14. Kapitola, Návrat

Výprava zůstala celý den na místě bojiště, kde také zřídila tábor a strávila zde noc. Unavená a prořídlá stráž se zatím vzpamatovávala z bitvy. Zvítězili a baranský přepad krvavě odrazili, přičemž přišli barbaři o stovku mužů, spojenou sílu pěti klanů. Díky tomu bude obchodní cesta na další roky bezpečná jako nikdy předtím. Ale cena za to byla vysoká. Mnoho mužů bylo raněných a mnoho dalších se už nikdy nevrátí do své domoviny.

Karavanu se jim však podařilo uchránit, až na dvě výjimky – jednoho soumara se zlatem a Inu, merijskou kněžnu.

Ulam to nesl velmi těžce kvůli Artarovi. Vyčítal si a nadával si do zbabělců, že svého přítele nenásledoval. Ten nyní mohl bojovat proti přesile a stejně tak ležet bez života na zemi někde v zákoutí lesa. Proto den po bitvě společně se svými druhy prohledával les, jestli nenarazí na nějaké vodítko, co by ho k dobrodruhovi zavedlo.

Stejně tak se rozhodli pomoct i Šemiové. Hbití jezdci se rozjeli do všech směrů a pátrali po sebemenších stopách, jak nepřátel, tak Artara.

Po poledni plném marném pátrání se musel Ulam s lučištníky vrátit na přímý rozkaz Rímsana. Uposlechli, byť neradi.

Tábor karavany byl plný čilého lomozu. Muži strhávali stany, a další výstroj i ukořistěné věci od nepřátel nakládali na vozy a soumary. Další muži se už řadili k pochodu.

Ulam to vše pozoroval s nevolí. Bude se muset vydat na pochod. Bez Artara. Nebo se má vzepřít Rímsanovi a zůstat, dokud ho nenajde, ať už živého či ne? Ta otázka mu drásala duši.

Naštěstí pro něj na ní nemusel odpovídat.

Ze zadní části tábora se ozval hluk a po chvilce dokázal rozeznat bujarý pokřik Šemiů. Vydal se tam následovaný dalšími muži, u nichž zvědavost také převážila.

Po staré silnice vinoucí se z lesa, kde došlo k boji, jela téměř slavnostně skupina pouštních jezdců. Paže s kopími zvedali radostně k nebi.

A mezi nimi Ulam rozpoznal známou postavu.

 

Artar šel hrdě vzpřímený uprostřed shluku Šemiů. Špinavý a poškrábaný bronzový kyrys dokazoval známky nedávného boje, stejně tak obnošená pochva s mečem přehozená přes záda. V pravé ruce držel za uzdu soumara, co nesl truhly plné pokladu. Po levici ho následovala Ina sedící na koni, co jí dvorně daroval jeden Šemij a ten ho i vedl za uzdu.

Artar konečně cítil úlevu, že dosáhl bezpečí tábora. Dokonce i on, barbar zocelený nesčetnými útrapy, cítil únavu a pořád cítil naražená žebra po pádu z koně.

Po osudném střetu se Simusem a jejich posledním boji se společně s Inou vydal zpátky ke karavaně. Díky svému smyslu pro orientaci se vrátil na silnici, kterou předtím karavanou putovali, a tam narazil na skupinu Šemiů. Jak se ukázalo, jezdci po nich pátrali a poté je doprovázeli jako čestná stráž. A nyní konečně dosáhli tábora.

Houfy stráží a dalších se šly podívat na nečekanou podívanou a při pohledu na nově příchozí úžasem oněměly. Poté propukly v jásot a Artarovi se dostalo uznalých pohledů a poplácání po ramenou. Všichni ho viděli během bitvy v prvních řadách, a dokonce i před nimi. A co bylo víc hrdinské než od hrdlořezů získat zpátky ukradené zlato, a navíc zachránit merijskou kněžnu?

O to větší byl protiklad, když na koních přijeli královští gardisti přivolaní nezvyklým povykem. A v čele jel jejich velitel. Neprojevili žádnou radost, ba ani jiný cit, jen shromáždění přejeli netečným pohledem. Jásající dav rázem ztichl.

Rímsan zastavil koně před Artarem a věnoval mu zvláštní pohled. Zrakem přelétl mezi kněžnou a soumarem a obzvlášť pečlivě se přesvědčil, že truhly s pokladem jsou neporušené a stále zapečetěné.

„Rímsane,“ promluvil Artar, „během přepadu použil Simus lsti a jeho fénickým žoldnéřům se podařilo zmocnit zlata a unesli kněžnu Inu. Ale já, věrný své přísaze, jsem je vystopoval a splnil svůj slib – jak vidíš, zlato i kněžna je zde!“

Rímsan chvíli mlčel a barbara propichoval pohledem.

„Jenže, barbare, já tvou přísahu za splněnou nepovažuji.“

Ta slova dopadla jako kladivo na kovadlinu. Artar se zamračil a davem přihlížejících proběhla vlna překvapení.

„Sice jsi přivedl zpět zlato i kněžnu,“ pokračoval gardista, „ale předně jejich ztráta ani nemusela nastat. To kvůli tobě se jich Simus zmocnil. To ty jsi nechránil karavanu. Místo toho jsi jednal pouze ve vlastním zájmu a chtěl ses pomstít Simusovi. Přitom tě oklamal a navíc vyvázl!“

Zraky všech přítomných teď spočinuly na Artarovi. Ten skřípal zuby a nedávnou únavu nahradil hněv.

„Možná mě oklamal,“ zasyčel Artar, „ale stejně tak oklamal i tebe. Ty máš stejnou zodpovědnost za bezpečí karavany jako já. Navíc, svou chybu jsem odčinil, jak můžeš vidět,“ ukázal výmluvně na soumara a kněžnu.

„A Simus nevyvázl,“ dodal Artar a zpod opasku vytáhl vrhací nůž a ukázal ho všem okolo. „Touto čepelí se mi pokusil sebrat život a jen díky brnění se mu to nepovedlo,“ ukázal na místo svého kyrysu, od kterého se nůž odrazil. „Hned poté za všechny své zločiny zaplatil životem.“

„To přesto nic nemění,“ odporoval Rímsan, „jednal jsi proti přísaze! Karavanu jsi nechránil a spousta stráží je mrtvých kvůli tobě!“ Velitel gardistů pokynul svým mužům a ti se přiblížili k Artarovi. „Proto jsi odteď v této výpravě vězeň a o tvém dalším osudu se rozhodne v Bybliosu!“

Dav lidí nesouhlasně zamručel a sem tam se ozval i křik. Ovšem nejvíce pozornosti vzbudil tarfský lučištník, co se postavil před Artara a na tucet dalších ho následovalo. Gardisti zaváhali.

„Zadrž!“ zakřičel Ulam. „Jakým právem tohle můžete provést? Tvá obvinění jsou nesmysly, Rímsane! Stejně tak jsi ty měl výpravu chránit! Artar svou přísahu splnil – copak není jasným důkazem zlato a kněžna, které zachránil? Tohle je nespravedlnost a každý soudný člověk to vidí a musí se tomu postavit! Není to tak?“ obrátil se k okolnímu davu.

„Je to pravda,“ ozval se jeden šemijský jezdec a popojel kupředu. „Artar splnil svou přísahu! Vzpomeňte, kolik Baranů, nepřátel mého kmene i merijského království, porubal! A i kdyby udělal chybu, tak ji více než odčinil. Zlato je zde v bezpečí, ani truhly nejsou porušené. Kněžna je živa a zdráva. My, lid pouště, máme úctu k tvému králi, Rímsane, ale to, čeho se dopouštíš, je nespravedlnost.“

Tucty dalších hlasů jeho soukmenovců, ale i jiných stráží mu daly za pravdu a opakovaly jediné slovo: „Nespravedlnost!“

Rímsan pozoroval vroucí dav jeho vlastní výpravy a v jeho očích se zračilo překvapení. Tohle rozhodně neočekával. Nikdy by si nepomyslel, že muži, kterým velí, se postaví za takového špinavého barbara a dopustí se neúctě vůči svému veliteli! Taková potupa! Zatmělo se mu před očima a už viděl, jak se jim v Bybliosu pomstí.

Ale co teď? Uvěznit barbara nepřipadalo v úvahu, jinak snad hrozila vzpoura! Ale nechat to být znamenalo ztratit tvář, a to mu merijská hrdost nedovolovala. Nakonec se rozhodl zahrát si na velkorysého muže, byť přitom skřípal zuby. Ale byla to jediná možnost.

„Jak vidím, ovlivnil jsi spoustu lidí,“ promluvil nakonec Rímsan a dav opět ztichl. „Zdá se, že jsi na ně zapůsobil. Je pravda, že jsi až do tohohle okamžiku výpravu chránil. Proto jsem se rozhodl ti dát ještě jednu šanci a možnost dovést tvou přísahu do konce. Smíš pokračovat ve výpravě jako její člen.“

Muži kolem propukli v jásot a někteří začali skandovat jméno Artar a další se k nim přidali.

Rímsan s Artarem si vyměnili pohledy, co ukázaly pravou podstatu jejich výměny: nezkrotnou zášť, kdy přemýšleli, jak se jeden druhého zbavit.