Vetheny-Veldorantin ukázka Mot Balbozar a ghůlí nora

Mot Balbozar a ghůlí nora

Mot si protřel ozářené oči. Promrkal, oči zavřel, oči otevřel. V krku sucho, v očích slzy, v uších pískot. Hlavu měl příšerně nafouklou, na pokraji prasknutí. Bum prásk, hotovo, sbohem a dejte mi svátek.
Poslední, na co si jakžtakž pamatoval, byla, byla tma jako v hrobě, smrad jako tamtéž a kdosi v malém prostoru neustále řval: Babrakar a Babrakar.
Udělal krok, klopýtl. Oči měl zalité slzami. Udělal druhý, spadl na zem. Kdyby si byl jistý, brečel by na celé kolo, ale jistý si nebyl, nebrečel.
Na cizím jazyku cítil prapodivnou cizí chuť a chladnou přítomnost ostrých zubů. Cizích, pochopitelně cizích, kde on by k těmto mackům přišel?
A hlad. Hlad, ten byl jeho, ten poznával. Neskutečný hlad. Zakusoval se do celého těla hladovými ústy. Znovu zamrkal, možná se něco vyjasní, nevyjasnilo. Dobří lidé ho zatím důstojně zvedli z nedůstojné pozice. Nejisté nohy se pokusily samovolně udělat věc, jež nohy obvykle dělají. Krok, zastavit. Krok, zastavit, stát. Zatím drží stoj spatný, stoj rozkročný, stoj vratký.
Rázem jej dohnala záplava vjemů, smysly, všechny najednou, chtěly být každý první. Vnímal prostor dlouhé chodby, všímal si mihotání loučí a cítil tekoucí vodu i těžký, zemitý zápach bahna. Uvítal hřejivé teplo ohně a teplé pohodlí suchých šatů, alespoň v něčem zlepšení. A Nade vším podivně známá, přesto cizí vůně. Divné, vskutku, divné. Mot byl rozpolcený.
Svědily ho prsty, bože, jak ty ho svědily. Poškrábal levou rukou prsty na pravé ruce, pravou rukou prsty na levé ruce. Báječné, úlevné, téměř k… a zkoprněl.
Obdivně si desítku prstů, v jeho vlastnictví, prohlížel. Zvedl dlaně, obě dlaně a zíral na ně. Dlouhé, tenké nehty pečlivě upravené a obarvené. Zbla náznaku po rytí v hlíně, špíně či podobné havěti.
Tohle byly ruce a prsty lékaře, nikoli potulného cestovatele po Širošině. Přičichl, potvrdil. Přesně a jednoznačně věděl, kdo je, kde je a kam ho nesou ghůlí nohy. Vlastní cizí ghůlí nohy. Hlad nebyl jeho. Ne, ne a ne. Nemá hlad, vždyť sotva nedávno pozřel suchý chléb se suchým chlebem. Nemá hlad, nebude jíst. Nebude tady ani chvíli. Né, hostinu né, já jsem v tom nevinně. Nééé.
Mot v těle krále ghůlů klopýtal pod obloukem, připomínající část mostní konstrukce. A ejhle! Vždyť on to byl podzemní most, velký, tlustý, posázený sochami zřejmě králů ghůlů. Stáli na piedestalech, němí, v zajetí fosforeskujících kořenů a hlídali klid poddaných. Vše dohromady skvěle dotvářelo prostředí, jež by ghůlům záviděl nejeden nadpozemský panovník.
Za mostním předělem vstoupili do čtvercové místnosti. Byla obložena dokonale vyhlazenými dlaždicemi přenášející do hodovní síně světelný řád a byla impozantní.
Motovi se motala hlava, břicho kručelo, kolena podklesávala. Královské křeslo v čele stolu čekalo… čekalo jen na něj. Ruce sloužících ghůlů usadily svého krále do majestátního lože.
„Páni!“ hlesl pod nosem Mot. Pohledem plným překvapení obsáhl hodovní sál. Zakroutil hlavou, tohle nečekal. U stolu seděla dobrá stovka ghůlů! Hlavy, sklopené k záhrobní modlitbě, tiše a mumlavě šeptaly známou melodii. Sladce a hnilobně rostla a sílila v odrazech zrcadel, dokud z poklidného vánku nedorostla do pořádné vichřice hřbitovních přání. A s ní roznesla po prostoře strhující virbl hrobního evangelia.
Nikdy si neuvědomil, kolik ghůlů ve městě žije. Vlastně je poprvé potkal, když se Devatar topil ve sračkách; a oni přišli, a pomohli. Žil tam od narození, a nic. Pasoval se na krále zlodějů a ani si jich nevšiml. V bitvě o devatarské náměstí ztratili desítky bratří, a přesto jen pár míst u stolu zelo prázdnotou.
Na mysl se nyní Motovi drala nepříjemná otázka. Kolik toho sní? Den za dnem a každou noc. Kolik z nás skončí na ghůlím talíři? Odpověď? Ne, raději ne!
Podíval se na vznešené postavy u hodovního stolu. Sám si nebyl jistý, okrasné sochy nebo přírodní produkt?
Jejich král, spravedlivý, tvrdý a s vizí, se na nich podepsal víc než evoluce za stovky let. Zdobná roucha je zahalila a navždy oddělila od toho, kým kdysi byli. Přesněji, jak kdysi vypadali. Dnes nosí šaty, za něž by se nestyděla smetánka z Devatar Sedru, ba naopak. Skvěle, Redo, skvěle.
Copak by šlo s klidem v duši podezírat ctihodného občana ve šlechtické róbě, že leze po nocích do hrobu v hrob a koná neplechy s mrtvolou? Dost těžko. Že ano? Šaty dělaj z ghůla člověka, což je pravda odvěká.
Honorace by nepokrytě a skrytě vzhled i šat záviděla, jak káže mrav a oblíbená kratochvíle vyšší majetkové spodiny. Že tihle noví, krásně odění přátelé, si sem tam dopřejí krapet odlišný jídelníček? Vždyť ty ingredience z dálné ciziny libě voní a chutnají.
Ghůlové u opačného konce stolu byli překvapivě ženských rysů, i tvarů. Kamarád Redo se zapomněl zmínit, asi omylem. Mot byl skálopevně ujištěný lidovými vypravěči, že ghůlové se rodí v hrobě, kde jinde, z hlíny, zetlelého masa a nechutných žížal. Dlouhých, tlustých a zubatých. Neměl důvod nevěřit. Doteď ne.
Zahleděl se znovu na sličné ghůlí formy. Sněhobílé vlasy měly ghůlky propletené do desítek copů nevídaných tvarů. Pár pramenů tvořilo dovedně spletené čelenky doplněné zlatými záušnicemi. Jejich alabastrová pleť se leskla perletí a Mot si lámal hlavu, jaký sličný druh žížal má tohle na svědomí.
Ghůly šlo rozeznat od lidské masy, obtížně, nicméně někdy ano. Ale ghůlky, ani náhodou. Navíc, všechna ta sněžná běl byla cizokrajná, tudíž žádaná, tudíž otvírala zavřené dveře a přivírala mysl.
Existence lepších ghůlích polovin bylo tajemství, překvapivé a opravdové. Na téma podzemních madam si s Redem najdou později čas. Jsou přece přátelé. Až za hrob.
Mot prostopášně zhodnotil utajenou skutečnost, zřejmě až příliš dlouho na pravidla ghůlí nory. Ghůlky cudně sklopily modré oči a přidaly na intenzitě modliteb. K čemu nebo za co, Mot vědět nechtěl. Snad ale Redovi nezpůsobil faux pas. I když, Redo nebyl upřímný, tak co.
Modlitba pro hrobní Martu skončila. Pohledy přítomných spočinuly na králi, král pohledy plaše opětoval. I úsměv přidal. Mermomocí se snažil navodit dojem, že je na domácím hřišti a pravidla má v malíku. U nohy. Těkal pohledem tu, těkal pohledem tam. Z jednoho na druhého, z jedné na druhou. No coco. Marně přemýšlel, co by měl udělat. Sakra. Sakra, sakra, sakra. A sákra!
Ghůl sedící po jeho pravici, obličej si Mot matně pamatoval, jméno ne, pochopil a podal pomocnou ruku. Zvedl se, zvolal a pokynul.
V chodbách ghůlích nor se jako na zavolanou rozlehl spěch, nastal shon a řízený chvat. Stůl se v několika minutách zaplnil hlubšími podnosy, zasténal pod lesklými mísami. Nažloutlou mastnotou proplouvaly kusy pečeného masa obklopené vydatnou porcí vařené zeleniny. Hory čerstvého ovoce dělaly stafáž případným zájemcům o změnu pokrmu. Na dalších tácech se kroutily, zalité něčím, raději snad nechtěl vědět čím, plněné vnitřnosti. Koktailem z rašeliny a krve, čím jiným, proboha. Pro navození kulturní atmosféry byly vnitřní orgány umrlých ozdobně osázeny pestrobarevnými květy lučních bylin. Pastva pro oči značí pastvu pro žaludek.
Redova ústa byla vmžiku zalitá slinami. Mot se je snažil stejnou rychlostí polykat, když už nemohl prskat kolem. Jenže neměl šanci ani na spravedlivou remízu, vážně ne. A Na závěr této sekce hrobního servisu, až všechen chvat a spěch dosyta umlkl, postavili přímo před svého krále ojíněnou keramickou nádobu.
Čněla z ní dřevěná naběračka a uvnitř šplouchal hutný mok. Mot nedostal šanci reagovat, nešlo uniknout, nebylo jak, nebylo kam. Z nádoby vybafl dým, jenž neváhal a přímým direktem udeřil krále do obličeje a pronikl do dutin.
Ještě se ani nevzpamatoval a viděl, jak se věci horší. Pro Mota ano, pro Reda ne. Ghůlové přiskočili a uchopili svého krále opravdu pořádně.
„Hej! Pracky pryč! Jsem váš král, nebo tak něco…“ chtěl zakřičet na poddané Mot. Nestihl nezařval nemohl.
Královské ruce obemkla pouta z boku trůnu. Všiml si jich, ovšem netušil, k čemu jsou. Už pochopil. Sloužící mu pod vyhrnutý kilt položili mezi kolena a kotníky mokré špalky. Pas, nohy i hruď poté zkušeně ovinuli navlhčenou látkou. Přikurtování ke křeslu provedli zdatně, přímo na jedničku. Svazování a poutání zjevně nedělali poprvé, posoudil Mot, mající v oboru rovněž nemalé zkušenosti. Kolem ctěného krku nakonec zacvakla nemilá kovová obruč podobna milenčinu objetí. Škaredá, ale milá, pojistka to byla.
Mot nesouhlasil. Hlavu zaklonili, ústa otevřeli. Mot se bál. Do královského krku najel mrazivý trychtýř. Mot se podělal, duševně. Velká noha končila pouť v žaludku krále ghůlů, které momentálně obýval chuděra Mot.
„Auvajs!“ zahuhlal, zamumlal nebo jen zachrčel.“
Ojíněná nádoba vydechla jako kovářský měch, dřevěná naběračka spustila hloubkový tanec. Ghůlové tleskali do rytmu, ghůlky se smyslně vlnily až rozvlnili kolem stolu rituální vlnu. Odněkud shora spustil ghůlí gospel. Mot si připadal ojíněný víc než nádoba s naběračkou v sedle, nicméně i tak viděl…
Pestrobarevný nápis vyvedený pod vrchní obrubou, co světu děl: Florián ze Sedru. Rozebrán, vyvařen, vysvěcen, využit.
Trochu níž dodatek: šest dní Šest nocí Šest dílů a šestero chodů.
Motovi se rozostřil zrak, ne, vnímání, ne, vědomí, ne, rozlilo se vše. Rozdělil se do desítek pohledů, desítek vnímání, desítek vědomí. Přeskládaly se, promíchaly a protřepaly, všechny všude najednou chtěly být.
V napadeném vědomí zahučely stovky úlů a tisíce včel. Připadal si jako nic netušící kovové pravítko, položené přes okraj stolu, které na doraz ohnuli a pustili. Rozkmital se, rozechvěl a rezonoval v záplavě imago těl. Vnímal každé a žádné. Jedno bylo čisté, druhé dospělé. Jedno bylo špinavé, druhé dětské. Jedno bylo první a všechna poslední. Mnoho těl, málo duší. Vlastně jen jedna, ta jeho, duše Mota Balbozara. Jasná, světlá a zřetelná.
Formy se točily jako kolotoč. Rotovaly za hranou nereálna, stačilo kdykoliv kteroukoli vybrat. A užít. Nebo zneužít. Tuhle si nasadí, nebo tamtu, ne, tato bude nejlepší. Kdo dlouho vybírá, přebere a z jedné mlžné chmury do druhé noční můry se prodere.
Náhle, mírné nepohodlí, palčivý bol a skok.
Byl zpět v pevné realitě hodovní síně podzemní haciendy. Viděl naběračku plnou vyvařené směsi. Sledoval ji, bedlivě pozoroval. Bál se pokračování, oprávněně, ale ona nedbala a už klopila vývar do obřího trychtýře.
Slyšel vazkou huspeninu klouzat dlouhou hubicí na místo určení. Vzápětí dorazila ukrutná porce bolesti, již nešlo odmítnout. Vlny muk trhaly schránou hůř než vichr se slaměným panákem na větrném poli. Mot pochopil, proč musel být král ghůlů upoután a znehybněn, přestože proceduru podstupoval dobrovolně. Tortura nic víc se zde nedalo říct.
Poutací látková obinadla byla napnuta na maximum, kovová obruč sténala námahou, špalky ševelily pod drtivým tlakem.
… a znova, krok vzad, nebo ne? Krok vpřed, nebo stojí na místě? Kdo se v tom má vyznat? Mot byl pohlcen delirantním bláznovstvím. Viděl rotující těla roztlučená na prach náhod. Vnímal, jak se skládají do nemožných celků. Jedno po druhém ukazovaly nahý základ čiré podstaty, přitom nabízely intimní služby zcela zdarma. A na úrovni.
Hodovní síní otřásl řev, Motovi dobře známý řev. Navenek ryčel Redo, uvnitř křičel Mot, prostě ječela duše, kvičelo tělo. Disharmonie k pohledání. Žaludek plněný ohněm a ledem, obrovská vařečka míchala bolest s řevem. Přidávala inspirující koření až na samotnou mez. Za ní se rykot stal tenebrálním hromobitím, jež bušilo do všeho, nechávajíc za sebou spoušť a zmar. Za ní se bolest stávala makabrózním tichoproudem, jenž v aureole utrpení bortil zbytky hráze naděje na smír i příčetnost.
Poslední sousto z dobře naloženého Floriána ze Sedru sklouzlo dolů a proměněno v kotvu, zabodlo se hluboko do klubka vířících těl. Rázem bylo po řevu i bolesti, jako by hodný pán otočil kouzelným klíčkem a nabídl marcipán.
Cvak.
Všechna těla se zachvěla a rozpadla. Mot vnímal jedno jediné, nové a poslední, tělo Floriána ze Sedru. Onoho Floriána ze Sedru, který málem zařízl Devatar Sedr a jeho obyvatele nabídl smrti k večeři.
Pramágovo tělo se vznášelo na Motově vnitřní projekci, bezduché, chladné a mrtvé. Mot přesto vnímal pozůstatky syrové moci posledního z nich. I tady byly obavy na místě, stačil by pouhý dotek, toliko letmé pohlazení, trochu ochutnávky z vyvařeného daru. Bušení síly vědomostí, poznání moci a dar zloby zla čekaly za rohem. Volaly, slibovaly až Mot přičichl.
Smrad starého kozla Floriána udeřil Mota naplno. Obrazy dramatických scén zaplavily vědomí a oživlá fosilie zas a znovu masakrovala obyvatele Devatar Sedru. Jednou, pětkrát, pořád krát. Zpomalila, obrazy zastavila, neboť i ona ucítila dotek vědomí. Otočila se a ve vnitřním světě mnoha realit pohlédla na Mota. Kývla prstem a pravila: Pojď ke mně blíž, jdeme na věc.
Bubny, meče, rozžhavená železa… do Ventury?
Kříže, hřeby, kopí… na Ferkas?
Louče, skřipec, ostré nože… v Devataru?
„Králův hrnec? Vážně? Redo, ty králi ghůlů, proč? Vycedit z mrtvého těla ozvěny moci, znalostí a vědomostí? Nechat si je nalít do hlavy přes žaludek? K čemu, Redo?“ křičel sotva přítomný Mot na nepřítomného Reda v přítomném Redově těle. Bezděčně, úpěnlivě a zbytečně.