Artar se loučil se svými věrnými druhy. Oddalovali to, jak se jen dalo, a přátelé ho doprovodili až za bránu, co vedla z Dolního města. Ale tady se jejich cesty rozcházejí.
Artar společně s Inou odmítli nabídky knížete Bybliosu. A ty přitom nebyly jen tak ledajaké. Artarovi nabídl pozici vojevůdce v chystaném tažení proti Merii a bohaté odměny, za které by býval zaplatil stovky žoldnéřů. A Ině nabídl… inu, život hodný jejího knížecího postavení s tím, že po válce se zhostí svých merijských statků a kdoví, možná i něco víc, jestli se osvědčí.
O to více byl kníže rozmrzelejší, když nabídky svorně odmítli. Ovšem, byl to čestný muž, a tak je obdaroval nějakým tím zlatem, za které by koupili celý palác, a koňmi a soumary pro jejich cestu.
Celým městem teď mimo jiné znělo Artarovo jméno a pokud by odcházel z města, všechen jeho lid by ho vyprovázel. Proto se pokusil odejít tajně, menší městskou branou a v přestrojení za kupce, které mu ani trochu nesedělo, protože kupec obvykle nechodí s mečem přes záda.
Artar se rozloučil s tuctem svých přátel, veskrze tarfských lučištníků a Šemiů. Ti brali jako čest mít takového přítele, který je navíc uchránil před neveselím osudem vězeňských kobek v lepším případě, a v tom horším před zlynčováním naštvaným davem.
Nakonec zbyl jen jediný, kterému dlužil rozloučení. Ulamovi stiskl pevně ruku a poplácali se po ramenou.
„Opravdu tu nechceš zůstat?“ ptal se Ulam, ale odpověď předem znal.
„Bohužel, příteli, naše cesta vede jinudy,“ pohleděl na Inu.
„Jak víš, nemůžu jet,“ povzdechl si Ulam, „už jsem dal slovo knížeti. Za trojnásobný žold k němu přešla většina z bývalé karavany. Z něčeho se živit musíme, a navíc Sarganovi něco málo dlužíme,“ usmál se lučištník pomstychtivě.
„Jak myslíš, Ulame. Ale slib mi, že svůj život zbytečně nezahodíš.“
„Však mě znáš – víš, že to slíbit nemůžu.“
Oba propukli v hlasitý smích až si stírali slzy z očí. Poté se Ulam překvapivě obrátil k Ině.
„Vážená paní Ino, s těžkým srdcem se s vámi loučím,“ nato ji vzal za ruku a tu dvorně políbil.
„Vidím, že jste se za dobu výpravy velice změnil, co se dvornosti týče,“ prohodila pobaveně Ina.
„A kdo by se při pohledu na vás nezměnil?“
„A vidím, že jste zlepšil i svůj jazyk,“ řekla Ina a s velkými obtížemi přemáhala smích.
„A nyní vážně,“ promluvil Ulam, „přejeme vám oběma, a mluvím tím za všechny, šťastnou cestu, ať už vás zavede kamkoli.“
„Díky,“ řekl Artar, „nikdy nezapomeneme na tvoji pomoc.“
„Dobře,“ pokýval hlavou Ulam. „Tak, na co čekáte? U Šamasových vousů, neprotahujte to loučení a jeďte už!“
…
Skromná karavana Artara a Iny mezitím dosáhla většího kopce, za kterým se táhly další hornaté výšiny. Směřovali na západ, směrem k moři a přímo do srdce Fénicie.
„U moře je spousta velkých měst, jedno bohatší než druhé,“ promluvil do ticha Artar jedoucí na koni. Na řemeni se pak za ním táhli soumaři naložení vším potřebným pro dlouhou cestu. „Za zlato tam koupíme skvostný palác a také nejlépe nějaký velký statek, ať máš stálý příjem.“
„Artare, myslím, že peníze tak vystačí na jeden palác, a to ještě skromný, máme-li dál vyžít,“ opravila ho Ina.
Artar se na ni zazubil. „Kdo tvrdí, že na to nemáme?“
S tím zastavil koně a přitáhl k sobě jednoho ze soumarů. Chvíli šátral v plných a těžkých vacích, než je rozvázal a ukázal tak jejich obsah. Ina se překvapeně zajíkla. Byly plné zlata.
„Ale co tvá přísaha?“ zeptala se nevěřícně. Artarovi se rozšířil úsměv.
„Přísaha mi říkala, že mám zlato v bezpečí doprovodit do Bybliosu. Ale o tom, co pak, se ani slovem nezmiňovala.“
Ině se též na tváři objevil úsměv a jen zakroutila hlavou.
„Tak, před námi je ještě dlouhá cesta,“ pravil Artar a pohlédl na nebe, „zbývá nám ještě dost denního světla. Je škoda ho promarnit.“
KONEC
Tímto jste se dostali na samotný konec Artarova příběhu.
Děkuji všem čtenářům za pozornost a přízeň. Budu rád, když se rozhodnete podělit o své dojmy a myšlenky.
Přeji, ať se Vám daří.
Ave