Anotace: Dávám tady poslední ukázku z románu. Jelikož na mé texty nikdo nereaguje, ať již pozitivně či negativně, nemá to smysl. U básní apod komentů desítky, zde téměř nic
Žerguš napřímil ruku s prohnutou kuší a vystřelil. Dostát pravidlům bratrstva bylo naprostou prioritou a ctí řádu. Couralova křičící hlava zmlkla, Couralova trpící duše odešla vystřeleným okem ven. Žerguš promptně vytáhl z pouzdra na opasku vlevo šipku, nabil, zacílil na první ze tří hostujících mrtvol. Zadíval se na Mota…
A mrkl na Vareta.
„Přátelé, kamarádi, hosté i domácí, nikdo ani hnout,“ poručil jezdec hrubým hlubším hlasem. Sklouzl důstojně z nedůstojného osla. „Tedy pokud chcete být ještě chvíli vcelku či dokonce pohromadě.“
„Všechny byly mrtvé. Tři ženské a větší děcko, mrtvé bylo všecko,“ fňukal notně nazelenalý muž s naleštěným černým knírem, nyní komicky zkřehlým, i s fešáckými kotletami, nyní hlenů plnými. „Když jsem je u brodu pomáhal nakládat Couralovi. Já… já poznám, je-li někdo mrtvý. Není to nic složitého, víte? Nedýcháš, nežiješ. Nebije ti srdce, nežiješ. Nemáš hlavu, nedýcháš, nebije ti srdce, nežiješ. Jednoduché jako facka.“ Lkal rychtář Sakramenta.
„Nemáš prdel, nesereš,“ přisadil si Varet. „Tak neser a zmlkni. Nebo jich pár koupíš. Koukej dobře, jak se o ně postarám a poklidím svinčík, co jste zatím nadělali,“ kasal se jednoruký muž, jenž taktak slezl z obstarožního osla. Špičkou jazyka si olízl vrchní ret, pak olízl i spodní, a poctivě si odplivl ke koštujícím kreaturám. „Jsme ve shodě, hoši?“
Jedna z agresivních mrtvol se vztyčila nad Couralovým torzem a zaštěkala na Vareta s ústy plnými masa a krve.
„Ty nevíš, že hovořit s plnou hubou je ve zdejších krajích naprosto nežádoucí?“ pohoršeně oznámil známý společenský kritik Varet nemilou informaci mrtvole nedbající správných zásad stolování.
Napomenutá mrtvola se zastavila s jednou nohou pokrčenou v koleni. Krok nedokončila, podívala se na jednorukého muže, jako by se tázala, co rušíš při večeři, zvrhlíku. Scénicky pomalu se otočila na jedné noze k hloučku lidí a vyzývavě si utřela rudé pysky.
„Kdo je to?“ kvíknul kdosi ze skupiny.
„Co je to?“ navrhl přesnější formu dotazu Mazut.
„Krauspurtovo mrtvé štěně,“ nasraně odvětil drobný muž s vlasy svázanými do culíku. Mimoděk si pohrával s delším dranžírovacím nožem. Se zručností opravdového mistra jej vyhazoval, nechal točit, přehazoval z ruky do ruky. Kostěná rukojeť měla tři provrtané dírky, jimiž se dovedně proplétal náramek. Při bližším pohledu, rovněž kostěný.
„Včera večer jsem jí u nás v Pavím restaurantu servíroval nadívaného Nefariánského páva s veverčím dresingem,“ dovysvětlil letmou známost s mrtvou slečnou značně nevrle.
„A cos to do něj, proboha živého, nacpal, Camráku?“
Camrák zavrčel a naznačil nožem známé gesto. „Coby? Skoro se ho nedotkla, můra jedna namyšlená. Prej že dresing je z šedých veverek a do nádivky patří pouhopouze pruhovaný mrchy. Nakonec můj kulinářský skvost dala sežrat páchnoucím hranostajům, co tahá všude s sebou. Ona s nimi snad i chrápe, nebo co.
A přitom taková blbost. My tam odjakživa cpeme šedý krysy, a jak chutná. Nikdo si nikdy nestěžoval.“
„Ta stará je její chůva, ta mladší je její třetí macecha. Nebo čtvrtá? Už nevím, kdo to má počítat? O Štěněti jsem říkal. Malého, rozpůleného a bezhlavého neznám,“ doplnil Camrák totožnost mrtvého vozatajstva.
„S jistotou zvládnu zastřelit jednu z tamtěch tří Jezinek, co pohrdají darem života,“ pronesl klidný Žerguš, jehož paže s kuší sledovala vybraný cíl. „Možná dvě, když budeme mít štěstí.“
„Nemůžeš a nezastřelíš. Dej si kuši do klidu, Zedrale,“ opáčil Varet a pokračoval. „Kdo z vás je slabý na žaludek, měl dnes raději na řiti zůstat trčet doma u mámy v peří. Pokud si někdo z vás bude chtít hrát na hrdinu, nemám s tím sebemenší problém, alespoň zažijeme kopec srandy. Jestliže mi někdo bodne kudlu do zad, co se budu bavit tuhle s holkama, udělám mu pak bolení, jaké by s ním neudělaly ani ony tři dohromady. Rozumíme si, pánové a dámy?“
„a, jednoruký pane, kde je Smol Pachol?“ zavzpomínal na čtvrtého člena pohádkového dobrodružství mladík Mazut, evidentně fanoušek dětských pohádek, jež mohou být, a mnohdy i jsou, až příliš blízko realitě.
„Cože? Jaké smolení? Ty se jmenuješ Pachol, nebo proč se mi do toho sereš!?“ rozlítil se Varet, vzdálený dětské kolébce na tisíc let.
„Čtyři mrtvoly, z toho tři Jezinky a Smol Pachol…“ snažil se Mazut apelovat na pohádkový standard aplikovaný na reálné prostředí na vršku kopce Břímě. Avšak velice důležitý postřeh zapadl ve víru věcí budoucích.
„Byly mrtvé, jak zákon káže,“ zopakoval fňukání rychtář Sakramenta, který se z rychtáře změnil na kňourala.
„Nebul, kamaráde. Prostě nejsou, stalo se. Za moment se vrátí tam, kam patří, příteli, jen klid, zase budou mrtvé, jak zákon káže a Varet činí. Ale jestli mě budeš neustále rušit a budeš kvákat: byly mrtvé, byly mrtvé, byly mrtvé, což jsme, kurva svatá bachratá, viděli snad všichni, tak ti zařídím, aby si tě holky daly jako prvního, pardon, Courale, druhého. Budeš nadívaná kňoura se sladkým tónem rubínového Châteauneuf-du-Pupel. Hmmm. Také bych rád okusil, jenže… no nic.“
Mezitím se i macecha z tria zombií zvedla od večerní snídaně v trávě na ušpiněná kolena a běhala kolem ostatků pana Courala. Sem tam přiskočila, zabořila ústa do kupy voňavé bašty, vrtěla hlavou, jak trhala maso a cucala vnitřnosti, prostě se cpala.
Nakrmená a spokojená se zapřela jednou dlaní o zem a předvedla ukázkovou stojku. Nevzrušeně se dál, v téhle atypické poloze, krmila volnou rukou. Když byla plná, rozpažila krásné nohy a točíc se na rukou předvedla ukázkový větrník. Vířila tak dlouho, dokud naráz neustala a neupadla jako žok vedle svého potravinového zdroje.
Ženské křivky naplnily včerejší podobu a vykoukly na světlo boží. Posmrtné červenočerné, žlutozelené a fialové skvrny byly ty tam. Zmuchlaná sukně pranic neskrývala a odhalila mladou, půvabnou kůži, z níž zmizela poškození posledních hodin.
Ležela vedle kousků natrhaného pana Courala jako pohádková princezna, jen pocelovat a šup k oltáři. Avšak raději rychleji než pomaleji a nejraději ihned. Tak bohužel. Krasavice, jakou svět neviděl, už natáčela k přihlížejícím svou lepší polovinu. Hlava, krk i obličej, doposud plné krásy, začaly podléhat černým vráskám, nebo co to bylo proboha zač. Krev bublala, přímo korodovala a mutovala na černou kolomaz. Světlé vlasy divoce rostly a hustě mohutněly, změněné na koňské žíně černého mustanga. V menším měřítku čekal podobný osud řasy i obočí. Bujaré poprsí hyzdily dva černé hroty, kolem nichž vyrašila pavučina hlubokých rýh. Šrafovaný obličej se naposledy zachvěl, zatřásl a ustal v podobě, jež dozajista brala hodiny na katedře nočních můr. Hlava sebou párkrát škubla, párkrát praštila o tvrdou zem, jako by mrtvé tělo chtělo vytřást i poslední cáry původní duše.
Nepřipravení přítomní muži zbledli o pár stupňů bílé. Bylo na nich vidět, jak moc by rádi vzali nohy na ramena, jenže si nebyli jisti úspěchem. Nevěděli, zda dokáží odlepit nohy od země. Netušili, co by se stalo, kdyby se otočili zády k trojici oživlé smrti. Viděli přece, jak byly ty potvory rychlé a jak si užili pana Courala. Ovšem nebyli si jisti ani tím, co by se s nimi stalo, kdyby nechali na holičkách podivného jednorukého banditu. Nevěděli, netušili, nebyli, tudíž stáli a koukali… a modlili se, hodně a moc.
V ohradě uvěznění poutníci znásobili aktivity. Ruchy uvnitř tábora reagovaly na dění vně, aniž měly možnost události za zdí vidět nebo slyšet. Právě proto se tlačili na hroty ve snaze dostat se nahoru a ven.
Varet si odkašlal, několikrát tleskl levičkou o stehno a opatrně vykroutil muži s culíkem dranžírovací nůž z ruky.
„Dík, na chvíli si tvoji chloubu vypůjčím. Cítím z ní přátelské prostředí, vlídně nakloněnou entitu. Vrátím, pokud bude komu, vrátím, pokud bude co,“ pronesl slib neslib a vyslal vstříc třem bestiím úsměv zvíci let tisíci.