18. Kapitola, Zúčtování

Mnohdy stačí málo, aby se udály velké věci.

I jediná kapka vody může rozhodnout, zda se protrhne hráz a zaplaví město. Stejně tak jediná výprava nejspíš zachránila město Byblios – to však ještě ukáže čas. Ale přinejmenším mu hodně pomohla.

Artar s Inou strávili celý následující večer a noc v soukromých síních knížete, kde znovu vypověděli celou pravdu o poslání jejich výpravy. Kníže s jeho nejbližšími rádci je poctivě vyslechli, než se začali mezi sebou tajně radit. Rozhodnutí o vypovězení nepřátelství vůči jednomu z nejmocnějších království zdejšího světa přece jen vyžadovalo určitý čas.

Následující den se v Horním městě na výzvu vládce událo shromáždění, jaké ještě Byblios nikdy nezažil. Na velkém nádvoří uprostřed skvostných paláců se shromáždili všichni velmoži, dvořané, představitelé nejmocnějších měšťanských rodů a také zástupci cechu řemeslníků, kupců i prostého lidu. Na tisíce lidí tu stálo, aby vyslechlo vůli knížete z úst jeho emisarů.

Zazněly trubky a městský lid se ihned utišil. V celém městě to totiž od včerejška vřelo. Zprávy z Horního města se šířily rychle a brzy každý věděl, čeho se chtěl Sargan dopustit. Dnes však přišli vyslechnout slova svého pána, který rozhodne o dalším osudu jejich města.

Zahajovací fanfára skončila a svou řeč zahájili knížetem pověření lidé, co stáli po obvodu nádvoří a slovo od slova opakovali řeč svého pána. Ten stál na vyvýšené tribuně, obklopený strážci a těmi nejvýznamnějšímu dvořany.

„Dobří lidé Bybliosu!“ oslovil ztichlý dav. Přestože celou noc nespal, měl silný hlas. „Jistě jste zaslechli zvěsti o výpravě ze spojenecké Merie, co měla utvrdit věčný mír mezi námi.

Byblios si cení míru nade vše. Již jeho zakladatelé tak smýšleli a nikdy nepozvedli zbraň, ledaže se museli bránit. My, jejich potomci, s touto zásadou souhlasíme a ctíme ji, jako celá pokolení před námi. Mocné říše vznikají a padají ve víru válek a vražedného běsnění. Avšak Byblios, věrný spojenec míru, pořád stojí! I to dokazuje, jak moc je heslo našich otců pravdivé.“

Dav měšťanů zvolna potřásal hlavou a ozvaly se souhlasné výkřiky. Bylo samo sebou, že mír pro město plné kupců a řemeslníků znamenal jedinou jistotu.

„Proto jsme s radostí uvítali vyslance Merie, kteří k nám přišli s nabídkou mírové dohody,“ pokračoval kníže a desítky hrdel opakovaly jeho slova. „A tak naše země stvrdily spojenectví na znamení věčného míru, kterého si my, lidé Bybliosu, vážíme nade vše. Po celá léta k nám přicházely merijské karavany naplněné zlatem, z nichž razíme naše mince. Na oplátku se Merie významně podílí na našem obchodu. A byla to léta plná míru a blahobytu. Všichni jsme se radovali a blahořečili bohům za roky plné štěstí.“

Náhle se kníže odmlčel a s tím nastalo na nádvoří ticho plné napětí.

„Avšak merijský král Sargan se rozhodl jinak,“ řekl kníže a v jeho hlase bylo cítit zklamání. „Roky plné bohatství a hlubokého míru mu přišly bezvýznamné. Ve své mocichtivosti, pýše a intrikánství se rozhodl porušit starou dohodu. A rozhodl se to udělat tím nejhorším, nejpodlejším a nejzlomyslnějším způsobem.

Ale v nejdůležitější hodině zasáhla vyšší moc. Ano – bohové nám na pomoc seslali čestného muže – Artara.“

V davu to zašumělo vzrušenými hlasy.

„To on nám pomohl a odhalil nám plány krále Sargana a za to mu navždy dlužíme neskonalý dík.

Král Sargan totiž sice poslal karavanu, ale ta nevezla zlato. Místo toho zapečetěné truhly ukrývaly něco mnohem obyčejnějšího – prachsprosté kamení!“

Nato se dav rozbouřil. Ozývaly se zlostné výkřiky jako „Hanba!“ a „Zrada!“. Až na pokyn knížete se nádvoří opět utišilo.

„Sargan nám místo zlata poslal kamení. Nikdy nestál o mír, jen se tvářil jako velký přítel a za našimi zády kul pikle! Ta výprava totiž měla jediný cíl – dát Merii záminku k válce. Zlotřilý Sargan doufal, že výpravu s kamením ve vzteku povraždíme. Nato by tvrdil, že jsme my sami porušili dohodu, zlato si nechali a jeho služebníky sprostě zabili! Ano, takový byl jeho plán!“

„Zrada! Merijští psi! Běda jim!“ ozývalo se a zazněly i jadrnější výrazy.

„Naštěstí se Sargan zapletl do svých vlastních intrik a díky Artarovi a Sarganovým nepřátelům na jeho vlastním dvoře se nám dostalo zadostiučinění. Ještě v Merii vyměnili truhly s kamením za ty se zlatem! Ano, Sargan se zapletl do vlastní pasti – díky Artarovi! Ukázal tak své pravé záměry, ale Byblios není ohrožen nedostatkem zlata. Právě naopak!“

„Sláva Artarovi! Ať žije, přítel města!“

Kníže na to rozpažil ruce jako by snad chtěl celý dav obejmout. Jeho hlas byl ještě silnější a jeho emisaři také přidali na hlasitosti. Na nádvoří nastalo napětí a všichni čekali, že teď nadchází rozhodnutí, co zasáhne a naruby převrátí celé město a životy jeho obyvatel.

„My jsme chtěli mír!“ promluvil kníže, „Byblios vždy hledal jen mír a přátele. Ale v tváří tvář této zradě, této urážky, této podlosti, nebudeme stát nečinně!“

„Smrt merijským psům! Smrt Sarganovi!“

„K úctě k našim předkům, nám samotným i pro blaho našich dětí a ve jménu spravedlnosti Byblios zasáhne! Sargan plánoval, že zaútočí, až dostane záminku, a v Merii už sbírá vojsko. Ale on ji nemá. Zato my ji máme! Před takovou zlotřilostí zasáhnou i naši féničtí bratři a v našem spravedlivém boji nám pomohou! A s nimi půjdeme do války! Dáme Sarganovi ochutnat jeho vlastního léku! Až se lidé Merie dovědí, co udělal, sami se obrátí proti němu, stejně tak bývalí spojenci! Co říkáte, lidé Bybliosu? Máme si to snad líbit?“

„Ne!“

„Pak pravím – do války!“

„Do války! Do války! Smrt Sarganovi! Spravedlnost!“

…

Artar s Inou stáli na terase v horním patře knížecího paláce a sledovali nádvoří plné měšťanů, co se divoce vlnilo a skandovalo.

„Věděl jsem, že to takhle dopadne,“ promluvil Artar, „proto jsem tam nechtěl jít, abych tě toho ušetřil.“

Ina neodpověděla. Zaraženě sledovala běsnící dav, co spíš připomínal obrovské primitivní zvíře než skupinu vážených měšťanů. A ti nyní vykřikovali smrt její zemi.

„To je hrozné…“ vypravila ze sebe.

„Nic si s tím nedělej,“ promluvil klidně Artar, „tohle zdaleka přesahuje naše síly a nejde to změnit.“

Ina se přinutila odtrhnout oči od zběsilého davu a upřela je na Artara. Barbar se zdál klidný a stejně klidný zrak upíral na nádvoří. Ale jeho oči byly plné… znechucení? I v jeho tváři poznala mírné zhnusení, kterým častoval dav pod sebou.

Co je to jen za svět? Dav, co skanduje smrt nevinným lidem, co se za nic neprovinili, a barbar, co je lidštější než civilizovaní lidé.

„Co teď bude?“ zeptala se.

„Teď bude válka,“ odpověděl zamyšleně Artar, „a my se od ní dostaneme, co nejdál. Tento jediný den a noc tu ještě zůstaneme, protože si to přeje kníže, ale hned poté mizíme. Samozřejmě, pokud chceš?“

Ina se zahleděla na zuřící dav, ke kterému kníže ještě cosi mluvil. Obrátila se k Artarovi.

„Ano, chci.“

…

Ten den propadlo město zvláštní válečné náladě. V každém domě se čím dál častěji skloňovalo slovo válka a v každé ulici se srotil dav u svých řečníků, co ho burcovali. Jak se zdálo, knížeti přišla válka navzdory jeho řeči o míru přece jen vhod a tuhle přímo zlatou příležitost si nenechal ujít.

Brzy se znásobí počty stráží, v ulicích se začnou počítat zdraví mladíci, řemeslníci začnou vyrábět válečné zbraně. A jednání knížete s dalšími fénickými městy osud války zpečetí.

Ale Artarovi s Inou to bylo jedno. Už u toho nebudou.

…

Knížecí palác byl přesto v noci klidný a tonul v tichu, kromě občasných pochodujících stráží. Měsíční svit se jen slabě odrážel od pestře malovaných vysokých zdí prošpikovaných okny a terasami.

Stráže byly unavené a nedávné události se jim honily myšlenkami, jako všem lidem ve městě. Na hlídkách si tak povídali o budoucí válce, do které se coby městské stráže nevyhnutelně zapojí.

Kvůli tomu si tak nevšimli jednoho stínu, co přebíhal mezi zdmi mohutného paláce. Většina stráží také sloužila u vnějších hradeb a prostoru kolem paláce nevěnovala takovou pozornost.

Tmavý obrys se zatím hbitě přesouval ze stínu do stínu a vyhýbal se otevřeným místům. Jakmile záhadný stín dosáhl jedné stěny, podíval se nahoru. Na zdobených sloupech, co se dotýkaly zdi, stála velká terasa zapuštěná do paláce. Za ní by se měly nacházet přepychové komnaty pro zvláštní hosty.

Stín si ověřil, že je to hledané místo a pak se rozhlédl kolem. Stráže byly daleko. Na nic nečekal a zachytil se kamenného sloupu. Ten zdobily vytesané spirály, co ho celý obkružovaly, a tak se měly ruce o co zachytit.

Stín zvolna postupoval, zdatně se zachytával rukama a nohama, a sunul se stále výš. Po chvilce ho od země dělila snad dvě patra a už dosáhl okraje terasy. Chytil se o kamennou římsu a pomalu přelezl zídku, co ji ohraničovala. Na podlaze terasy se postavil.

Před ním se nacházel velký vstup, zahalený látkovým závěsem. Dal se do opatrného pohybu, a přitom našlapoval kradmě jako kočka, ani jediný zvuk nevydal. Protáhl se závěsem a ocitl se ve velké obývací místnosti plné stolů, stoliček a zdobených sedacích polštářů. Do jinak černé místnosti vrhalo matné světlo několik párů oken.

Stín si sáhl za opasek a vytáhl dýku. Očima těkal sem a tam, ale nic nenašel. Zůstal nezpozorován. Zvolna postupoval velkou místností a dostal se k sousedním pokojům, které jen zběžně prohlédl. Ale u jednoho se zastavil.

Byla to další zbytečně velká místnost a v ní rozpoznal postel se spuštěnými nebesy z tenkého hedvábí.

Pomalu se k ní vydal, v ruce připravenou zbraň. V pokoji nikdo nebyl, kromě stínu a postavy v loži, co klidně ležela a ani se nepohnula.

Stín se ocitl u závěsu, který pomalu odsunul a odhalil postavu zabalenou v přikrývce. Napřáhl dýku.

Pomsta bude jeho. Nejdříve zabije ženu, to je snadný cíl. Pak se bude věnovat jejímu druhovi. To už bude horší.

Náhle se stín zarazil, něco se mu nezdálo, ať už podivnou postavou v posteli, nebo nějakým zvukem.

Poté se místností mihlo mdlé světlo ze zrovna zapálené lampy. V černém pokoji to však vypadalo, jako by vyšlo slunce.

Osvícený stín ztuhnul a pohledem sklouzl ke zdroji světla. Vztekle zavrčel. Byl odhalen. Když poté rozeznal postavu sedící na stoličce v koutě, ohromeně na ní hleděl.

„Omlouvám se, že jsem tě vyrušil,“ prohodil jízlivě Artar s dravčím úsměvem, zvedl se a tasil meč. Olejová lampa na vedlejším stolku ho osvětlovala a dodávala mu děsivé vzezření.

Rímsan se probral z omračujícího překvapení a opět se v něm probudila bezbřehá nenávist k tomu všivému barbarovi. Vztekle se podíval na postel. Přesně jak si před chvílí uvědomil, přikrývka byla jen dovedně vycpaná, aby se zdálo, že v ní někdo leží.

„Zcela jistě jsi chtěl kněžnu Inu počastovat svou přítomností,“ promluvil opět Artar a stál jako šelma připraven ke skoku, „nejspíš jsi chtěl navštívit i mě, že? Nejlépe v hlubokém spánku?“

„Chcípni!“ zavrčel Rímsan. Chtěl si dojít pro pomstu a vychutnat si ji. Ale teď se zdálo, že pomsta dostihla jeho.

„Já tě nechápu,“ zakroutil hlavou Artar, „když jsem slyšel, že jsi unikl z vězení, myslel jsem, že utečeš z města zpět do Merie. Nezdálo se mi, že se vrátíš pro pomstu. I když, jak vidíš, radši jsem se přichystal i pro tuto možnost.“

„Barbarský pse! Myslíš si, jak jsi chytrý! Ale nic jsi nezměnil – tohle město padne! Napne se k tomu síla celé Merie a Byblios bude pokořen! Stejně tak slíbíme horu zlata každému, kdo přinese tvou hlavu, nebo té knížecí děvky!“

„Jsou to tvá poslední slova?“ zeptal se Artar a rysy mu ztvrdly.

„Ještě pár jich mám, ty tulácký pse z díry v aréně,“ nadával Rímsan. Artar se zamračil. „Á ano, vím, co jsi zač. A i když jsi včera zahrál skvělé divadlo, nic to nemění na věci, že nemáš žádnou čest. Jsi jen prašivý barbarský pes, co štěká za zlato nebo za pomstu!“

Nato Rímsan odhodil svou dýku a výsměšně roztáhl ruce ke svému sokovi.

„Dokaž svou pravou tvář,“ vysmíval se mu Rímsan pohledem šílence a matný svit lampy mu dodával ďábelský výraz, „s mečem proti neozbrojenému. Tak čestné!“

„Máš pravdu,“ promluvil Artar a Rímsanovi ztuhl úsměv na rtech. „Tato čepel je pro tebe až příliš čestná.“

S tím svůj meč odložil na blízký stolek.

„I kdybys měl v ruce napřažený luk, stejně bych tě porazil, ty tupá, vepřová hlavo,“ řekl pomstychtivě Artar a vydal se k Rímsanovi, ruce výsměšně zatrčené v opasku. „Nazýváš mě barbarským psem – ale co jsi pak ty? Krysa? Šváb?“

Rímsan se vztekle rozeběhl proti němu, ale ve tváři měl vítězoslavný škleb. Ze svých šatů vytáhl ukrytý nůž, co hodlal barbarovi zabořit do útrob, na kolikrát to bude potřeba.

Artar mu věnoval podobný dravčí škleb – vytáhl pravou ruku z opasku a plynule s ní jedním pohybem máchl. Vzduchem se něco zablesklo a Rímsanovi se do hrdla zarazil vrhací nůž. Udělal pár kroků, pak se mu podlomily kolena a nůž mu vypadl z ruky a zazvonil na podlaze. Rukama si držel propíchnutý krk, z něhož se řinul proud krve. Oči podlité šarlatem upíral na svého soka. Ani když se k němu blížila smrt, jeho nenávist nepolevila.

„Tady máš svou čestnou smrt,“ řekl Artar a též nenávistně sledoval svého nepřítele. „Zemřeš bídně, Simusovým nožem, zbraní jiného bídáka. To je, co si zasloužíš.“

Rímsan se skácel na rudě zbarvenou podlahu.