17. Kapitola, Zlaté kameny

Jakmile se zvuk boje a všeobecný chaos na nádvoří roznesly Horním městem, trvalo jen chvíli, než dorazila palácová stráž. Vojáci v lesklých pancířích a helmách s rudým chocholem s napřaženými kopími byli též překvapeni. Očekávali, že karavana posloužila jako léčka nepřátelům, aby se dostali za městské hradby. Jenže tu našli karavanu stejně zmatenou jako oni!

Za chvíli přišel další početný oddíl stráže s několika jezdci a ten si prorazil cestu do středu nádvoří.

„Co to má znamenat?!“ zahromoval jeden jezdec na statném běloušovi. Hedvábný šat v barvě purpuru mu povlával kolem těla a hlavou s vousem prokvetlým stříbrem otáčel sem tam. Když spatřil městského vyslance, vydal se k němu s houfem vojáků.

Vyslanec ho též zpozoroval a nedočkavě mu vyšel v ústrety, doprovázený stráží. Vyslanec s ním okamžitě začal mluvit a slova se z něj jen řinula. Zatímco spolu rozmlouvali, nádvoří plné soumarů a členů výpravy se pozvolna uklidňovalo a chaos se díky strážím vytrácel.

Jakmile vyslanec domluvil, upřel jezdec zrak na Artara, který se v davu nedokázal ztratit. Dojel k němu společně s vyslancem a vojáky.

„Chtěl jsi mluvit s knížetem – tady jsem,“ promluvil jezdec. V hlase mu znělo podráždění, že si někdo dovolil dělat zmatky v jeho městě. „Vysvětli mi, co to mělo znamenat.“

„Kníže,“ sklonil Artar lehce hlavu na znamení pozdravu, „Jmenuji se Artar. Omlouvám se za obtíže, ale jinak to nešlo.“

„Znám tvé jméno. A jak jsem se právě přesvědčil, potíže ho vždy doprovázejí,“ řekl kníže a barbara si měřil břitkým pohledem.

„A tato výprava nebyla výjimkou,“ potvrdil Artar, „ale mnoha obtížím jsem právě předešel. Když dovolíte, vše vysvětlím. Vám, městu i celé výpravě, která nemá potuchy o svém skutečném poslání. A přísahám, že vše je pravda, i když to bude znít sebevíc šíleně. Dovolíte mi promluvit?“

„Ano, mluv,“ kývl nedočkavě hlavou kníže.

 „Kníže i celé město Byblios, slyšte!“ promluvil Artar mocným hlasem, který se nesl po celém nádvoří.

„Mé jméno je Artar a nyní vám povím o skutečném účelu naší výpravy!

Král Sargan mě v Merii nařkl, že nemám žádnou čest. Abych mu dokázal opak, musel jsem se zúčastnit této karavany, co měla doručit zlato podle staré dohody mezi vašimi zeměmi. Svou ctí jsem ručil za bezpečí výpravy a přísahal jsem, že zlato ochráním až do tohoto města.

Ale z nás dvou byl Sargan beze cti! Je to bídák, zlotřilý pavouk, co spřádá své sítě intrik a honí se jen za mocí. A je to nepřítel Bybliosu!“

„Co tě vede k tomu, že tak pomlouváš našeho spojence?“ zahromoval kníže a v očích mu zlostně blýsklo.

„Jen se podívejte, jak si král Sargan cení vašeho spojenectví!“ vyzval všechny Artar.

Nato jeden ze Šemiů přivedl soumara, co přes hřbet nesl truhly.

„Jen se podívejte, takových soumarů máme na padesát. Tento soumar, jak vidíte, veze neporušené truhly. V Merii se měly naplnit zlatem a poté se zapečetili. Za celou dobu jsme je neotevřeli. Řekni, kníže, je v ní zlato, jak káže vaše dohoda?“

„Ovšem, každé tři roky sem z Merie dorazí karavana s pokladem zlata, jak zní naše dohoda,“ odpověděl kníže, ale oči podezřívavě zamhouřil.

„Tak se o tom přesvědčíme,“ rozhodl Artar. S pomocí Šemiů vytáhli truhly z postroje a položili je na zem. Další muži donesli sekery a spolu s Artarem vylomily řetězy, zámky a pečetě, kterými byly obě truhly zamčeny. Když skončily, Artar odtáhl jejich víka a nohou je skopnul k zemi.

Knížeti unikla z úst jadrná nadávka. Kolem se ozvaly překvapené výkřiky. Lidé nevěřícně koukali na vysypaný obsah truhel. Místo zlata leželo na zemi kamení.

„Takto si Sargan váží vašeho spojenectví!“ promluvil Artar. „Všechny truhly naplnil místo zlata prostým a obyčejným kamením!“

Kníže hleděl na šedé balvany jako by mu snad mohly něco prozradit. Pak se obrátil k Artarovi. „Jak? Proč?“

Stejnou otázku měli na očích všichni přítomní.

„Když jsem pobýval na Sarganově dvoře, narazil jsem na svého starého přítele Arasnara, co působil jako strážce pokladu království Merie. To díky němu jsem přišel na kloub této zradě. Sargan nechtěl obnovit spojenectví s vaším městem – místo toho chtěl válku! A tato karavana mu měla poskytnout záminku!

Pohleďte, tato výprava se neskládá z čistých Merijců, ale z jejich spojenců – kmenů z řeky Tarfu a Šemiů. Sargan plánoval, že při pohledu na truhlice plné kamení vás zachvátí vztek a výpravu uvězníte nebo dokonce pobijete. Tím by tak dostal záminku k válce – a merijští spojenci by mu v ní ochotně pomohli, aby pomstili své muže.

Já byl v merijské pokladnici, když před zraky vyslanců z cizích zemí plnil Sargan truhly zlatem. Ale ty truhly pak vyměnil za ty s kamenem. Tak si připravil záminku k válce.“

Kníže cítil čirý údiv, jaký nikdy předtím nezažil. Celé nádvoří ho prožívalo. Členové karavany měli ústa otevřená dokořán a tělem jim probíhal strach, co by se stalo, kdyby Artar nezakročil. Téměř se jim to ani nechtělo věřit.

„Vaše knížecí milosti,“ ozval se další hlas a zraky všech přešly na Inu. „Já jsem Ina z rodu Daranova, a po mém zesnulém otci jsem zdědila jeho knížecí titul. Zprotivila jsem se králi Sarganovi a ten mě za trest poslal na tuto výpravu. Jménem svým, mého otce i celého mého rodu přísahám, že Artar mluví pravdu. Sargan, nazývaný králem, je zlotřilý člověk. Poslal mě sem s úmyslem se mě zbavit, aby ukradl mé rodné statky. Artara sem poslal také, aby ho zde potkala smrt.“

„A posledním důkazem,“ promluvil Artar a ukázal prstem, „je Sarganova královská garda vedená Rímsanem. Ta jediná věděla o Sarganově plánu a měla dohlédnout na to, aby vše proběhlo podle něj a pokusila se mě zabít, abych tomu nemohl zabránit.“

Všichni se nenávistně podívali na zajaté gardisty. Ti zase vztekle hleděli na Artara. A jeden pár krví podlitých očí překročil práh nenávisti a toužil po jediném – zabít ho. Artar Rímsanovi pohled se zadostiučiněním opětoval.

„Teď to do sebe zapadá,“ promluvil kníže hlasem jako by si něco uvědomil „Merie právě sbírá vojsko. Tvrdili, že je určené proti vzpurným kmenům v Meziříčí, ale stejně dobře se s ním dá obrátit proti nám!“

„Ano, nejspíš vás čeká válka,“ souhlasil Artar, „a proto se vám hodí překvapení, co jsem nachystal.“

Kníže se téměř zmučeně podíval na mohutnou postavu barbara.

„Cožpak to není konec všech tajných plánů a intrik? Čím nás tak ještě můžeš překvapit?“

„Zlatem,“ odpověděl pohotově Artar. „Ten den, když v královské pokladnici plnili truhly zlatem, aby ho poté mohli vyměnit, jsem totiž neopustil zdi té pokladnice. Zůstal jsem tam a ukryl se. A tak jsem objevil Sarganovo tajemství. Můj přítel a správce pokladny v jedné osobě mi v tom pomohl.

Jak víte, Sargan na mě vymámil přísahu, abych zlato bezpečně dovedl až sem. Jedině tak jsem mohl obhájit svou čest. A já zůstal věrný své přísaze. Jen otevřete zbylé truhly!“

S tím k němu přivedli dalšího soumara a společně se Šemii otevřeli jeho truhly. Artar zalovil v jejich obsahu a vytáhl několik zlatých třpytivých prutů a cihel a ty ukázal všem okolo.

Zazněl další pokřik plný úžasu. Kníže nevěřícně hleděl na poklady v truhlách a už nevěděl, čemu věřit a čemu ne.

„Během noci jsem s mým přítelem truhly s kamením vyměnil za truhly se zlatem, které ještě ten den naplnili!“ vysvětlil vítězoslavně Artar. „Ten soumar s kamením byl jediný, abych vám ukázal pravdu, kterou vám Sargan nachystal. Však otevřete zbylé truhly!“

Městské stráže se tedy pustili do jejich otevírání a užaslé výkřiky jen potvrdily Artarova slova. Ten se hrdě vztyčil do plné výše a před knížetem roztáhl ruce.

„Sargan si mě dobíral, že nemám žádnou čest. Abych dokázal opak, přísahal jsem, že zlato dovedu až sem. Tak co? Kdo je tedy čestný a kdo splnil svou přísahu?“

„Artare,“ promluvil k němu kníže a díval se na něj docela jinak než před pár okamžiky, „tvá přísaha je splněna. A nejenom, že jsi obhájil svou čest, ale mé město jsi ušetřil spousty útrap. Ať již nikdo nikdy nepochybuje o tvé cti!“