7.  Kapitola, Velká step

Karavana po jedné noci opustila bezpečí pevnosti a za časného rána se vydala opět na cestu směrem k jihu. Nyní překročili hranici Merie a s každým dalším krokem se vzdalovali od civilizace. Místo toho vstoupili do divoké země zvané Velká step, kde se zeleň stala ještě větší vzácností, stejně tak i životně důležité zdroje vody.

Slunce na ně nelítostně pražilo a tentokrát se nemohli schovat pod chladný stín stromů ani jiného porostu, protože kam až oko dohlédlo se táhla suchá tráva a vyprahlé keře. Na druhou stranu to znamenalo jistou výhodu, protože každý, kdo by chtěl přepadnout výpravu, by na této nerušené rovině neušel pozornosti stráží.

Artar jako vždy vyčníval ze zástupu vojáků a šel v blízkosti Inina vozu spolu se svými druhy ve zbrani. Mlčeli, jednak kvůli vedru a jednak, protože si Artar třídil myšlenky.

I přes pochybnosti Iny se nakonec její pomoc ukázala jako neocenitelná a Artar začínal pomalu chápat Sarganovy záměry a jeho konečný cíl. Díly skládačky do sebe začaly konečně zapadat a lstivý barbar si začal téměř blahořečit za svůj trik, který unikl pozornosti jak Sargana, tak celého dvora. Při tom si vzpomněl na věrného Arasnara, bez něhož by to nebylo množné. V duchu si přál, aby správce pokladu v bezpečí uprchl tak daleko, že na něj ani Sargan nedosáhne.

Ina tak prozradila své poslání na této výpravě. Měla působit jako Sarganova vyslankyně a osobně předat zlatý náklad vládci Bybliosu na potvrzení spojenectví mezi jejich zeměmi. Artar se nad tím určitě pracně vybudovaným plánem ušklíbl. Hodlal ho totiž zcela změnit.

Přesto mohutný barbar zakoušel jistý neklid. V nebezpečné hře plné spletitých intrik měl jistou roli i Rímsan se svými gardisty, který se určitě pokusí Artara zbavit, ať už začne tušit nějaké podezření nebo ne. Do toho je čekala ještě dlouhá cesta plná různých nebezpečí a nástrah, které určitě potkají. Ale Artar zůstal pevně odhodlaný. Rukou si utáhl pochvu s dlouhým mečem na svých zádech a hned se cítil jistější.

Odpoledne se pochodující zástup mužů, soumarů a vozů zastavil, aby si dopřáli krátkého odpočinku a občerstvení.

Artar lačně upil vody z čutory a zaposlouchal se – uslyšel povyk stráží z přední části výpravy. Rychle se tam vydal a podíval se směrem, na který vojáci ukazovali. Přes pláň plnou nízké trávy k nim mířil asi tucet jezdců. Nezdáli se být nepřátelští a takový počet stejně neznamenal hrozbu. Artar se tak v klidu vrátil na své místo, kde ho už očekávali tarfští lučištníci.

„Co to má znamenat?“ zeptal se Ulam a kývl směrem k jezdcům.

„Nic, co by nás ohrožovalo,“ odvětil klidně Artar, „nejspíš je to jen hlídka Šemiů. Taky jsme vstoupili na jejich území.“

Znovu si přihnul z čutory a zašklebil se, jak byla voda teplá. Chtěl si dát odpolední příděl ztvrdlého chleba, když se podíval na vůz Iny. V zadní části byla plachta otevřená a mladá žena z ní koukala zvědavým pohledem, jako by až nyní spatřila opět na vlastní oči slunce.

Artar k ní bez váhání zamířil.

„Zdravím, paní Ino. Musíte tam mít sama dlouhou chvíli,“ prohodil její nový spojenec.

„Když se ta dlouhá chvíle protáhne na dny, už ji ani člověk nevnímá,“ opáčila.

„Ale přesto, nechcete se projít? Myslím, že pobyt venku vám udělá dobře.“

Ina nakonec váhavě souhlasila a Artar jí pomohl vystoupit z vysokého vozu. Když došlápla na zem, málem se jí podlomila kolena, ale mohutný barbar jí poskytl pevnou oporu. Mladá žena dychtivě otáčela hlavou a její doširoka rozevřené oči hltaly okolní výhled na krajinu. Na pokožce ucítila lehký závan větru a teplo záře jasného slunce. Oproti jejímu vězení ve stísněném voze to byla velká a velmi vítaná změna.

„Už jsem skoro zapomněla, jak je venku krásně,“ vydechla Ina. „A co tu bylo za hluk? Slyšela jsem volání stráží.“

Artar se zadíval dopředu a díky své výšce dohlédl za tucty stráží a uviděl nově příchozí jezdce. Právě rozmlouvali s Rímsanem, který byl díky své zbroji nepřehlédnutelný. Jezdci se od ostatních vojáků karavany odlišovali zvláštní látkovým šátkem přehozeným přes hlavu, který je tak chránil před ostrým sluncem. Také byli celí oblečení ve volných splývavých oděvech různých barev, které zakrývaly skoro celé tělo. Pár jich drželo krátká kopí, další pak měli u sedla připevněné oštěpy, luky a krátké sečné meče.

„To dorazili Šemiové,“ odpověděl Artar a když uviděl Inin výraz, pokračoval ve vysvětlování: „To je jeden kmen, co žije tady ve Velké stepi. Pár jejich jezdců je i v naší výpravě. A jak se zdá, další se právě připojili. To je dobře, povedou nás skrz tuhle pustinu.“

„Myslela jsem, že tu žijí jen samí nepřátelští barbaři,“ řekla Ina a pak se omluvně podívala na Artara.

„To je v pořádku, já se jako barbar nemám za co stydět,“ usmál se Artar, „ale jinak máš pravdu, tahle zem je plná všelijakých kmenů, co okrádají pocestné a procházející výpravy. Ale Šemiové jsou výjimkou. Na rozdíl od svých divošských bratrů pochopili, jaký význam pro ně má obchod. Ten je pro ně jedním ze základních kamenů živobytí. Šemiové poskytují různé služby putujícím karavanám – chrání je, dělají jim průvodce a také jsou obchodníkům otevřeny jejich osady, co jsou obzvlášť důležité, protože na hony daleko je u nich jediný zdroj vody. Na oplátku dostanou od kupců odměnu, třeba část jejich zboží. A jak se zdá, tak je kontakt s civilizací změnil. Místo nekonečného vandrování žijí často přisedle a mají přátelské vztahy s Merií. Ta si je zase najímá do vojska, protože jsou výborní jezdci. Od hranic u Syrionu až do daleké pouště zajišťují jako jediní bezpečnou trasu pro všechny poutníky.“

„Jako jediní? A co ostatní barbaři?“ zeptala se Ina se zájmem. Už po mnoho dní téměř s nikým neprohodila jediné slovo. Teď si vychutnávala Artarovo vyprávění, které jí rozšiřovalo vědomosti o nevídané obzory.

„Na naší cestě budeme procházet územím Baranů. Ti jsou pravým opakem Šemiů. Jsou krutí a každou karavanu hledí jen obrat o všechno cenné. Šemiové s nimi vedou mnohaletou válku o tuto obchodní stezku. Jedni ji chtějí získat, aby těžili z obchodu, druzí zase, aby mohli loupit.“

„Tak proč nikdo Šemiům nepomůže? Všichni by určitě těžili ze stezky zbavené lupičů.“

„Taky to zkusili. Zrovna Merie kdysi sebrala vojsko, aby se Baranů zbavili jednou provždy. A víš, co našli? Prach a písek. Nepřátelé prostě utekli a zmizeli. A zatímco naháněli ty lupiče, Merijcům se tenčily zásoby vody a umdlévali vedrem. Zato Barani je neustále přepadali a hned zase mizeli. Nakonec si merijští řekli, že jim to za tu námahu nestojí, a od té doby se nehnuli za hranice Syrionu.“

„Přesto k nim nyní míříme,“ podotkla Ina.

„Obchod je obchod,“ pokrčil širokými rameny Artar, „než se trmácet dlouhou oklikou, je rychlejší, a hlavně výnosnější vzít to přímo, i když tu je jisté nebezpečí. Živobytí zdejších obyvatel je postaveno hlavně na loupení, protože, jak vidíš, země tu zrovna nepřekypuje úrodnou půdou ani jiným bohatstvím.“

„Proč tedy žijí tady?“ vyslovila Ina otázku, která se jí během celého vyprávění honila hlavou, „proč se nevydají do přívětivější země? Třeba v Merii je úrodné půdy dost, aby vystačila tisícům nových osadníků.“

„Tahle otázka má dvě odpovědi,“ zamyslel se Artar, „Jednak se kmeny z této pustiny už vydali za lepší zemí – a tu hodlali dobýt mečem a ohněm, než jim to merijští zarazili a vypráskali je zpět sem. Víš, jak jsme posledně zastavili v pevnosti Syrion? Tak tu postavili po tom vpádu už stovky let zpátky, aby ty barbary držela na uzdě.

Druhá část odpovědi je, že tu prostě chtějí žít. Je tu sice pustina, ale má to i své lepší stránky: nikdo sem nevkročí, aby si je podrobil. Dokonce i velká Merie se drží za Syrionem a má zájem jen a pouze o bezpečí svých karavan. To je celý jejich zájem v této oblasti. Takže těch pár kmenů tu sice živoří, ale žijí si tu svobodně.“

„To má pro ně svoboda takovou cenu, že raději žijí v poušti? To už je lepší podvolit se Merii a získat půdu výměnou za poddanství,“ divila se Ina.

„Popravdě jsem překvapen tvou otázkou, má paní,“ užasl Artar, „celé dny jsi byla, nebo nejspíš stále jsi, vězenkyní v této výpravě. Kdybys měla na vybranou mezi svobodou a porobou, nežila bys raději sama v pustině?“

„To ano,“ odpověděla zaskočeně Ina.

„Tak vidíš, má paní,“ řekl Artar a zamyšleně se podíval k obzoru. „Přesto by mnozí raději zvolili porobu. Viděl jsem, jak se lidé zřekli vlastní svobody, jen aby dostali každý den chléb. Za kus jídla prodali svou svobodu. Ano, ocitli se v těžké situaci, a když člověk hladoví, pak se mu změní jeho význam svobody. Ale stejně, nebyla to moc velká cena?

Civilizace,“ odfrkl si Artar, „ne, to opravdu není přirozený stav bytí. Mocní králové stojí na své šlechtě, co stojí na poddaných a otrocích. Tohle není přirozené, a proto to dříve či později stejně padne.“