Artarova dobrodružství: Čest nad zlato 14.

Artarova dobrodružství: Čest nad zlato 14.

14. Kapitola, Návrat

Výprava zůstala celý den na místě bojiště, kde také zřídila tábor a strávila zde noc. Unavená a prořídlá stráž se zatím vzpamatovávala z bitvy. Zvítězili a baranský přepad krvavě odrazili, přičemž přišli barbaři o stovku mužů, spojenou sílu pěti klanů. Díky tomu bude obchodní cesta na další roky bezpečná jako nikdy předtím. Ale cena za to byla vysoká. Mnoho mužů bylo raněných a mnoho dalších se už nikdy nevrátí do své domoviny.

Karavanu se jim však podařilo uchránit, až na dvě výjimky – jednoho soumara se zlatem a Inu, merijskou kněžnu.

Ulam to nesl velmi těžce kvůli Artarovi. Vyčítal si a nadával si do zbabělců, že svého přítele nenásledoval. Ten nyní mohl bojovat proti přesile a stejně tak ležet bez života na zemi někde v zákoutí lesa. Proto den po bitvě společně se svými druhy prohledával les, jestli nenarazí na nějaké vodítko, co by ho k dobrodruhovi zavedlo.

Stejně tak se rozhodli pomoct i Šemiové. Hbití jezdci se rozjeli do všech směrů a pátrali po sebemenších stopách, jak nepřátel, tak Artara.

Po poledni plném marném pátrání se musel Ulam s lučištníky vrátit na přímý rozkaz Rímsana. Uposlechli, byť neradi.

Tábor karavany byl plný čilého lomozu. Muži strhávali stany, a další výstroj i ukořistěné věci od nepřátel nakládali na vozy a soumary. Další muži se už řadili k pochodu.

Ulam to vše pozoroval s nevolí. Bude se muset vydat na pochod. Bez Artara. Nebo se má vzepřít Rímsanovi a zůstat, dokud ho nenajde, ať už živého či ne? Ta otázka mu drásala duši.

Naštěstí pro něj na ní nemusel odpovídat.

Ze zadní části tábora se ozval hluk a po chvilce dokázal rozeznat bujarý pokřik Šemiů. Vydal se tam následovaný dalšími muži, u nichž zvědavost také převážila.

Po staré silnice vinoucí se z lesa, kde došlo k boji, jela téměř slavnostně skupina pouštních jezdců. Paže s kopími zvedali radostně k nebi.

A mezi nimi Ulam rozpoznal známou postavu.

 

Artar šel hrdě vzpřímený uprostřed shluku Šemiů. Špinavý a poškrábaný bronzový kyrys dokazoval známky nedávného boje, stejně tak obnošená pochva s mečem přehozená přes záda. V pravé ruce držel za uzdu soumara, co nesl truhly plné pokladu. Po levici ho následovala Ina sedící na koni, co jí dvorně daroval jeden Šemij a ten ho i vedl za uzdu.

Artar konečně cítil úlevu, že dosáhl bezpečí tábora. Dokonce i on, barbar zocelený nesčetnými útrapy, cítil únavu a pořád cítil naražená žebra po pádu z koně.

Po osudném střetu se Simusem a jejich posledním boji se společně s Inou vydal zpátky ke karavaně. Díky svému smyslu pro orientaci se vrátil na silnici, kterou předtím karavanou putovali, a tam narazil na skupinu Šemiů. Jak se ukázalo, jezdci po nich pátrali a poté je doprovázeli jako čestná stráž. A nyní konečně dosáhli tábora.

Houfy stráží a dalších se šly podívat na nečekanou podívanou a při pohledu na nově příchozí úžasem oněměly. Poté propukly v jásot a Artarovi se dostalo uznalých pohledů a poplácání po ramenou. Všichni ho viděli během bitvy v prvních řadách, a dokonce i před nimi. A co bylo víc hrdinské než od hrdlořezů získat zpátky ukradené zlato, a navíc zachránit merijskou kněžnu?

O to větší byl protiklad, když na koních přijeli královští gardisti přivolaní nezvyklým povykem. A v čele jel jejich velitel. Neprojevili žádnou radost, ba ani jiný cit, jen shromáždění přejeli netečným pohledem. Jásající dav rázem ztichl.

Rímsan zastavil koně před Artarem a věnoval mu zvláštní pohled. Zrakem přelétl mezi kněžnou a soumarem a obzvlášť pečlivě se přesvědčil, že truhly s pokladem jsou neporušené a stále zapečetěné.

„Rímsane,“ promluvil Artar, „během přepadu použil Simus lsti a jeho fénickým žoldnéřům se podařilo zmocnit zlata a unesli kněžnu Inu. Ale já, věrný své přísaze, jsem je vystopoval a splnil svůj slib – jak vidíš, zlato i kněžna je zde!“

Rímsan chvíli mlčel a barbara propichoval pohledem.

„Jenže, barbare, já tvou přísahu za splněnou nepovažuji.“

Ta slova dopadla jako kladivo na kovadlinu. Artar se zamračil a davem přihlížejících proběhla vlna překvapení.

„Sice jsi přivedl zpět zlato i kněžnu,“ pokračoval gardista, „ale předně jejich ztráta ani nemusela nastat. To kvůli tobě se jich Simus zmocnil. To ty jsi nechránil karavanu. Místo toho jsi jednal pouze ve vlastním zájmu a chtěl ses pomstít Simusovi. Přitom tě oklamal a navíc vyvázl!“

Zraky všech přítomných teď spočinuly na Artarovi. Ten skřípal zuby a nedávnou únavu nahradil hněv.

„Možná mě oklamal,“ zasyčel Artar, „ale stejně tak oklamal i tebe. Ty máš stejnou zodpovědnost za bezpečí karavany jako já. Navíc, svou chybu jsem odčinil, jak můžeš vidět,“ ukázal výmluvně na soumara a kněžnu.

„A Simus nevyvázl,“ dodal Artar a zpod opasku vytáhl vrhací nůž a ukázal ho všem okolo. „Touto čepelí se mi pokusil sebrat život a jen díky brnění se mu to nepovedlo,“ ukázal na místo svého kyrysu, od kterého se nůž odrazil. „Hned poté za všechny své zločiny zaplatil životem.“

„To přesto nic nemění,“ odporoval Rímsan, „jednal jsi proti přísaze! Karavanu jsi nechránil a spousta stráží je mrtvých kvůli tobě!“ Velitel gardistů pokynul svým mužům a ti se přiblížili k Artarovi. „Proto jsi odteď v této výpravě vězeň a o tvém dalším osudu se rozhodne v Bybliosu!“

Dav lidí nesouhlasně zamručel a sem tam se ozval i křik. Ovšem nejvíce pozornosti vzbudil tarfský lučištník, co se postavil před Artara a na tucet dalších ho následovalo. Gardisti zaváhali.

„Zadrž!“ zakřičel Ulam. „Jakým právem tohle můžete provést? Tvá obvinění jsou nesmysly, Rímsane! Stejně tak jsi ty měl výpravu chránit! Artar svou přísahu splnil – copak není jasným důkazem zlato a kněžna, které zachránil? Tohle je nespravedlnost a každý soudný člověk to vidí a musí se tomu postavit! Není to tak?“ obrátil se k okolnímu davu.

„Je to pravda,“ ozval se jeden šemijský jezdec a popojel kupředu. „Artar splnil svou přísahu! Vzpomeňte, kolik Baranů, nepřátel mého kmene i merijského království, porubal! A i kdyby udělal chybu, tak ji více než odčinil. Zlato je zde v bezpečí, ani truhly nejsou porušené. Kněžna je živa a zdráva. My, lid pouště, máme úctu k tvému králi, Rímsane, ale to, čeho se dopouštíš, je nespravedlnost.“

Tucty dalších hlasů jeho soukmenovců, ale i jiných stráží mu daly za pravdu a opakovaly jediné slovo: „Nespravedlnost!“

Rímsan pozoroval vroucí dav jeho vlastní výpravy a v jeho očích se zračilo překvapení. Tohle rozhodně neočekával. Nikdy by si nepomyslel, že muži, kterým velí, se postaví za takového špinavého barbara a dopustí se neúctě vůči svému veliteli! Taková potupa! Zatmělo se mu před očima a už viděl, jak se jim v Bybliosu pomstí.

Ale co teď? Uvěznit barbara nepřipadalo v úvahu, jinak snad hrozila vzpoura! Ale nechat to být znamenalo ztratit tvář, a to mu merijská hrdost nedovolovala. Nakonec se rozhodl zahrát si na velkorysého muže, byť přitom skřípal zuby. Ale byla to jediná možnost.

„Jak vidím, ovlivnil jsi spoustu lidí,“ promluvil nakonec Rímsan a dav opět ztichl. „Zdá se, že jsi na ně zapůsobil. Je pravda, že jsi až do tohohle okamžiku výpravu chránil. Proto jsem se rozhodl ti dát ještě jednu šanci a možnost dovést tvou přísahu do konce. Smíš pokračovat ve výpravě jako její člen.“

Muži kolem propukli v jásot a někteří začali skandovat jméno Artar a další se k nim přidali.

Rímsan s Artarem si vyměnili pohledy, co ukázaly pravou podstatu jejich výměny: nezkrotnou zášť, kdy přemýšleli, jak se jeden druhého zbavit.

Autor Aurelian, 20.02.2026
Přečteno 57x
Tipy 1

Poslední tipující: Charlie
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

27.02.2026 18:59:53   Charlie

Ahoj,
díky za sdílení :)

Musím přiznat, že se mi v něčem líbí, jak ti dobří vyhrávají a ti zlí dostávají do nosu. Ano, chybí mi tam klasické dnešní morální selhání hrdiny nebo velké dějové zvraty a překvapení, ale něco mě na té jednoduchosti přitahuje. Jen se obávám, že na to je málo čtenářů zvyklých a málokdo u toho zůstane. Jestli chceš knihu jednou vydat klasickým způsobem, možná to nebude tak jednoduché. Třeba se mýlím, třeba právě touto odlišností zaujmeš :)

Artar ještě neprohrál, sotva pochybil, ale znovu získal víc než všechno zpátky. Má Inu, zlato, čest, slávu a obdiv. V jeho podání to vypadá docela jednoduše. Připadá mi to jako projev „Mary Sue“ efektu. Hlavní postava dokonalá, vše vychází, atd. Záporáci mi nepřipadají jako pořádná výzva. Není tam převrácení řádu, že mocní jsou svrženi, ale slabší a čestní jsou z jejich útlaku vyzdviženi na světlo. Připadá mi, že Rímsan ani jiný nepřítel nikdy neměl sebemenší šanci proti Artarovi uspět. Nese se to v tomto duchu i do dalších kapitol. Přijde mi to škoda.

Třeba se ale pletu a tohle bude přesně to, co další čtenáře osloví.

Ať se daří nejen v psaní.

líbí

28.02.2026 17:01:36   Aurelian

Zdravím, díky za zpětnou vazbu :-)

Předně, tenhle příběh byl pro mě takové cvičení a cíl byl udělat to jednoduché, podle žánru hrdinské fantasy, takže jsem ani neaspiroval na něco většího. Ale jsem rád, že to někdo čte :-)

Napsal jsem to, jak se mi to líbilo, osobně mám dost těch "morálně šedých" postav apod. V tom mě vystačila Hra o trůny. Tak jsem zkusil něco nového (či starého?). Ale nějaké to překvapení a zvrat tam snad přesto bude :-)

Díky za komentář a sdílení názoru. Můžu se zeptat, jaký máš obecně názor na výše zmíněné věci - morální selhání, morálně šedé postavy a zvraty v dnešní literatuře?

Ať se daří
Ave

líbí

01.03.2026 19:29:56   Charlie

Ahoj,

morální šeď je dobrá otázka. Pokud to vezmu tak, že v rámci příběhu záměrně není jasné, jestli postava provedla dobrou nebo špatnou věc, nepatří k oblíbeným. Tohle bych viděl pod definicí šedé zóny. Neutralita, nejasnost, ambivalence atd. Viděl bych ale rozdíl mezi postavou, která se tváří jako nehodnocená a postavou, která dělá dobré i špatné věci. Může to být postava obecně dobrá, snaží se o dobro, ale chybuje nebo dokonce činí záměrně nějaké zlo. To by se pak mělo v příběhu odsoudit skrze následky. Zároveň to může být i postava, která je obecně prevít, ale dělá něco dobře. Málokdy je někdo skutečně dokonale svatý. Vím jen o jednom, kdo za celý život nezhřešil, neudělal nic špatně, dokonalý hrdina. Proto každý jiný v porovnání s Ním, dokonale nepůsobí. Zároveň ti, kdo dobří jsou, většinou trpí, překonávají velké překážky a ne vždy se jim z různých důvodů daří podle jejich plánu. Jsou pod větším tlakem. Když se pak postava tváří jako správný klaďák a všechno jí vychází, nepůsobí to na mě věrohodně.
Nemyslím si, že lidé jsou jenom dobří, jen špatní nebo nejasní. Každý je na nějaké straně, ale v rámci toho má kladné i záporné prvky. Proto dávám přednost postavám, které během příběhu vyrostou z nějaké neřesti a na druhé straně ty, které ta neřest dostihne.
Mohou to být morálně komplexní otázky a situace, ale nevěřím na šeď. Neutralita je mýtus. Buď je daný čin v konkrétní situaci dobrý nebo špatý. Postava se tak zachová dobře nebo špatně. Na základě toho, jak jedná, lze potom usoudit, jestli je dobrá nebo špatná. Příběh to podle mě může vyučovat na následcích, popisech, přístupu ostatních.

Zamiloval jsem se do Pána Prstenů s jasně kladnými a zápornými postavami, Sapkowského dilema mezi menším a větším zlem považuji za falešné, ale i Sam udělá občas chybu i Frodo vyjede na přítele, když dlouho nese prsten, Aragorn si je v některých chvílích nejistý a Gandalf výjimečně neoplývá trpělivostí, pokud se nepletu. Byť jsou tak klaní, až mi přijdou nedosažitelní, působí uvěřitelně a ne vždy jim všechno vychází podle jejich plánu. Naopak, mnohdy se dostávají do těžkých nesnází. Tam září o to víc.

Doufám, že to odpovědělo na otázku.

Ať se daří nejen v psaní.

P.S. Mám za to, že jsme si „potykali“. Jestli ne, tak se Vám moc omlouvám.

líbí

02.03.2026 15:19:13   Aurelian

Zdravím.

Díky za obšírnou odpověď a sdílení názorů a myšlenek :-)
Byl to zajímavý pohled.

Ano, potykali jsme si, pokud jsem někde v komentáři vykal, tak se omlouvám, asi jsem byl unavený.

Ať se daří
Ave

líbí
© 2004 - 2026 liter.cz v2.5.7 ⋅ Facebook ⋅ Threads ⋅ X ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel