Circus of Grand Fantasia - Playtime (kapitoly 1-3)

Kapitola 1: ZVYK ZVANÝ KLID

Byl to naprosto obyčejný den, když jsem se ráno probudila. Byl to naprosto obyčejný den, když jsem opustila dům, a bylo to stejně obyčejné i když jsem dorazila na trh. Stále to bylo obyčejné, když jsem nastoupila do vlaku a jela k matce do práce. V jejím obchodě bylo vše naprosto normální. Stojany byly na svých místech, jehly a vzory látek byly rozházeny po stole a nad oknem byl připevněn seznam nedokončených úkolů, který měl tendenci se spíše prodlužovat než zkracovat. Theresa bohužel zdědila po matce sklon hromadit problémy místo jejich řešení. Přesto se stále učila na pečovatelku v nedaleké škole, na přání mámy, takže zatím nezpůsobovala příliš mnoho problémů. Smutné je to, že to bohužel neplatilo pro mámu. Unavená žena ve středních čtyřicátých letech seděla na židli za stolem a přišívala dekorativní stuhu na klobouk cloche. Její tmavě hnědé vlasy které již místy značně prošedivěly, byly sepnuté do těsného drdolu, na nose měla půlměsíčkové brýle a v ústech jehlu. Byl to dosti smutný pohled.
,,Ahoj mami” pozdravila jsem ji, a ona konečně zvedla svůj pohled od svých rukou k mojí maličkosti. Na tváři se jí usadil jemný úsměv. ,,Ahoj zlato, jak dlouho už jsi tady?”
,,Chvíli.” Odpověděla jsem, a začala jí skládat na stůl to co jsem už stihla koupit na tržnici. Malý bochník chleba, kus sýra, novou tužku a čistý náčrtník. Mezitím co jsem skládala věci na stůl, máma začala sklízet svoje šití a zbrusu nový klobouk, aby udělala prostor pro náš oběd. Jak říkám, naprosto normální den.
Během oběda jsme toho moc nenamluvily. Ale to mi nikdy. Máma byla na nějakou sáhodlouhou konverzaci příliš unavená, a já stejně ani netušila o čem bychom ji mohli vést. O práci snad? Nejspíš ne. O Therese? To už vůbec ne. A moc jiných témat se nenabízelo. Do školy jsem nechodila. A během mojí poslední směny v taverně se nic zajímavého nestalo. Takže jsme, jako pokaždé, v tichosti každá jedla svůj podíl chleba se sýrem a dívaly se z okna na přístav. Byl to hezký výhled, na všechny ty lodě plující po hladině řeky která se několik kilometrů za městem vlévala do moře. Ale naprosto normální jako každý den.
,,A co Theresa? Je doma?” Oh, takže přece jenom rozhovor. Ovšem téma kde se nachází moje sestra nepatří a nikdy nepatřilo mezi moje oblíbené.
,,Ne. Šly s Katrinou do města.” Katrina je jedna z jejích spolužaček ze školy, a která na ni měla nehorázně špatný vliv.
,,Neměla by pořád někde lítat. Měla by se více učit. Mohla by jsi jí více domluvit.” A je to tady.
,,Ano mami.” A opět nastalo ticho. To jakým způsobem Theresa proplouvala školou se ani jedné z nás nelíbilo, ovšem máma na ni byla příliš měkká a nedokázala být přísnější, a mně zase neposlouchala. Takže jsme domlouváním ještě žádného úspěchu nedosáhly, ovšem zkoušely jsme to dál.
To, že jí studium nebavilo jsme obě dvě moc dobře věděli, ale máma si přála aby alespoň Theresa byla vyučená v něčem, kde přijde k lepším penězům. Navíc sama Theresa odsouhlasila právě možnost pečovatelky. Bohužel k naší smůle, Therese nikdy nic moc dlouho nevydrželo. Jediné co ji neustále drželo, bylo kino co se nacházelo o tři ulice od našeho bytu. Tam chodila téměř každý týden, a básnila o tom jak se stane světoznámou herečkou a bude mít tolik peněz, že už se nikdy nebude muset k nemocnici ani přiblížit. Hezký sen, to ano. Ale nereálný.
Jakmile jsme dojedli, opět jsem si vše posbírala, a máma se bez řečí pustila opět do práce. S mírným kývnutím na rozloučenou jsem vyšla ze dveří a vydala se zpět domů. Do večera bylo daleko, takže mě netlačil čas ohledně příchodu do práce, takže jsem se alespoň mohla kus projít právě kolem přístavu a podél řeky.
Teď po obědě, byl všude klid, lidé se nikam nehnali, a já si tak mohla užít klid procházky, kterou jsem si v obyčejný den moc často nedopřávala, hezky na plno. Ale najednou jsem to uslyšela. Byla jsem zrovna na rohu ulice, od které jsem se chtěla vydat domů, když v tom jsem slyšela ten libý zvuk. A začala ho následovat. Nikdy jsem nic takového neslyšela. Bylo to jako znělka z flašinetu, kterou tichounce doprovází housle a jemný zpěv. Spíše než zpěv to byl šepot, kterému jsem nerozuměla a ani jsem nedokázala odhadnout, zda vůbec tento zpěv slova obsahuje.
Následovala jsem tu hudbu dlouho. Šla jsem celou dobu podél řeky, ale stále jsem se neblížila ke zdroji té hudby. S mými rychlými kroky kupředu se nezesilovala, ale to že se nezeslabovala mě utvrzovalo v tom že jdu správným směrem. Nevím co mě k ní táhlo, ale zněla tak krásně že jsem potřebovala zjistit odkud se line.
Po několika minutách rychlé chůze, jsem konečně přes vršky domů zahlédla pravděpodobný zdroj té melodie. Spatřila jsem totiž špičku cirkusového stanu. To musel být ten zdroj. Therese by se určitě líbilo navštívit cirkus. Vydala jsem se tedy skrze uličky, ještě blíže k cirkusu. V této části města jsem se moc často nepohybovala, takže mi ani nepřišlo divné, jak úzké ty uličky byly, nebo jaké ticho se linulo kolem a dokonce ani to, jak hlasitě a cize zněl zvuk mých vlastních bot. Možná že kdybych si toho všimla, nehnala bych se tak bezhlavě za hudbou cirkusu.

—————————
Když jsem došla blíže k tomu místu, chvíli mi trvalo, než moje oči plně zaostřili na to co leželo přede mnou. Velký cirkusový stan stál uprostřed malého náměstí, a kolem něj rozprostřeny karavany. Na dřevěném trámu jednoho z karavanů visela vývěska, která při každém zavátí větru se slabě zhoupla a zavrzala. Nesla nápis: CIRCUS OF GRAND FANTAZIA (cirkus velké/velkolepé fantazie), který byl do dřeva vyryt ozdobným písmem. V přítmí, které bylo vytvořeno stínem stanu a domů jež obklopovaly celé náměstí, to vše vypadalo nesmírně tajemně a magicky.
Hudba stále nepřestávala, ovšem něco se změnilo. Nevím jestli to bylo změnou prostoru, nebo snad se mi to jen zdálo, ale hudba se stala, takovou pomalejší. Jakoby flašinetáře už bolela ruka, houslistu nebavilo táhnout smyčec a pěvce unavil ten tichý šepot. Vše se táhlo podivně pomalým tempem, a vycházelo to právě z toho velkého stanu uprostřed.
Bez přemýšlení jsem se opět začala přibližovat ke stanu, a tedy ke zdroji té melodie. V tu chvíli mě nenapadlo se podívat kde je pokladna nebo kde jsou všichni lidé, ne. Šla jsem prostě rovnou ke stanu. Čím víc sem se blížila, tím hlasitěji ta hudba zněla. A co víc, poprvé od toho co jsem ji následovala, jsem slyšela i lidské hlasy. Smály se. A když jsem nakoukla do prostoru manéže, pochopila jsem. Uprostřed právě mladý pár nacvičoval své číslo. neviděla jsem jim do tváře, ale šel čitelně rozeznat komický podtext celého čísla, během kterého se snažily žonglovat s co možná největším počtem kuželek a míčků najednou. Z tribuny je pozoroval hlouček lidí, kteří svým ošacením stoprocentně patřili k cirkusu též. Tleskali páru do rytmu, a smáli se pokaždé když jednomu z nich, spadla kuželka na hlavu. Musela jsem se usmát. Sem musím vzít Theresu. Možná půjde i máma. Dlouho jsme nikde nebyly všechny spolu.
Otočila jsem se na patě a rozhlédla se po náměstí. A vydala se opět na konec náměstí odkud jsem přišla. Nejdříve jsem šla sebevědomě. Ale jakmile se uličky začaly dle libosti sbíhat a rozbíhat začala jsem možná trošku panikařit. Ale jenom trošku, opravdu. Ta pravá panika přišla, když jsem po několika minutách vyšla ze spleti uliček, a ocitla se opět před cirkusem, tentokrát z druhé strany. Netuším kde jsem udělala chybu, ale opět jsem si to namířila na konec náměstí a opět se vydala do labyrintu uliček. Uličky mi teď s mojí rostoucí panikou připadali ještě užší než předtím, a domy po stranách jako by mě pozorovali. Prošla jsem kolem zavřené lékárny. Byla tady předtím? Ano, a teď doprava, doleva a…jsem na náměstí. Ale i to je teď děsivě malé, a stan naopak příliš velký.
Rozhlédla jsem se kolem. Musím se někoho zeptat, oni určitě budou znát ty nejbližší ulice, a pomůžou my. Na schůdkách jednoho z karavanů teď seděl muž. Mohl být možná jen o trochu starší než já. Spíše mladík nežli muž. Na sobě měl volnou bílou halenu s límcem a vyšitými černými geometrickými vzory, kalhoty měl celé bílé a v rukou držel čepici. Přiblížila jsem se k němu a odkašlala si, abych na sebe upozornila. Pomalu ke mně zvedl svůj zrak. Tvář měl pokrytou bílým líčením s černě zvýrazněnými rty a tvářemi.
,,Promiňte, kudy se dostanu ven, zpět do centra?”
Chvíli jen mlčel a přemýšlel. Až potom pronesl pouze: ,,Ven…” To jediné slovo převaloval na jazyku, jakoby to bylo hořké sousto. I tak jsem se musela zeptat znovu. ,,Poradíte mi prosím? Stačí, když se dostanu k přístavu.”
,,Holka, odsud se ven už nechodí.” Pronesl s kamenným výrazem směrem ke mně, a znovu se zahleděl na klobouk ve svých dlaních. Děsil mě. Proč mi nemůže pomoct? Musím jít do práce. Urychleně jsem se vydala cestou mezi karavany, a snažila se najít nějaký bod podle kterého bych došla tam, kam potřebuji. Ať jsem šla, ale kamkoliv, hudba neslábla. Naopak, opět se začala zrychlovat, až jsem se ulicí rozeběhla.
V tom jsem uslyšela racky. Musím být už blízko, jsem si myslela. Ten zvuk mi přišel teď tak uklidňující, že jsem znovu zpomalila své kroky. Jenomže když jsem odbočila na konci poslední ulice, nebyla tam řeka, ani promenáda.
Byl tam cirkus.

Kapitola 2: ABNORMÁLNÍ REALITA

Mé tělo stálo jako opařené. Tam kde měla být řeka, tam nebyla a kde neměl stát cirkus, tam stál. Nic nedávalo smysl. Po celém platzu se teď pohybovalo o dost více lidí, v různorodých maskách, kostýmech a uniformách. Samozřejmě že to bylo krásné na pohled. Všechny ty rozsvětcující se světla, barevné šaty, a hudba všude kolem, to ano. Ale ono to tu být nemělo. Nic z toho. Měla tu být řeka, promenáda a hlavně cesta domů. Žaludek jsem měla jak na vodě. Co se to děje?
,,Kohopak nám to vítr přivál?” Ozvalo se zvesela za mnou. Prudce jsem se otočila. Na židli v jedné z předzahrádek obytných domů seděl mladík. Tedy myslím. Postava seděla ležérně u stolu, a řekněme že nic na té osobě nevypadalo obyčejně. Na sobě měl dlouhé sako z červené a fialové látky, s několika zlatými knoflíčky. Pod ním se nacházela tmavě zlatá vesta s drobným vzorem diamantů. Kalhoty přesně seděli ke zbytku oděvu. Jedna nohavice červená s černými pruhy, druhá fialová s bílými kosečtverci. Kolem krku bohatý, našívaný límec ve světlé barvě, a na hlavě co jiného než špičatou čepici v barvách saka, a zlatými zvonečky. Přes tvář poté černou škrabošku. Přece jenom jsme v cirkuse.
,,Chci se jen dostat domů. Víš kudy?” Dostala jsem ze sebe. Snažila jsem se rozpoznat výraz v jeho obličeji, ale oči byly skryty maskou a křivý úsměv který nasadil, mě doopravdy neuklidnil.
,,Domů? Kde je doma? Tady doma nefunguje, tady tohle neplatí. Tady jsi tady, a ven nelze.” Svět se semnou zhoupl. Co to říká? Hlouposti.
,,Ty to nechápeš. Musím ke mně domů. Do našeho bytu. Ale nejde mi se vymotat z těch uliček. Pomůžeš mi?” Optám se s nadějí v hlase. Třeba s ním bude nakonec rozumná řeč.
,,Pomoct ti? Já tu nejsem od toho abych pomáhal. Já jsem tu od toho abych hrál. Chceš se mnou hrát?” Tak nic. Jaké hraní? Já nechci nic hrát.
,,Co hrát?”
,,Hry. Různé.”
,,Proč?”
,,Přece aby byl vítěz.”
,,Co získá vítěz?”
,,Odpověď.”
S tím se mi zatočila hlava. Jeho přítomnost byla dusivá, jeho oči jsem vidět ani nepotřebovala, abych věděla že mi zírá až do nitra. Ne, z tohoto blázna rozhodně dobrý pocit nemám. Mezitím co jsem se snažila vzpamatovat s čím dál tím divnějším rozhovorem, on jen naklonil hlavu na stranu, až se rozcinkaly všechny zvonečky na jeho čepici.
,,Tak co, chceš hrát?” Řekl otráveně.
,,Kdo jsi?” Odpovím na otázku otázkou. Přece to není blázen. Jen hraje svoji roli, určitě.
,,Jsem to ale drzoun, já se nepředstavil své větrné dámě!” Hravě vykřikl a vyskočil na nohy. Až teď jsem si všimla toho co třímal v rukou. Černá lesklá vycházková hůl, na jejíž rukojeti se nacházela malá lebka s totožnou čepicí, kterou měl její majitel.
,,Dovolte mi tedy abych se představil slečno, já jsem Zorin! Vrchní šašek tohoto cirkusu, a také hlavní hráč všech her které toto místo nabízí. A vaše ctěné jméno?” Oprava je to blázen. Zorin šašek? To je zlý sen.
,,Rebekka Nightingale.”Odpověděla jsem mu konečně.
,,Ale to je krásné jméno slečno! Ale pro cirkus se moc nehodí.” Hraně si povzdechl. Ucítila jsem pohledy. Pohledy všech těch masek které jsem předtím tak obdivovala. Teď mi jejich existence a přítomnost nepřipadala krásná. Připadala mi děsivá. Všechny nás pozorovaly, ale na otočení jsem neměla odvahu.
,,Neboj se jich milá Rebekko, smím vám tykat že? Jsou jen zvědavý. Už dlouhou dobu se k nám nikdo nepřipojil.” Jak jako připojil? Já se k nikomu nepřipojuji.
,,Připojil?”
,,Ano má milá. Aby jsme mohli hrát musíte být součástí naší velkolepé společnosti, což jste díky vaší návštěvě a protože jste ztracena nemůžete pryč, je to tak? V tom případě…Vítejte v cirkusu velkolepé Fantazie!”

Kapitola 3:PRAVDA BEZ ÚTĚCHY
To co následovalo jsem ani pořádně nevnímala. Nohy automaticky následovaly toho tak zvaného Zorina, hlouběji do srdce cirkusu. Možná nás už všichni nepozorovali tak okatě, ale ty pohledy tam byly. Maskované postavy se snažily skrýt svůj zájem soustředěním na trénink svých večerních čísel, ovšem stále jsem je cítila. Ty pohledy. Procházeli jsme kolem provazochodců, klaunů, tanečníku, akrobatů, fakírů, polykačů ohně, a všech možných osobností, ale nedokázala jsem je obdivovat. Už jsem nedokázala vidět krásu cirkusu, ne teď. Ty masky, takové jsem ještě neviděla, masky byly tiché, bohatě zdobené symboly bez výrazu, které nepůsobily jako kostýmy, ale jako znamení ztracené identity klidné a tolik vzdálené . Jediné na co jsem dokázala, myslet byl fakt, že to nemůžu ukázat Therese, a že ji nejspíš dlouho neuvidím. Na to že tu nejsem vítána ale musím jít dál. Na slova toho šaška, které jsem si neustále přehrávala v hlavě, ale čím více jsem se je snažila pochopit, tím menší dávali smysl.
Vedl mě dál bez jediného slova, kolem zástupu karavan dál a dál napříč náměstím, které se zdálo být nekonečné. U jednoho se nakonec zastavil. Bez toho aniž by cokoliv řekl zaklepal na dveře. O chvilku později vyšla žena, asi tak o deset patnáct let starší než moje máma, byla nižší a podsaditější postavy, měla šedivé, rovné vlasy až do půli zad, a měla na sobě dlouhou, tmavou sukni z těžké látky, která při každém kroku tiše šustila, a jednoduchou halenku v barvě staré slonoviny, u krku sepnutou drobnou kovovou sponou. Přes ramena měla přehozený vybledlý šál s jemnými geometrickými vzory, jako by ho nosila už celé roky, a na zápěstích několik tenkých náramků, které necinkaly – jen tam byly. Když uviděla Zorina, prvně se zamračila, ale když za ním uviděla mě, nasadila dosti zklamaný výraz. Nevypadá to že by si moji přítomnost užíval kdokoliv z přítomných včetně mě. Ovšem Zorin nasadil sladký úsměv a pustil se do hovoru s touto dámou.
,,Ó má milá Madie! Jak rád tě zase vidím! Jak vidíš máme tu nový přírůstek.” A kývl směrem za sebe k mojí maličkosti.
,,Doufal jsem, že by jsi tady slečnu provedla vysvětlila jí co a jak, znáš to. Ostatní dnes vystupují.” Vysvětlil a stočil svůj pohled k osvětlenému stanu. Ovšem než řečená Madie stihla souhlasit či protestovat, Zorin se prosmýkl kolem a mě a byl ty tam. Nemám tušení kam zmizel a upřímně to vědět ani nechci. Svůj pohled stočím k ženě ve dveřích.
,,Tak pojď dovnitř, holka. Myslím že máš spoustu otázek a na prozkoumání tady toho místa budeš mít ještě dost času.” Řekla s lítostivým úsměvem a poodstoupila ze dveří. Vevnitř to vypadalo trochu jako v mámině dílně, když by se v ní rozhodla bydlet.
V pravém rohu se nacházela postel s vyšívaným přehozem, na druhé straně byla lůžková sedačka, která na druhou stranu byla prakticky pohřbena pod množství všemožných látek, krajek, vzorů, nití a provázků, a celkový vzhled místnosti dokončovaly nákresy kostýmů, masek a lidí které se rozkládali všude po stěnách.
,,Posaď se, určitě jsi unavená z toho bloudění.” Vyzvala mě Madie, a udělala mi místo na pohovce. Zarazila jsem se. ,,Nedívej se na mě tak, většina se sem dostala tak jako ty. Ztratily se. Nebo tu jsi snad dobrovolně?” Rychle jsem zakroutila hlavou. Ani omylem. Posadila jsem se na měkkou pohovku a ještě jednou se rozhlédla. Bylo tam hezky teplo a tak nějak známo. Možná to mi alespoň trošku pomohlo se uvolnit. Přede mě postavila kovový hrnek do kterého nalila horký čaj z termosky. Poté se posadila naproti mně na postel a zhluboka se nadechla.
,,Tak kde začít…co vlastně už víš?” Zeptala se opatrně. Zhluboka jsem se nadechla.
,,No vlastně jen to že jsem přišla, teď nemůžu odejít. A to že ten šašek co tu byl by chtěl hrát nějaké hry pořád, ale nemám ponětí co tím myslí.” Řekla jsem jí na jeden nádech. Na to jen zavřela oči a povzdechla si. ,,No tak pro začátek, bych mohla vlastně začít o nás co tu pracují.” A usrkla si čaje. ,,Dělíme se tu na tři skupiny víš? První skupině říkáme Přislíbení, to jsou ti kteří se k cirkusu přidali úmyslně a s plným vědomím se staly jeho součástí.”
,,Kdo by se sem chtěl dostat dobrovolně a nikdy neodejít? Leda cvok.”
,,Opatrně holka, já patřím mezi ty jak ty říkáš cvoky.” Řekla trochu varovně ale usmála se. ,,Ale chápu tě, pro tebe je to alespoň teď nepředstavitelné, ale já tu jsem šťastná. Ale všechno má své chyby, život zde ale i ten venku.” Dlouze se na mě podívala než pokračovala. ,,Druhou skupinou jsou Hráči nebo také Propadlí. To jsou tací jako ty, co se sem dostali omylem a chtěli odejít. Ale prohráli hru s šaškem.” Na můj zmatený výraz zatím nereagovala. ,,A poté tu jsou Stíny, to jsou nešťastné duše, které byly povolány do řad cirkusu. Ti ovšem toho moc nenamluví, a většina jich se úplně nehrne do konverzace. Ale nejsou zlý, jsou pouze nešťastní a doufají v určité naplnění tady u nás.” Mluvila klidně a vyrovnaně, jako by vykládala pohádku malému dítěti, normálně bych se urazila, ovšem teď jsem si jako dítě připadala, naprosto ztracená ve světě kterému jsem stále nerozuměla. Nadechla jsem se a tím tak přerušila její výklad. ,,Ale co mě tu tady drží? Co jsem provedla? A ostatní…jak jste je nazvala, Hráče?” Dostala jsem to ze sebe.
,,Ne co, ale spíše kdo. Tento cirkus tě tu drží. Představ si žijící bytost, která na sebe bere podobu tohoto kolosu. A proč? Navštívila jsi cirkus nešťastnou náhodou. Někdo sem sám omylem zabloudí, někoho sem naláká sám Šašek a někoho melodie.” Když zmínila melodie, zvedl se mi opět žaludek.
,,Ale jak to že diváci přichází a odchází? Je tu nic nedrží.” Kývnu k malému okénku, z kterého jdou vidět zástupy lidí hrnoucí se do stanu. Pomalu přikývla. ,,Chápu že je to trochu matoucí, ale oni smějí odejít, protože přišli za účelem smíchu a pozornosti. Touží spatřit náš cirkus a to co ukrývá. Ale netouží po odpovědích, po tajemstvích…Musíš vědět že bez smíchu by cirkus nefungoval. Tedy se každý divák na slabou chvíli stává součástí cyklu ale hned z něj odchází, protože dal co měl a nic jiného nabídnout nemůže.” Opatrně sem přikývla. Sice jsem chápala pořádně tak každou druhou větu, ale něco na to smysl dávalo. A o to mě to začínalo děsit ještě víc.
,,A ještě ti vysvětlím ty hry, co ti nabízel Rory.”
,,Rory?”
,,No ten Šašek přeci.”
,,Mě řekl že se jmenuje Zorin.”
,,To je jeho jméno když hraje svoji roli. Když je v kostýmu a hraje ty svoje šaškárny. Ale když je sundá, tak je to víceméně obyčejný člověk jako ty nebo já. Spíše méně, ale pořád je.”
,,A jak se tedy jmenuje?”
,,Když ho potkáš bez masky říkej mu normálně Rodricku, většina z nás mu tak říká jen Rory, někteří mu říkají pane ale to většinou dělají Stíny. Celým jménem je to Rodrick Mirthmaker. Občas i vcelku milý hoch, ale musíš si dávat pozor na ty jeho kejkle. Mimochodem, já jsem Madeline Greaves,” jemně se poklonila ,,ale pro publikum Moksha, vrchní návrhářka tohoto cirkusu.” Pokojem se poté rozezněl její zvonivý smích.
,,A ty jsi?” Kývla mým směrem.
,,Oh, Rebekka Nightingale.”
,,To je krásné jméno, a neboj se, to umělecké ti nějaké vymyslíme. Teď ale k těm hrám.” Poté si nervózně poposedla. Očividně toto téma hovoru neměla v lásce. Podobně jako já, protože ač jsem ještě nevěděla co ty hry jsou a znamenají, věděla jsem že se mi to líbit nebude.
,,Než ti řeknu cokoliv dalšího,” řekla tiše, ,,musíš pochopit jednu věc.” Pomalu ke mně zvedla svůj zrak, a v jejích oříškových očích jsem zahlédla zrnko zármutku.
,,Nikdo je nehraje proto, že by chtěl,” než pokračuje opět se napije.
,,Ale protože nikdo není připraven prohrát.”

————————————

Následovalo tíživé ticho. Z výrazu Madeline bylo zjevné, že o hrách nemluví ráda, a nedalo by se říct, že bych toužila o těchto takzvaných hrách vědět něo víc. Ale očividně, musím jestli odtud chci pryč. Takže jsem jen tiše přikývla, a kývnutím hlavy jsem jí pobídla aby pokračovala. Přikývla.
,,Hry jsou tu pro vás, ti kteří zde skončili omylem, a ne vlastní volbou. Já bych je hrát nemohla, stejně tak ani nikdo ze Stínů. Slouží jako vaše poslední možnost návratu tam ven. Pokud selžete, jste uzavřeni v kruhu, stejně jako my všichni ostatní.” Znovu se odmlčela, jako by jí každá informace, kterou mi o hrách dá, ubírala energii a nesmírně ji vysilovala. Poté pokračovala. ,,Je jich několik a každá je jiná, a každý je má v jiném pořadí. Tvým rivalem je právě Šašek. Nesmí vyhrát, jakmile jednou prohraješ ztratíš možnost hrát a musíš zůstat. Dostaneš svoji masku.” Poté dopila svůj čaj a pohlédla na ten můj. ,,Pij holka, než ti vystydne.” Rychle jsem do sebe vyklopila zbytek čaje. Mezitím co mi jej dolévala tak pokračovala: ,,Časem pochopíš význam každé masky. Ti Hráči kteří prohráli a zůstali, mají takovou masku, jež jim připomíná hru ve které selhali. My ostatní…no…tam je to složitější.” Povzdechla si. ,,Pro tebe je důležité svoji masku nezískat. Pro Hráče představuje nezničitelná pouta jež je navždy poutají k tomuto místu. Ovšem pro nás to je svým způsobem ocenění našich talentů a osobnosti.” Poté se ke mně ještě více naklonila, a řekla hlasem sotva slyšitelnějším než šepot: ,,Jestli chceš zpět, musíš vyhrát.” Přikývla jsem. Bez nejmenšího ponětí co mě čeká. Musela jsem se ale na něco zeptat: ,,Jak často někdo vyhrává?” Jakmile ta slova opustila má ústa, Madeline se smutně usmála.
,,V tom je ten háček moje milá. Nikdo nevyhrává.”