Vetheny-Veldorantin ukázka z románu, kapitola Roland Ostražitý

Roland Ostražitý

Roland zvaný Ostražitý byl rybářem, manželem, otcem. Žil poklidný a ostražitý život. Bezezbytku a bez kazu, o čemž byl zcela přesvědčený. Měl poklidnou a úslužnou ženu, měl ráznou a smělou dceru.
Roland vstával velice brzy. Bledá noc ztrácela dikci nad krajinou. Skrze okna svítil do rybářovy chalupy měsíc, jenž s úslužností ozařoval jehlu a nit. A konopnou síť. Hrš vrš na ty hbité, červené úhořovité bestie. V Devataru má na ně velkého odběratele. Trošku tajemného, ovšem platí přímo skvěle. Prý doktor nebo mastičkář. Distingovaný jako je, milý, pan Redo si nechá říkat. Dnes musí mít káď plnou, ať večer může poslat požadované množství. Tak, zanotoval si známou odrhovačku: Sviť, měsíc, sviť, ať mi slouží síť.
Konopná niť našla jehlu, jehla vplula mezi pruty rámu vrše. Zručné prsty tkaly sítě… věz úhoři, polapí tě, tvořil verše Roland Ostražitý. Pevné uzlíky pečetily smlouvu mezi rybářem a kořistí. na život a na smrt. Prohlédl si čtyři vyspravené vrše, naládoval je značně zavánějící návnadou a popřál si dobrý úlovek.
Za časného čtvrtečního rána, pátečního rána, uvědomil si Roland nemilý omyl a v duchu vyplísnil svět. Opravil dny v týdnu, i když si byl naprosto jistý, že má pravdu on a nikoli svět.
Sebral vrše do náručí. Na východě obzor zkusmo nabíral modř úsvitu s nádechem rozpustilé růžové, jakožto předzvěsti krasoplného dne. V dlouhých galoších až pod zadek, zval je hlubňáky, si vykračoval na obhlídku vodního revíru. Hodlal projít celý dlouhý kus podél řeky, na nějž držel vlastnický nárok rod Ostražitých. Odedávna… odedávna, tedy od doby, kdy pojal ženu za manželku a její majetek za vlastní.
Nastražil pasti. Řeka byla hojná a pokojná. Moc hodná, ryb požehnaně, kam by odsud spěchaly, když byly jeho? A ti červení úhoři? Dar shůry. Co jiného. Roland se považoval za příkladného muže, rybáře, manžela i otce, a jedině on si zaslouží mít v revíru přece výjimečný skvost.
Byl dobrý počtář a ostražitý střádal. V mnoha směrech myslel dál než jiní. Nahoře i dole, pod jeho územím, rybáři reptali. On ne, on kul plány. Viděl dál než na vůni nejbližší večeře a kořalky.
Snažil se, makal a dřel. Každé sudé pondělí zásoboval Ferkas, každou středu Venturu. Začátek lichých týdnů věnoval objížďce malých vesnic a dvorů. Jel až k Hordubalu na západ a k Povětroni na východ. Nabízel, prodával, smlouval a měnil. Vracel se s plným vozem zboží k následnému prodeji. Zlaťáky v truhle spolu s ním tvořily nerozlučný pár, skládaly verše a zpívaly tučné koledy.
Postavil, vlastními silami, žena a dcera se nepočítají, solnici a sušárnu. Přidal větší ledárnu a jednu menší. Vybudoval udírny na teplé i studené uzení. Pořídil stáj a chlév.
Jednou za měsíc nechal posílat náklad sušených a marinovaných ryb do Běloskardu. V sobotu si přijížděli obchodníci a v neděli měl klid, žena a dcera se mohly předvést, jak umí navařit a uklidit. Ostatní poptávky už odmítal. Kromě páteční dodávky červených úhořů pro doktorské panstvo v Devataru.
Postupně navštívil vhodná místa pro vrše. Byl zkušený, proto nijak zvlášť netrvalo, než všechny umístil. Před polednem se vrátí a jen sebere zlaťáky, tedy prozatím v podobě kroutících se metrových hadů. Někteří měli i metry dva. Svině jedny tlusté a silné, však se budou za pár hodin prohánět v kádi nebo houpat na hácích či udit za studena, jak páni rádi. Ráno bylo krasoplné, zkušený rybář byl přesvědčený, že nadílka úhořů bude skvostná. Plná káď a plná udírna a přetékající pokladnice.
Roland Ostražitý vyl hrabivý hamoun a lakotný skrblík. Jeho žena Margot a jeho dcera Julinka tudíž nevyspávaly za pecí, jak by jim všechny naspořené zlaťáky v truhlách a sklepeních mohly dopřát. Jistě by rády byly i utraceny a matce i dceři leccos pořídily, ale Roland nedovolil.
Proto ráno, raníčko Margot vstala a Julinku do práce hnala. Opustily jednoduché pryčny, odhodily vlněné deky i těch pár zatuchlých kůží coby proleželé náhražky matrací z koňských žíní, a už se točily v nikdy nekončícím kolotoči, jenž se, stejně jako řeka, nikdy nedotočí.
Na jejich dvůr je vstup komukoli zakázán. Především do obou ledáren. Vykradli by je. Ostatně do ledáren nesměly ani Margot s Julinkou. Prý hrozí nebezpečí a on je má příliš rád.
Dnes je pátek. Margot má na starosti stáje, sušárnu a solnici. Julie kuchyni, donést vědra vody ze studny, nikdy ne z řeky, a také naštípat dubové a bukové špalky pro udírny. Malá Julie velice ráda štípala dřevo. Neměla problém roztít obrovské kusy, na něž ani Roland nestačil. Kalač jménem Kočičák měla ráda, v jejích rukou přímo vrněl. Pořádek musí být, tvrdil otec a přesně naplánoval, co která bude každý den v týdnu dělat.
Roland si onoho brzkého rána, kráčeje po břehu Vágu pohvizdoval odpudivou odrhovačku. Rád hvízdal. Byl názoru, že hvízdá na vysoce kvalitní úrovni. Mýlil se. Nikdo však neoponoval, Margot nesměla a Julinka. Julinka… si myslela své. Ryby protestovaly, leč byly němé.
Naučil se jí v odporné nálevně ve Ventuře, podle něj, odporné. U Tří prstů a První možné si tam říkali, zhnuseně si odfrkl a odplivl hlen do vody. S potěšením sledoval, jak si pochutnal kapr.
Pitomý název a ten hostinský byl takový divný. Minulý měsíc domlouval ve Ventuře obchody. Jednání šlo skvěle, ale neustále ho obtěžovalo mumlání místního kořaly. Houpal se na židli, chlastal pivo, Zrnitou a hudroval na osud. On, Roland, má prima osud, neboť si všechno sám zařídil a odmakal. Kdyby se ten zlitý ubožák trochu více snažil, byl by spokojený, nemusel chlastat a brblat. Typický představitel nárokové spodiny.
Skoro se do něj pustil. Srovnal by ho jednou slabší ranou a na cestu ze dveří přidal pár kopanců do řiti. Těch pět ušlechtilých, pracovitých pánů z vyšších vrstev, s nimiž jednal, ho zastavilo. Dobrá, ale příště si ho podá a nebude mít slitování. Ten dlouhý, suchý lunt, se splihlým knírkem a kozí bradkou, si zaslouží lehce naznačit, co a jak se životem.
K příšernému hvízdání Roland přidal klepání prstů do rytmu, zcela arytmicky, aniž cokoli poznal. Pochválil se a pomyslel, že ženě a dceři předvede kvalitní představení uměleckého stylu. Chtěly jet do Ferkasu na pitomé Mimikry Kežmara hovno Cempíra. Nikam! Vyhazovat Rolandovy těžce vydřené peníze za něco, co mají doma? Nesmysl.
Ne nadarmo byl zván Ostražitým, poněvadž zpozorněl a opět dostál vlastnímu příjmení. Znal řeku dopodrobna a dokonale. Zvuk, který slyšel, zde neměl co dělat. Otočil se zpět a pohlédl do ponurých míst, kam sotva před chvílí nastražil vrše. Zloději? Nic. Nic tam nebylo. Ani zloději, ani vrše.
Zvážněl, zostražitěl a zrudl. Ve vodách Vágu, pod zdobným oparem, cosi zašplouchalo. Že by se škodná tlačila do revíru, že by zase vodník? Kolik jich už má pod ledem v ledárně? Pěkně naložených v solance, nebo úplně vyuzených na suchém dřevu černého bezu. Deset? Ne, tolik zatím ne.
Roland nastražil sluch a zostřil zrak. Na řece pozoroval utržené vrše, kterak se točí na hladině a směřují k molu. Neváhal, kvapem vyrazil. A už sbíhal k vodě a na první prkna. Musí se dostat na konec, kde si počká s dlouhou tyčí, s ostrým špičatým hákem a učiní nápravu. Je šikovný a zajistí svůj majetek, protože ani Vág nemá právo brát si, co je Rolandovo.
Na postarším molu se sušily sítě a nemotorně se u něj pohupovaly dvě bárky. Celkem vlastnil šest kousků. Dvě zcela naložené odpluly předevčírem k Ferkasu na rybí trh. Peníze vyzvedne švagr Arpád Ostražitý, manželčin lenivý bratr, čímž bude dluh umořen. Lichvář jeden, ať se zalkne, svině. Tfuj a tfuj. Vždyť on musí živit jeho nanicovatou sestru a neposlušnou neteř. Hnus a nespravedlnost. Až se tyhle bárky vrátí zpět, končí veškeré svazky a prodělečné obchody. Ty tři zlaté, co musel zaplatit navíc z tři sta vypůjčených, ne, tohle nemůže nechat být. Kdysi peníze potřeboval, aby mohl začít obchodovat ve velkém, jenže takhle ho okrást!
Trámky na molu zasténaly pod rybářovou váhou násobenou svižným během. Tu se molo prolomilo, po Rolandovi se v mlšce zavířilo. V prknech zela dvě kola, nohy chladily vlny zdola. A na to molo vedle skal z vody zelený úd zapleskal.
Závěje říční mlhy si pohrávaly s výjevem reálna. Mléčně šedé chuchvalce oparu se pohupovaly nízko nad hladinou jako zkažený žaludek, jenž včera večer nebyl hodný a dnes časně z rána vrhne odpudivý výtvor na světlo boží.
Tlumené vzdechy říčních vln skučely pod molem, z něhož trčel pan poklidný. Supěl, vztekle chrčel a nadával na ženu a dceru. Měly vědět, že molo je na odpis a bylo jejich povinností ho opravit. Hodně je potrestá, takto ošklivě se k němu chovat nesmějí, a přesto chovají. A smějí se mu do očí. Za zády.
Vtom se z vody vymrštila druhá ruka a zachytila se zvlhlého okraje mola. Ha, vodník, blesklo panu Ostražitému hlavou. Nebylo na co čekat. Roland se vydrápal z díry, postavil se na potlučené nohy. Hmátl po nedaleké hákovnici a vykročil. Na jeho drahocenné molo nikdo nebude vztahovat nenechavé pracky. Nabral do rybářských mohutných plic všudypřítomný odér mokrého dřeva s příměsí rybiny a pachem hnijící trávy z říčních břehů. Těšil se, co za svinstvo dnes vodní žaludek asi vyvrhl.
Roland opatrně našlapoval na prkna přístaviště. Nechtěl se znova propadnout a být v nedůstojné pozici. Uvědomělým couráním ala krok sun krok zkracoval vzdálenost k okraji. Obě nazelenalé ruce čněly z vody, nic nedělaly, jen se držely. Pevně.
Stiskl hákovnici a obratným rybářským fíglem zarazil nabroušený a špičatý hák pod pravé rameno. Roland rád ostřil rybářské lovecké náčiní a obzvlášť miloval špice, trny, bodce a háky všech rozměrů i tvarů… zapíchnutých do těl. Živých nebo mrtvých? Preferoval první variantu. Zakverlal hákem v ramenní jamce ve snaze ulovit klíční kost. Ukročil stranou, otočil hákem. Ruce připravené k akci, nohy natěšené k zápasu. V duchu si promítl sled úkonů, aby opět pohlédl vodní příšeře do leklých očí, zpříma a zblízka. Ne jako včera, včera byl hodně, hodně zklamán, proto prahl po pomstě.
Margot vyšla z vymrzlé rybářské chalupy do ranního úsvitu. Dřevo na vytápění domu je drahé, tvrdil její muž. Proč vyhazovat zlaťáky za nesmysly? Vždyť ve stájích je teplo, tam se může ohřát, dodal. Margot se těšila na koně, krávy a na vůni mrvy.
Ještě, než se zavřely masité dveře od domu, opatřené třemi závorami, zámky a mříží, kvůli nenechavým zlodějům, Julie křikla: „Půjdu matičko k řece, říkal, že včera přijde přece.“
„Až budeš mít hotovo vše, co přikázal otec,“ zkomoleno záhadně na tupec, „klidně si k řece zaběhni. Ale pamatuj, pátek nešťastný je den, nechoď Julie, nechoď k molu bez Kočičáka jen. Neboj se o něj, prostě nepřišel. Kdo by sem chodil, když jsme postrachem pro celé okolí. Od Ferkasu po Venturu. Uvidíš ho příště ve městě,“ zaznělo přes skřípot a vrzání těžkých vstupních dveří. Margot pohlédla na zamřížovaná okna, zakroutila hlavou a pronesla: „Tupec, nic než tupec…“
Nemá Julie nemá stání, k ledárně ji cos popohání. V kuchyni připravila tradiční snídani, chlebovou pochoutku a zbytky solených nebo uzených ryb nevhodných k prodeji. Donesla deset věder vody ze studny, nikdy ne z řeky. Další pravidlo jejího otce. Naštípala dvacet bukových a dvacet dubových špalků. Pro zábavu přidala i pár tenkých černých bezů. Prý se hodí na uzení, tvrdil otec. Blbost, kravina, co s tím hodlá tupec hrabivá udit? Mrtvoly snad?
Dřevo do udíren nanosila a kalač sobě naostřila. Vize ze sna noci ji nutí, spět k ledovému rozhodnutí. Porušení zákazu bude mrzet, a hodně bolet, ale… když už, tak už.
Dveře do obou ledáren byly bytelné, jenže tuhle pan Kočičák měl názor, že by si s nimi rád pohovořil. Z očí do očí a po našem. Je stejně zvědavý, jako jeho paní Julie, a podívat se musí. Oba. A propos, dosti slov, a Kočičák zamňoukal temnou baladu.
Obraz poselství z cizího světa, pomyslel si Roland. Soustředil sílu: paže, ramena, záda, břicho, stehna, zadek vyšpulit. Ruce na molu byly velké, zřejmě půjde o poctivého macka. Možná přes cent, a ne jako včera, trapná žoužel na hovno.
Přidřepl, nohy zapřel o výčnělky mezi prkny, zabral veškerou silou. Zlehýnka se zvedal z přikrčení, tahal nahoru. Pro vzpěr zatnul prdel a jel vzhůru. Nohy zeširoka, kolena pokrčená. Chodidla zaryl hloub do prken, paže sténaly námahou. Oči koulí, ústa funí, z nosu visí snopel. Zelenožlutý a hnusný. Záda stále rovná co prkno.
Vše zapojené dohromady funguje, stabilizuje, napřimuje. Hákovnice zvedá úlovek hodný vodních legend. Konečně pravého vodníka.
Druhá ruka zajela ledabyle pod hladinu a tělo naklonila na levou polovinu. Nohy bezvládně visely, hlava tázavě nakřivo. „Drž se vší silou, Vodníku,“ povzbuzoval s dávkou černého humoru Roland. Ve vidině slavného vítězství zabral a začal si dokonce pohvizdovat onu odrhovačku z venturské hospody.
„Napijem se napijem, ať svou starou přežijem. Stará doma ječí skučí, do rána mi v uších hučí.“
Není špatná, ale on by složil lepší.
„Napijem se napijem, ať svou mladou přepijem. Stará s mladou už sem míří, budem to mít na talíři.“
Tohle nebylo ono, večer odrhovačku přebásní a v hospodě ji přednese.
„Ožerem se ožerem, na ně ohled neberem. Opijem se opijem, nikdy odsud nevyjdem. Nacpeme se česnekem, kusem chleba se špekem. Čekat budem s noblesou, kam nás nohy ponesou. domů tam my nepudem, tady radši pobudem. Domů tam my nesmíme, proto tady smrdíme.“
Fuj, tohle musí předělat celé od začátku do konce, amatéři.
Krásný pocit na duši a tolik zábavy. Včera, dnes a zítra. Prostě byl něčí oblíbenec. Štěstěny, osudu, mamonu? Asi celé svaté trojice.
Margot se zdál včera sen. V pátek nešťastný bude den. Na sny věřila až příliš, než aby pochybovala, příliš moc, než aby se bála. Pátek byl sic nešťastný den, ne však pro ni, nýbrž pro ten ubohý peň. Co si hraje na manžela, otce a osudem vyvoleného. Ačkoli, vyvolený zřejmě bude, sen se nikdy nemýlí.
S úsměvem nachystala krmi pro tři koně ve stáji a tři kravky ve chlévě. Na koni jezdit nesměla a na krávě nechtěla. Mléko, máslo a tvaroh doma netřeba, je lepší na trhu prodat, vydělat a schovat.
Zvířata žrala přichystanou menáž, na nich se šetřit nesmělo. Poklidila hnůj, kopy hnoje, deset plně naložených fůr vyvezla na pole. Zaparkovala trakař, dala novou podestýlku a sáhla pro sedlo. Sen je sen.
Od mola zaslechla první náznaky věcí budoucích. Zapraštění prolomených fošen znělo v tichu ranní lopoty jako balzám na ztýranou duši. Inu, co naplat, vyvedla ze stáje osedlaného koně, bujarého, bude se hodit.
Roland Zdatný, jak si na molu začal říkat, pokračoval v akci. Vytahovaný vodník na konci háku sebou nemrskal, což pana Zdatného překvapilo, ba přímo nasralo. Bedlivě však mohl hodnotit potrhaný a vodou nasáklý šat. Rozhodně nepatřil k laciným, zřejmě vodník ze šlechtických vrstev. Nic naplat. Řeka patří jemu a co z ní dostane, je jeho.
Spokojený sám se sebou zvedal hákovnici výše a výše, přičemž básnil: „Zelené šatky, spodky rudé, z tebe pěkný vodník bude,“ udělil si básnickou cenu a nahodil další verš: „Bez klobouku bos, kdo ti sežral nos?“ dodal veršotepec první jakosti při pohledu na vodníkovu tvář. V hlavě už tvaroval a hobloval: „Pulci, raci, úhoři, pán Roland tě umoří.“ když…
Kočičák neměl s dveřmi do ledárny problém. Po odborné práci zanechal porubané dveře ve stavu klinické smrti ve tratolišti třísek. Julie vstoupila, Julie se podivila. Prošla větší ledárnou. Ryby, ryby a ryby. Vyvržené, nasolené, připravené na trh. Nic tajného. Zakroutila hlavou a vyšla ven. Od řeky zaznívaly otcovy nadávky. Z vody tahá asi sumce nebo kýho výra.
Kočičák zaklepal, dveře neodporovaly a Julie vešla do menší ledárny. Ryby, ryby a ryby. Vyvržené, nasolené, připravené na trh. Zakroutila hlavou. Nahlédla do vedlejší místnosti. Hlavy, ruce a nohy. Propíchané, nasolené, připravené bůhví k čemu. Zakroutila hlavou, ne však svou. Její Romeo byl krásný i po smrti. Julie zakroutila Kočičákem, Julie vyšla z ledárny ven. Od řeky se nesly nadávky, prskání a hlomoz boje.
Hákovnice nevydržela. Vodník nepatřil k lehké sortě vodních tvorů a hákovnice nepatřila k novým a dobře udržovaným. Proč utrácet peníze, ještě nějakou dobu měla sloužit, nesloužila. Vodník byl skoro v nadhlavníku. Křup a prásk. Hák, i s kusem hákovnice, zůstal součástí vodníkovy struktury. Roland odletěl dozadu, vodník dolů. Větší část zlomené hákovnice daleko mimo kotviště. Z plic říčního poety utekl dech a hlava zaduněla o desky. Přinejmenším bývalé, ale možná i budoucí verše vzaly kramle. Hlava brala o molo druhotný náraz a Roland byl mimo provoz. Omámený, bez dechu a veršů. Situace nebyla dobrá.
Vodník, jenž pochopitelně žádným vodníkem nikdy nebyl, dopadl na bosé a rozbité nohy. Nákaza a smrt, běh lesem, trmácení potokem a na závěr skok z Rozhraní do vod Vágu jednomu na stavu chodidel zrovna nepřidá. On však stál, zatímco Roland nikoli. Iego, tak se kdysi jmenoval, pokud si dobře vzpomínal, pojal podezření, že tenhle chlapík brání jejich společné pouti za láskou, láskou životní. Ač o životech nelze mluvit v žádném případě.
Na molo vylézali další muži, nikoli vodníci. Nikoli vodníci, ale poutníci. Poutníci, zamotaní do vrší, vypadali jako přerostlé druhy pitomů. Kroutili se, jatí ve vrších, a opravdu připomínali nadměrné úhoře.
Margot, vyzbrojená zahnojenými vidlemi, pobídla koně do klusu. Julie se od malé ledárny řítila s nažhaveným Kočičákem. V ruce. Přece nemohly manžela Rolanda, potažmo otce Rolanda, nechat napospas smrti. Čest, povinnost a láska je hnala na molo.
Špinavé nehty vodníka Iega krájely oblečení, kůži a maso. Probíraly nabídku z lidského boku ala pečlivá hospodyňka starostlivě zkoumající polední pečeni na trhu. S tím rozdílem, že Iego si flákotu dá raději čerstvou. Navíc si ji přišpendlil k dřevěnému molu, což panímáma nedělá. Rozhodně ne příliš často.
Roland zprvu žasl. Sledoval tvora z vodních hlubin, kterak si z podpaží vytahuje ulomený kus hákovnice i s hákem, a po chvíli značně nechutného mlaskání i rozbitou klíční kost.
„Pěkně ostrý, co říkáš, ty zelená obludo?“ snažil se o letmou konverzaci Roland.
Vodník neměl ochotu komunikovat a zarazil dřevo rozštípnutým bodcem přímo do Rolanda. Ten uhnul a dřevěný stimul probodl pouze krajní oblast kožené rybářské vesty. Mimořádně obdařenou kapsami a dalšími vhodnými úkryty pro ostré potřeby. Iego ve své vodnické kariéře udělal první a zároveň i poslední chybu, osudovou. Sklonil se a začal drásat domněle přikutého pana Ostražitého.
Roland chvíli trpěl, než volnýma nohama Iega objal. Svaly zocelené každodenní dřinou se sepnuly jako lana a začaly drtit, kousek po kousku, chladné, studené, vlhké tělo. Brrr. Měl pravdu. Vodníci existují. Dlouho sice nebudou, ale jeden je zrovna tady. Roland si přitáhl vodní příšeru ze šera vodní hlubiny těsně k sobě. V kapse nahmatal dvě dlouhé, netřeba dodávat, že krajně špičaté jehlice, a zhasl vodníkův kukuč. „Dobro pošel, ty zelená prdel,“ přidal Roland vodníkovi verš na cestu do zeleného ráje.
Bodce prošpikovaly skrze oční důlky vodnatou hlavu a trčely zepředu i zezadu. Pohled pro rybářské bohy, pomyslel si Roland. Neváhal, této chyby by se nerad dopustil. Vytáhl zpoza opasku větší dýku a vodníka bravurně odvodnil. Napuchlé vlhké tělo zvedl nohama, artisticky přesunul na spodní stranu chodidel a po svislé ose roztočil. A odmrštil dekapitované tělo do rodné řeky. Hlavu si s obdivem prohlédl, než ji odhodil dozadu na břeh. Do sbírky se hodit bude. Vytrhl zlomené ratiště hákovnice z mola. Uvolnil vestu a postavil se na roztřesené nohy. I verš přišel: „Hlavy padají, lidé jásají, vodníci kapají.“ Byl ve formě a spokojený, poněvadž nad něj není. Do masa poškrábaný bok se zahojí, oblečení Margot ráda zašije. Cinklo Rolandovi na mysl: „Hajej, dadej, vodní dítě, strč si někam svoje nitě.“
Příliš zaujatý vlastním úspěchem nedával pozor. K molu se blížil další vodní nebožtík. Roland si odplivl. „Budou problémy, zatraceně!“
Na kotviště se z něžného oparu vysoukalo tělo v korzetu vrše. Nahoře trčely hlava a nohy. Ruce naštěstí netrčely nikam, byly zaklíněné v konopných provázcích pasti na úhoře. Už nejsou, vodník v cárech bílých šatů upažil a konopnou kobku roztrhl. Roland, tvůrce pastí, moc dobře věděl, jakou sílu v ramenou tvor musel mít. S mnohem větším zděšením si uvědomil, že bílého vodníka zná. Byl zmatený, seděl s ním ve Ventuře a jednal o dodávce speciálního zboží. Říkal si pan Bruno a velel čtyřem kumpánům.
Pohyb, jehož si rybář stačil letmo všimnout, byl neuvěřitelně hbitý. Okrajem vidění na kraji zřetele zaznamenal šmouhu vlevo vzadu. Neotáčel se, nemusel. Slyšel čvachtavé kroky a na molu vnímal pohyb dalšího člena vodní kumpanie. Vangor? Nebo Tyris? Zbývající dva si nepamatoval, nebyl důvod znát plebs. Jednal jako šéf s šéfem. Smlouval, sliboval a nabízel. Dohodli se. Tak proč nyní stojí před ním?
Od ryb byl zvyklý na prudké pohyby, od lidí ne. Nesčetněkrát se už už natahoval po kořisti, když najednou byla tatam a on ledva vyrovnal rovnováhu, a někdy ne. Vzadu na molo vstoupila zbylá vodní chamraď a okamžitě uzavřela ústup.
Brunova hlava poskočila kupředu a nazad. Poletovala sem a tam dobrého čtvrt metru, jednou přitisknuta bradou téměř k pupku, podruhé opřena týlem o páteř. Děs. Ve vytřeštěných očích hostoval tucet tlustých pijavic. Některé se při hlavovém tanci odervaly a s odporným mlasknutím odlétly pryč. Na čele se vlnil odchlípený val pleskající kůže a odhaloval žlutobílou lebku, jinak skrytou pod závojem z vrásek a vodních chaluh. Fešák, nic než fešák.
Roland suše nadhodil do placu: „Ty vole, zombie vodník. To mi nikdo neuvěří.“
Obličej bez rtů, ale se zářivě bílými zuby, se zahihňal. Snad Rolanda poznal, snad ocenil šibeniční humor. Tak či tak, udeřil obchodního partnera hlavou na kořen nosu. Sedla pěkně a utopenec oslavil drtící dopad kolébavým tancem na bosých nohou. Přidal piruetku, počkal, až se hlava usadí v hnízdě, a přistoupil ke zdrcenému králi Rybáři.
Zezadu mezitím doklopýtali dva vodní pochopové. Každý z nich uchopil Rolanda za jednu končetinu. Nedočkavé rozpraskané ruce, rozvrásněné hlubokými rýhami, chtivě stiskly ležící oběť. Smýkali s ní po molu, nahoru a dolů. Pravá holeň nevydržela, pravá holeň praskla. Rolandův bolestivý řev zazněl nad řekou a s křikem vyplašených vodních ptáků splynul do nářku přicházející smrti.
Situace se opakovala, nicméně nyní v roli nepozorných vodních skautů bylo vodní komando. Shora zprava se na vášnivém koni řítila Margot, zatímco zleva shora spurtovala Julie s hladovým Kočičákem.
V Brunovi se zastavil hodinový strojek. Vodník nebo zombie nebo kombinace obojího strnul. Ze sličné huby mu najednou vystříkly litry říční vody, a bahna, a dalšího sajrajtu. Propadlé tváře se nadouvaly vodními spousty, zatímco pitvorná grimasa prskala zpěněné vody jako divoké vodotrysky v Gogolaku.
I přes neskutečnou bolest odstrčil Roland zvaný Ostražitý od sebe Bruna zvaného Fontána. Využil zmatku a pokusil si uvolnit horní končetiny. Napjal síly, zabral, vodníci drželi, nepustili. Levé rameno křuplo a vypadlo z prasklého kloubního pouzdra. Roland zavyl a padl. Vědomí žel neztratil.
Bruno dotryskal. Zavřel tlamu a s velkou chutí přidupl rybáře k molu. Noha na hruď dopadla, obratle zapraskaly, žebra zakřupala. Několik z nich změnilo celistvou jednolitost na mnoho litou roztroušenost. Roland se nevzpěčoval, uznal, že říční při prohrál. Na body. Nemeškal a začal skrze zkrvavené rty pískat smuteční Pochod rváčů. Bruno se přesunul k jeho hlavě, pozvedl polámanou nohu do vysoké pozice a…
A těsně nad ním letěl a rotoval poslední z partie vodních vykuků. Už nestál na začátku mola, už letěl. Kolenem, proměněným na beranidlo, nabral šéfa Bruna přímo do lebky. Margot zasáhla. Její kůň v plné rychlosti narazil do vodního strážníka, hlídajícího vstup na molo, pokud zrovna někde nelítal.
Vodní pakáž beroucí manžela někam, kam ona nechtěla, ustrnula. Brunova lebka krásně praskla. Křup.
Vodníci pustili Rolandovy ruce. Otočili se a vyrazili k Margot. Ta již sesedla z oře a odrážela vodní nápadníky vidlemi od hnoje. Úspěšně, neboť v kydání hnoje byla mistryní. A vidle? Ano, uhodli, byly opravdu velmi, velmi ostré. A špičaté, velmi špičaté. Vidlovou akrobacií držela opíchané vodní kavalíry v dostatečné vzdálenosti, jak od sebe, tak i od Rolanda.
Dotěrná havěť nedbala na bodná zranění. Než se zprava přihnala Julinka s panem Kočičákem. A pan Kočičák byl poslední věcí, jež viděli, slyšeli a pocítili, ať už přicházeli odkudkoli: ze zásvětí, podsvětí či jiné nebeské říše. Vzápětí byli vodní manekýni nasekáni na mokrá měkká polínka, jako bukové či dubové špalky, potažmo černý bez. Julie byla vskutku nasraná. Týrat jejího otce nikdo nebude.
Kolenatý Bruno se ihned vzpamatoval, prasklé lebce navzdory. Vodním šprýmařům však na pomoc nespěchal. Ti dva zjevně došili boty i botičky do vody i do vodičky. Ovšem on obdržel odlišný příkaz.
Všeobjímající pocit nenávisti zaplavující vědomí, pokud bylo bráněno v cestě, zmizel. Objevil se pocit nový, jemuž taktéž nešlo odolat. Teplo a život sálající z člověka na prknech přístavku unikaly. Nevěděl kolik má času. Nebyl doktor, byl Bíba z Vírů, majitel půlky Ventury. A hovado k pohledání. Měl úkol, musel plnit, aby vyhověl. Proto jednal dle instrukcí. Bylo důležité změnit ležícího dobrovolníka ještě zaživa.
Znal ho? Asi ano, což ale na věci nic neměnilo. Cítil jeho bolest, odcházející život, přicházející smrt. Vnímal jeho myšlenkový kalup, uhasínající výheň i neuhasitelnou touhu po moci, zlatu, dominanci. Přesně tuto potřeboval, právě proto byl vybrán. Onu neumírající touhu, leč přetvořenou k obrazu jejímu.
Černý blesk udeřil, projel skrznaskrz nemrtvým tělem a vyznačil správný postup. Bruno se natáhl k polomrtvému Rolandovi. Neodbytný šepot pronikl do vědomí: „pozvi ho dál. Nesmí odejít. Přidej ho k nám. Patří nám. Patří všem. Zrod, změna, zmar! Pozvi ho dál.“
Bruno nijak neodporoval, nemohl. Natáhl ruku a prsty, mezi nimiž se míhaly černé, chladné jiskry, zabořil do Rolandova břicha až po žaludek. Černý blesk přeskočil z těla do těla. Rolanda zachvátil divý třas a ovládl černý ďas. Změna začala, změna pokračovala. Nad řeku náhle vplula fialová mračna obklopená linkami bílých řas. Ty padly na obě spojená těla jako vílí dech, nesoucí života běh. Do Rolanda pronikla moc a vášeň, s nimiž roztočí ruletu smrti pro živé, ovšem šance na výhru byla předem mrtvá.
K Brunovi se blížily běsy ze starých časů. Zahnojené vidle a velká, ošklivá sekera za dva zlatý a topůrko za tolar. Pohlédl na dvě krvavé kupky před molem. Tyhle už nikam nedojdou, smutné, jejich chyba, měly se více snažit, vzdělávat a makat. Bruno usoudil, že nastal čas na útěk. Obrátil se na obrtlíku a za tři kroky předvedl ukázkového placáka. Ve vodě se k němu přidala bezhlavá verze vodního vašnosty, a záhy další, polámaná do kulata. Našli si rychlý proud a koukaly okamžitě odtud pryč.
Rolandovo tělo sebou mlátilo v porodních bolestech, převalovalo se po molu ze strany na stranu a vzpínalo se pod náporem cizí moci. Marně. Prosebně se zadíval na Margot a Julii. Byl rád, skoro už pozbyl naději na záchranu. Ale ony přišly. Pro svého manžela a svého otce. Vykouzlil úsměv, dobře si je vycvičil, dobrá práce. Byl šťastný, neboť je vezme s sebou za odměnu na pěkný výlet, a zadarmo. Není nic, co by pro ně neudělal.
Uvnitř něj se v rosolovitém roztoku vody, šťáv a krve cosi vznášelo. Husté jako med, chladné jako smrt. Vlny temných vzruchů a extatických výbojů se šířily tělem. Rozžaly i nepatrná svalová vlákna, rozsvítily sebemenší nerv. Hrana mezi živým a mrtvým zazvonila umíráček realitě místa a času. Neobvyklé a děsivé se stalo obvyklým a normálním, živé mrtvým a mrtvé živým, čemuž se říká změna s velkým Z.
Margot a Julie přistoupily k ležícímu Rolandovi. Manžel a otec se zatím usmíval.
Rolandovy smysly, zahlcené novými vjemy, se snažily nacpat do hynoucího mozku matoucí vidiny. Bohužel, bylo zavřeno, adresa zrušena. Centrum bytí se přeskupilo z mozku do oblasti kolem žaludku. Touha, ovládající dosavadní způsob života, se tisíckrát znásobila a vybuchla do trávícího orgánu. Temná, černá a hladová zombie toužila šířit změnu.
„Co zíráte, vy husy! Pomozte mi! Margot, ty doběhni pro trakař. Ty, Julie, mě odsud okamžitě odtáhni! Hned!“
Dcera a matka uposlechly, jak vizi ze snu, tak volání divočiny. Kývly hlavou, vidle zasvištěly a připíchly Rolanda k molu, důrazně a odborně. Roland nebyl schopen slova. A nebylo divu, poněvadž s vidlemi v krku se vážně špatně komunikuje. Což rádi potvrdí živí i mrtví.
Tak a pak přišel na řadu Kočičák. Otec Roland měl u dcery dluh, velký a nesmazatelný. A ať už věřil nebo ne, Byla vhodná doba na splátkový kalendář. Splatil rukou, splatil druhou. Splatil nohou, splatil druhou, sice nedobrovolně, ale dluh umořil.
Dlužné částky byly odevzdány řece jako oběti tamním bohům, pokud tam jsou; pokud ne, tak rybám a rakům.
Roland procitl z rozervaného snu. Byl stále na prknech mola, kde se topil v záři okrového soumraku. Unylé teplo slunečního svitu ho bezmocně ohřívalo na pokojovou teplotu. Paprsky mlsně prozkoumávaly změněný trávící trakt, koupající se ve vibrující umbře. Polekaly se, vykvíkly a raději nechali čerň černotou černé černi
V hlavě Rolandovi žalovala minulost, v žaludku zářila budoucnost, vzpomněl si, on zastupoval přítomnost. Pocítil mrtvou moc, nemrtvou sílu, spalující hlad po živém, teplém, krvavém, ejhle, ve vzduchu byl cítit masakr ve velkém.
Na hladině řeky pozoroval pablesky blikajících světélek z nedalekého stavení. Jeho stavení, ne jejich, toliko Jeho. Hned věděl, co večer přinese za představení. Však jim ukáže, ne Mimikry Kežmara hovno Cempíra, nýbrž Masomlejn Rolanda pána Ostražitého.
Podstatnou svízel představovaly smradlavé vidle v krku. Musí ven, vidle z krku, on z mola. Chybějící ruce nahradila předloktí, paže táhly a nohy… no, nohy pohled pro bohy.
Na páru obstarožních vesel vyrazil k domovu. Za rodinou, mající ho moc a moc ráda. I verše našel, houpal se a stoupal. „Neveselé a truchlivé říční kraje jsou, kde víry vodní ruce nohy odnesou.“
A než se dopotácel nahoru k domovu, dotíralo naň…
„Spadl večer shora na zem. Klekání se nese srázem.
Po dvoře tu kdosi chodí, evidentně touží škodí.
Dveře pevně uzamčeny, matka s dcerou připraveny.
Klekání až dozvonilo, v domě čile živo bylo.
První rána dveří bije, za dveřmi tu cosi hnije.
Julie se vesel směje, kluče zevnitř na veřeje.
Buch, buch, na dveře, nastal času večeře.
Otevři mi dveře, ženo, tvůj mozek je moje věno.
Vari od rodného prahu, než ti vidlí protne hlavu.
Vari už huš smrti mravu, Julie ti zchladí žáhu.
O půlnoci buch, buch, opět je tu známý puch.
A na futra pevná znovu škrábe mrtvý otec z černa rovu.
Rač ven, ženo moje, nejsem přeci smrti zdroje.
Spěchej za ní dcero má, pravý život skýtá tma.
A potřetí, buch, buch, ránem tklivě zní, ryk koledy pohřební.
Když se šeřil rána svit, jeho hlas zněl jako břit.
Pojďte za mnou z tepla jen, ukáži vám mrtva sen.
Ach, matičko, muka, muka, mrtvý táta lstivě kuká.
Nikam nechoď, dcero moje, tvůj otec je kupka hnoje.
Zradu kuje vodní vrah, ohavný tu line pach.
Vari, vari, vrahu, hrobu patříš, nebe svit už stěží spatříš.
Nikam nesmí dcera má, lká tmě vrána mátožná.
Ach, matičko, běda, běda, zombie si pokoj nedá.
Klika cvakla, dveře pukly, na prahu je táta žluklý.
Kalač hlesl, táta klesl, komorou verš zkázu nesl.
Dvě věci tu v krvi leží, sekera se směje svěží.
A čerň z břichu vypuštěna, hlava k jehle naražena.
Táta vodník sedí mezi krami, ztuhlé řasy ledovkami.
Mrtvé tělo vzdáno soli, hlava už ho nezabolí.
Paní Zrodu zlostí hoří, kobka ledu víru boří.
Paní Změny dupe pěje, táta vodník dýmem spěje.
Paní Zmaru jatá v žalu, lidem přeje houfy moru.
V blízkém lese na větvi, houk puštíků svorně zní.
Klapot kárky se sem line, na Julii osud kyne.“