6. Kapitola, Na hranici

Karavana se pozvolna blížila ke konci první části této náročné cesty. Krajina se dále měnila v pustinu v podobě vyprahlé stepi, kde pojem civilizace začal pomalu pozbývat na významu až ji dál zcela ztratí. V tomto moři prachu, vyprahlé půdy, suché trávy a nízkých stěží přežívajících keřů však ležel jeden ostrov, který připomínal, že moc veliké Merie sahá až sem.

Na jednom ze vzácných kopců, které byly díky rovinaté krajině viditelné už zdaleka, stála mocná pevnost Syrion, poslední výspa Merie v této části světa. Její mohutné okrové hradby a věže prošpikované střílnami se zvedaly do pozoruhodné výšky a všem tak ukazovaly na odiv moc království, jehož hranici vytrvale chránily.

Jenže za touto pevností končí i panství Merie a karavana se ocitne v nelítostné zemi, kde žije plno nepřátelských kmenů. To je však problém budoucnosti. Dnes se ukryjí za těmito cihlovými hradbami a alespoň jednu noc stráví v bezpečí a bez obav z dalšího přepadu.

Artar si odfrkl. Také bude mít o starost méně. Nebude muset dávat pozor na karavanu, pouze bude hlídat Rímsana a jeho gardisty, aby se ho nepokusili předčasně zbavit.

V tomto směru mu minulý noční přepad mnohé vyjasnil. Na tuhle výpravu ho vypočítavý Sargan poslal s úmyslem se ho zbavit. Nejspíš si však uvědomil hrozbu, kterou Artar představuje pro jeho plány, a proto vyslal Rímsana, královského gardistu, ve skrytu však chladného zabijáka, co jedná na pokyn svého pána, aby ho hlídal a případně se ho vhodným způsobem zbavil.

Artar oběma zhluboka pohrdal. Nesnášel intriky a nejraději čelil hrozbám tváří v tvář v boji. Tam bylo všechno jasné, nikdo nic neskrýval, každý ze sebe vydával to nejlepší a snažil se toho druhého odpravit čestným způsobem. Ale intriky byly jako neviditelný nepřítel. Člověk mohl slyšet jeho pohyb, ale nedokázal se bránit, a než se nadál, měl v zádech dýku, kolem krku smyčku, a hrdlo mu propaloval smrtící jed.

Už tolikrát slyšel řeči takzvaných civilizovaných lidí, jak pohrdají těmi špinavými barbary, co žijí bídným způsobem a neznají nic jiného než násilí. Ale zcestovalý Artar znal pravdu – oni sami nejsou o nic lepší. Civilizovaní vládci a jejich dvořané jsou naopak mnohdy krutější, bezcitnější a násilnější než ten nejhorší barbar. Vládnou svému lidu, co berou jako otroky stvořené pouze proto, aby jim sloužili. Tohle často nedělají ani barbaři! Proto se Artar nikdy neurazil, když ho označili za barbara, cítil se naopak rád, že není součástí prohnilé civilizace ani neslouží žádnému povýšenému vládci. Byl a je svobodný člověk, a tak to i zůstane!

A Sarganovi taky ukáže, čeho je schopen a zničí mu jeho pracně vybudované plány. Musí pouze v bezpečí dovést karavanu do Bybliosu a tam se ukáže!

…

Mohutná dřevěná brána se pomalu otevřela a vpustila dovnitř hradeb proud karavany. Všichni muži se už těšili na přístřeší v bezpečí hradeb a vidinu bohaté večeře. Pevnost byla vcelku velká s posádkou čítající několik stovek mužů, takže uvnitř hradeb stály prostorné kasárny a velká kuchyně, ze které se jen kouřilo.

Po odstrojení soumarů se všichni dali to vytouženého jídla složeného z tradičních chlebových placek plněných směsí zeleniny a masa. Artar si vzal o jednu porci navíc a podle svého zvyku šel k bezejmenné vězenkyni. Ta kupodivu stále dlela ve svém voze a nikdo jí ani nenabídl komnatu, která by se v pevnosti určitě našla. Artar v duchu přemítal, čím si tato žena vysloužila takové trápení a nelibost samotného krále. Jakou roli asi zaujímá v Sarganových plánech? Jenže všechny jeho otázky zatím zůstaly nezodpovězené. Artar ani neznal její jméno a žena zachovávala mlčení. To ho však neodradilo.

Podle tiché domluvy zaklepal na vůz, tentokrát se však k Artarovu překvapení plachta sama odtáhla a za ní čekala vězenkyně. Vypadala mnohem lépe než posledně, strhaný výraz tváře zmizel a už nepůsobila jako na pokraji duševních sil.

„Vítám tě, Artare.“

„Zdravím, bezejmenná paní. Jak se cítíte?“ zeptal se a podal jí koš s jídlem.

„Děkuji, cítím se mnohem lépe,“ odpověděla a přijala nabízený dar. „Myslím, že bychom si měli promluvit,“ pokračovala váhavě.

Artar byl nyní dvakrát více překvapen. Nakonec se zodpovězení svých otázek přece jen dočká.

„Ovšem, má paní,“ odpověděl po chvilce.

„Ale raději pojď dovnitř, nestojím o žádné cizí posluchače,“ řekla a rozhlédla se kolem. Na pevnostním nádvoří stály seřazeny ostatní vozy, a kromě pár vodičů, co se starali o blízká zvířata, tu nikdo nebyl. Jenže nechtěné uši si vždy můžou najít cestu, zvlášť v této prapodivné výpravě.

Artar se též ostražitě rozhlédl a vyšvihl se do vozu, kde se oba usadili. Plátno je naštěstí ukrývalo před nechtěnými zraky.

„Předně, Artare, ti chci poděkovat za tvou pomoc,“ promluvila upřímně mladá žena a pak jako by zaváhala. „Ty už jsi mi své jméno prozradil, stejně tak důvod, proč jsi tady. I když jsem byla ze začátku nedůvěřivá, tak teď už ti věřím. Nyní je řada na mně, abych se představila. Jmenuji se Ina a pocházím z rodu Daranova. A jsem, nebo spíše byla, merijskou kněžnou.“

Artar byl opět překvapen, ale nedal to příliš znát. Tušil, že jde o šlechtičnu, ale že to je kněžna z urozeného rodu knížat, to by neuhádl.

„A jak jste se ocitla tady? Jsem si jistý, že s tím má co do činění Sargan,“ podotkl Artar a hned poznal, že udeřil na citlivé místo. Ina, jak se žena představila, se zamračila a chvíli si srovnávala myšlenky, než promluvila.

„Bohužel ano…ach… kde jen začít? Už mi to připadá jako celá věčnost od doby, kdy ještě vypadalo všechno v pořádku. Pokusím se rozpomenout. Vše to začalo s mým otcem, Kirem. Ten byl mocný kníže zemí kolem Tarfu a jeden z nejmocnějších vazalů merijského trůnu. Navzdory tomu měl pouze jedno dítě – mě. Mnozí ho kvůli tomu pomlouvali, ale to nevěděli o jak ryzího člověka to jde. Vychoval mě s tolika láskou, kolik jen mohl a nikdy mu nevadilo, že se stanu jeho dědičkou. Zájemců o mou ruku a tím i celé dědictví tak bylo mnoho, ale žádný neuspěl. I to ukazuje, jaký otec byl – dal mi možnost svobodné volby.“

Ina se náhle odmlčela a hnědé oči jí zvlhly.

„O to horší bylo, když odešel,“ pokračovala přiškrceným hlasem. „Podlehl zlé nemoci. Žádný lékař mu nedokázal pomoci.“

Ině přelétl po tváři stín všech těch nesčetných útrap, kterými si musela projít, vším tím smutkem a truchlením. Artarovi ten její pohled přinesl vlastní vzpomínky, které doufal, že zůstanou pohřbeny a už nespatří světlo světa.

„Jeho smrt mě zdrtila, stejně tak i mou matku. Podle merijského práva jsem zdědila celé knížectví a všichni ho usilovali získat sňatkem. Přesto jsem všechny odmítla – byli mi stejně odporní jako supi co krouží nad mrtvolami.

A pak se to stalo. Do knížectví dorazil slavnostní průvod se samotným králem – Sarganem. Může se titulovat jako velký král, ale pravdu nezapře – je to stejný hladový sup jako ostatní. Tam kde všichni nepochodili, hodlal uspět. S hrdostí a samolibostí sobě vlastní mě vyzval, ať se stanu jednou z jeho manželek. Ach…jaké bylo jeho překvapení, když jsem odmítla! A tehdy jsem udělala první chybu. Uvěřila jsem mu, když nasadil chápavý výraz a soucitně mě vyzval, ať ho alespoň doprovodím do Merionu, kde v hlavním chrámu království za otcovu duši složíme modlitbu. Jak bláhová jsem byla, když jsem mu uvěřila!

Když jsme dokončili modlitbu, stala jsem se jeho vězenkyní ve zlaté kleci. Domů jsem se nemohla vrátit a držel mě za zdmi svého paláce v Merionu. Neustále mě přemlouval ke sňatku, ale zůstala jsem neoblomná. To vzpomínka na tatínka a jeho památku mi dodávala sil. A jednou pohár Sarganovy trpělivosti přetekl. Opakovaně jsem ho ponížila svým odmítáním, a to si nehodlal nechat líbit. A tak mě potrestal tím, že se musím účastnit této výpravy. Má mi prý sloužit jako trest za mou zpupnost. A já nevím, co mě čeká, ale vím, že to bude hrozné. Ale já už nemám sílu odolávat! Jsem sama, bez domova, bez rodiny, tady v tomhle voze mě to téměř zlomilo!“

Ina se odmlčela a rukama si zakryla tvář, jako by se chtěla schovat před těmi hroznými útrapami.

Artar vše mlčky vyslechl, v mysli mu vířily různé vzpomínky, které mu připomínaly osud této nešťastnice.

„Ale vy nejste sama, teď už ne,“ promluvil pomalu Artar a přisedl si k ní blíž. Ina zvedla hlavu s uslzenýma očima a věnovala mu zvláštní pohled.

„Slibuji, že vám pomůžu,“ řekl Artar a pohled pevně opětoval.

„Ale proč? Už od tvé první návštěvy se mi dere do hlavy pořád ta stejná otázka – proč bys mi pomáhal? Bojím se, že mě využiješ stejně tak jako Sargan. Vždyť já se ani nemůžu bránit, stejně jako při tom nočním přepadu jsem vydána na milost a nemilost osudu!“

„A musím mít důvod, aby ti pomáhal?“ opáčil Artar. „Jeden moudrý muž mi kdysi řekl: udělej sebemenší laskavost a svět se ti odvděčí. Kromě toho, můžeme si pomoct navzájem.“

„V čem ti tak já můžu pomoct?“ podivila se Ina.

„Pobývala jsi na Sarganově dvoře a určitě jsi něco zaslechla, i kdyby to byl jen šepot sluhů. Asi chápeš, že tahle výprava je pro nás oba pouze jednosměrná. Tak to určitě naplánoval ten zmetek Sargan a velitel karavany Rímsan na tohle dohlédne. A já potřebuji vědět, co nejvíce o jejich záměrech. Když budeme spolupracovat, určitě se z tohohle dostaneme. Kromě toho mám v rukávu jeden velký trik, který zapůsobí tak jako tak, ke zlosti Sargana. A já slibuji, že tě ochráním a nikdo ti nezkřiví ani vlas. Co ty na to?“

Ina si protřela zvlhlé oči a odhodlaně odpověděla. „Přijímám tvůj slib, Artare. A též slibuji, že ti pomůžu. A opravdu tak uškodíme Sarganovi?“

„Zcela určitě a nepochybně ano,“ odpověděl Artar a věnoval Ině dravčí úsměv. „Ještě bude litovat, že s námi zkřížil cestu.“