Vetheny-Veldorantin

Žerguš Zedrvoj a nákaza ve Ventuře

Žerguš Zedrvoj se malátně prodíral k životu, pomalu a obezřetně. Z mátožného pominutí, po alkoholické smršti, se jednomu nikdy moc nechce. No konečně. Znal podobné stavy, zažíval je pravidelně, každý druhý týden třetí den v týdnu. Dnešní ráno bylo odlišné.
Především, obvykle se probouzel doma. V posteli, na židli, na zemi, kdekoli, ovšem doma. V prázdném doma, smutném doma. Tady v hospodě se cítil občas doma, každý druhý týden třetí den v týdnu, ale po ránu nikdy.
Doma vstával, po pravidelné pijatice, s prvním kohoutím kokrháním, druhým, pokud byla hospodská tryzna obzvlášť peprná, tak třetím. Kohouti dnes zřejmě dostali volno, lenošili a nebudili, jak měli.
Žerguš se zarazil, Žerguš vzpomínal… že by zpíval? No bodejť, zpíval, což by ledacos vysvětlovalo. Pohlédl na stůl, zaúpěl. Tři láhve Zrnité, sakra. Může být rád, že vůbec dýchá a dosud žije. No, žije, blbě mu je, jako by vypil tři flašky Zrnité a tucet piv. Přece mají s Duhou zásadní pravidla. Nikdy, za žádných okolností, třetí láhev. Ani kdyby prosil, nebo vyhrožoval. „Au.“
Do nálevny u Tří prstů a První možné proudilo dopolední světlo. Zlé, světlo, zlé.
Proč spal na podnose? Horko těžko si vybavoval začátek druhé flašky Zrnité, pořezanou dlaň a příšerný opilecký zpěv. Pak opustil svět vjemů a sesul se na umaštěný tác. Zkušeně zajel čelem do čísi večeře, přesně mezi osamělý pár nakousnutých kotlet. Ty dvě voňavé, masité společnice byly průvodkyněmi po krajinách snění. Plul na kostěném polštáři pod obláčkem s kyselým zelím. Za předvedený výkon vyl, po odvedené lopotě, odměněn ukrutnou bolestí. V hlavě bušil hukot splavu, v krku pražila poušť a v hubě odér nevětrané latríny.
Párkrát si procvičil správnou metodu vstávání z lavice. Zatím bezúspěšně. A odlepení, kdyby měl někdo zájem o nevyžádanou intimní informaci. Po nabytí patřičné jistoty se zvedl od zasviněného stolu, potažmo voňavého lože. Otřepal se jako spráskaný pes, kterým se cítil být víc než člověkem. Nepomohlo nic, žádné zlepšení nepřišlo. Stál a zíral, Zíral a nevěřil, nevěřil a pozoroval okolí.
První varovný signál dnešního dne ho udeřil rovnou do palice. Hospoda zela prázdnotou, nemístnou, zoufalou a nezvyklou. A mrtvolnou. Ihned tušil, že bude hůř, bylo. Příšerně vrzající dveře ostatně nikdy nikomu nepřinesly zprávy o kvalitní budoucnosti. Navíc se přidal i trapný vítr, profukující šenk rytmem smutečního pochodu. S odporným chechotem nacpal do komína děsnou kantilénu a ta se panečku činila. A Žerguš úpěl.
Židle, lavice, stoly byly rozházené, otočené vzhůru, polámané a rozlámané. Špalky k sezení naházené za výčepní pult, rozbitými okny ven a navršené před dveřmi do sklepa. V ušmudlané pivnici nezůstal kámen na kameni. Všude střepy a rozlité pivo. Pozvracená a podělaná podlaha. Co ale nikterak nesedělo do počtů? Ty plné, poloplné i poloprázdné korbely piva, hřadující na nálevním pultu jako splihlé kury, a kolem nich slepičince z pivní pěny. Žerguš si s konečnou platností uvědomil, že hostinský Duha je na onom světě, kde v pěkné nebeské nálevně čepuje správnou míru božskému osazenstvu. No správnou?
Nebylo pochyb: ve Ventuře nastal Den posledního soudu. Žerguš se nemýlil, neboť byl velmi dobrým pozorovatelem.
Šlachovitý muž se groteskně vyprostil zpoza masivního stolu. Hned nato se na všech čtyřech posouval, ve značně nedůstojné pozici, na konec lavice. Došoural se, víceméně doplazil a seděl. Nechápavě zíral na mohutný stůl, který byl z neznámého důvodu přitlačený nadoraz ke stěně pivnice. Podíval se na těsnou mezeru, koukl na sebe a zakroutil hlavou. Au. Proč? Co se tady dělo?
Položil si hlavu do dlaní a protíral obličej. Mezi roztaženými prsty zahlédl na podlaze cosi známého, přesto krajně nepatřičného.
Nohy. Zpod stolu čněly nohy. Ne od stolu, nýbrž lidské. S jistotou mohl prohlásit, že nepatří jemu. Alespoň doufal. Poplácal se po kolenou, třeba přeci jenom. V podobném stavu by se ničemu nedivil, ani kdyby tam ležel on a díval se sám na sebe.
Oddechl si a podíval se znovu. První noha postrádala botu a na vytrčeném palci vlála zelená ponožka. Konečný důkaz, tohle by si na nohu nenavlíkl. Na druhé noze spočívala bota z drahé kůže. Určitě kupec. Na kupce si letmo vzpomínal, pili, povídali a kupovali. Byli zábavní.
Žerguš se nadechl a šel na věc. Odvahy měl na rozdávání a alkoholu ještě víc. Zavrávoral, zaklel a natáhl se, jak široký, tak ožralý. Tupý náraz hlavou o zem prostě musel, musel následovat. Bolest se jala, s novou vervou, bezhlavě bušit do kotrby. Nadával, plival, nadával a poklekl. Uchopil, zatáhl a opatrně vytáhl muže ven na světlo. Jelikož neslyšel ani zvuk a neviděl ani pohyb, usoudil…
Pomalu povstal a sjel pohledem prázdný šenk. Pohladil si umaštěné čelo, protřel rozbolavělé oči, utřel usoplený nos a podíval se znovu na podlahu. Muž nikam nezmizel. Ani nůž zabodnutý mezi lopatkami nikam nezmizel. Žerguš by zmizel velmi rád. Odšoural se tedy k výčepu hledat první pomoc. Avšak toliko pro sebe, neboť kupec žádnou pomoc nepotřeboval.
Pivo zavrhl. Hledal vodu, našel konvici, zaradoval se, žízeň byla veliká. Nádobu naklopil, ale nenapil se. Uviděl totiž spásu seslanou bezesporu samotným Duhou. Poděkoval směrem vzhůru, pro jistotu i dolů, a vypil dobrý litr kyselé vody z naložených okurek. Odříhl, až se kostěné náčiní pro lepší lidi, zavěšené na poličce, rozhoupalo a popadalo. A rozbilo. Nevadí, žádná honorace k Duhovi nezavítala, a už ani nezavítá.
Žerguš po okurkové parádě notně vystřízlivěl, čímž léčbu považoval za ukončenou.
Kupec nejevil snahy k pohybu, ani se nehnul. Nejevil známky života, byl dočista mrtvý. Žerguš na něj znechuceně zíral a nevěřil. Byl navlečen do kombinace oděvů zářivých barev. Kalhoty červené, košile modrá, kabát zelený a čapka s fialovým chocholem. On by raději umřel, než by si podobně sladěné barevné tentononc na sebe navlíkl.
Obstojně střízlivým krokem přistoupil k mrtvole. Jméno? Někde v zákoutích hlavy bylo. Že by Prosfete? Ne, to byl ten malý hlučný. Směšné jméno a čapka s chocholem. Costopekl. Jo, přesně. Šťastnou cestu, těšilo mě. Prodýchal, trochu se zamyslel a mrtvého kupce vrátil pod stůl. Budiž mu podlaha lehká. Naposledy v životě pohlédl na panství přítele Duhy, uklonil se, prokazuje tím dík za věrné výčepní služby.
Vykročil vstříc problémům za dveřmi. Tady uvnitř šlo o pouhou ochutnávku. Nic si nenalhával, nikdy a za žádných okolností. Venku za dveřmi najde svět, jenž se od včerejšího večera o poznání změnil. Zarazil se, něco drželo jeho rozklepané nohy a bránilo udělat další krok. Jít dál, bez Filomény. Někam dál, bez Kryšpína. Kamkoliv dál, bez obou. Pryč odtud, Pro pomoc.
Tři mocné údery srdce naplnily hlavu i hostinec. Žerguš je vzal coby znamení shůry, no, uvidíme řekl a vyšel.
Chvíli zavíral a otevíral oči oslněný dotěrným světlem. Na prázdno zalapal po vzduchu, rozdíl mezi prostorou nálevny a zádveřím byl zdrcující.
Svět se pohnul víc než o vílí zpěv, jak rozpočítávají děti. V dopolední Ventuře to na první pohled vypadalo, jako by tady, po krutém boji, chcíply dobrý víly i s královnou Mab. A v předsmrtném chropění shodily z perutí na Venturu ošklivou noční můru. Jakým nedopatřením se tady ocitl on? Že by se sem jednoduše prochlastal? No, možné to je.
Ventura za dveřmi byla rozcuchaná, raději rozervaná, mnohem více roztříštěná a místy zpustošená. Jako uvnitř v hospodě u Duhy, nicméně v mnohem větším měřítku. Chaos, jenž se on snažil uvnitř pravidelnou konzumací umlčet, vyhřezl ven.
Po zpustlých ulicích poletovaly potrhané chuchvalce. Částečně vylomené okenice tloukly do oken písmena truchlivé balady o Grindasbóně. Ze zárubní vyvrácené dveře jim druhým hlasem přitakaly. Kupecké vozy, opuštěně stojící na seřadišti, byly vyrabovány. Zbytky rozervaného plachtoví potvrzovaly Žergušovu věštbu. Povlávající bílé prapory si nevyprosily ani pomoc, natož milost. V téhle verzi Ventury neměly nárok.
Lidé pobíhali ulicemi sem a tam jako smyslů zbavení. Někdo křičel o pomoc, někdo sháněl kněze, jiný hrobníka. Někdo někoho hledal, někdo mlčel. Nikdo však nestál u Vágu a nenabíral vodu.
Pěkně ponurý sen, sotva vyšel ven. Zatraceně! Žádný sen. Co vidí před sebou, je drsná realita. A pak že není jednodušší.
Pít a snít.
Do sladké němoty a do krásných snů.
Těsně vedle Žerguše proběhl malý chlapík, zpola zamotaný a nadmíru ověšený rolemi puncovního hedvábí, prošívaného brokátu a aksamitu. Nabytá bohatství dnešního dne pevně přitisknutá k hrudi a culil se jako měsíc na hnoji. Minul Žerguše a zmizel ve vedlejší uličce. Spěchal uschovat nalezený lup, před případnými zloději. Až se přihlásí oprávněný majitel, vše odnese na radnici a za svou povinnost nebude nic požadovat. Je čestný nálezce a občan právu věrný. Věřili tomu, jeden z nich určitě, Žerguš ne.
V dáli zaslechl zvuk rozbitého okna. Očividně kolega menšího muže se správným občanským postojem. Vlna poctivých nálezců se šířila po celé Ventuře. Zjevně šlo o velmi nakažlivou formu. Doktor? Zavolejte na doktora, než bude pozdě, a nebude koho léčit. Ani čím.
U zmučených torz kupeckých vozů se strhla prudká pře dvou mužů. Jednoho z nich znal dobře a druhého mnohem lépe. Čestní a slušní občané Ventury. Padly první facky, rány, údery. Dlaně, pěsti, nohy. Začala malebná strkanice říkající si o lékařský zákrok. Muži však pokračovali v diskusi méně obvyklými prostředky hrubších významů. Žerguš rád diskutoval na úrovni, ostatně byl tím ve Ventuře pověstný.
Přišel, slušně pozdravil, slušnost byla jeho devizou. Zaklesnuté muže od sebe ladně odtrhl. Do jedné ruky uchopil dobře známého pána, do druhé pána mnohem známějšího. Vyzvedl je do výše, protřepal, mírně pomíchal. Položil známé pány zpět na zem a považoval diskusi i léčbu za ukončenou. Dohlédl ještě, kterak si přátelé podali ruce, spravedlivě rozdělili zboží od nepřítomných kupců a rozešli se domů. Není totiž nad bohabojné a čestné občany Ventury, znající pravidla správného chování. Tohle nebyly problémy, jenž očekával, tyhle zatím ne.
Po úspěšné debatě se vrátil pod stříšku před vstupem do Duhovy nálevny. Odněkud, nevšiml si odkud, se k němu batolilo škvrně. Vrávoravě cupitalo s občasnými pády do špíny a prachu. Ano, Opuštěný capart uprostřed Ventury za bílého dne. Tyhle problémy očekával, ne mizerné strkanice o kus žvance.
Capart se chvíli batolil, než přešel na lehčí verzi přesunu. Vzápětí se kolébal na všech čtyřech jako nemotorné štěně. Špinavé, vyčerpané, v bojácném pohledu obavy. Jakmile zahlédl ze své nízké pozice obra, spadl na zadek a spustil ryk.
V ten moment Žerguš zvažoval: vrátit se do hospody k vyčpělému pivu a zalézt pod stůl ke strakatému kupci? Když už nic, alespoň tolik neřval. Usne, pospí a svět bude zase v pořádku.
Jenže sen či ne. Pohled na bezbranné dítě, ať již jde o sen nebo ne, nelze pominout, a parchant svět s tím samozřejmě počítá. Škvrně ve zvířeném prachu zdivočelé ulice, ne, nenechal by ho zlému osudu. Ani v nejhorším snu nebo nové realitě. Tohle si svět nesmí dovolovat. K Žerguši Zedrvoji ne. Ostatně měl dojem, že si tohle téma zhruba před rokem řádně vysvětlili. Nebo se snad plete?
Do sudu s dešťovou vodou ponořil hlavu. Probublal a vynořil. Umyl si ruce a vypláchl pusu. Opakoval, dokud nenabyl jistoty, že víc s tím nesvede. Otřel ruce do umolousaných kalhot, a vykročil. Bál se, jak se bál.
Obezřetně došel k capartovi, zhodnotil stav škvrněte a vlastní šance. Nevsadil by na sebe ani pětník. No nic, bázlivě uchopil uzlíček do náručí, jako by bral malého Kryšpína. V duchu pohrozil světu, aby nic nezkoušel a držel hubu.
„Zanesu tě domů,“ zašeptal zhrublým a zároveň láskyplným hlasem velký obr Žerguš.
Dítě s rudými rty i lícemi si vyslechlo pronesená slova, pečlivě je zvážilo a odpovědělo cosi v neznámem jazyce, načež se spokojeně zavrtalo do skrýše pod rameno. Sotva zavrnělo a rázem spalo. Horké slzy smočily sváteční Žergušovu halenu ovoněnou zelím a rozsvítily uvadající srdce nešťastného stvoření. Jedno takové zrovna stálo se ztraceným dítětem uvnitř pěkně vypečeného chaosu. I když o tom, kdo byl uprostřed ulice ztracený, by se dalo polemizovat. Nicméně na chaos byl Žerguš vyhlášený znalec. Uměl s ním zatočit pěkně od podlahy, za užití skrovného úsilí.
Byl nejvyšší čas.
Žerguš s mírnými obtížemi sundal kabát a přikryl malého caparta. Zhodnotil stav vpravo, situaci vlevo a zamířil k domu naproti.
Došel, neklepal, nebylo na co. Vstoupil dovnitř. Nečekal žádné zázraky, opravdu ne, leč vyvedený z míry byl.
Delší chodba byla poseta rozházeným a rozbitým nábytkem, přesně ve stylu království zesnulého duhy. Vysypané věci se v úzkém prostoru smíchaly v nevábný trhanec. Cosi velkého a nasraného běželo ven. Snad Splašený kůň, probuzený medvěd či rozzuřený býk.
Žerguš obtěžkán ratolestí se ztěžka prodíral proti proudu. Směřoval do hlavní místnosti, kde očekával přinejmenším vysvětlení, přinejhorším nadělení. Nevěděl, kdo zde žije, neznal nikoho ze zde bydlících. Cítil se tedy jako nezvaný host, ale naštěstí měl propustku, jež sladce chrupkala pod ramenem. Zda bude stačit, nebo bude zdrojem sváru, netušil. Pokračoval.
Nikoho nesoudil, nebyl důvod. Necítil vztek, nebyl potřeba. Problémy, spory A Neshody řešil, viníky nehledal, neboť málokdy byla vina jednoznačná. Byl zpět v kůži o rok mladšího Žerguše a o rok silnější, poněvadž přežil dlouhou temnou noc duše.
Chodba ho vedla k dalším dveřím. Otevřel, nakoukl a zavřel. Pořádek, klid a prázdno. Rozdíl mezi pokoji a chodbou nemohl být větší. Pokračoval. Chodba zatočila mírně doleva, zatočil. Byl na správném místě.
Dveře byly vytržené z pantů a zaražené v protějším okně. Ve zlatavém slunečním amoku si prohlížel pozůstatky po nápadně luxusní ložnici. Nepochyboval, donedávna zde zjevně bydlel Ruku v ruce přepych s noblesou. Zlato, stříbro a přemíra okázalého nábytku nedávaly šance na odlišnou diagnózu. A nyní? Pouhá znesvěcená spoušť třísek, potrhaných látek a vyvrženého krvavého peří.
Převrácená kolébka se zapříčila vzhůru nohama o stěnu vedle krbu. V něm dosud doutnalo pár uhlíků… a ohořelá paní mrtvola, s vyvrácenou hlavou. A podříznutým krkem, v němž se uhnízdil hrubý střep z objemného flakónu, jehož obsah skrznaskrz provoněl zničenou svatyni domácí pohody.
Žerguš naprázdno meldoval okoralými rty modlitbu za zemřelou. Pomalu přejížděl očima po stěnách, stropu i podlaze, hodnotil detaily a hledal důkazy. Na stropě našel rudé značky přítomné smrti. Na podlaze zase krvavé obrysy páru bosých nohou, jež si v ložnici zahrály na Krvavou Mařenu. Viděl, co potřeboval, otočil se a sledoval rudé stopy.
Jedny velké, druhé malé, obě vedly ke vstupním dveřím, než se vytratily v anonymitě zhanobené Ventury. Nic víc nezmohla. Ventura byla silná, robustní a navýsost zkušená, leč síla, rvoucí její děti na cáry, byla neomezená. No nezmohla…
Starý svět se rozpadl a vytratil spolu s krvavými šlépějemi támhle na zápraží, zatímco nový dorazil s malými rtíky od máminy krve a frkačkami. A frkal a frkal. A frkal, hajzl jeden frkavá.
Škvrně se ve spánku zavrtělo, zavrnělo a v poklidu spalo. Žerguš pocítil teplé, vydatné připomenutí, že ať už se děje cokoliv, na prvním místě je tady jeden malý uzlíček. A ten, jak mají uzlíčky v oblibě, pohnul kormidlem správným směrem.
Žerguš si vybavil cestu do bezpečí, nejkratší a nejbezpečnější. Narovnal se, zároveň svěsil ramena, jako někdo, kdo spěchá a nechce být kýmkoli rušen. Zostřil výraz a ztemnil pohled. Ve Ventuře byl známý, žádné problémy neočekával. Žádné normální. Na nicotné sváry neměl čas ani náladu. Bratranec se ženou mají pěknou řádku dětí, jedno navíc zvládnou, než se domluví, jak budou pokračovat. Nikdo nebude ztratný.
Povyk a chaos působily Venturanům dostatek potíží. Na spěchajícího muže s dítětem schovaným pod kabátem neměli ani čas, ani náladu. Nevěnovali jim pozornost, vlastních problému řešili dost a dost.
Muž, jehož znal velice dobře, padl s přeraženou čelistí do koňského trusu. Vyplivl z huby hrst vyražených zubů v omáčce krvavých slin. Nahmatal, rozbitý a nasraný, okovanou tyč, zavěšenou pod kočárem, kde zrovna zpytoval svědomí. Černé. Bodce se blýskaly hladovými ostny. Muž, kterého znal mnohem více, si zkušeně počkal, než souseda halapartnou přišpendlil k zemi. Leč v tentýž moment obdržel na rozloučenou plný zásah přes kolena. Jeden nebude žít, druhý chodit. Žergušova meducína očividně neslavila úspěch. Pan doktor byl vážně smutný, příště přidá velmi důrazné doporučení, co se asi stane, pokud léčebný režim pacienti poruší. Tihle dva nedbali dobrých rad, šanci dostali a posrali.
Shýbl se pro sporný úlovek, jenž jeho známým zamotal hlavy a ukončil život. Jednomu je na nic, a druhému na hovno. Bratránkovi se bude hodit, děti něco stojí. Povzdechl si, malá krabička s jantarem přece nestála za dva zničené životy.
Po mrtvém pánovi se prošel starší manželský pár. Zraněný známý plazením změnil rychlost i směr pohybu a starouškům se taktak vyhnul. Diamantoví pamětníci se drželi za polámané ruce, Dědoušek nahý, babička zaplaťpánbůh v potrhané noční košili. Proplouvali ulicí jako málem potopený parník, jehož kolesa dostala mohutnou dávku páry a odmítala akceptovat obstarožní skutečnost. Oba Nautilové zaduli ze zadních trub a odpluli pravidelnými kroky k Vágu. Přešli molo a bez zastavení se odevzdali vodě. Kdyby Žerguš na moment posečkal, viděl by, jak se nechali unášet k Devatar Sedru. Byli postarší, měli rozum, proč se tedy plahočit, když mohou splývat.
Žerguš přisvědčil. Jak moc je zle, pochopil hned v pivnici. Duha patřil k hostinským, kteří si na pověsti své svatyně zakládají. Zakládali. Mrtvý kupec s kudlou v zádech? Prosím, stane se, měli řešení. Ledárna byla pěkná a rozsáhlá, les nedaleko a hroby hluboko. Avšak nechat na výčepu zasviněné korbele? Nikdy!