10.  Kapitola, Starý známý

V Rímsanově prostorném stanu plápolaly pochodně a osvětlovaly tváře nastoupené gardy, Artara a lapeného zajatce. Stále panovala hluboká noc, ale nikdo nechtěl na nic čekat.

Zajatec klečel se svázanýma rukama uprostřed stanu, a ještě stále přicházel k sobě po úderu do hlavy. Oči měl doširoka vypoulené a bradu nedokázal v úžasu zavřít. Vždyť stál na hlídce stovku kroků od tábora a najednou se ocitl svázaný v nějakém stanu!

Artar při pohledu na zajatého Barana v duchu pochyboval, jestli jej neudeřil až moc tvrdě.

Rímsan si zamyšleně mnul bradu s krátkým vousem a v hlavě si přemítal barbarovo hlášení. Před hodinou ještě spal, než ho vzbudili gardisti, že v blízkosti tábora zaslechli výkřiky. Okamžitě rozkázal pohotovost všech stráží, které se chopily zbraní. K jeho překvapení za ním přišel Artar, zakrvácený a schvácený po krutém boji. A nebyl sám. Rímsan vyslechl hlášení toho barbara ve svém stanu, aby unikli zvědavým očím. Poté z něj spadly poslední zbytky únavy.

Ten barbar, co se podobal spíše zvířeti než člověku, dokázal pod rouškou noci pobít dvě baranské hlídky, dohromady sedm mužů a jednoho zajal živého. Sice šlo o pouštní lupiče, ale kdo by to kromě ďábla dokázalo? Zdá se, že pověsti o Artarovi nelhaly. V tom případě je životu nebezpečný pro jeho záměry. Jenže jej bude potřebovat, aby karavana dorazila do Bybliosu skrz všechna ta nebezpečí. Bez toho je celý plán k ničemu.

Vstupní plátno stanu se rozhrnulo a dovnitř vešel gardista doprovázený pomenším Šemijem.

„Tlumočník, jak jste poručil, pane,“ řekl stroze voják. Rímsan mávl rukou, že to vzal na vědomí.

„Můžeme začít s výslechem,“ rozkázal. Upnul tázavý pohled na Artara. Co tady ještě chceš?

„Já jsem toho muže zajal. Mám plné právo být u výslechu,“ řekl barbar rozhodně jako by mu četl myšlenky. Rímsan nakonec neodporoval. Může se hodit. Jestli je barbarova lstivost a důvtip naroveň jeho bojovým uměním, pak něco ze zajatce určitě dostane.

„Pse barbarská,“ začal Rímsan a šemijský tlumočník vše překládal do drsného jazyka Baranů, „doufám, že si uvědomuješ beznadějnost své situace. Pouze pokud nám řekneš vše, co víš, pak unikneš smrti. Pokud ne, čeká tě hodně dlouhé trápení.“

Baran se mezitím plně vzpamatoval a po přeložení gardistovy řeči se mu zvrásněný obličej pokrytý vousem stáhl strachy. Vzápětí však nasadil pevný výraz a promluvil. Znělo to pohrdavě a nenávistně, to si odvodili všichni. Šemij se se zjevnou nevolí pustil do překládání.

„Nadává nám, prý nic neprozradí, že ho stejně zabijeme.“

„Máš poslední možnost promluvit a zůstane ti zdravá kůže,“ pokračoval Rímsan výhrůžně, „jinak použijeme donucovací prostředky. V těch se moje garda vyzná na tisíc způsobů.“

Baranovým obličejem proběhla vlna zděšení a opět promluvil.

„Ptá se, co s ním bude, když promluví,“ přeložil Šemij.

„Zůstane ti život,“ odvětil Rímsan, „zůstaneš naším zajatcem a budeš s námi pokračovat až do konce cesty. Tam tě propustíme.“

Baran nad tím viditelně přemýšlel, ale po chvilce rozhodně zavrtěl hlavou.

„Nevěří nám. Své druhy nezradí pod takovou chatrnou podmínkou.“

„Už toho mám dost,“ promluvil Rímsan naštvaně a otočil se ke svým gardistům. „Mučte ho dle libosti, hlavně ať promluví.“

Vojáci se s kamenným výrazem ve tváři vydali ke své oběti. Baran se snažil skrýt svůj strach a hrdě vzdorovat osudu. Moc se mu to nedařilo. Ovšem představa krutého a dlouhého mučení by zlomila i jinačí muže.

„Počkejte, zkusím s ním ještě promluvit,“ ozval se k překvapení všech Artar. Ten s nevolí pozoroval počínání gardistů. Nebyl zastáncem mučení, pokud to nebylo v zájmu přežití nutností. Ten muž byl bezbranný. Navíc šlo o zajatce, jeho zajatce, to on měl právo s ním naložit podle svého uvážení.

Ani nečekal na Rímsanovo svolení a klekl si před Barana.

„Jmenuji se Artar,“ představil se a pohledem vyzval šemijského tlumočníka k řeči. „Mně bys snad věřit mohl. Nic jiného ti ani nezbývá.“

V zajatcových očích se cosi blýsklo. To jméno už nejednou zaslechl.

„Teď mě dobře poslouchej,“ pokračoval Artar, „pokud zachováš mlčení, ujmou se tě tihle kati. Vytrhají ti nehty, zlomí všechny prsty a pak si z tebe udělají pytel na rány. Nakonec stejně promluvíš, ale co z tebe zbude? Zkroucená hromádka přelámaných kostí. Toho bych tě raději ušetřil.“

Svázaný Baran s každým dalším slovem bledl čím dál více. Nakonec toho bylo na něj až moc a začal zoufalým hlasem drmolit.

„Prý nechce zemřít. Ale stále nám nevěří.“

„Tohle tvou víru posílí,“ rozhodl se Artar kout železo, dokud bylo žhavé, „když nám řekneš vše, co víš, nebudeš naším zajatcem. Budeš moct svobodně odejít.“

Baran na něj překvapeně hleděl, že se nezmohl ani na slovo. Garda s Rímsanem strnula.

„Co si, u bohů, myslíš, že děláš?“ vyjel na něj Rímsan. „To já rozhodnu o jeho osudu.“

Artar už odhodlaně stál před velitelem gardistů. Očekával, že návrh vzbudí jeho nelibost.

„Proč se ti to nelíbí?“ zeptal se. „Uvažuj, když ho skoro umučíš k smrti, řekne i to, co neví, včetně různých smyšlenek. Takhle se bude o to víc snažit. Navíc, když ho pustíme, ubude nám starost o jeho hlídání. A my teď potřebujeme každého muže.“

„Ta starost by stejně ubyla, kdybychom se ho zbavili,“ podotkl Rímsan. Artar se zamračil.

„A co vaše čest, Merijci?“ zahromoval. „Slíbil jsi mu život a ten bys mu stejně vzal! Copak nemáš žádnou čest?“

„S barbary neuzavírám žádné sliby.“

„Pak tedy neplatí má přísaha.“

Rímsan mu věnoval nenávistný pohled.

„Tvá přísaha samozřejmě platí, protože jsi ji uzavřel před zrakem krále. Stále ručíš za bezpečí karavany, na to já dohlédnu.“

„Jestli ručím za bezpečí výpravy, tak mě nech s tím zajatcem uzavřít dohodu. Je to můj zajatec, to já ho zajal a rozhodnu, co s ním!“

Oba soci na sebe hleděli a nejraději by se na sebe vrhli s tasenými meči, jen kdyby to nezničilo jejich plány.

„Tak začni,“ uvolil se nakonec Rímsan a dával najevo, jak je pod jeho úroveň hádat se s barbarem. „Máš na to čas, dokud neztratím trpělivost. Pak zvolím svůj vlastní postup.“

Artar na nic nečekal a obrátil se k zajatci, co užasle sledoval jejich hádku.

„Je to dohodnuto,“ řekl mu přes tlumočníka. „Promluvíš a budeš volný.“

V zajatcově tváři se však zračily pochyby. Artarovi v ten okamžik bleskl hlavou poslední nápad na přesvědčení toho muže.

„Jestli se bojíš, že se tví druzi dozvědí, že jsi promluvil, tak buď bez obav. Pořád je noc. Stačí, když nám před rozedněním vše prozradíš, a ještě za tmy se budeš moct vytratit z tábora. Svým druhům pak řekneš, že jsi ležel v poušti v bezvědomí, když tě někdo přepadl.“

Artarova slova převážila pomyslnou misku vah k jeho prospěchu.

„Souhlasí,“ řekl Šemij se zadostiučiněním. Rímsan s gardisty to nesl nelibě.

„Výborně, tak začneme. Kolik mužů nás sleduje v této poušti?“ začal Artar s výslechem.

„Bylo jich asi dva tucty. Všechno jezdci,“ přeložil tlumočník.

„Co měli v úmyslu?“

„Měli nás sledovat a v příznivé chvíli zaútočit.“

„Měli? Takže je vás víc. Kolik? A kde je zbytek vašich sil? Jste pod něčím velením?“

„Je jich něco přes stovku, dušuje se, že přesně neví. Prý je to spojená síla pěti klanů z kmene. Zbytek mužů je až někde za pouští, přesně prý neví. Jeho skupina dostala jen rozkaz sledovat nás a podávat zprávy dalším jezdcům, co jsou kolem. Těm pěti klanům velí jistý muž…“

„Simus,“ dořekl Artar. Tomu jméno v zajatcově povídání až moc dobře rozuměl. Hlasitě zaklel.

„Znáš ho?“ zeptal se Rímsan, ale odpověď už znal předem.

„Simus, žoldnéř z Fénicie,“ vyplivl Artar to jméno ze svých úst. „Až moc dobře ho znám. Je to jeden z největších bídáků a ničemů, co jsem poznal. Tohle je špatné. A jestli má pohromadě tolik mužů, tak je to dvojnásob špatné. Když se zrovna náhodou motá kolem naší výpravy, musíme počítat s tím, že se o něco pokusí.“

S výslechem pokračovali ještě dlouho do noci. Artar se vytrvale ptal i na ty nejmenší podrobnosti ohledně nepřátel, ale brzy narazil na hranici nevědomosti zajatce. Nemohl prozradit to, co nevěděl. Navíc nový velitel Baranů Simus nebyl zrovna muž, co by své spolubojovníky zasvětil do svých plánů.

Artarovi tak vyvstala nová hrozba, jako by nestačilo, že je v téhle zpropadené výpravě.