Circus of Grand Fantasia - Playtime

Kapitola 1: ZVYK ZVANÝ KLID

Byl to naprosto obyčejný den, když jsem se ráno probudila. Byl to naprosto obyčejný den, když jsem opustila dům, a bylo to stejně obyčejné i když jsem dorazila na trh. Stále to bylo obyčejné, když jsem nastoupila do vlaku a jela k matce do práce. V jejím obchodě bylo vše naprosto normální. Stojany byly na svých místech, jehly a vzory látek byly rozházeny po stole a nad oknem byl připevněn seznam nedokončených úkolů, který měl tendenci se spíše prodlužovat než zkracovat. Theresa bohužel zdědila po matce sklon hromadit problémy místo jejich řešení. Přesto se stále učila na pečovatelku v nedaleké škole, na přání mámy, takže zatím nezpůsobovala příliš mnoho problémů. Smutné je to, že to bohužel neplatilo pro mámu. Unavená žena ve středních čtyřicátých letech seděla na židli za stolem a přišívala dekorativní stuhu na klobouk cloche. Její tmavě hnědé vlasy které již místy značně prošedivěly, byly sepnuté do těsného drdolu, na nose měla půlměsíčkové brýle a v ústech jehlu. Byl to dosti smutný pohled.
,,Ahoj mami” pozdravila jsem ji, a ona konečně zvedla svůj pohled od svých rukou k mojí maličkosti. Na tváři se jí usadil jemný úsměv. ,,Ahoj zlato, jak dlouho už jsi tady?”
,,Chvíli.” Odpověděla jsem, a začala jí skládat na stůl to co jsem už stihla koupit na tržnici. Malý bochník chleba, kus sýra, novou tužku a čistý náčrtník. Mezitím co jsem skládala věci na stůl, máma začala sklízet svoje šití a zbrusunový klobouk, aby udělala prostor pro náš oběd. Jak říkám, naprosto normální den.
Během oběda jsme toho moc nenamluvily. Ale to mi nikdy. Máma byla na nějakou sáhodlouhou konverzaci příliš unavená, a já stejně ani netušila o čem bychom ji mohli vést. O práci snad? Nejspíš ne. O Therese? To už vůbec ne. A moc jiných témat se nenabízelo. Do školy jsem nechodila. A během mojí poslední směny v taverně se nic zajímavého nestalo. Takže jsme, jako pokaždé, v tichosti každá jedla svůj podíl chleba se sýrem a dívaly se z okna na přístav. Byl to hezký výhled, na všechny ty lodě plující po hladině řeky která se několik kilometrů za městem vlévala do moře. Ale naprosto normální jako každý den.
,,A co Theresa? Je doma?” Oh, takže přece jenom rozhovor. Ovšem téma kde se nachází moje sestra nepatří a nikdy nepatřilo mezi moje oblíbené.
,,Ne. Šly s Katrinou do města.” Katrina je jedna z jejích spolužaček ze školy, a která na ni měla nehorázně špatný vliv.
,,Neměla by pořád někde lítat. Měla by se více učit. Mohla by jsi jí více domluvit.” A je to tady.
,,Ano mami.” A opět nastalo ticho. To jakým způsobem Theresa proplouvala školou se ani jedné z nás nelíbilo, ovšem máma na ni byla příliš měkká a nedokázala být přísnější, a mně zase neposlouchala. Takže jsme domlouváním ještě žádného úspěchu nedosáhly, ovšem zkoušely jsme to dál.
To, že jí studium nebavilo jsme obě dvě moc dobře věděli, ale máma si přála aby alespoň Theresa byla vyučená v něčem, kde příjde k lepším penězům. Navíc sama Theresa odsouhasila právě možnost pečovatelky. Bohužel k naší smůle, Therese nikdy nic moc dlouho nevydrželo. Jediné co ji neustále drželo, bylo kino co se nacházelo o tři ulice od našeho bytu. Tam chodila téměř každý týden, a básnila o tom jak se stane světoznámou herečkou a bude mít tolik peněz, že už se nikdy nebude muset k nemocnici ani přiblížit. Hezký sen, to ano. Ale nereálný.
Jakmile jsme dojedli, opět jsem si vše posbírala, a máma se bez řečí pustila opět do práce. S mírným kývnutím na rozloučenou jsem vyšla ze dveří a vydala se zpět domů. Do večera bylo daleko, takže mě netlačil čas ohledně příchodu do práce, takže jsem se alespoň mohla kus projít právě kolem přístavu a podél řeky.
Teď po obědě, byl všude klid, lidé se nikam nehnali, a já si tak mohla užít klid procházky, kterou jsem si v obyčejný den moc často nedopřávala, hezky na plno. Ale najednou jsem to uslyšela. Byla jsem zrovna na rohu ulice, od které jsem se chtěla vydat domů, když v tom jsem slyšela ten libý zvuk. A začala ho následovat. Nikdy jsem nic takového neslyšela. Bylo to jako znělka z flašinetu, kterou tichounce doprovází housle a jemný zpěv. Spíše než zpěv to byl šepot, kterému jsem nerozuměla a ani jsem nedokázala odhadnout, zda vůbec tento zpěv slova obsahuje.
Následovala jsem tu hudbu dlouho. Šla jsem celou dobu podél řeky, ale stále jsem se neblížila ke zdroji té hudby. S mými rychlými kroky kupředu se nezesilovala, ale to že se nezeslabovala mě utvrzovalo v tom že jdu správným směrem. Nevím co mě k ní táhlo, ale zněla tak krásně že jsem potřebovala zjistit odkud se line.
Po několika minutách rychlé chůze, jsem konečně přes vršky domů zahlédla pravděpodobný zdroj té melodie. Spatřila jsem totiž špičku cirkusového stanu. To musel být ten zdroj. Therese by se určitě líbilo navštívit cirkus. Vydala jsem se tedy skrze uličky, ještě blíže k cirkusu. V této části města jsem se moc často nepohybovala, takže mi ani nepřišlo divné, jak úzké ty uličky byly, nebo jaké ticho se linulo kolem a dokonce ani to, jak hlasitě a cize zněl zvuk mých vlastních bot. Možná že kdybych si toho všimla, nehnala bych se tak bezhlavě za hudbou cirkusu.

—————————
Když jsem došla blíže k tomu místu, chvíli mi trvalo, než moje oči plně zaostřili na to co leželo přede mnou. Velký cirkusový stan stál uprostřed malého náměstí, a kolem něj rozprostřeny karavany. Na dřevěném trámu jednoho z karavanů visela vývěska, která při každém zavátí větru se slabě zhoupla a zavrzala. Nesla nápis: CIRCUS OF GRAND FANTAZIA (cirkus velké/velkolepé fantazie), který byl do dřeva vyryt ozdobným písmem. V přítmí, které bylo vytvořeno stínem stanu a domů jež obklopovaly celé náměstí, to vše vypadalo nesmírně tajemně a magicky.
Hudba stále nepřestávala, ovšem něco se změnilo. Nevím jestli to bylo změnou prostoru, nebo snad se mi to jen zdálo, ale hudba se stala, takovou pomalejší. Jakoby flašinetáře už bolela ruka, houslistu nebavilo táhnout smičec a pěvce unavil ten tichý šepot. Vše se táhlo podivně pomalým tempem, a vycházelo to právě z toho velkého stanu uprostřed.
Bez přemýšlení jsem se opět začala přibližovat ke stanu, a tedy ke zdroji té melodie. V tu chvíli mě nenapadlo se podívat kde je pokladna nebo kde jsou všichni lidé, ne. Šla jsem prostě rovnou ke stanu. Čím víc sem se blížila, tím hlasitěji ta hudba zněla. A co víc, poprvé od toho co jsem ji následovala, jsem slyšela i lidské hlasy. Smály se. A když jsem nakoukla do prostoru manéže, pochopila jsem. Uprostřed právě mladý pár nacvičoval své číslo. neviděla jsem jim do tváře, ale šel čitelně rozeznat komický podtext celého čísla, během kterého se snažily žonglovat s co možná největším počtem kuželek a míčků najednou. Z tribuny je pozoroval hlouček lidí, kteří svým ošacením stoprocentně patřili k cirkusu též. Tleskali páru do rytmu, a smáli se pokaždé když jednomu z nich, spadla kuželka na hlavu. Musela jsem se usmát. Sem musím vzít Theresu. Možná půjde i máma. Dlouho jsme nikde nebyly všechny spolu.
Otočila jsem se na patě a rozhlédla se po náměstí. A vydala se opět na konec náměstí odkud jsem přišla. Nejdříve jsem šla sebevědomě. Ale jakmile se uličky začaly dle libosti sbíhat a rosbíhat začala jsem možná trošku panikařit. Ale jenom trošku, opravdu. Ta pravá panika přišla, když jsem po několika minutách vyšla ze spleti uliček, a ocitla se opět před cirkusem, tentokrát z druhé strany. Netuším kde jsem udělala chybu, ale opět jsem si to namířila na konec náměstí a opět se vydala do labyrintu uliček. Uličky mi teď s mojí roztoucí panikou připadali ještě užší než předtím, a domy po stranách jako by mě pozorovali. Prošla jsem kolem zavřené lékárny. Byla tady předtím? Ano, a teď doprava, doleva a…jsem na náměstí. Ale i to je teď děsivě malé, a stan naopak příliš velký.
Rozhlédla jsem se kolem. Musím se někoho zeptat, oni určitě budou znát ty nejbližší ulice, a pomůžou my. Na scůdkách jednoho z karavanů teď seděl muž. Mohl být možná jen o trochu starší než já. Spíše mladík nežli muž. Na sobě měl volnou bílou halenu s límcem a vyšitými černými geometrickými vzory, kalhoty měl celé bílé a v rukou držel čepicy. Přiblížila jsem se k němu a odkašlala si, abych na sebe upozornila. Pomalu ke mně zvedl svůj zrak. Tvář měl pokrytou bílým líčením s černě zvýrazněnými rty a tvářemi.
,,Promiňte, kudy se dostanu ven, zpět do centra?”
Chvíly jen mlčel a přemýšlel. Až potom pronesl pouze: ,,Ven…” To jediné slovo převaloval na jazyku, jakoby to bylo hořké sousto. I tak jsem se musela zeptat znovu. ,,Poradíte mi prosím? Stačí, když se dostanu k přístavu.”
,,Holka, odstud se ven už nechodí.” Pronesl s kameným výrazem směrem ke mně, a znovu se zahleděl na klobouk ve svých dlaních. Děsil mě. Proč mi nemůže pomoct? Musím jít do práce. Urychleně jsem se vydala cestou mezi karavany, a snažila se najít nějaký bod podle kterého bych došla tam, kam potřebuji. Ať jsem šla, ale kamkoliv, hudba neslábla. Naopak, opět se začala zrychlovat, až jsem se ulicí rozeběhla.
V tom jsem uslyšela racky. Musím být už blízko, jsem si myslela. Ten zvuk mi přišel teď tak uklidňující, že jsem znovu zpomalila své kroky. Jenomže když jsem odbočila na konci poslední ulice, nebyla tam řeka, ani promenáda.
Byl tam cirkus.