12. Kapitola, Lehké rozhodnutí

Ráno následovala nepříjemná, ale nezbytná povinnost sečíst mrtvé, vzít jim zbraně s výstrojí a jejich těla dát na jednu hromadu.

Hejna supů a vran kroužila vysoko na nebi a už se těšila na bohatou hostinu, protože těla nemělo smysl v poušti pohřbívat. Bylo by to plýtváním sil. A nikomu se nechtělo dávat pouštním lupičům poslední službu.

Nepřítel zaplatil vysokou cenu: na dvacet pět Baranů se už nikdy nevrátí ke svému kmenu. To byla síla jednoho celého klanu.

Artar mrzutým pohledem přejížděl bojiště. V hlavě mu zaznívala Inina slova, která chtěl odehnat, ale pořád se vracela a kazila mu radost z vítězství. Zato k němu přišel rozjařený Ulam.

„Nakonec nebylo tak těžké zvítězit nad těmi zmetky,“ prohodil šlachovitý lučištník, „pořád se o nich mluvilo, až jsme měli vítr, ale podívej se na ně teď.“

„To byl jen předvoj,“ zamručel Artar. „Malá skupina, co nás měla sledovat, přepadat, zkrátka ztrpčovat život. A právě si vylámali zuby. Ještě, že jsem odhadl Simusův záměr, jinak bychom právě my zaplatili vysokou cenu na mrtvých.“

Ulam ihned zmlkl a jeho radost vzala za své.

„Ale už se snad o nic nepokusí, že?“ osmělil se po chvilce.

„Právě naopak. Navíc se zbylí Barani budou chtít pomstít, a to jim jen přidá na bojovnosti. Je možné, že se k nim přidají další klany.“

Ulam se zase odmlčel a zavrtěl hlavou. Artar zkrátka nemohl oslavit vítězství, ale jen mručet.

 

Výprava se dala opět na pochod a za sebou zanechala mračna mrchožroutů, co se lačně slétávala k zemi. Artar v čele kolony zastihl Rímsana. Velitel gardistů jel na koni a vypadal spokojeně, byť trochu unaveně. Po noci strávené bojem se těžko usínalo.

„Prokázal jsi, že plníš přísahu,“ prohodil Rímsan. „Jen v tom pokračuj.“

Artar se cítil tou pochvalou ohromen. Na chvilku by snad i zapomněl, že jsou s gardistou nepřátelé na život a na smrt.

„Co podle tebe teď Simus podnikne?“

„Těžko říct,“ odpověděl Artar. „Dost jsme mu ztížili jeho plány. Teď se bude chovat ještě víc nepředvídatelně, takže si ani netroufám uhádnout jeho záměry. Ale jsem si jistý, že tohle ho neodradí. Na životech mu ostatně nikdy moc nezáleželo.“

„Hrozba tedy zůstává,“ zhodnotil Rímsan. „Naše hlídky nás včas varují. S radostí mi hlásily, že nepřítel není ani vidět.“

„Tady v poušti jsme zatím v bezpečí, ale dál už to bude horší. Za pár pochodů dosáhneme stepi a za ní se už nachází les před pohořím Nalog. Nepřítel se v něm snadno schová a bude nás čekat. Jestli se chceme dostat do Bybliosu stávající trasou, potkáme se s nimi. Měli bychom zvážit změnu cesty.“

„Nepřichází v úvahu,“ odmítl razantně Rímsan. „Mám své rozkazy a podle nich budu postupovat.“

„Pak se ale musí počítat s tím, že nastane srážka se Simusem, co ohrozí výpravu,“ namítl Artar.

„S tím se počítá. Pokračujeme stejnou cestou,“ rozhodl rázně Rímsan. „A tvoje přísaha pořád platí, tak ji hleď dodržet.“

Artar se ušklíbl. Chvíle svornosti kvůli společnému nepříteli jako vždy dlouho nevydržela. Gardista svým trváním na cestě také nevědomky prozradil další dílek svého plánu, jak s uspokojením postřehl Artar.

 

Jak rozkázal velitel výpravy, tak se i pokračovalo ve staré cestě. Přitom si mohli všichni oddechnout, protože se alespoň na čas zbavili všetečných pohledů baranských zvědů. Nálada vojáků se zlepšila, mimo jiné i díky tomu, že v dálce začínala step.

Všechno jednou skončí, přestože se to zdá nekonečné a Syrionská poušť to jen potvrdila. Zdánlivě bezedná pustina plná kamení a písku začínala hostit suchou trávu a sporé nízké keře. V dáli se rýsovaly zelené stromy a za nimi matný obrys pohoří.

Cesta karavany s důležitým posláním tak velmi pokročila. Zbývalo přejít step, les a za ním pohoří Nalog, obývané přátelskými horaly. Za horami se nacházel vytoužený cíl jejich spletité cesty: město Byblios.

Konec cesty se zdál coby kamenem dohodil, ale Artar zůstával ostražitý. Čekalo ho plno nebezpečí – Barani, Simus a jeho garda. Jenže v sebe a své schopnosti věřil v jako nic jiného. Nepochyboval, že ho čekají obtíže, ale není nic na světě, co by nevyřešila čepel meče. Už se těšil do Bybliosu, kde odhalí svůj plán, co mnohé udiví.

 

Večer se barbar sešel se svými nejbližšími druhy u společného ohně. Kroužek přátel se s každým týdnem výpravy o něco rozrůstal. Tím, jak se blížili k Bybliosu, chtěl s nimi utvrdit potřebné spojenectví. Bude ho totiž třeba.

„Chlapi,“ začal, „jen týden cesty nás dělí od cíle. Tam se mnohé vyjasní. Chci jen vědět, jestli se na vás můžu spolehnout.“

„Mě uráží, že se vůbec ptáš,“ odpověděl pohotově Ulam a šibalsky se usmál. „S námi, chlapy od Tarfu, můžeš počítat.“

„I se Šemiji,“ odpověděl podsaditý pouštní jezdec.

Bylo zvláštní sledovat, jak se mění mínění výpravy na takového barbara jako on. Nejprve byl všemi opatrně sledovaný a postupem času, díky jeho úspěchům proti nepříteli, začala jeho obliba prudce stoupat. U Šemiů si vysloužil nehynoucí přízeň, když posledně porubali Barany. Všechny jeho skutky mu získávaly nové spojence. Ale pouze jednoho člověka odrazovaly, jak si trpce uvědomil Artar.

 

Dny ubíhaly, slunce zacházelo a vycházelo a vzdálené pohoří se s každým dalším dnem přibližovalo, stejně se tak zlepšovaly podmínky krajiny. Písek nahradila pevná zem porostlá trávou. Studen tu bylo více a kupodivu nebyly otrávené. Vojáci tak odhodlaně pokračovali v pochodu.

Za pár denních pochodů dosáhli mohutného lesa, co široce obepínal celé pohoří. Hory Nalogu nebyly tak vysoké, Artar poznal mnohem vyšší, spíše připomínaly vyšší kopce, co se vlnily jako mořská hladina.

Karavana tak vstoupila do stínu směsice palem, cedrů a dubů napájených horskými říčkami. Mezi stromy vedla starobylá silnice, dávno zarostlá a spíše připomínající velmi širokou zvířecí stezku, protože její noví baranští majitelé neznali stavební umění starých národů a o silnici se nikdy nezajímali, už od té doby, co sem přivandrovali. Přesto je cesta často využívána karavanami, co mají dost odvahy ji použít.

Bohaté koruny obtěžkané svěžími listy podél cesty je sice chránily před žárem, ale nikdo se v nich necítil o nic lépe. Stejně tak mohly ukrývat nepřátele.

Přechod z otevřené pouště do hustého lesa tak nebyl zdaleka vítaný. Pochodující muži ostražitě hleděli mezi kmeny stromů a neměli se moc do řeči. Nad celou výpravou se jako přízrak vznášela tichá hrozba, co jen trpělivě čekala, aby nabyla svou pravou podobu. A muži to věděli.

Věděl to i Artar, ale na rozdíl od ostatních zůstával ledově klidný. Místo toho si v sobě střádal veškerou zlost a vztek, co hodlal cíleně vypustit na protivníka.

 

Bylo pravé poledne a karavana se nacházela uprostřed pochodu, když k Rímsanovi dorazil kurýr od šemijských hlídek. Artar se nacházel poblíž a hned si přišel vyslechnout hlášení.

„Našli jsme zbytky tábora Baranů na půl míle odsud,“ hlásil muž, „museli tu tábořit minulou noc.“

„Jsou blízko. Brzy nastane srážka,“ vyhodnotil Rímsan a otočil se ke svým pobočníkům. „Nové rozkazy, připravte karavanu na boj!“

Zpráva se šířila po koloně jako oheň a brzy byl slyšet hlasitý křik důstojníků, jak si své muže dávají do pozoru a šikují je, jak jen to les umožňoval. Karavana se rozdělila na tři voje – přední s Rímsanem a početnou stráží, střední, kde se shromáždili všichni soumaři s nákladem, královští vyslanci a nebojující. Ty chránil početný zadní voj. Takto připraveni k boji pokračovali vpřed a využívali staré cesty.

Po další míli opatrného postupu přiběhli zadýchaní jezdci z přední hlídky. Jeden z nich vedl za uzdu koně svého druha. Ten ležel nehybně přes hřbet svého oře. Z krku mu čouhal šíp.

„Byli jsme napadeni!“ hlásili. „Vpředu se nachází velká mýtina. Sotva jsme jí projeli, zaútočili na nás. Bylo jich až příliš, nejspíš všichni Barani!“

„Zastoupili nám cestu,“ promluvil Rímsan a třídil si myšlenky. „Jestli chceme pokračovat, musíme se s nimi utkat.“

„Musíme být opatrní,“ radil Artar. „Jestli chce Simus boj, dělá to s nějakým úmyslem. Musíme dát pozor na střed a zadní voj.“

„Ujmi se toho,“ rozkázal Rímsan.

„Při vší úctě, jestli uvidím Simuse, tak po něm půjdu. Musím s ním srovnat účty.“

Rímsan se zamračil. „Budiž,“ souhlasil neochotně. „Všechny voje, kupředu!“

 

Artar se stal, jako už mnohokrát, svědkem vzrušení před bitvou. Muži byli připraveni, v pravé ruce kopí, v levé obdélníkový štít. Další drželi luky v jedné ruce a ve druhé už měli připravený šíp. Šemiové krotili své koně, co cítili přicházející střet. Totéž cítili i všichni muži. Srdce zrychlovala své tempo, krev se rozpalovala v žilách, ruce pevně svíraly zbraně.

Artar byl též přichystán – lamelová zbroj se leskla, meč čekal na vytažení z pochvy. Držel se těsně za předním vojem, aby měl přehled nad nastávající bitvou. Doufal, že spatří jednu známou tvář.

V hlavě mu naposledy zazněla Inina slova. Od teď mu na nich nezáleželo.

 

Vojáci postupovali rozhodným krokem v sevřených šicích, co se ježily kopími. Blížili se k mýtině, kde Barani přepadli jejich hlídku. Vzrušení dosáhlo vrcholu. Všem hučela krev ve spáncích a srdce bila jako o život.

Konečně se začaly stromy rozestupovat a řídnout. Přední voj dosáhl mýtiny.

„Pozor!“ rozkřičely se hlídky na bocích. Vojáci pozvedli své štíty ve stejnou dobu, kdy se vzduchem mihlo mnoho malých stínů. Vzápětí do dřeva štítů narazily s tupým bouchnutím šípy.

Z mýtiny se ozval hlasitý ryk plný čiré bojovnosti, který mohl patřit jedině barbarům. Barani na svých koních vyrazili tryskem proti čelnímu šiku stráži karavany. Vycvičení muži v protikladu nevydali ani hlásku, jen zdvihli štíty a napřáhli kopí. Jejich druzi ze druhé a třetí řady je podepřeli a ze svých těl vytvořili živou zeď.

Nastala srážka plná strašného křiku a řičení koní. Několik kopí se zabodlo do koňských hrudí a zvířata padla i s jezdci a začala se zmítat ve smrtelné křeči. Zbylí koně vrazili do řady vojáků a rozrazili je. Ozval se nejen praskot kopí a štítů, ale i kostí.

Mezitím se z lesa rozběhli další Barani, co vypálili salvu šípů a teď se chtěli zapojit v boji tělo na tělo proti nechráněným zádům šiku.

Artar tasil meč a pohlédl na blízké tarfský lučištníky. Salva šípů nechráněné muže těžce zasáhla, mnoho jich leželo na zemi a sténalo.

„Na co čekáte!“ obořil se na ně. „Palte!“

Sám na nic nečekal a rozeběhl se proti nejbližším nepřátelům. Napřahovali se po něm kopími, on je však zkušeně vykryl dlouhým mečem a sám je probodl. Když se podíval na další hloučky nepřátel, uslyšel drnčení tětiv a Barani padali k zemi pod sprškou šípů.

Obrátil se směrem k šiku a právě včas – řítili se na něj jezdci, co se probojovali až dozadu. Rychle se vyhnul napřáhnutému kopí jezdce a ani nestihl zasadit protiúder, když se před ním objevila hruď koně. Uskočil s hbitostí leoparda a překulil se na zem. Kopyta zasvištěla na píď od něj. Sáhl po ležícím kopí, zvedl se a jal se hledat svůj cíl.

Nemusel hledat dlouho – sami si ho našli. Tři jezdci si všimli mohutného barbara a obkroužili ho, přičemž se ho snažili zasáhnout kopími. Ta vždy vystřelila kupředu jako zmije, ale zasáhla jen vzduch. Artar uhýbal, seč to šlo a v odvetě zasáhl hranou kopí jednoho Barana do hlavy. Ten se bezhlesně svezl ze sedla. Zbylí dva si však dávali pozor a barbarovi došla trpělivost. Odhodil kopí a jako šelma přiskočil k nejbližšímu jezdci. Baranovi na tak těsnou blízkost kopí překáželo a než vytáhl dýku, barbar ho chytil za ruku, zvedl ho ze sedla a mrštil s ním o zem až se ozval praskot kostí. Když se Artar otočil k poslednímu jezdci, ležel už Baran prošpikovaný třemi šípy na zemi.

Zadýchaný barbar se rozhlédl kolem a snažil se zorientovat. Všude kolem zněl lomoz boje. Barani už prchali zpět do lesa a nastavovali záda sprškám šípů. Jedině vepředu stále bojovali jezdci se strážemi a koňmi rozráželi jejich řady. Merijští vojáci však tvrdohlavě bojovali a jezdce, co pronikli až příliš dopředu propichovali kopími. Jenže na místo padlého nastoupil hned další Baran.

A pak to Artar uviděl. Tam vepředu v klubku jezdců zahlédl záblesk od bronzu, co vydala helma zdobená ptačími pery. Barbarem projela vlna hněvu, co mu zastřela mysl. V hlavě mu znělo jen jedno slovo: pomsta!

Zvedl spadlé kopí a rozeběhl se ke koni padlého jezdce. Naskočil na zvíře a nedbal jeho vzpírání. Silou ho zkrotil a chopil se uzdy. Rozjel se za svou odplatou.

 

Barani zle dotírali na šik Merijců, ti však odolávali a každý útok se o ně zastavil jako vlna o hráz. Avšak náčelníci klanů shromážděných kolem svého vůdce stále veleli k dalším útokům. Jeden náčelník však začal pochybovat o jejich snažení. Vidina tučné kořisti od těch merijských psů se zvolna vytrácela a nic nevycházelo, jak jim ten muž z Fénicie nakukal.

Náhle se ozval poplašný křik. Náčelník zpozorněl a podíval se na jeho zdroj. Srdce mu poskočilo úžasem a poté hrůzou. Skrz válečníky jeho klanu projížděl nepřátelský jezdec. Kyrys se mu leskl na slunci, stejně tak hrot kopí, kterým si prorážel cestu skrz neméně užaslé jezdce. Byl to jediný nepřítel, co se dostal tak daleko. Ovšem ten jeho výraz! Cenil sevřené zuby jako by jimi něco drtil, oči mu plály hněvem a skrz nepřátele se pohyboval až s tak opovržlivou odvahou a lehkostí, že to hraničilo se šílenstvím.

Náčelník sevřel pevněji násadu svého zdobného kopí. Tahle nehorázná nebojácnost a ta mohutná postava znamenaly jen jedno: to musí být Artar, ten barbarský pes, co zabil jeho bratra, náčelníka, při nočním útoku!

Baranský náčelník neváhal a rozjel se proti němu. Kopí si založil do podpaží a koně vybízel ještě k větší rychlosti. Barbar hleděl celou dobu jeho směrem a jako by mimochodem srážel jeho válečníky ze sedel. Náčelník už viděl, jak toho pekelného psa pošle zpátky na onen svět. A záměr se mu podaří! Barbarovi se náhle roztříštilo kopí a on se ocitl beze zbraně! Náčelník se blížil a namířil kopí přímo na hruď toho bratrovraha.

A v tom si něco uvědomil. Barbar sice hleděl jeho směrem, ale na náčelníkovi až doteď nespočinul ani pohledem. Místo toho hleděl na něco za jeho zády. Když konečně pohlédl na náčelníka s napřaženým kopím, věnoval mu děsný šklebivý úsměšek. Sám bůh pomsty by ho nesvedl! Náčelníka to vyvedlo z míry a hrot jeho kopí těsně minul barbarův trup. Než si to náčelník uvědomil, barbar vytasil obouruč meč a široce máchl proti jeho krku. Baranovi se najednou zatočil celý svět a uvědomil si, že vidí svého koně i tělo. Ale zezadu. Pak vše pohltila tma.

 

Zbylí náčelníci nezkoušeli své štěstí a raději se stáhli od toho hrůzného jezdce. Jediný vůdce Baranů v bronzové zbroji zůstal na místě a vytasil meč.

„To je tedy uvítání,“ ušklíbl se Simus a natočil koně směrem k nezvanému hostu.

Artar kupodivu přitáhl otěže a zastavil. Barani se kolem něj ve strachu rozestoupili.

„Sundej si helmu, ať vím, že setnu tvou proradnou hlavu!“

„Hoho, ne tak zhurta! Vidím, že tě pořád neopustil vztek kvůli Fénicii. Za to tam se omlouvám, ale nedělej se. Ty bys to udělal také!“

„Ani za tisíc let.“

„Ale no tak. Všechno je to o penězích. Tys taky bojoval za peníze. Hele, co takhle dohoda – tahle karavana veze spoustu zlata, to vím určitě. Ty nám s ní pomůžeš a na oplátku získáš podíl. Dost velký podíl. Neříkej mi, že rád sloužíš Merijcům a tomu jejich králíkovi. No tak, bereš?“

Odpověď se mu nelíbila. Artar odhalil své zuby a věnoval mu dosud nejděsivější ze svých dravčích úsměvů.

„Tohle není o penězích,“ řekl pomalu, „I kdybys seděl na hoře zlata, měl bych vždy něčeho víc – cti. A čest mi velí pomstu, Simusi!“

Patami pobodl koně a rozjel se s napřaženým mečem. Simus zaklel a též pobodl koně. Artar sekl a Simus to jen tak tak vykryl vlastním mečem. Přitom v něm zůstal obrovský zub. Simus to však nevnímal, místo toho hnal koně jako o život pořád dál.

„Zabijte ho! Zabijte ho!“ křičel na Barany z plných plic a stále ujížděl.

„Zbabělče!“ zahromoval Artar. Vzápětí se proti němu rozjelo několik nepřátel a měl co dělat, aby sám vyvázl. V tom se něco změnilo, ozval se křik a čím dál víc nepřátelských jezdců se obracelo a prchalo. Vypukl strašný zmatek a vše splynulo v jednolitý chaos. Přesto jedno bylo zjevné – Barani utíkali. Několik se jich po Artarovi ohnalo, čehož vzápětí litovali, ale většina hleděla jen uniknout. Artar hned zjistil proč.

Skrz nepřátele si jako horký nůž máslem razil cestu zástup královských gardistů na svých ořích a hnali přesilu nepřátel jako stádo na porážku.

Artar se ještě naposledy ohlédl po Simusovi, ale ten se nadobro ztratil v zástupu prchajících.

Konečně gardisté dorazili přes shluk nepřátel až k němu. Málem si ho spletli s Barany a jeden muž už napřahoval kopí.

„Já jsem váš, ty nemehlo!“

Kopí se okamžitě sklonilo.

„Jak jste se sem dostali?“

„Čekali jsme a pak jsme nepřítele objeli z boku,“ odsekl stručně gardista a věnoval se stíhání prchajících. Zajatci se brát nebudou.

 

Artar se vrátil k jádru karavany. Do stíhání neměl náladu. Tu už měl beztak zničenou, když mu unikl Simus. A tak zbytečně! Tím vybavováním jen chtěl získat čas.

V tom uslyšel ještě další hluk, narovnal se na koni a uviděl zmatek mezi vozy a soumary v prostředním voji. Srdce mu sevřela ledová ruka. Co když ho Simus neobalamutil jen jednou?

Rychle se rozjel ke středu karavany a bezohledně hnal koně vpřed. Hnal se až na místo, kde podle množství padlých došlo ke střetu. Jenže nepřítel tu už nebyl. Na místo přicházeli přivolaní vojáci a docházelo tak ke zmatku, násobeném neklidnými soumary, co divoce hekali. Neměl je kdo utišit, protože většina vodičů byla mrtvá nebo utekla.

„Co se tu stalo?“ ptal se kolem. Nikdo mu nedokázal odpovědět. Jen ledová ruka mu ještě těsněji sevřela srdce. S neblahým tušením vyrazil mezi vozy a hledal jeden určitý. Když ho našel, sesedl a rychle odhrnul vstupní plátno. A předtucha se potvrdila. Vůz byl prázdný. Ztuhnul jako kámen a proklínal se.

Já hlupák! Nebetyčný hlupák!

Vyšel pryč a horečně přemýšlel a zkoumal okolí.

Je pryč! Unesli jí! Ale kam? Mohli se vydat kamkoli!

Propátrával stopy kolem, ale bylo jich moc. Navíc, i kdyby se vydal do lesa po jedněch stopách, nemohl si být jistý, že ji mají. Rozhlédl se kolem v naději, že mu něco pomůže. Pohledem zavadil o blízký vůz. Pod ním se něco pohnulo.

Vydal se k němu a strčil tam ruku. Vzápětí vytáhl roztřeseného vozku.

„Ty! Musel jsi něco vidět! Pověz mi všechno, co víš!“ rozkázal. Muž byl celý roztřesený a bledý, před očima se mu pořád odehrával ten boj. Artar s ním nešetrně zatřepal.

„Unesli jednu ženu, viděl jsi to?“

Vozka začal zvolna přicházet k sobě, ale na Artarův vkus až příliš pomalu. Vlepil mu jednu facku.

„Žena… ta žena z vozu…“ koktal.

„Ano, ta! Viděl jsi ji?“

„Ano…“

„Unesli ji. Kam? Jakým směrem? Ukaž to!“

Vozka se podíval skelným pohledem a paží ukázal jedním směrem mezi stromy. Artar ho položil na zem a rozeběhl se zpátky ke koni. Tam ho k jeho udivení čekal Ulam.

„Artare, ti zmetci ukradli soumara se zlatem!“ řekl mu. „Pár chlapů se je snažilo zastavit, ale jsou ksakru dobří. Zmizeli tím směrem,“ ukázal na přesně opačnou stranu lesa než vozka.

Vypadalo to na těžké rozhodnutí. Přísahou se zavázal chránit zlato a obhájit tak svou zpochybňovanou čest. Záležel na tom jeho život. Ale na tohle ani na jediný okamžik nepomyslel.

Artar už byl dávno rozhodnutý. Vydal se směrem, kterým ukázal vozka.