11. Kapitola, Barani

Po několika dnech dalšího vyčerpávajícího putování bezútěšnou pouštní krajinou dosáhli samé hranice území pod kontrolou Šemiů. Hranici označovala pevnost pouštního národa, co byla jejich nejvzdálenější výspou a také poslední osadou. Dál za ní ležela ta samá pustina, která však změnila pomyslného majitele a tamní nepočetné osady, studny a oázy patřily Baranům, jejich odvěkým nepřátelům.

Šemijská pevnost byla už zdálky vidět a v rovinaté krajině byla nepřehlédnutelná. Nejprve se za vysokými dunami vyloupla svěží zeleň oázy tvořená z exotických stromů a malých políček, rozesetých kolem hladiny jezera. Nad oázou se pak tyčila samotná pevnost, tedy spíše opevněná osada, sestávající z vysoké kulaté věže postavené z okrových cihel. Kolem věže stály tradiční hliněné domky, které se dotýkaly stěnami a tvořily tak neprostupnou hradbu kolem osady.

Tato stavba dokazovala, jak moc se původně barbarský kmen změnil pod tlakem civilizace, která kmen přizpůsobila ke svému obrazu. Artar nepochyboval, že se stavbou pomohli merijští stavitelé a sám se podivoval kolik prostředků, tak omezených v této poušti, se muselo vynaložit na takovou stavbu.

Ale vynaložené prostředky se bohatě vyplatily. Důkazem bylo, že válkychtiví Barani zdejší oázu nikdy nedobyli, i když se o to mnohokrát pokoušeli. Odhodlaní obyvatelé je však vždy odrazili. Díky tomu si mohla karavana opět odpočinout. K radosti stráží přispěl i rozkaz Rímsana, co se rozhodl strávit zde celý následující den.

Artar s ním výjimečně souhlasil. Muži umdlévali pod náročnými pochody a museli se zotavit. Navíc mohli využít bezpečí pevnosti, kde nehrozil přepad Baranů pod velením obávaného Simuse.

Výprava tak nabírala nových sil v příjemně chladných domech osady, kde je hostili jako vždy vstřícní Šemiové, potěšení tak velkou karavanou.

Jediný Artar si snad neužíval přívětivý pobyt v pevnosti. Hlavu měl plnou myšlenek na nebezpečí, co skýtají Baranové s jeho starým nepřítelem a také nesměl zapomínat na Rímsana s jeho gardou. K tomu všemu se přidala Ina.

Od té doby, co Artar podnikl svůj odvážný kousek, kdy pobil dvě celé hlídky a získal cenného zajatce s ním merijská kněžna skoro nemluvila a chovala se chladně, dokonce bázlivě, jako by se snad vrátila do doby, kdy byla vězenkyní výpravy, co se bála opustit vůz.

Artar jí jednou navštívil ve vozu během táboření a pokusil se s ní promluvit. Cítil, že se něco změnilo, ale nedokázal pochopit příčinu toho podivného chování.

„Má paní, jste v pořádku?“ zeptal se. Ina seděla na poduškách a zrak zabodávala do země. Tiše mu odpověděla v pozdrav. Artar k ní natáhl ruku a chytil ji za rameno, aby zjistil, jestli vůbec vnímá svět kolem sebe a snad neblouzní z nějaké horečky.

Výsledek ho brzy přesvědčil o opaku. Ina pohlédla na jeho ruku a ihned se odtáhla, jako by se ji dotklo žhavé železo.

„Co se děje?“ zeptal se Artar překvapený jejím chováním. „Copak mám prašivinu, že se mě štítíš?“

„Kolik mužů jsi zabil?“ promluvila místo toho Ina. Artar strnul. „Kromě těch sedmi. Kolik lidí jsi sprovodil ze světa? Stovky?“

„Tolik, kolik jsem musel,“ odtušil Artar a tvář mu zkameněla. „To tě trápí? Těch sedm ubožáků, co by nás jinak napadlo a nejraději by povraždili tvé soukmenovce a taky tebe?“

„Mě trápí, že máš na rukou jejich krev, i krev dalších lidí,“ vyhrkla Ina. Po chvilce ticha pokračovala: „Myslela jsem, že jsem s tebou v bezpečí. Po nekonečně dlouhé době mi někdo pomohl a za to jsem ti důvěřovala. Ale teď jsem procitla, jako bych se probudila ze špatného snu. Celou dobu jsem věřila dobrodruhovi, co zabil bezpočet lidí. Vrahovi. Copak můžu věřit někomu takovému?“

Vzápětí zmlkla, když spatřila barbarův obličej, co ztvrdl víc než žula. Místo aby hlasitě zuřil, oheň hněvu plápolal hluboko v jeho nitru, ale to mu zdaleka neubralo na velikosti. Ani Sarganovy, ani Rímsanovy řeči nedokázaly ten oheň tak rozdmýchat.

„V tom případě mi nevěř,“ procedil barbar skrz zaťatá ústa. Nato se sebral a zmizel z vozu.

 

Po celý den vyhrazený k odpočinku v pevnosti Artar čistil svou zbroj i zbraně a připravoval je k boji, protože to jediné dokázalo alespoň trochu zmírnit jeho hněv.

Už mnohokrát čelil podobným nařčením a nikdy si na ně nezvykl. Když jím pohrdali jako barbarem, to překousl, ale tohle nikdy. Osočovat jej ze zabíjení bídáků, co by jinak zabili jeho je ta nejhloupější možná věc. Přitom dotyčný zapomínal na krále, šlechtice a vojáky. Copak se lišil od vojáka, co ve jménu krále páchá ty nejhorší zvěrstva? Nebo od šlechtice, co si hledí svých sobeckých zájmů a obětuje své vojáky, aby dosáhl zištných zájmů, a přitom nebere v zřetel nic jiného? Nebo snad od samotných králů, co vyhladí celé kmeny, ba i národy, na smrt posílají tisíce svých poddaných pro své hrůzné plány, a na oplátku jsou oslavováni jako hrdinové? V čem jsou lepší než on? V čem se od něj liší?

Vždyť to on se liší. Na rozdíl od zmíněných pravých zabijáků a vrahů on zaútočí, jen když je to nezbytné. Copak se má nechat propíchnout nepřítelem, jen aby neprolil krev?

Takový je už svět. Ať už barbarský nebo civilizovaný. V obou vládne násilí. A nevděčnost.

…

Po dni odpočinku vyrazila karavana za časného rána na cestu. Vojáci byli plní sil a šli rázným krokem. Zásoby byly doplněny o čerstvé jídlo a vodu, co vydrží na mnoho dní cesty.

Všichni si však uvědomovali, že vstupují do nebezpečné země, kde se nebudou moct spolehnout na osady a studny Šemiů, jejichž území nechávají za svými zády. Zde vládnou barbarské klany, co se živí loupením a pleněním.

Nebezpečí se potvrdilo, když se ještě ten den na obzoru objevily hlídky Baranů. Od Artarova útoku se stáhly a zmizely z očí výpravy. Teď opět získaly sebevědomí a jako tichá hrozba visely nad osudem výpravy.

Artar celé dny přemýšlel nad záměry Baranů, a nakonec se rozhodl promluvit s Rímsanem, který jel na koni v čele kolony. Bylo to spojenectví dvou zarytých nepřátel, co se bytostně nenávidí a které okolnosti donutily ke spolupráci. Jinak by byly jejich plány zmařeny.

„Pověz mi více o tom Simusovi,“ vybídl ho Rímsan, co si protentokrát dokonce odpustil pohrdavý tón. Artar se na chvíli zamyslel.

„Je to ztělesnění žoldnéře,“ odpověděl barbar, „slouží jen sám sobě a tomu, kdo nabídne nejvíc. Hledí si jen svých zájmů a je neuvěřitelně hrabivý a krutý. Však taky svými činy popudil všechny natolik, že se na jeho hlavu vypsala odměna a musel z Fénicie uprchnout. Na druhé straně je velmi lstivý až zákeřný. V boji se vyzná víc než dobře a velet taky umí. Důkazem je, že dokázal shromáždit baranské klany. Ještě jsem neslyšel o cizinci, kterému by se to povedlo!“

„Zmínil ses, že ho znáš. Byli jste spolubojovníci?“ zeptal se Rímsan jakoby mimochodem. V nitru však zůstal ostražitý k barbarově odpovědi. Nevěřil mu ani za mák a chtěl mít jistotu, že se nespojí s tím druhým barbarem, i když by šel nejspíš sám proti sobě.

„Ano, kdysi jsme bojovali bok po boku. Jen to vyslovím, už se za to stydím,“ odfrkl si Artar. „Fénicie je bohatá zem plná kupců a řemeslníků. Ale je také plná všelijakých měst, království a knížectví, co si jdou vzájemně po krku. Žoldnéř si tam přijde na své. Tam jsme se potkali. Zprvu jsme táhli za jeden provaz než se Simus, ten pes jeden zpropadený, přidal k druhé straně. A udělal to pěkně podle. Tajně jednal s nepřítelem a když si vymohl horu zlata, v noci zaútočil na své bývalé druhy, co v klidu spali. Přežilo nás jen pár, ale nikdy jsme mu to neodpustili. Chvíli jsem bažil po pomstě, ale osud mě zavál někam jinam. Jestli chceš mít jistotu, že se s ním nespojím, tak ti musí stačit moje slovo. Až se nám postaví, splatím mu dluh i s úrokem, to se neboj.“

Rímsanovi se ulevilo. Přece jen ten barbar stojí na jeho straně. I když jen prozatím.

„Jestli můžeme věřit tomu zajatému Baranovi,“ promluvil Rímsan, „tak má kolem sta mužů. My máme přes dvě stě padesát mužů, počítaje v to i vozky a čeledíny. Na přímý útok se nezmůže. Z toho, cos mi vyprávěl spíš podnikne něco lstivého. Náhlý přepad, kdy zaútočí na nechráněnou část karavany a pokusí se ukrást truhly se zlatem. Pak rychle zmizí.“

„Tak to nejspíš proběhne,“ souhlasil Artar, „ale musíme se mít neustále na pozoru.“

„Už jsem vyslal zvědy daleko do všech stran. Jestli se o něco pokusí, včas se to dozvíme.“

„Tady se o nic nepokusí,“ mínil Artar, „v poušti nic nezmůže. Alespoň nepodnikne hlavní útok. Zato dál, až skončí poušť, začne step, co se pozvolna změní v les. Tam podle mě zkusí zaútočit. Ale počítejme s tím, že ani tady nejsme v bezpečí.“

 

Jak dny ubíhaly, Artarova chmurná předpověď se začala plnit. Baranští jezdci se rojili ve stále větším počtu a jako nedočkaví supi kroužili kolem karavany. Brzy zahájili šarvátky proti šemijským hlídkám a ty se musely stáhnout blíž k jádru výpravy, jinak hrozilo jejich obklíčení a zničení.

Artar to nesl nelibě. Přenechávat možnost útoku nepříteli je obrovská chyba. Takto akorát nabere převahy a výpravě nastanou krušné chvíle. V tom smyslu i promluvil s Rímsanem a vyložil mu plán, co se mu zrodil v hlavě.

…

Jednoho večera kolona karavany zastavila a vojáci se pustili do budování tábora. Založili pár ohňů a spořádali večerní příděly jídla. S rostoucí tmou se pak uložili ke spánku, hlídáni svými druhy na stráži, které poté vystřídají. A zdálo se, že stráží je málo, navíc jsou také určitě znavené náročným pochodem.

To neuniklo pozorným očím Baranů. K večeru se schválně stáhli a u tábora zanechali jen pár jezdců, co se snažili krýt za písečnými dunami.

Slunce nakonec zapadlo za obzor a země písku se ponořila do temné noci. Na to Barani čekali. Většina jejich jezdců se vrátila z hlubin pouště a připojila se k hlídkám, co je o všem zpravily – nepřítel byl zřejmě ukolébán pocitem bezpečí a neočekával útok.

Za písečnou dunou blízko táboru se všichni shromáždili a čekali, až noc pokročí. Koně zatím neklidně frkali a kopyty hrabali v písku. Pouštní lupiči si chystali své zbraně.

Konečně náčelník jednoho z klanů vydal pokyn a muži obratně naskočili na koně. Bez zbytečného pokřiku se rozjeli k táboru, co díky jasné záři ohňů nešel přehlédnout. Blížili se jako tichá smrt a oči jim divoce hořely nenávistí a touhou po kořisti. Konečně dorazili k hradbě z vozů a spících soumarů, kde popustili uzdu svému bojovému křiku. Desítky hrdel řvaly do noční tmy píseň krve a kovu.

Na spící tábor se snesl déšť oštěpů a šípů, co propichovaly stany. Hlídky spustili varovný pokřik a chápaly se zbraní. Zběsilí jezdci zatím překonali ledabylou hradbu a s kopími v rukou vjížděli to tábora.

Noční vzduch se naplnil křikem. Ale nějakým zvláštním. Pár Baranů se ohlédlo a spatřilo vlnu šemijských jezdců, co se tu zjevili jako přízraky a řítili se na ně. Překvapení Barani se na nic nezmohli a do jejich zad narazila vlna kopí. Nyní se ozval varovný pokřik Baranů.

Šemiové je sráželi ze sedel napřaženými kopími a bojovali plní letité nenávisti, která panovala mezi jejich kmeny. Nebrali žádné zajatce. Mezitím se vzpamatovaly stáže tábora a s vervou naběhly proti nepřátelům. Ti se ocitli v obklíčení a nyní se museli zoufale bránit.

Klanový náčelník v šupinaté zbroji viděl marnost boje a rozhodl se alespoň probít na svobodu a zachránit si život. Následovali ho všichni zbylí jezdci. Šemiové na chvíli polevili a nepřátelé ucítili svou šanci. Kopí se křížila a lámala, mnozí bojovali pomocí seker a mečů. V tom se do shluku nepřátel vřítil plnou rychlostí velký stín muže na koni a rozdával široké rány lesklým mečem.

Náčelník zavrčel jako lapené zvíře. Ten muž mu stál na cestě ke svobodě! Prudce pobodl koně a dostal se k němu s napřaženým mečem. Vysoký válečník ho už očekával a následovala bleskurychlá výměna ran, co trvala jen okamžik. Náčelník se chtěl ubránit mužově seku a nastavil meč k odvrácení rány. Ta však byla tak silná, že mu meč vylétl z ruky. Než si stihl náčelník uvědomit, co se stalo, padl s rozpolceným hrdlem k zemi mezi své muže.

Bojová vřava utichala, a nakonec se ve tmě ozýval pouze hlasitý dech vyčerpaných mužů, ržání koní a nářek raněných. Mnoho těl zůstalo tiše ležet na zemi.