13. Kapitola, Přízrak

Slunce místy prosvítalo skrz koruny stromů a na zem vrhalo své světlo. Zdánlivě poklidné lesní ticho však přerušovalo neustálé těžké oddechování a praskání větví. Občas někdo z mužů zaklel.

Hrdlořez držel Inu za ruku, až ji měla otlačenou a nešetrně ji táhl za sebou. Zbylí dva muži běželi vytrvalostním během, ale jejich zbroj a kopí jim to ztěžovala. Kromě toho však neměli žádné břemeno, a proto se od svého druha vzdalovali.

„Ksakru!“ zastavil se muž. „Zastavte! Takhle to nejde!“ lapal po dechu. Muži zastavili a obrátili se k němu.

„Dělej, do setmění se musíme dostat do jeskyně!“

„Vám se to sakra řekne! Vy se nemusíte tahat s ženskou!“ zaklel a vztekle smýkl s Inou. Ta spadla na zem. Bolestí se jí oči zalily slzami. Rukou si je setřela a tupě hleděla, když ji na dlani zůstala šmouha od krve.

„Ještě si breč!“ klel voják.

„Myslím, že ti nerozumí,“ poznamenal druhý.

„Nedělej chytrýho,“ čílil se pořád muž, „k čemu je nám vůbec zajatkyně? Chtěli jsme zlato!“

„A za ní ji dostaneš. Je to rukojmí,“ promluvil třetí.

„Když jste všichni tak chytří, tak si ji vemte vy, ať se prostřídáme.“

„To tys ji našel, tys ji zajal, je to tvoje starost.“

Muž si sundal helmu a otřel si pot z čela. Vzápětí sáhl po jílci meče. „Tak když je to moje starost, tak s ní můžu naložit po svém!“

Vytasil meč a došel k zajatkyni.

Ina se zajíkla a strnule sledovala, jak se k ní blíží smrt.

„Neblázni, třeba za ni dostaneme výkupné,“ snažili se mu domluvit.

Muž na to nedbal a napřáhl zbraň.

Ině jako by se zastavil čas a v mysli jí o překot běžely myšlenky. Musí něco udělat, jinak zemře! Mysli! Co by udělal Artar?

„To není dobrý nápad,“ vyhrkla na poslední chvíli. Muž zastavil napřáhnutou ránu.

„Ty mluvíš po našem?“ ozval se překvapeně jeho druh.

„A-ano,“ zakoktala. „Jsem šlechtična z Merie. U nás se učí féničtina.“

„Šlechtična!“ vyhrkl druhý muž překvapeně. „Vidíš, ty hňupe, málem bys nás připravil o kořist!“

Muž nespokojeně zavrčel a zasunul meč zpátky do pochvy. „Vstaň,“ rozkázal a chytil ji za pohmožděnou ruku. Ina bolestivě sykla.

„Jenže je to pořád moje zajatkyně, jak jste říkali, takže výkupné je moje!“

„O tom rozhodne Simus,“ zamručel druhý.

„No dobře, tak se snad vydáme na cestu,“ ozval se třetí, co toho měl dost. „Ať už to máme za sebou.“

„S tím souhlasím,“ usmál se muž se zajatkyní.

„Hej, slyšíte to?“ zeptal se druhý. Zezadu bylo slyšet praskání větví a dusot.

„Našli nás!“ zvolal muž a všichni tasili zbraně. Mezi stromy už dokázali rozeznat koně, co se k nim hnal jako vítr. Seděl na něm vysoký jezdec s taseným dlouhým mečem a nehleděl na větve, co ho občas šlehly. Hnal se kupředu jako přízrak pomsty. Mužům byl ten pohled povědomí.

„Artar?“ vyhrkl jeden z nich. Vzápětí projel barbar těsně kolem nich a mečem rozsekl nejbližšího muže.

Ina se mezitím vytrhla ze sevření hrdlořeza a dala se do útěku. Muž ji musel nechat být, protože Artar se zase rozjel přímo proti nim. Oba stihli včas uskočit. Jeden z nich zatím sáhl po odloženém kopí. Když se Artar podruhé rozjel, muž zamířil a vší silou zbraní mrštil. Ta prolétla jako blesk a zabodla se koni hluboko do hrudi. Zvíře nevydalo ani hlásku, jen tiše padlo k zemi. Těsně před dopadem se Artar stihl vyprostit ze sedla a spadl na zem.

Dvojice mužů se k němu rozeběhla připravena ho probodnout. Artar stěží popadl dech a stihl se zvednout právě včas, aby vykryl první ránu meče. Dvojice nepřátel však nepolevovala a zasahovala ránu za ranou a barbara rychle zatlačovali. Náhle do zad jednoho muže narazil kámen a ten zakolísal. Artar mu hned přeťal hrdlo. Nyní zbyl jen jeden nepřítel a situace se rázem obrátila. Zbylý hrdlořez se zoufale bránil a ustupoval, dokud mu Artarův meč neprosekl zbroj na břiše. Padl na kolena, zbraň mu vypadla z ruky. Artar mu dal rychle ránu z milosti.

Artar zoufale lapal po dechu, kdy ho každý nádech bolel a po těle mu tekly čůrky potu. Přesto neklesal na kolena a podíval se na postavu, kterou doufal, že najde.

„Ino.“

„Artare.“

Merijská kněžna pustila z ruky kámen připravený k dalšímu hodu, došla k němu a beze slova ho objala.

„Děkuji,“ hlesla.

„Pořád si myslíš, že jsem vrah?“ promluvil Artar. Ina k němu zvedla velké hnědé oči.

„Ne… myslím, že jsi dobrý člověk. Zachránil jsi mě. Přesto tohle vše není o nic méně hrozné.“

„Já vím.“

…

Artar seděl opřený o kmen dubu vedle Iny a zvolna se vzpamatovával ze střetu. Od padlých ukořistil čutory s vodou a teď lačně pil.

„Žoldnéři z Fénicie,“ pronesl poté do ticha. „Mělo mě to napadnout. To byla Simusova tajná karta. Na Barany se nikdy nespoléhal, ti nás měli pouze zaměstnat. A jeho hrdlořezové pak měli ukrást zlato.“

„A ukradli?“ ozvala se překvapeně Ina.

„Zmocnili se jednoho soumara se zlatem,“ přitakal. Ina si schovala tvář v dlaních.

„Já se omlouvám,“ pronesla zoufale. „To je kvůli mně. Spěchal jsi mi na pomoc, místo abys získal zlato. Promiň mi to… prosím.“

„Není co prominout,“ uklidňoval ji Artar, „ostatně v očích Rímsana ten poklad stejně není až tak vzácný.“

Ina vstala na nohy a začala přecházet.

„Ale je to vážné. Přísahal jsi na svou čest, že ochráníš ten poklad. A o čest jsi kvůli mně přišel! A Rímsan…ten se ti pomstí. Čeká, až uděláš chybu.“

Artar musel chtě nechtě souhlasit.

„Přesto bych neměnil,“ trval na svém. Ina se náhle uprostřed kroku zastavila.

„Možná ale není vše ztraceno,“ vyhrkla. Artar jí věnoval tázavý pohled. „Otec trval, že se musím naučit jazyky sousedních zemí. Mimo jiné i féničtinu. Díky tomu jsem jim rozuměla. Mluvili o… nějaké jeskyni. Prý tam musí být do setmění. Asi je to jejich skrýš. Tam taky mířili.“

„Dává to smysl,“ souhlasil Artar, „Simusovi žoldnéři zkusili pobrat, co se dalo a pak se rozdělili, aby je bylo těžší chytit. Ale všichni míří do své skrýše. Ale co my s tím?“

„Jak se tak můžeš ptát? Přece půjdeme do jejich skrýše!“

„Nepřichází v úvahu,“ zavrtěl hlavou. „Už jednou jsem se chtěl dostat k Simusovi a podlehl jsem touze po pomstě. To kvůli mně tě unesli. Nebudu tě vystavovat dalšímu nebezpečí.“

„Ale Artare! Všechny výhody jsou na naší straně. Žoldnéři se teprve vracejí do skrýše, určitě ji dokážeš vystopovat a můžeme je tam překvapit!“

Artar se však stále tvářil neoblomně.

„Dobrá, ale co teď, když se vrátíme s prázdnou? Rímsan tě nepřivítá, nařkne tě z porušení přísahy, protože jsi zlato neochránil. Říkal jsi, že máš v Bybliosu přichystaný plán. To znamená jeho konec. Opravdu to chceš všechno zahodit jen kvůli mně?“

„Ano.“

Tak pohotová odpověď Inu zarazila a nezmohla se na slovo. Nastalo dlouhé ticho.

„Ale já ti to nedovolím. Nedovolím, abys kvůli mně ztratil svou čest. A nedovolím, aby tak Sargan vyhrál. Artare, vstaň a dotáhni to do konce!“

Artar se cítil hluboce překvapen. Ina na něj hleděla, jako by ji nic z předešlých událostí nezasáhlo. Ve tváři měla čiré odhodlání.

A měla pravdu. Nesmí dovolit, aby Sargan vyhrál. Tady šlo o mnohem víc. Musí to dotáhnout do konce. Kvůli všem.

…

Simus nedočkavě hleděl mezi stromy a čekal až objeví šedou skálu vystupující ze země, co bude znamenat úspěšné završení jeho plánu. Ale pak si uvědomil, že spěchat už nemusí. Teď už ne.

Zrakem pohlédl na plně naloženého soumara hlídaného jeho muži, jehož nadité truhlice ukrývaly drahocennou kořist. Sice ukořistili jen jednoho, ale i ten bohatě vystačí.

Barani posloužili přímo výtečně jeho cíli a díky jejich omezenosti a hlouposti jim to ani nedošlo. Stačilo jim jen říct, že merijští psi vezou zlato a oni sami už nabíhali proti jejich kopím. Takhle zaměstnali všechny stráže karavany, zatímco jeho muži mohli sklidit plody jejich práce na nechráněném středu. Škoda, že mu zbylo tak málo žoldnéřů z jeho domoviny. Jinak by získal mnohem víc. Navíc on sám musel zůstat mezi těmi barbary, aby neztratil jejich důvěru. Ta se pracně získávala a stejně jí nebylo nikdy dost.

A pak tu byl Artar. Při vzpomínce na něj se musel Simus usmát. Stalo se, v co ani nedoufal, když se Artar plně oddal pomstě a tím mu unikl Simusův plán. Jednu chvíli sice pochyboval, že vyvázne živý, ale štěstěna stála opět při něm. Tím mu taky poskytl příležitost, aby se vypařil a zamířil ke svým mužům. A našel zrovna skupinu s kořistí. Takže teď si vychutnával, jak poklad, tak i vzpomínku, jak unikl tomu hromotlukovi Artarovi.

Od svého vynuceného útěku z Fénicie strávil celý rok v téhle bohy zapomenuté zemi a čekal na vhodnou příležitost. Na tu se mohl připravit díky svému druhovi z Bybliosu – zrádný strážce mu vypověděl o poslání karavany a obsahu truhel. A teď byl konečně svobodný. Měl dost zlata, aby se dostal někam hodně daleko, kde ho nebudou znát a jeho minulost na něj nedosáhne. Ta karavana byla opravdu dar z nebes.

„Už jsme tu,“ zamručel jeden z jeho mužů.

Stromy lesa se konečně rozestoupily a odhalily malou mýtinu. Zprostřed ní se do výšky zvedala skála, která se táhla až dál dozadu a byla porostlá trávou a menšími stromy. Na úrovni země zel v kamenné stěně velký otvor o výšce asi dvou mužů. To byl vstup do jeskyně. Za ten rok tu poznal ledacos z krajiny a tato jeskyně, nenápadně schovaná v hloubi lesa, o které nevědělo ani mnoho Baranů, byla skvělou skrýší.

„Tak hoši, už tam dorazíme a můžeme si dělit zlato,“ usmál se Simus a jeho muži hlasitě přizvukovali. Těsně před vchodem do jeskyně se však zastavili. Na zemi tam totiž ležel jeden z jejich druhů. V kaluži krve.

„Co to má být?“ vyhrkl Simus a sáhl po meči.

„Pomsta,“ ozvalo se z jeskyně. Jindy otrlý žoldnéř ztuhnul na místě a srdce jako by se mu zastavilo.

„Ne… to není… možné,“ vypravil ze sebe.

Jenže to možné bylo. Ze stínů jeskyně vyšla mohutná postava jako přízrak z bájných mýtů. Jeho kyrys se zaleskl na denním světle a stejně tak velký meč opřený přes rameno.

„To není možné!“ zopakoval Simus. Jeho pracný plán se zvolna rozpadal na prach. „Jak ses sem ksakru dostal! Zabili tě snad, ale peklo tě odmítlo a vyvrhlo tě sem?!“

Artar mu věnoval dravčí úsměv. Byla to ta nejděsivější věc, co kdy Simus viděl.

„Žoldnéři z Fénicie,“ promluvil Artar ke strachem strnulým mužům, „tahle věc se týká pouze mě a Simuse. Vy můžete odejít a zachránit si tak život. Doporučuji odejít teď hned.“

Žoldnéři neodporovali. Artar na ně tak mocně zapůsobil, že se nezmohli na slovo a dali se na útěk. Na soumara zcela zapomněli.

„Tak, kde jsme to skončili?“ zeptal se Artar a pomalým krokem se blížil vstříc své oběti.

Simuse polil studený pot a tasil meč.

„Jak?“ zmohl se na jediné slovo.

„Shoda náhod. Tví muži během přepadu unesli jednu ženu, ale vystopoval jsem je. A další shodou náhod jsem se dozvěděl o tvé skrýši a najít ji zabralo jen chvíli,“ vysvětloval Artar a vychutnával si zoufalství svého protivníka.

„To, že se tví muži po přepadu karavany rozdělili, nebyl nejlepší nápad. Sice tím snížili možnost dopadení, ale také sem dorazili po malých skupinách. A bylo snadné je porazit.“

Simusovi se zlostně blýsklo v očích. Ale zároveň spatřil chybu v Artarově plánu.

„Ale každou chvíli sem dorazí zbytek mých chlapů a pak budeš v koncích!“

„Dobrý pokus. Samozřejmě jsem pár přeživších, tedy, když ještě dýchali, vyslechl a všichni svorně tvrdili, že máš na tucet chlapů. Tři jsem našel při záchraně té ženy. Pak jsem objevil tuhle jeskyni a sem postupně přišlo dalších šest. Zbylí tři tě právě před chvilkou opustili.“

Simusovi došly slova. Horečnatě přemýšlel, jak se z toho dostat a cítil se být uvězněný v nějaké noční můře. Artar zatím zdvihl svůj dlouhý meč.

„Počkej,“ zarazil ho Simus a odhodil svůj meč. „Přece nezabiješ neozbrojeného muže. Co na to tvá čest?“

„A tys to mohl udělat mým mužům?“ zavrčel Artar.

„Jestli to uděláš, pak jsi stejný jako já.“

„Ne, to nejsem.“

Náhle se Simus pohnul a vzduchem se cosi mihlo rychlostí blesku. Artar instinktivně uskočil, ale byl příliš pomalý – čepel vrhacího nože narazila do jeho boku, ale díky kyrysu odskočila s kovovým cinknutím.

Simus mezitím vytáhl dýku a s napřaženou čepelí se rozeběhl proti barbarovi. Artar uchopil meč oběma rukama a těsně před tím, než se k němu vrhl Simus, máchl širokým obloukem a blyštivá čepel opsala půlkruh.

Bezhlavé tělo, které patřilo Simusovi, se skácelo na zem.