Hloubka- setkání s Mistrem

„Nekřič na mě tolik. Copak hoří?“ Ozval se otráveně Aurin z podlahy vedle postele.

„Promiňte, pane. Nehoří, ale poručil jste si, abychom vás vzbudili nejpozději dvě hodiny před polednem.“ Vysvětlovala trpělivě služebná. Ušislyšně v tom měla praxi, ale zněla nějak divně.

„No, dobrá, dobrá. Až bude tolik hodin, tak se zastav. Já se ještě trochu vyspím.“ Řekl dutě.

„Už je tolik hodin. Dokonce později. Trvalo nějakou dobu vás probudit.“

„Cože!? O kolik později? Nesmysl! Je úplná tma. Au…“ Vyletěl Aurin na nohy, ale dopadl na lůžko, které pod ním se zapraštěním povolilo.

„Tak o půl hodiny. Není tma. Máte helmu naopak. Chcete s tím pomoct?“

„Aha…Ne, ne, díky, snad to zvládnu sám. Až toho vtipálka dostanu…“

„Otočil jste si jí sám. Před hodinou a půl jste mi chtěl dokázat, že je tma a nemusíte vstávat. Měl byste už raději jít. Pan majitel vzkazuje díky za to, jak jste se vypořádal s tím hulvátem, ale jeho vděčnost se vztahovala na včerejšek. Dnes by rád nabídl nejlepší pokoje někomu jinému.“ Aurin konečně zvítězil nad vlastní helmicí a zamžoural na pokojskou. Viděl jich popravdě několik. Hle, důkaz, že může být jedno i mnohé zároveň.

„Jak jinak… pardon za tu postel, uhradím to. Kde jsou ostatní? Už mě dávno měli vzbudit oni.“

„Jen vy jste si přál budíček. S písničkou. Nepochválil jste mi jí.“

„Skvělé. Co si neudělám…“ Pomyslel si omámeně, ale nahlas řekl: „Jsem to ale hulvát. Určitě byla náramná, jen tak dál. Máte mé díky. Tohle je za postel a tohle za vaši námahu. Pozdravujte šéfa. Musím letět.“ Vyrazil k těm dveřím, které vypadaly nejskutečněji.

„Pozor, ať nespadnete!“ Zarazil se těsně před krásně vyřezávaným, ale ne příliš masivním zábradlím. Při pohledu na čtyři patra volného prostoru pod sebou se mu opět zatočila hlava. Ustoupil zpět.

„Máte můj další… jaksi hlubší dík. Vyřiďte prosím panu majiteli, že by ty pěkné špejličky měl vyměnit za něco bytelnějšího. Někdo by tu mohl přijít k úrazu. Má úcta.“ Otočil se na služebnou popelavé tváře, rychle si překontroloval své věci a vyrazil podél ochozu. Cestou rozrážel jedny dveře za druhými.

Buch- „Pískale! Vstyk a nástup!“ Prásk.

Buch- „Střelče, ať už si přede dveřma v plné polní. Bez řečí!“ Prásk.

Buch- „Lauro… ne! Doteď si byla pod přikrývkou, tak to ještě chvilku vydržíš! Koukej se ustrojit a nastoupit!“ Prásk. 

Buch- „Radim nebo Houžvi…pardon, to je omyl. Ano, omyl, mrzí mě to! Hezký den vám přeji…“ Jemné zavření dveří.

Buch- „Houžve?! Jak si mohl nechat celou skupinu dojít k otravě omamnými látkami? Budeš se mi zodpovídat!“ 

„Byl to rozkaz, veliteli!“ 

„Budu se ti zodpovídat, až nastoupíš! Pozor na křehké zábradlí.“ Prásk. 

Buch- „Radime?! Pardon, další omyl… Počkat! To není omyl. Styď se násosko, ale koukej se stydět oblečený a přede dveřmi, okamžitě! Upřímnou soustrast, vespolek.“ Prásk.

Než byste řekli název nějakého podivuhodně složitého povolání a pak si znovu rozmotali jazyk, stála skupina v žalostném stavu, ale plné výbavě na ochozu. Velitel rázoval před nastoupenou jednotkou:

„Zaspali jsme mojí vinou s vaší podporou. Trest nás nemine! Máme něco přes hodinu na vyzvednutí objednaných zbraní a cestu k transportu na sever. Nikdo na nás čekat nebude. Naděje je malá, ale existuje. Za mnou poklusem klus, pozor na civilisty. Kdo se opozdí, hledá si cestu sám. Houžvička bude udávat směr, já tempo. Vpřed!“

Moudrost předků praví, že nejlepším lékem na kocovinu je ukrutná dřina. Prodírat se davem v horkém dni bez vyprošťováku by do té kategorie určitě zapadalo. K tomu připočítejme otupující účinky zbytkového alkoholu, blahodárné mořské ovzduší a kolečko kolem kašny. Vyjde nám, že z nevrlých a rozespalých budižkničemů se cestou k výrobci čepelí stala opět parta schopných válečníků a jejich tělesně zdatná obchodní zástupkyně.

Buch- „Vzácný pane Makananuki!“ Vpadl Aurin do dveří. „Promiňte mi ten spěch, ale nemůžeme otálet. Za necelou hodinu musíme být na severním nástupišti. Máme u vás objednávku čekající jen na vyzvednutí. Na další odvoz bychom čekali několik dní. Pojďme to vyřídit co nejrychleji.“

Sypal ze sebe slova, jako by pro jejich množství mohl být vyslyšen. Měli štěstí. V celé dílně se nacházel jen Makananuki a jeden šedovlasý starší pán. Dle oděvu a držení těla vypadal jako učenec na cestách. Postarší pán se na ně beze spěchu otočil. Přestože mu Aurin nevěnoval příliš pozornosti, zaujaly jej nad holou vrásčitou tváří dva mohutné rohy táhnoucí se vzad.

„Máte chodit včas, zrovna tu něco projednáváme. Počkejte až na vás přijde řada.“ Mečíř nejistě pokukoval, ale mluvčí nevzrušeně navázal: „Takže mám na mysli hák nebo harpunu s protihrotem, aby se nemohl vysmeknout. Kalení je samozřejmé…“

„Seš snad nahluchlej staříku? Spěcháme! Tohle si vyřiďte pak.“ Vložil se do toho Radim. Aurin stiskl nesouhlasně rty.

„Pospíchej pomalu mladíku nebo se do mého věku nedostaneš. Skákat druhým do řeči je neslušné.“ Otočil se zákazník. „Neplýtvám svým časem tak snadno. Berte to jako ponaučení, že flámování se nevyplácí.“ Běžně tak pohodový Pískal vykročil dopředu a vycenil na staršího muže tesáky.

„Mému druhovi vyhrožuješ? Odsud zmiz nebo…“

„Nebo co? Vyčistíš si zoubky? Zkus to dělat trochu častěji, než někomu dojde trpělivost a udělá ti z tesáků náušnice. Dej si dva kroky zpátky a počkej, až se na tebe dostane řada.“

„Co tu zkoušíš staříku? Ve svých letech bys už měl umět počítat…“ Přidal se Houžvička téměř smířlivě.

„Nechoď na mě s tím, co je větší číslo. Kdybys používal hlavu ve víc než jednom rozměru, došlo by ti, že pět kuřátek se slepicí těžko zastraší starého vlka.“

„No dovolte! Ostatním vytýkáte neslušnost a pak-“ Rozdurdila se dáma.

„Klid, Lauro. Tou slepicí nemyslel tebe…“ Aurin postřehl, že tvář má muž sice zvrásněnou a vlasy šedivé, ale ramena široká, postoj uvolněný a oči bystré. „Co myslíte, že udělá kvočna, když vlk zavrčí na kuřata?“ Otázal se sám.

„Měla by si je líp hlídat.“ Reagoval okamžitě šedovlasý. „Tak co bude? Pírka jste si načepýřili. Myslel jsem, že máte naspěch.“ Střelec si povzdechl a vykročil k učenci, o dvě hlavy jej převyšoval. Měl dost slušnosti, aby se omluvil:

„Pardon.“ S tím chtěl staříka prostě popadnout a vynést ven. Než se jej ale dotkl, znehybněl se čtveřicí paží roztaženou a hlavou v záklonu. Pod bradou totiž ucítil velice ostrou čepel. Jako by kmet vyčaroval elegantní krátký meč s vykládaným jílcem zpod záhybů tuniky. Střelec ustoupil, aby dal prostor Pískalovi s tasenou šavlí. Skončila na zemi, než si Pískal všiml bolesti v prázdné ruce. Mela se spustila naplno. 

Ostatní také tasili a vyrazili po staříkovi ze všech stran. Aurin sotva stihl stáhnout za sebe Lauru, když se málem dostala do dráhy jedné ze čtyř Střelcových odkloněných dýk. To už se zakuklený kolohnát kácel k zemi. Pískal se vrátil s druhou šavlí, jen aby dostal rohem mezi oči. Poroučel se za Střelcem. Než mohl krásný meč rozpárat Houžvičku, zarazil se o Aurinovu sekeru. Aby Houžvička nezůstal zkrátka, byl odměněn za svou snahu takovým zvedákem, že se odlepil od podlahy směrem na zad. Dopad byl drtivý. 

Vzduch pročísl paprsek zeleného světla, ale pohltil jej kámen pod záštitou učencovy zbraně. Aurin zaútočil, ale jako by měl před sebou meče tři. Postarší zákazník měl okamžitě připravenou obranu s navazující kombinací protiútoků. Jen tak mimochodem během souboje přesměroval další Radimovo kouzlo nazpět. Kouzelníkovy se protočily panenky a skácel se dlouhý, méně široký, a ještě méně bystrozraký na podlahu.

Aurin tušil silovou převahu, ale technikou, rychlostí ani taktikou se nemohl učenci rovnat. Dokonale vystřízlivěl, ale ani to jej nezachránilo. Cítil během bleskové výměny i zvláštní mravenčení, jako by si při souboji protivník dopomáhal magií. Magií? Ne magickou zbraní, ale tkal vlastní kouzla přímo během šermu. Nepochopitelné.

„Může nás všechny zabít. Dnes… tady… zemřu?“ Projelo mu znenadání hlavou. To nečekal. Ani v nejmenším si nepředstavil, že vypustí duši zrovna takhle… zbytečně. Zaváhal. Ze zoufalství Aurin hodil sekerou po staříkovi ve snaze dostat se mu na tělo. Jak po něm skočil, setkal se záhadným způsobem jen s topůrkem vlastní zbraně přímo mezi oči. Rána hruškou meče do spánku už byla v podstatě formalita.