Hloubka- cesta do Přístavu

Aurin si vychutnával hřejivý východ slunce nad přímořskou krajinou. Slaný ranní vítr byl nasycený ptačím zpěvem, cvrlikáním hmyzu, rachocením vozu a řevem Obrobijců. Nijak mu v tuto chvíli nevadilo drncání do mírného travnatého kopce. Byl s přáteli na cestě k vytouženému cíli. Skutečně uzemňující pocit.

„Promiňte mi mou zvědavost, sličná dámo a drazí pánové. Nejste čirou náhodou ti Obrobijci, o kterých zpíváte?“ Otočil se vozka na kozlíku.

„To tedy jsme, ale jen čirou náhodou, milý pane. Co nás prozradilo?” Tázala se Laura lišácky.

„Hmmm… že jste to vy, prozradím vám to. Spojil jsem si dobrou náladu s do očí bijící barevnou paletou a tvarem nohou vašeho kolegy do písmene O. Hádám, že za mlada se hodně najezdil v sedle.“ Zazubil se vozka a chytil prsty slamák na znamení úcty. Zelenokožec hvízdl a Houžvička se plácl do kolen. Lauře došly slova, uznale pokývala.

„Padla kosa na kámen. Čekal jsem, že to přijde, ale ne takhle po ránu. Co jste snídal pane?“ Přidal se Radim.

„Některá milosrdenství se obnovují s každým dnem. To budou mít děcka radost, až se dozví, koho jsem dneska vezl. Jsou každý večer zvědavá. Historky o vás patří k jejich oblíbeným. Hlavně ta, jak jste vyšplhali do království obrů na oblacích.“

„Je mi líto pane, ale tu si někdo vymyslel. Pěkně, ale vymyslel.“ Řekl Aurin.

„To si nechám s dovolením pro sebe. Co ta, jak jste se postavili soubojovému zápasníkovi mezi armádami, abyste vysvobodili utlačovaný lid?“

„Žel, ta je o někom jiném.“

„Kyklop na ostrově?“

„Těsně vedle. Nikdo by si ale něco takového nevymyslel.“

„Nechápu. Ta nová z jihu, ale je ale pravdivá, no ne?“

„Nová z jihu?“ Zvedl Aurin jedno obočí. Prakticky ten výraz podědil z matčiny strany.

„Ano, jak tam řádil lidožrout v deltě řeky Nely nebo tak nějak. Prohlásil se králem vodního toku a chtěl odvádět dávky v nevinných pannách.“

„Ta už je přesnější…nebo spíš ještě. Vážná věc. Daleko proti i po proudu od Pyramidy byl totiž hrozný problém nějakou sehnat. Možná jsme jim Drobečka měli nechat, aby si místní muži uvědomili, co s tím mají udělat… nebo spíš neudělat.“

„Jsem rád, že vy jste to neudělali... nebo spíš udělali. Už tak nám vyrostly ceny obilí. Stále máme chléb za dvacet olů. Nu… a na cenu obilí… se váže jídlo obecně, však uvidíte.“

„Co jsou oly?“ Chtěl vědět Houžvička.

„Olověné penízky. Nejmenší na místním trhu. Jeden svatohorský chléb za dvacet olů vychází na rovný měďák. Dělník v docích dostane tak pět měďáků za den. Dělá to čtvrtinu stříbrňáku, podle kterého se tu nejvíc poměřuje. Čtvrt lotu za den není k zahození. Jinde jsou na tom i hůř. Dokonce tu začali razit i malé stříbrné čtvrťáky, aby se jim snáz počítalo. Jsou za den, tak jsou denáry. Náramně šikovný nápad.“

„To mi připomíná, že budeme potřebovat rozměnit. Jak u vás fungují směnárny?“

„K jedné vás klidně dovezu. Nemá špatný kurz, ale pomalu. Musíte si dávat veliký pozor na to, co podepisujete. Jeden by čekal, že každého napadne před podpisem číst. Nevěřili byste, kolik návštěvníků se nachytá, jenže je to legální. Pouze podvody s váhami se trestají, o to přísněji.“

„Ba. Věřili, milý pane. Co všechno jsme viděli na cestách, to byste zase vy nevěřil.“ Radim neviděl, jak se za jeho zády na sebe Houžvička s Pískalem významně podívali. Aurin si decentně odkašlal. Střelec… ehm… budil dojem, že… ehm… spí, jistě také klamný. Laura využila odmlky.

„To mi připomíná, že bychom se měli vyrovnat. Co jsme vám za cestu dlužni?“ Prohodila s úsměvem.

Dohodli se rychle. Odvoz z letiště sice nepředstavoval první třídu, ale vyšel je díky tomu na pouhých deset měďáků vespolek. Stačil krátký pohled s Aurinem, aby unavenému vozkovi dala druhou desítku navíc. Kočímu se tak zvedla nálada, že si pohvizdoval. Přidal k dobru i pár slov:

„Hospodář ráčí sám pastýř můj býti,

nebuduť v ničemž nedostatku mýti…“

Melodie zněla jaksi povědomě, ale slova nikdo z party neznal, dokonce ani Pískal. 

 

Zmiňoval jsem se předtím, že cestovali k přístavu? Pardon, mělo to být k Přístavu. Jakmile vyjeli na travnatý vrcholek, zjistili proč. Vypadal totiž jako přístav všech přístavů.

Pobřeží se perlilo rozvětvenými moly a doky. Byly obsypané plavidly jako zralé hrozny. Každý chtěl sklidit, stočit a vyždímat z ovoce svých rukou co nejvíc. Čluny zastiňovaly kocábky, kocábky zastiňovaly výletní jachty, ty zas bledly závistí před katamarany. Veliké nákladní prostředky se už pohybovaly v úplně jiné kategorii i části přístavu, aby neuvázly na mělčině. Dokonce aby neuvázli na mělčině. Zdaleka ne každé plavidlo bylo vyrobeno ze dřeva, ba ani vyrobeno. Hemžilo se to vodními tvory všech druhů i velikostí. Aurin se kochal rybami, delfíny, nákladními korýši i s kajutami. Postřehl velryby, paryby, ještěry a zahlédl dokonce jednoho mořského draka. Určitě ho vlastnilo nějaké namyšlené princátko. 

Celému výjevu dominoval plovoucí ostrov s kopcem pokrytým zahradami a altánky v ústí rozlehlé zátoky. Poháněly jej čtyři ploutve po stranách. Snad se pod ním schovávala nějaká želva či co. Nechtěl ani domýšlet výdaje s tím spojené. Po zemi proudili k městu i od města pozemní tvorové a karavany jako mravenci posedlí náladovou plísní. Ve vzduchu kroužily víry plavidel a létavců z nichž ten, na němž přiletěli, neplatil za největšího. Naprostý chaos, ale organizovaný a fascinující. Vládly tu především dvě dámy, Nabídka s Poptávkou. Neustále se o něčem vzrušeně dohadovaly.

Cestou z nízkého travnatého vrcholku je ovíval úžas. Slaný vítr jim k narůstajícímu mumraji na svých křídlech nesl ulovenou rybinu. Cestující vypustili z klece běžnou výměnu novinek. Sprintovala mezi nimi s nadšením ranního ptáčete. Radim se rozpovídal ohledně vyzvednutí objednávky nových zbraní, Laura doplnila, že jim tak akorát vychází čas před novou zakázkou na severu, kde řádí tříhlavá chiméra, Houžvička dodal, že díky čilému obchodu může sehnat nové medikamenty a Pískal se těšil na bohatý kulturní zážitek. Střelec mlčením přetrhl nit rozhovoru. Aurin se po chvíli zeptal na bazarové novinky.

„Inu, to máte tak, velkomožná dámo a pánové. Mumraj jako obvykle. Práce mám nad hlavu, abych stihl uživit rodinu. Zvýšily zas nájem. Sotva stihnu oka zamhouřit, než znovu vyrazím na cestu. Děckám ledva povím pohádku před spaním. Nechybí málo, aby nás i v noci vedoucí vyháněl, ale poslední pokus o vyzvednutí zásilky překazily noční běsy. Během chvilky se jich vynoří ze země hrůza. Někdo tvrdí, že čím dál víc. Hradby kvůli nim budou zvyšovat, aby se do města nedostaly.“ Aurin se ještě víc zakabonil.

„Už i tady? Doufal jsem, že ještě nějakou dobu potrvá než vám přibydou starosti. Vliv Ohnivého Hada postupuje nějak rychle.“

„Jste si nějak jistý, velkomožný. Ne, že bych vám to chtěl vymlouvat, ale kdo ví, čím to může být. To není nic pro starého vozku. Vy říkáte Hadí války, ale už tudy dříve táhl a menší město vydrželo. Můj otec tvrdí, že je to prostě dobou. Manželka lamentuje, jak jsou na sebe lidé zlí, jeden druhého odírá na kost. Chrámoví kněží tvrdí, že málo přispíváme, a tak na nás patron zanevřel. Co si mám vybrat?“ Vozka se podrbal na pleši pod širokým slamákem.

„Jedno druhé nevylučuje…“ Aurin navázal. „Chápu, nicméně mám své důvody, pro to, co si myslím. Snad se pletu. Doufal jsem, že uslyším něco jiného.“

„Já hlavně doufám, že jak to přišlo, tak to odejde.“ Uzavřel vozka.

„Třeba ano. Přál bych vám to, ale také může přijít i něco jiného… válka.“

„Nestrašte, co ta by tu dělala?“ Vozka zůstal otočený, aby sledoval cestu před sebou. Aurin přitlačil:

„Mohla by hledat strategickou pozici a možná i něco na zub. Je to potvora hladová. Už spolkla sušší ořechy s tvrdší skořápkou, jestli rozumíte. S jídlem roste chuť. Jak jste na to připravení?“ Zeptal se Aurin.

„Málo. Co bych si měl sám připravit? Vždyť sotva vycházím. Od toho platíme daně, ale moc z nich kolem sebe nevidíme. Cechy mají svoje stráže, chrámy a paláce jakbysmet. Třeba bychom se složili na žoldáky. Jestli ne, tak nám asi nezbyde nic jiného, než se postavit na hradby sami. Stejně bych neměl pro koho jezdit, tak co už.“ Pokrčil rameny. Aurina zasáhlo, jak samozřejmě a rozhodně to postarší vozka prohlásil. Na rozdil od polotrpaslíka neměl prvotřídní zbroj, kdo ví, jakou měl zbraň. Stejně měl rozhodnuto.

„Kolik tu žije duší?“ Zeptal se opatrně.

„Co já vím, něco ke dvoum melounům.“ Aurin pokýval hlavou, počítal. Dva miliony, z toho polovina dámská. Z milionu dvě třetiny bojeschopných, spíš třetina bojeochotných. To nezní špatně. Jenže kolik z toho je skutečně místních? Kolik místních by skutečně zůstalo, kdyby šlo do tuhého? Stovka tisíc? Těch, co si nemohou dovolit zabalit a odplout. Proti dvojnásobku, trojnásobku nebo pětinásobku hladových, ostřílených, dobře vyzbrojených a sehraných bijců. Přivedou si stroje, monstra a kdo ví, třeba i titána nebo dva. Přístav neměl šanci. Mohl jen kapitulovat a doufat v klidnou změnu vedení. Jenže když dlouhým pochodem přitáhne pár set tisíc hladových bijců zvyklých jen bojovat a plenit, prostě „potřebují“, tělesně upustit páru. Až pak „mohou“ táhnout dál. Rodina, děti…

Rozhlédl se po spolucestujících. Z tváří jim vyčetl, že počítali stejně. Stačilo pár krátkých pohledů z jednoho na druhého, aby si porozuměli. Aurin přiložil rozevřenou dlaň na plát kryjící dutinu břišní. Jemné runy okolo dlaně zlatě blikly, načež se plát rozevřel. Vyndal z dutiny kožený váček, překontroloval, jestli není děravý a vhodil do něj kamínek tak, aby to nikdo neviděl. Zavřený váček poslal Pískalovi vedle sebe. Ten ho převzal, něco přidal a poslal dál. Radim zmateně pokukoval z jednoho na druhého. 

„Jak může být tak nadaný mág v jiných směrech natvrdlý? Asi opravdu nelze mít vše. Rozhodně ne hned.“ Uvažoval polotrpaslík. Gestem naznačil, ať mu měšec předá, i když nic nevhodil. Tohle si musí rozhodnout sám. Střelec seděl nehnutě, oba páry rukou založené. Asi vážně spal. Velitel přihodil ještě nějaké zlatky. Dá Radimovi na výběr později, až se s vozkou rozloučí. Už se zvedl, aby překročil batohy k činu, ale zarazila ho čtveřice dlouhých prstů. Střelec ho otočil zpátky k sobě. Jednou rukou vzal váček ze spodu do dlaně. Dalšíma dvěma rozevřel hrdlo a poslední dovnitř něco vhodil. Aurinovi se zdálo, že se mu v prstech mihl čirý záblesk malého kamínku. Na to Střelec utáhl váček šňůrkou a vrátil jej polotrpaslíkovi.

Velitel přešel mezi batohy, i v těžké zbroji vyvažoval pohyb vozu po přímé, leč hrbolaté cestě. Houžvička se na to nevěřícně mračil. Pak se po vzoru Střelce opřel a založil si poloviční počet, za to dvakrát silnějších rukou na stejně objemné hrudi. Aurin si opatrně přisedl k vozkovi. Chvilku dál beze slova jeli. Přístav už se blížil. Vnější brána vypadala pěkně, jenže jí postavili z pískovce. Fušeřina. To ho utvrdilo v rozhodnutí. Předal váček pánovi ve slamáku.

„Berte to jako náš dobrovolný příspěvek do válečného fondu rodiny Vozkových.“

„To nemohu přijmout.“

„Nemůžete, musíte. Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém. Varuji vás. Mám vzadu partu ostrých hochů a ještě ostřejší dámu, když na to přijde. Takhle můžete doma v klidu říct, že jste byl nátlakem donucený.“

„Co bych si s tím měl počít?“

„To už je na vás. Neznám přesný obsah, ale tipuji, že město ani cech tím nezachráníte. Možná vám to dá příležitost s rodinou a pár přáteli najít nový začátek nebo najmout skupinu partyzánů. Volte moudře.“

„To opravdu nemohu přijmout.“

„To opravdu musíte. Pro nás je to něco jiného. Možná nová dýka, možná přísady do lektvaru a možná jen pár zábavných večerů. Nějak jsme se poslední dobou rozjeli. U vás budou v lepších rukou.“

„U nás se říká, že s velkými příjmy jdou ruku v ruce velké výdaje.“

„Já slyšel něco podobného se silou a zodpovědností. Zajímalo by mě, co z čeho vychází.“ Podrbal se Aurin levačkou ve vousech. To zase podědil z otcovy strany. Bezejmenný vozka se usmál. No co, tak jsem zapomněl jedno jméno, to je toho. Stejně byste jeho jméno taky zapomněli. Kdo by projevil takovou lásku ke svému dílu, aby si zapamatoval každičkou, i tu sebemenší, podrobnost?

 

Za majestátní bránou, před neslavnou směnárnou, stála fronta ani ne tak v řadě jako spíš v zástupu. Zvyšovala se teplota vzduchu plného řinčení, vrzání, volání a pachů ani ne tak těch, co zvuky vyvolávali jako spíš toho, co po nich zbylo. Trvalo to dlouho, každou chvíli se u přepážky někdo hlasitě dohadoval. Čekání Aurinovi na náladě zrovna nepřidalo. Koho by také bavilo čekat, až se mu uráčí někdo věnovat. Proto také přiletěli den předem, aby se další den snadno stihli přesunout k odletu na sever a zadavatelé nemuseli snášet chiméru další týden. Týden s jednohlavou chimérou je dlouhý až až, natož pak s tříhlavou. Konečně na ně přišla… zástup? Obrobijci se rozestavili po stranách přepážky. Nebylo je vidět. Velitel s nenápadným látkovým přehozem přes nákladnou zbroj si prohlížel domek s vyčnívající budkou do ulice. Celá budka byla opletená tak hustou a silnou mříží, že by mezi oky neprostrčil prsty ani bez rukavice.

„Další…, no tak další! Nevidíte, že za vámi stojí frona?” Pán za přepážkou zněl tak mile, až Aurin zapochyboval, jestli sám má špatný den. Takové to je…

„Zdravíčko, potřeboval bych rozměnit.“ Vousáč se snažil znít mile.

„Neříkejte. Už jsem se bál, že mě požádáte o ruku. No tak, nahoře máte napsáno, jaké jsou nákupní a prodejní kurzy, co dostanou pouze velmi inteligentní primáti. No… tak kolik chcete vyměnit?“ Aurin se musel pomalu nadechnout a vydechnout. Chtěl něco vyzkoušet.

„Jsou tu dva druhy kurzů. Který z nich platí pro mě?“

„Záleží, kolik vyměníte.“

„Deset zlatých na drobné, co byste mi pro návštěvu vašeho města doporučil?“ Položil ražené mince na hladký kovový pult před malé okénko v mříži. Bleskurychle vystřelila skrz okénko podlouhlá chlupatá dlaň se zahnutými prsty. Směnárník zvedl štos jasně žlutých mincí před oči a druhou, o něco menší rukou, se podrbal na hlavě.

„Kvalitní ražba, vroubky na okrajích… jako nové… neořezané… Nejsem finanční poradna. Řekněte, co chcete a vyměním vám je.“ Mince posunul mimo dosah zvenku a jednu protáčel v zakroucených prstech. Druhou se dále drbal na porostlé kulaté tváři. Nevoněl. Asi byl uvnitř zavřený dlouho.

„Určitě nějaké stříbrňáky, pak i měďáky a-“ začal Aurin, ale pán za přepážkou ho nenechal dokončit. Skákání do řeči válečníkovi vadilo.

„Loty, jasně. Dám vám tři sta lotů. Berete?“

„To je nějak málo, ne? Ten druhý kurz říká čtyřicet devět za kus.“

„No tak musíte vyměnit víc. Dostanete lepší kurz. Máte víc?“

„Kolik bych dostal za dvacet?“

„Za dvacet vám dám, sedm set. Máte dvacet?“ Aurin je vyndal na pult. Ihned zmizely za přepážku. Ve válečníkovi to začalo bublat.

„To je pořád hodně málo. Chci devět set osmdesát lotů, méně neberu.“

„No tak, to vám nemůžu dát. Šéf by mě vyhodil.“ Aurina to přestávalo bavit. Měl chuť se otočit a odejít, ale mince za přepážkou mu v tom bránily. Ty kujóne.

„Vraťte mi peníze. Jdu pryč.“

„Ne, počkejte. Určitě se domluvíme. Co byste řekl na osm set padesát?“

„Ani omylem. Devět set osmdesát nebo nic.“ V Aurinovi už to vřelo. Směnárník se nevzdával.

„No tak… devět set, víc dát nemůžu.“

„Neberu, dejte mi mé mince.“

„Devět set padesát. Jste malý, ale šikovný obchodník. Nikde to neříkejte. Měl bych z toho problém.“ Vousáčovi došla trpělivost. Opakoval to víc než dostatečně. Bouchl dlaní do pultu, až to zazvonilo. Směnárník sebou trhl. Aurin odpověděl pomaleji a temněji než doposud.

„Vrať… mi… mé… peníze…“

„S vámi není žádná legrace, tak dobře, ať je po vašem. Máte mít prémiový kurz. Devět set osmdesát lotů za dvacet dukátů. No tak, berete?“ Aurin mlčky přikývl.

„Dobře. Sepíšeme výměnu a jsou vaše.“ Válečník se ještě ozval:

„Počkat!“ Pán za přepážkou strnul v pohybu. „Chci nakonec vyměnit padesát zlatých.“ Malá očka na vypouklé tváři za mříží se rozzářila jako dvě světlušky. Pomalu přidal větší dlaní třicet malých, ale těžkých mincí na hromádku za přepážkou. Menší rukou mezitím vyskládal za mříží příslušný počet praktických kožených tubusů s mezerou, kterou bylo možné spatřit stříbrný obsah.

„Ale jistě, jistě. Proč jste to neřekl hned… tady je to černé na bílém. Ne za dvacet, ale za padesát. Stačí podepsat tady. No tak, na co čekáte?“ Aurin stál s otřeným brkem nad listinou a nevěřil vlastním očím. Stříbrných mincí za mříží bylo podstatně víc než na smlouvě. Stálo tam tisíc pět set místo necelých dvou a půl tisíce. No tak tohle ne… Podlouhlá chlupatá dlaň se vysunula ven přes listinu a zabořila prst do spodní části.

„Tady… stačí podepsat.“ Rychle, dokonce rychleji než hbitý směnárník postřehl, popadl Aurin chlupaté zápěstí temnoocelovou rukavicí a vytáhl dlouhou ruku přes pult ven. Směnárník zavřeštěl a klec zařinčela, jak do ní narazil. Chtěl vtáhnout ruku zpátky, ale Aurin držel pevně jako svěrák. Zarazil předloktí o pult. Chycený pán v kleci vřískal dál. Přetočil se, aby mohl zatlačit nejen slabší pravačkou, ale také nohama o klec. Chodidla disponovala protichůdným palcem. Zapřel se a zasmrděl, ale ani tentokrát neuspěl. Aurin nepovolil, nýbrž se také zapřel druhou rukou a vytáhl chlupatou směnárníkovu paži ven. Loket mu tak akorát vycházel na okraj pultu. Ještě že tak, protože vousatý válečník ohnul ruku dolů. Vřískání sílilo, až najednou ustalo. Z jedné strany zazvonila o pult lesklá Pískalova šavle. Z druhé strany dopadlo Houžvičkovo válečné kladivo. Pán za přepážkou polkl.

„Ale no tak, velmi důležití pánové, určitě se nějak domluvíme.“ Smrděl teď jinak, intenzivněji. Nakonec se nedomluvili.

„Co se to tu u všech šedesáti šesti prstů děje?!“ Zahřímal hlas od cesty.

Z kočáru vedle budky vystoupil kvalitně oblečený a upravený pán, očividně majitel podniku. Laura klidně a srozumitelně vysvětlila situaci. Majitel se omluvil za směnárníkovo nepřijatelné chování a pozval je na snídani, kterou jim připravila jeho žena. Dámy si rychle padly do noty. Vyšlo najevo, že majitel rozjížděl novou společnost a do toho řešil nemocnou dcerku. Směnárnu nechával dlouho bez dozoru v rukou správce. Náhodou se vrátili z obchodní cesty o týden dříve a co nenašli… Obrobijce u přepážky.

Obchodní zástupkyně námezdníků jim během občerstvení vyjednala tak příznivý převod, že si vyměnili dokonce unci temnooceli. Unce odpovídá váze dvou stříbrných, takže dvojlot nebo dvojšekel. Za malý černý slitek, co vypadal, jako by pohlcoval světlo, dostali sedmdesát pětikarátových bílých diamantů, pět set dukátů, čtyři tisíce pět set lotů a tisícovku měděných čmrdlíků, co jím říkali gery. Rozdělili si finance mezi sebe spravedlivým dílem. Aurin bral dvojnásobek oproti ostatním, jelikož byl velitel. Chodil do boje jako první, poslední ustupoval a platil všechny společné výdaje. Rozloučili se v dobrém, klece si při odchodu nevšímali. Ozýval se odtud pláč a skřípění zubů.

„Příště to nechám rovnou na tobě,“ řekl velitel Lauře.

„Nejspíš to tak bude lepší. Odteď si to vezmu na starosti.“

„Díky. Nikdy bych nečekal, že budu potřebovat obchodní zástupkyni, abych nám rozměnil. Kam jsme se to dostali?“ Laura neodpověděla. 

Doslova vpluli do mumraje velkoměsta na příšerně úzké a nestabilní loďce. Nebylo vyhnutí. Jediná cesta do nitra Přístavu vedla přes kanály. Když se skloněnými hlavami proplouvali pod zpuchřelou lávkou, slyšel nad sebou Aurin dusot nohou přes vrzající prkna a bezstarostná slova:

„Tys Pane se mnou, nebojím se zlého,

z berly se těším, též i z prutu tvého…“, což polotrpaslíka ještě více rozčilovalo. Už aby vyzvedli objednávku od slovutného mečíře Makananuki a zmizeli. Aurin čekal, že se každou chvíli převrátí.

„Nepřevrátíme se, pokud se nebudete tak křečovitě držet okrajů pane. Ruce na kolena a vyvažovat!“ Plísnil jej řidič jako mladého kluka. Polotrpaslík mu tak možná připadal. Přehodil si přes výstavní zbroj něco prostého. Zloději by se k jeho cennostem nikdy nedostali, ale nechtěl s nimi ztrácet čas ani trpělivost. Byť měl za sebou Aurin víc než století, nestihl příliš vyrůst do výšky. Nahrazoval si to robustností.

„Co je dneska s tebou Aurine?“ Netušil, jestli si z něj Laura utahuje nebo to myslí vážně.

„Dneska jsem si už stihl ‚užít‘ létání, málem mě okradli ve směnárně, teď plavu v městském smradu a čeká mě tlačenice uprostřed davového šílenství,“ zabručel.

„Vysvětli mi, prosím, jak se někdo, kdo nahání zlobry a kdejaké krvelačné bestie na zakázku, může bát vody.“ Ozval se střelec. Plavidlavedoucí to nejspíš nevěděl, ale tolik slov v jeden den od zakukleného zabijáka už něco znamenalo.

„Oblékám se tak, abych si mohl beztrestně potřást rukou s kdečím, jenže mě to ve vodě zrovna nenadnáší. Už tak mám těžké kosti. Navíc mě jako malého, odpusťe si ty významné pohledy, prosím, topili pro zábavu. Na vrcholu Novalconu, kde jsem vyrůstal, se nacházelo jedno jezírko. Narozdíl od okolí nebylo plné jedovatých hadů, ale parta větších smráďat mi to vynahrazovala. Později jsem jednou přespával u řeky z níž v noci vyrazilo chapadlo schopné stahovat celé stromy. Viděl jsem, jak se do hlubin z ničeho nic propadla celá vesnice. Nikdo o ní už na zemi neslyšel. Vodnímu živlu jsem prostě nepřišel na chuť. Proč dělají tyto čluny tak vratké? Nijak netoužím zjišťovat, co všechno se pod námi skrývá.“

„Plujete na gondole, nevrlý pane. Tady v kanálech se skrývá hlavně městský odpad, koupání nedoporučuji. Jsou mělké, sotva sjízdné při odlivu. Na moři je to jiná. Šelfy končí hned za zátokou. V hlubinách žijí všelijaké ryby, bestie i rozumní tvorové. Pozor na žravuchy, krakatity i rybooké. Titán rybookých údajně brázdí vody našeho oceánu. V Mrtvých vodách dokonce číhá Vorageron. Kdo jej spatří, je podle legendy ztracený. Nikdo ho neporazí a nikdo jeho útok nepřežil.“

„Jestli nikdo nepřežil, kde se berou ty legendy?“ Sebral mu úšklebek Aurin. Gondoliér se zamračil a prudce zatočil za roh. Teď se zamračil Aurin, ruce vystřelil k bokům gondoly, ale zarazil se těsně nad okrajem. Úšklebek převzal opět gondoliér. Aurinovi zavalila ramena přátelská dvojice medvědích tlap. Přestože to viděl nejednou na vlastní oči, naprosto nechápal, jak mohl Houžvička s takovými pazoury operovat.

„Potřebuješ přijít na jiné myšlenky, veliteli. Vím o jednom dokonalém místě pro tyto případy. Předepisuji ti návštěvu taverny,“ řekl statný chirurg. 

„Nu což. S těžkým srdcem se takové léčbě podrobím. Přitlač na bidlo pane řidiči, ať už tam jsme!“ Zavelel nahrbený polotrpaslík a položil ruce na kolena.