16. Kapitola, Byblios

Karavana měla svůj cíl na dosah. Po dlouhé mnohatýdenní cestě skrz nesčetné obtíže, boje a protivenství dorazili do civilizované země, kde zakončí své putování.

Ten zbytek cesty k samotnému městu se zdál jen jako okamžik – od té doby, co vyšli z údolí ho měli jako na dlani, jen s tím rozdílem, že se zvolna zvětšovalo s tím, jak se k němu blížili. Všichni členové výpravy byli plní nadšení. Měli před sebou lákavou vidinu odpočinku po dlouhém putování a splnění svého úkolu, kterým je pověřil samotný král.

Sotva vystoupili z údolí, už je přivítal oddíl fénických stráží v lesklých zbrojích zdobených rudými látkami, barvou Bybliosu. Ti je vedli přes zemědělskou krajinu vstříc městu.

Aby se obrovské město plné tisíce hladových krků mohlo nasytit, sestával široký pruh země kolem něj z pečlivě obdělávaných polí s roztroušenými usedlostmi sedláků. Ti pilně pracovali na polích plných pšenice, ječmene, čočky, hrachu a zeleninových záhonů a když kolem nich procházela početná karavana, věnovaly jí zvědavé pohledy a přemýšleli, jaké další cennosti asi veze do města. Na jinak strmých kopcích blízko hor se rozkládaly terasy s bohatými sady, ze kterých rostly datle, fíky, olivy a citrusy. Na kamenitých svazích pak rostla vinná réva.

 

Artar si také vychutnával pohled na kultivovanou zemi plnou života, tak odlišnou od minulých putování skrz nehostinné pustiny. Přitom cítil jistý pocit osudovosti – karty už byly rozdány, teď se jen čekalo, jak hra dopadne. A doufal, že zařídil vše, co mohl, aby jeho plán proběhl úspěšně. Rukou si zkontroloval upevnění kyrysu, co si opět nasadil, utáhl si řemen pochvy s mečem přehozeným přes záda a nahmatal dýku zastrčenou v opasku. Za opaskem měl ještě skrytý vrhací nůž, trofej od porážky Simuse. Zbavovat se mu ho nechtělo, mohl se ještě hodit.

Byl připraven.

Vyměnil si pohled s Inou. Merijská kněžna na sobě měla čisté pestrobarevné šaty podle vkusu její domoviny. Velké hnědé oči mu pohled odhodlaně opětovaly a lehce přikývla. Každý věděl, co bude následovat. Artar se obrátil dozadu k Ulamovi, který je následoval společně s tuctem dalších lučištníků a tuctem Šemiů na koních. Ti tvořili Artarovy nejbližší a nejspolehlivější společníky.

„Ksakru,“ prohodil k němu Ulam, „cítím se, jak před ženěním. Akorát místo motýlků v břiše tam cítím cihlu.“

„Neboj se, příteli,“ usmál se Artar. „Drž se mých pokynů a vyvázneme.“

„A co když se objeví nějaká neočekávaná potíž?“

„Pak máš štěstí, že nesu nástroj na jejich řešení,“ odpověděl Artar a poklepal na koženou pochvu dlouhého meče. „Dobrá, jdeme kupředu.“

S tím se jejich malá družina vydala do čela kolony karavany a předběhla pár pomalých vozů a řady pochodujících vojáků. Zařadili se těsně za jezdce královské gardy, co jeli na samé špičce průvodu a hrdě se nesli na svých ořích. Rímsanovi to neuniklo a hodil po nich vztekle pohledem, než se k nim vydal.

„Zase hledáš potíže?“ prohodil jízlivě před Artarem.

„Potíže spíš hledají mě,“ odtušil klidně barbar. „Říkal jsi, že mi umožníš dokončit mou přísahu – to je dovést zlato do Bybliosu. Snad se toho můžu zúčastnit. Jakmile to udělám, půjdu si vlastní cestou.“

Rímsan si ho nedůvěřivě měřil. Zračila se v něm nenávist a podezíravost.

Barbarovi zdaleka nevěřil, ale už sám Artar neovlivní výsledek jeho poslání. To se blíží ke konci, jak jeho pán naplánoval, a ten barbar to nezmění. Nemá jak. Hrubá síla a omezenost, to byla jeho doména. Ale pravá chytrost, to byla výsada civilizovaných lidí, mezi které rozhodně nepatřil.

Velitel gardistů se nezdržoval s odpovědí a místo toho pobídl koně a odjel.

 

Výprava překonala zemědělskou krajinu a konečně se ocitla před samotnými hradbami Bybliosu. Mocné zdi posílené hranatými věžemi se hrdě vypínaly k nebi a jejich světlé vápencové kameny zdobené vzory tmavých čedičů odrážely jasné sluneční světlo.

Rímsan s gardisty zastavil před hlavní městskou bránou zasazenou do masivní věže a postupně zastavila celá dlouhá kolona lidí, soumarů a vozů. Pod branou už čekal městský vyslanec s velmoži, rozpoznatelní podle hedvábných rudých rouch vyšívaných zlatem a také tělesnou stráží, co je doprovázela.

Rímsan předal uzdu jinému gardistovi a sesedl z koně. Postavil se čelem k vyslanci a položil si dlaň na hruď pokrytou zbrojí jako znamení úcty.

„Jménem Jeho Výsosti, krále Merie, Sargana Velikého přeji Vám i Vašemu městu věčný mír,“ pronesl uvítací větu Rímsan. Mluvil merijskou řečí, té ale rozuměl každý obyvatel města.

„Vítej v našem městě, nechť je tvůj příchod požehnaný,“ odpověděl vyslanec sytým hlasem a též si položil ruku na srdce. Byl to už starší muž, ale vous měl pořád uhlově černý. Stejně tak byl tělnatější postavy, ale na rozdíl od jiných zlenivělých velmožů chodil stále po svých, místo aby ho nesli sluhové.

„Přicházím, abych splnil starou dohodu mezi Velkým městem Bybliosem, kéž jeho hradby stojí navždy, a Velkým královstvím Merií. Ať mezi nimi navždy vládne požehnaný mír!“

„Ať mezi nimi navždy vládne požehnaný mír!“ zopakoval vyslanec. „Nechť je svatá dohoda naplněna, jak káže zákon. Nuže, vstupte do našeho města a na tisíckrát vítejte!“

Rímsan zavelel gardistům a ti se dali do pohybu. S krátkým zpožděním je následovaly řady stráží a procesí naložených soumarů a vozů.

Karavana se ocitla uvnitř města a postupovala širokou hlavní ulicí dlážděnou kamennými kostkami, která vedla mírně do svahu.

Pokud někdy někdo pochyboval o spojenectví velké Merie s pouhým jedním městem, pak brzy poznal, že to není jen pouhé město. Byl to městský stát, jeden z mnoha, co ležel na území Fénicie mezi velkým mořem na západě a východní pouští. Patřil však k těm největším a nejbohatším.

Za širokými hradbami se nacházelo Dolní město, domov tisíců a tisíců řemeslníků proslulých svou zručností ve všech známých oblastech řemesel. Společně s nimi tu žili neméně zdatní kupci, kteří stáli za pravou velikostí města, a jejichž karavany křižovaly takřka celý známý svět. Společně se svými rodinami obývali velké domy čtvercového či obdélníkového půdorysu, uprostřed nichž zel dvůr s malou zahradou. Zvedaly se do výšky jednoho, dvou nebo i tří pater a jejich vápencové stěny byly pestře pomalovány, aby ukazovaly bohatství rodin, co je obývaly. Střechy tu byly rovné, kryté plátěnými přístřešky a během horkých měsíců na nich lidé spali, aby unikli vedru rozpálených zdí. Teď se na nich tísnily davy zvědavců, co pozorovaly jednu z nejdůležitějších karavan, co kdy do města zavítala. Ve vedlejších ulicích a křivolakých uličkách už stály městské stráže, co hlídaly bezpečný průchod procesí a zatarasily cestu příliš smělým lidem.

Průvod zatím vystoupal do svahu a ocitl se před druhým pásem hradeb. Ten ohraničoval Horní město, sídlo samotného knížete Bybliosu, jeho dvoru a dalších velmožů. Za hradbami vykukovaly paláce a chrámy postavené z masivních kvádrů a jejich střechy podpíraly mohutné sloupy.

Jakmile průvod prošel širokou branou, mohutné okované dveře se zavřely. Už nebylo úniku, pomyslel si Artar.

Průvod pokračoval dál Horním městem plným paláců a když se lidé nacházeli pod nimi, cítili se jako bezvýznamní mravenci. Vyslanec města je vedl mezi kamennými kolosy a poté přišli na velké nádvoří ve tvaru podkovy ohraničené jasně bílými sloupy, co podpíraly střechu. Pod ní už čekaly další zástupy velmožů, dvořanů, úředníků a dalších, co se sem dokázali dostat.

Artar to vše přejel pobaveným pohledem. Místo bylo jako stvořené pro divadlo. A on jim zahraje dosud největší hru, jakou kdy viděli.

 

„Jsem rád, že jste dorazili v pořádku,“ prohodil vyslanec k Rímsanovi, zatímco se průvod řadil na nádvoří. „Slyšeli jsme různé zvěsti o tom, že jste bojovali s Barany.“

„Ano, zkřížili nám cestu, ale draze zaplatili,“ odpověděl Rímsan jakoby mimochodem a v hlavě se soustředil na jiné věci. „Vaše Jasnosti, chtěl bych vás o něco požádat – celý měsíc jsme putovali skrz nehostinné země a všichni muži jsou unavení. Den už navíc pokročil a zbývá nám jen pár hodin světla. Proto bych rád Vaši Jasnost i Jeho knížecí milost požádal o odložení ceremonie.“

„Máte pravdu, jsem téhož názoru,“ přitakal vyslanec. „Jeho knížecí milost bude zajisté souhlasit. Musím přiznat, že váš příchod dnes již neočekával, proto se ani nezúčastnil uvítání. Tedy dobrá, dnes provedeme jen nezbytné ceremonie, avšak samotné předání pokladu provedeme zítra.“

„Děkuji,“ uklonil hlavu Rímsan a v duchu si oddechl. Až skončí obřady, co nejrychleji se spolu se svými muži vzdálí od tohoto města.

„Ale já tohle nemůžu přijmout, pro dobro nás všech i samotného knížete.“

Rímsan ztuhnul jako socha a pomalu se otočil k tomu hlasu. Též vyslanec se zarazil a pohleděl na mohutnou postavu, co promluvila.

„Vyslanče,“ sklonil lehce hlavu Artar, „musím trvat na okamžitém příchodu knížete.“

„Artar...“ vyhrkl překvapeně vyslanec a v očích mu blesklo poznání. To jméno i muž, jenž ho nosil bylo ve Fénicii známé.

„Pse barbarská!“ vzpamatoval se ze šoku Rímsan. „Tak ty žádáš knížete? Kdo jsi, že si to dovoluješ?!“ horlil vztekle. Ale příčina toho vzteku byla docela jiná.

„Vyslanče, radím vám v zájmu vašeho města, aby kníže přišel. Závisí na tom jeho osud.“

„Nemáš právo rozkazovat knížeti!“ křičel Rímsan na barbara. „Zmiz nebo tě vypráším jako psa!“

Vyslanec zatím přejížděl pohledem plným zmatku mezi nimi a snažil se zorientovat v situaci.

„Uznávám, možná nemám právo to žádat, ale někdo jiný ano,“ řekl Artar a pokynul rukou za sebe.

„Zdravím, Vaše Jasnosti,“ uklonila se Ina a vyslanec na ni spočinul překvapeným pohledem. „Omluvte prosím tento zmatek. Jmenuji se Ina a pocházím z rodu Daranova, starobylého rodu merijských knížat. Jeho Veličenstvem králem Sarganem jsem pověřena k jednání s Vámi a předání daru.“

„Ano, jméno Vašeho rodu je mi známé,“ promluvil vyslanec a doufal, že kněžna vnese trochu světla do toho zmatku.

„Bohužel, vzhledem k okolnostem, je přítomnost vládce Vašeho města nutná. Záleží na tom dohoda mezi našimi zeměmi i předání daru.“

„Pokud je to tak naléhavé, snad bych mohl zpravit Jeho knížecí milost,“ podvolil se nakonec vyslanec. „A doufám ve vysvětlení,“ dodal.

Nato promluvil k jednomu ze služebníků, co ho doprovázeli a ten odběhl mezi dav. Rímsan třeštil oči na Inu s Artarem a nezmohl se odporovat. Čas jako by zpomalil a téměř zastavil.

Rímsan horečnatě přemýšlel, na těle se mu perlil studený pot a pozoroval toho barbarského psa. Ten stál několik kroků od něj a též ho pozoroval, jako dravá šelma, co čeká, jak se zachová jeho kořist, připraven v mžiku skočit. Pochvu s mečem už neměl přes záda, ale v levé ruce. Zbraň mohl během mrknutí oka vytasit. Napětí bylo hmatatelné a všudypřítomné. Vyslanec se ani neodhodlal promluvit, jen nejistě těkal očima mezi oběma soky, zachovával mlčení a doufal v brzký příchod knížete.

On to ví, kčertu, nevím jak, ale on to ví! Blesklo gardistovi hlavou. Co teď? Může ten plán zničit? Ano, zničí ho! Myšlenky se mu prudce honily hlavou a snažily se najít východisko z této náhle zoufalé situace. Ty narážky během cesty, a to jeho chování. Bezpochyby to ví! A odhalí to knížeti a celému městu! To je konec!

Ruka mu zvolna sjela k jílci meče a křečovitě jej chytila.

Musím mu v tom zabránit, jedině tak zachráním situaci. Ještě není vše ztraceno. Jen ho musím zabít!

Rozhodl se podniknout jediný možný krok, co dokáže zachránit pracně vybudovaný plán jeho pána.

„Gardisti, zabijte ho!“ vykřikl a sám tasil meč. Následně šly věci ráz na ráz.

Artar to od Rímsana očekával, a ještě, než gardista dořekl větu, vytasil meč a prudce jím proti němu máchl. Úder byl tak silný, že Rímsanovi vyrazil meč z ruky. Vyslanec, když se před ním zableskla čepel meče, vystrašeně vykřikl a téměř spadl k nohám své stráže. Též Ina rychle uskočila.

Gardisti sledovali předchozí hádku a čekali na pokyn svého velitele. Vmžiku tasili meče a napřáhli kopí, věrni rozkazu. Jenže náhle je do zad udeřili ratiště kopí šemijských jezdců a z boku na ně mířili šípy tarfských lučištníků založené v tětivách. Gardisti se zarazili uprostřed útoku a s překvapením zjistili, že jsou obklíčeni. Z celého tuctu královských bojovníků pouze dva zkusili bojovat – jeden skončil na zemi se šípem v krku, druhému se zabodlo kopí do hrudi.

Jediný Rímsan sáhl po dýce a chtěl skočit po Artarovi, ale před obličejem se mu objevil hrot barbarova meče. Zůstal nehnutě stát a uvědomil si, že prohrál. Boj skončil, ještě, než pořádně začal.

Mezitím kvůli krátkému boji vypukl zmatek a brzy se rozšířil po celém nádvoří. Skrz jeho zástupy si začaly razit cestu městské stráže, vyburcované hlukem. Též vyslancova stráž se vzpamatovala, zaštítila ho svými těly a tasila zbraně, připravená skoncovat s jakoukoli hrozbou. Ale boj nepokračoval.

„Odhoďte zbraně a zachraňte si život!“ vyzval Artar gardisty. Ti pohlédli na svého velitele. Rímsan s bytostnou nenávistí v očích sledoval svého soka. Byl plný zoufalství z nebývalého pokoření, jaké se mu dostalo.

„Radši smrt!“ zařval, dýkou odklonil Artarův meč a chtěl se k němu vrhnout. Barbara to nijak nevystrašilo. S dravčím úsměvem zakroužil mečem a odchýlil Rímsanovu dýku. Udělal krok dopředu a jeho zaťatá levačka se mihla vzduchem. Velká pěst udeřila jeho soka do čelisti až se mu zatmělo před očima a Rímsan padl bezvládně k zemi.

Gardisti pak pohlédli na kopí a šípy, co na ně mířili ze všech směrů připravené na ně vmžiku udeřit. Jejich zbraně padly na zem a zazvonily o kamennou dlažbu.

Artar zasunul meč zpátky do pochvy a pohlédl na vyslance schovaného v klubku strážců.

„Nebojte, nebezpečí už nehrozí. Teď je čas, aby dorazil kníže, ať mu můžeme předat Sarganův dar.“