl nebyla zdaleka tak bezstarostná. Už od vyřešení záhady vozu před dvěma dny měl v hlavě obraz té nešťastné vyčerpané ženy. Sice byl tělem i nespoutanou duší barbarem, ale na rozdíl od svých soukmenovců měl jisté pevně dané zásady, které dosud neporušil. A jednou z nich bylo, že neubližoval bezbranným. Stejně jako se v drsné přírodě lev vrhá na svou kořist, tak se Artar vrhal na své nepřátele, byť to někdy musel dělat rafinovaněji. Jenže ta kořist si to vždy zasloužila. Zato ostatní, pokud mu nezavdali příčinu, nechával v pokoji. Naopak se mnohokrát zželel nad zbídačenými dušemi, které na svých cestách potkal. Sám opakovaně zažíval nepřízně osudu, kdy i dokonce přestal být jeho pánem. A proto ostatním, pokud mohl a oni si to zasluhovali, pomáhal.

A teď byl svědkem další ztrápené duše. To nejmenší, co mohl udělat, bylo ženě donášet jídlo pro ukojení hladu a vodu, nezbytnou v tomto horku, a tak ji alespoň trochu ulehčit jejímu trápení. Artar tušil, že se za tím skrývá mnohem víc. Žena si něčím vysloužila nevraživost samotného Sargana, tím si byl Artar jistý. A tak byla poslána stejně jako slavný dobrodruh na cestu, ze které se už neměla vrátit. Tímhle si byl Artar ještě jistější. Žena však vytrvale mlčela a odmítala cokoli prozradit. A on ani nenaléhal. Až bude chtít, tak sama promluví.

 

Uplynul další den prašné cesty a před výpravou se náhle objevil les, který rostl u jednoho ze vzácných vývěrů vody. Karavana šla těsně podél stromů a unavení vojáci se s radostí procházeli v jejich stínu. Radost to byla o to větší, že tu rostly i fíkovníky, jejichž dužnaté plody poskytly vítané osvěžení.

Artar jich pár rychle natrhal a svým obratným šplháním si vysloužil obdiv přihlížejících stráží. Od mezka obloženého nacpanými vaky s jídlem a vodou získal čerstvé zásoby a zprvu neochotného vodiče uplatil natrhanými fíky. Poté se odebral k vozu zajatkyně, kterou takto v duchu pojmenoval – to označení bylo více než výstižné.

„Haló, jdu zase za vámi, tak se nelekejte,“ ozval se bodře. Rozvázal vstupní plátno vozu a naskočil dovnitř. Ze zad si shodil pytel s čerstvými zásobami, otevřel ho a začal vyndávat obsah. Žena opět seděla na pohozených přikrývkách a návštěvníka si měřila zkoumavým pohledem. K Artarově radosti už nebyl tak nepřátelský se skrytou nenávistí, ale spíše opatrný s nevyřčenou otázkou.

„Máte štěstí,“ prohodil k ženě, „na cestě zrovna rostly fíky, pár jsem vám jich natrhal.“

„Proč?“ ozvalo se. Ten tón donutil Artara strnout. „Proč to děláte?“ pokračoval hlas. Byl plný dlouho potlačovaného zoufalství. „Přikázal ti to snad tvůj pán? Chcete mi dát chabou naději, než budu zase hladovět? Nebo mě chcete udržet při životě až do Bybliosu a až tam mě čeká další trápení? Jaké zrůdné plány to se mnou máte?“

Artar jí pohlédl do velkých hnědých očí. Ty byly plné bolestného zoufalství. Ale také se v nich zračil vzdor. S radostí viděl, že i její kůže má zdravější barvu a kruhy pod očima jsou menší.

„Nevím, co se vám stalo, ani jakou nepřízní osudu procházíte, ale mohu vás ujistit, že s tím nemám nic společného. Na téhle výpravě jsem asi stejně tak dobrovolně jako vy.“

Žena ho opatrně zkoumala a jeho slovům jako by nechtěla věřit.

„Jmenuji se Artar,“ představil se lehkou úklonou. „Zlou souhrou náhod jsem se octil na dvoře toho bídáka Sargana. Mezi námi zrovna nepanuje přátelství, a tak jsem dostal jednostrannou možnost výběru, kdy jsem musel přísahat, že tuhle karavanu ochráním. A tak jsem se ocitl tady a nepochybuji, že Sargan vše naplánoval tak, abych se už nevrátil.“

„Sargan,“ zopakovala žena to jméno. Znělo to, jako když si vrah opakuje jméno své oběti. „Takže nejsi v jeho službách? Jsi jeho nepřítel?“

„I když si to rád myslí, v jeho službách jsem nikdy nebyl a docela nedávno jsem se stal jeho zapřisáhlým nepřítelem.“

„Co tedy chceš?“ zeptala se žena zmateně a od Artara se odtáhla.

„Já? Já bych chtěl všechno zlato téhle karavany a zmizet s ním co nejdál od toho žabáka v hedvábí, co si říká král,“ odfrkl si Artar, ale uvědomil si pravý význam otázky. Co má z toho, že ji pomáhá?

„Nejspíš pochybuješ o mých záměrech a já se ani nedivím. Ale já nejsem tvůj nepřítel. A myslím, že naopak my máme společného nepřítele. Sargana. Nemýlím se, že?“

Žena odvrátila hlavu. Mysl ji zaplnil mrak plný černých vzpomínek a do očí jí pomalu vhrkly slzy.

„Jak jsem řekl, nejsem tvůj nepřítel a nikomu takovému ani nesloužím. Nebudu naléhat, zatím si vše promysli. Zítra se u tebe zase stavím s jídlem.“

S tím se zvedl a hbitě vyskočil z vozu. Pohled jejích očí přitom cítil v zádech.

 

Vrátil se k tarfskými lučištníkům, kde ho Ulam uvítal zvědavým pohledem.

„Už dvakrát jsi navštívil ten vůz. Řekneš nám konečně, kdo tam je?“ zeptal se netrpělivě. Artar si od prvního setkání se ženou nevěděl, co myslet, a tak se ani svým druhům nesvěřil. Tentokrát se pod náporem všetečných dotazů nechal zviklat a pověděl jim o záhadném cestujícím.

Byli stejně překvapeni a znechuceni jako prvně Artar.

„Takže to byl Sarganův záměr nechat ji trýznit?“ zeptal se Ulam nevěřícně.

„Nejspíš ano.“

„Hrome, komu to vůbec sloužíme?“ ptal se lučištník.

„Nikomu dobrému,“ odpověděl Artar a pohled upřel dopředu karavany. Směrem k nim se blížilo několik jezdců a kopyta koní přitom zvedala mračna prachu. Rozpoznal bronzové přilby s černými chocholy a bílo zlaté pláště. A mezi nimi i jeden rudý.

„Zase tihle. Jako by nás poslouchali,“ zavrčel Ulam.

Královští gardisté prudce zastavili koně a na Artara a jeho druhy sedl suchý prach.

„Doneslo se mi, že navštěvuješ vůz delegace,“ promluvil jako vždy bez okolků Rímsan, ani se neobtěžoval slézt z koně. „Rád bych věděl, co to má znamenat.“

Artar si vzpurně založil ruce na prsa. Opět se o něj pokoušel hněv, jako ostatně vždy v blízkosti toho namyšlence. Tarfští lukostřelci také vrhali na gardistu nenávistné pohledy.

„Měl jsem za to, že jsem ti vše jasně vysvětlil,“ pokračoval Rímsan pánovitě, „jsi jen řadový voják a nemáš žádné právo navštěvovat královy vyslance!“

„Jenže v tom voze nesedí žádný vyslanec, ale vězenkyně!“ vyštěkl Artar. „Rímsane, tvrdil jsi, že jsi velitel! Tak mi vysvětli, jak je možné, že ve voze cestuje žena v pro ni naprosto nehodných podmínkách, kdy nemá ani jídlo ani vodu? Jak to, že velitel karavany se nedokáže postarat o jedinou ženu na téhle výpravě a ta je týrána hladem a žízní?!“

Poslední větu už Artar zakřičel a okolní stráže si všimly začínající hádky. Otáčeli hlavy a někteří i zastavili pochod a sledovali pro ně nezvyklou výměnu názorů mezi velitelem a barbarem. Rímsan se na ně zlostně obořil.

„Do pochodu! Nebo vás zbičuju!“ zakřičel na ně. Pak se obrátil k Artarovi. „Tyhle věci se tě netýkají, barbare. Hleď si svého nebo taky okusíš biče jako kázeňský trest!“

„To bychom viděli, kdo z nás dvou by dostal přes hřbet!“ zahřímal Artar.

„Vyzýváš mě snad k souboji?“

„Co myslíš?“

Hněvem zrudlý gardista seskočil z koně a sáhl na rukojeť svého meče. Dostalo se mu však nečekané překážky. Tarfští lukostřelci v čele s Ulamem mu přehradili cestu.

„Veliteli Rímsane,“ promluvil Ulam, „tato hádka je zbytečná. Spíš byste měl vyvodit zodpovědnost za tu nebohou ženu! Jak je možné, že na naší výpravě je bez jídla a vody ponechána svému osudu? Jestli chcete potrestat Artara, který přísahal, že se o karavanu postará, a tak té ženě pomohl, pak my, lidé z Tarfu, tomu nebudeme přihlížet!“

Rímsan se náhle zarazil. Nebylo to ani tak ze strachu a překvapení jako spíš proto, že si jeho chladná mysl všimla přesily lukostřelců. A jejich druzi, přilákání povykem, se k nim přidali i z ostatních částí karavany. Proti čtyřiceti chlapům nechtěl jít ani se svou gardou.

„Za tu ženu vyvodím důsledky a potrestám viníky,“ odpověděl nakonec Rímsan. „Ale tohle bylo naposledy, kdy jste se takto zachovali. A to platí hlavně pro tebe, barbare. Příště už nebudu brát ohledy!“

Velitel gardistů se vyšvihl na koně, přehlédl všechny nenávistným pohledem a se svými společníky se vydal pryč.

„Jen počkej na konec cesty,“ zamumlal zlověstně Artar, „to ti ten tvůj povýšený obličej zkysne.“

 

K večeru se jako obvykle karavana zastavila a muži se pustili do budování táboru. Ten se jednou stranou opíral o les, co rostl u vývěru vody, který vytvořil malý potok. Vodiči a čeledíni odstrojili soumary s drahocenným nákladem a nechali je spolu s dalšími zvířaty napojit. Vojáci stavěli plátěné přístřešky určené pro výše postavené královské vyslance a gardisty. Ostatní se museli spokojit se spaním pod širou oblohou.

Každý dostal příděl jídla a většina mužů unavená pochodem ve vyprahlé zemi hned zalehla a usnula. To se týkalo i tarfských lučištníků. Ti si po hádce s Rímsanem ani nevyprávěli veselé příhody u ohně, jak bylo jejich zvykem, jen mlčky seděli zahloubáni v myšlenkách.

Artar byl na tom podobně. Hořel v něm velký oheň vzteku, který by si nejraději vybil na gardistech. Jedině ta hloupá přísaha ho držela na uzdě, stejně tak i závěr, že by si tím moc nepomohl. Místo toho raději zkontroloval své zbraně a brouskem připravoval svůj meč a dýku na boj. Brzy je nejspíš bude potřebovat.

Po zchladnutí vzteku začal opět přemýšlet, co má tahle výprava vůbec znamenat. V hlavě si zpětně promítal hádku s Rímsanem a zarazila ho jedna věc – když tu vězenkyni označil za delegaci. Copak může taková žena působit jako vyslankyně Sargana? Ne, na tuhle cestu ji možná dali honosný titul delegace, ale pořád to byla vězenkyně, které se chtěl Sargan zbavit.

Zato Artarovi unikaly bližší souvislosti této podivné výpravy. Pouze tušil její cíl a podle něj se zařídil, ale odhadl jej správně? Co Sargan všechno zamýšlel? Měl jen nejasnou skládačku z domněnek a zmínek, které se mu podařilo shromáždit, ale ty pořád netvořily celistvý obraz. Přesto Artar jedno věděl – ani on ani ta žena se neměli z téhle výpravy vrátit.

…

Slunce už dávno zmizelo za obzorem a ležení karavany osvětloval pouze matný svit měsíce a dohasínající ohně. Celý tábor, až na pár hlídek, zůstal ponořený ve spánku.

Artar odpočíval svým vlastním spánkem, kdy tělo i mysl odpočívala, ale jeho smysly stále pracovaly a zachytávaly sebemenší náznaky nebezpečí. Proto jako jeden z prvních zachytil náhlý hluk a když se táborem rozezněl varovný křik hlídek, stál už na nohou s vytaseným mečem v ruce.

„Vstávejte! Do zbraně! Jsme pod útokem!“ zakřičel co nejhlasitěji a stráže kolem chvatně vstávaly a sahaly po zbraních. Vycvičený sluch barbara zachytil rostoucí hluk boje, který se ozýval od lesa.

„Útočí na nás od lesa! Sešikujte se, braňte karavanu!“ rozkázal a sám se rozeběhl směrem k nebezpečí. Všude kolem vstávali zmatení vojáci a Artar se mezi nimi proplétal s obratností hada, aniž by zpomalil svůj běh. Vmžiku se dostal k okraji tábora obráceného k lesu, kde probíhal boj.

Stráže ve tmě sváděly nepřehledný boj plný zmatku proti tmavým obrysům postav, co se rojily z lesa jako nějaké dávné přízraky bažící po krvi. Těch pár hlídek, co jim čelilo, rychle ustupovaly k táboru a pouze jejich velké štíty je chránily od jisté smrti z rukou útočníků. Ti hlasitě řvali a divoce mávali zbraněmi, jako by si byli jistí, že noční přepad zaskočil karavanu zcela nepřipravenou.

Artar však zachoval rozvahu a pokračoval v běhu. Jako stín pomsty se vrhl na nejbližší skupinu nepřátel, co zle dotírala na stráže, a prorazil jimi jako beranidlo zchátralou bránou. Jeho meč opisoval široké oblouky a nepřátelé padali pod silnými ranami, které přicházeli zdánlivě odnikud. Než si útočníci uvědomili, co se děje, už jich pět leželo na zemi s bolestivým nářkem nebo naopak ve zlověstném tichu.

„Srazte štíty k sobě a braňte se!“ zařval na strnulé stráže, které právě zachránil. Tím ale také přilákal další nepřátele, kteří se vyrojili všude kolem něj. Artar poznal, že se chtějí dostat do tábora a on se strážci byl jejich jedinou překážkou.

Tucet útočníků se s divokým křikem vrhlo na mohutného barbara a zbylé strážce. Artar boj s radostí přijal. Hluboko uvnitř se z něj dralo zvířecí vrčení, když se jeho duch oprostil od té změkčilé slupky lidskosti a odhalil pravou primitivní podstatu života: bojovat a zvítězit.

Tohle probuzené zvíře využívalo všech svých schopností a na zem padali posekaní a probodnutí nepřátelé kroutící se ve smrtelné agonii. Ani tma ho nedokázala zastavit – zrak šelmy navyklý noční tmě ho včas varoval před obrysy nepřátel a zbystřený sluch ho upozornil na jejich těžké kroky a hlasité dýchání. Barbar konečně popustil uzdu svému dlouho střádanému hněvu a jeho meč se jen míhal jako blesk a vyvolával zděšení nepřátel.

Útočníci pod takovým náporem zakolísali a poskytli čas strážím, aby se vzpamatovali a dorazily jim posily. Vojáci k sobě srazili velké obdélníkové štíty podle rozkazu Artara a vytvořili neprostupnou hradbu z níž trčely hroty kopí. Nepřátelé se proti štítům marně oháněli svými palicemi a kopími, naopak sami se nedokázali ochránit před kopími strážců, která vyrážela vpřed rychle jako hadi a zabodávala se do těl. Hradba štítů se dala zvolna, ale neúprosně na pochod a tlačila vše před sebou.

Nepřátelé nyní konečně ztratili odvahu a jejich útok se rozpadl. Kdo mohl, utíkal do lesa, aby se ztratil v noční tmě, a přitom nastavoval záda pomstychtivým úderům kopí, vržených oštěpů a také šípů.

Artar procitl z bojového běsnění a s klidem si uvědomil, že kolem něj už nikdo není – kromě padlých těl. K jednomu takovému tělu se sklonil a prohlédl si ho. V matném svitu měsíce rozeznal muže ve špinavém a rozedraném oděvu, který zvolna rudl krví. V ruce ještě křečovitě držel svou zbraň, prostou dřevěnou palici. Ostatní padlí na tom byli podobně. Podle jejich bídných oděvů, a ještě bídnějších zbraní poznal, že jde o pouhou bandu lupičů, jaká číhá na malé obchodní karavany a osamělé pocestné. V duchu si oddechl. Chvíli se bál, že tenhle útok má obranu karavany pouze odlákat, než udeří druhá skupina na nechráněnou část. Takhle to vypadalo, že šlo pouze o malou skupinu lotrů, co chtěla zkusit své štěstí a teď spravedlivě ležela nehybně na zemi.

Svůj meč ušpiněný od krve otřel o oblečení padlého a pohlédl k táboru. Stráže stály vzorně seřazené v hradbě štítů v očekávání dalšího útoku. Mezi nimi procházel Rímsan, nepřehlédnutelný díky chocholu a plášti, a hlasitě vydával rozkazy. Spolu se svou gardou se hned na začátku přepadu vrhl na pomoc strážím. I když byl stejný lotr jako jeho pán, v boji se uměl chovat.

Artar se vydal zpátky do tábora. S jistotou věděl, že další útok je nečeká a tady už byl zbytečný. Chtěl zajít k tarfskými lučištníkům, aby vše probrali, a přitom si vzpomněl na vězenkyni ve voze. Jeho duší se rozlil náhlý neklid.

Je možné, že někdo nepozorovaně pronikl do tábora, aby nakradl cennosti. Jeho pozornosti by určitě neunikl ani takový vůz. Artar se urychleně vydal ke středu tábora, kde stály vypřáhlé vozy a vše sledoval ostřížím zrakem.

Když dorazil k povozu vězenkyně, pěstí zabušil na korbu a odhalil plátno. „Není vám nic?“

Žena se choulila až na druhém konci vozu, ale když uslyšela známý hlas, zvedla se.

„Ne, nic mi není. Co se děje, přepadli nás?“ promluvila stísněným hlasem.

„Ano, zkusili náhlý přepad, ale nevyšlo jim to. Buď jsme je pobili nebo utekli, takže se nemáte čeho bát.“

„Prosím, zůstaňte,“ řekla žena, když chtěl plátno zase zatáhnout. „Nenechávejte mě tu. Sama se neubráním.“

„Nebojte, budu poblíž. Musím ještě zkontrolovat, jestli neukradli zlato a pak se vrátím.“

„Jenže oni tu můžou být! Slyšela jsem divné hlasy, jako by se někdo kradl kolem.“

Artar ji chtěl zprvu odbýt, vždyť byl celý tábor na nohách, takže nejspíš slyšela procházející vojáky. Jenže pak si to rozmyslel.

„Co přesně jste slyšela?“

„Takové tiché hlasy, když kolem někdo procházel. Nerozuměla jsem jim, ale zněly cize a drsně.“

Artar se rychle rozhlédl kolem sebe. Tady ve středu tábora ležela většina pokladu výpravy. A většina stráží hlídkovala na krajích tábora. Klidně se tu během zmatku mohl někdo vplížit. Nějací lupiči, co místo sebe nechali bojovat své druhy, aby si sami nakradli.

„Musím to tu zkontrolovat, ale nebojte se, nic se vám nestane. To vám slibuji.“

Rukou pevně chytil jílec meče a vydal se prohledat tábor. Tady ve středu stály stany s truhlicemi plných zlata a hned vedle nich odpočívali soumaři, co teď kvůli hluku neklidně hýkali. Artar opatrně našlapoval kolem stanů a snažil se zachytit sebemenší náznak stop po lupičích, ale neúspěšně.

Zato se k němu blížil hlouček stráží s pochodněmi vedených Rímsanem, který chtěl také zkontrolovat drahocenné zlato. A právě jejich příchod vypudil lupiče z jejich hnízda.

Z pod jednoho vozu se náhle vynořily tmavé postavy a daly se do běhu. Artar si jich hned všiml a zastoupil jim cestu s mečem v ruce. Nyní odhalení lupiči strnule zastavili a překvapeně hleděli na mohutnou postavu, co jim zatarasila cestu. Z druhé strany se blížily stráže, co přidaly do kroku.

Lupiči se k jejich smůle zkusili probít z tábora přes Artara a s křikem vyrazili proti němu. Barbar zkušeně vykryl jejich údery vedených palicemi a sekyrami a přitom ustoupil. Brzy mu dorazí pomoc stráží. Jenže zběsilé útoky nepřátel pokračovaly, přibíraly na divokosti a pomoc stále nepřicházela.

Artarem opět proběhla vlna zuřivosti a ťal mečem po noze muže, co se odvážil až příliš blízko. Ten se zhroutil na zem. Druhý se ohnal sekyrou, ale jeho úder Artar vykryl mečem a jako blesk ho probodl. Zbylý dva muži zaútočili současně a Artar se jen díky svému instinktivnímu skoku vyhnul hrotu sekery a úder palice se mu jen otřel o rameno. Jenže jeho širokému úderu mečem se ti dva nevyhnuli a téměř současně jejich těla padla na zem.

Zadýchaný barbar se stále ve střehu rozhlédl po dalších nepřátelích. Když tu nikdo takový nestál, obrátil se ke strážím a opět se ho zmocnil hněv. Stráže a královští gardisté stáli v odstupu od něj a vůbec mu v boji nepomohli. Vojáci nechápavě hleděli na Rímsana, ten spolu s gardisty věnoval Artarovi pohrdavý pohled.

Artar si hned vše domyslel. Nechal mě schválně bojovat o samotě!

S Rímsanem si věnovali pohled nepřátel, kdy se chce jeden druhého zbavit. Ani nebylo třeba slov. Oba si dokonale rozuměli.

Tím se potvrdila Artarova předtucha. Rímsan a jeho gardisté jsou praví nepřátelé.